SOW - 14. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Jakmile jsme překročili práh zámku, ucítila jsem, jak se přese mne převalila vlna magie. Zajímalo by mně, k čemu to bylo dobré, ale pak Ian vytáhl mobil a zavrčel.

„To jsem si mohl myslet. Teď je baterie vybitá.“

Aha – další bezpečnostní opatření. Nesměly být žádné důkazy jako fotky či videa. To našim úmyslům vyhovovalo. Nyní nemohl Dagonovi zavolat nějaký přítel a poté se tu objevit, aby nás překvapil.

Veškeré světlo uvnitř pocházelo z koulí, které se buď vznášely ve vzduchu, nebo poletovaly kolem v podobě různých zvířat, ptáků a fantastických stvoření. Když jsme vstoupili do obrovské haly, koule zaletěly i k nám a vytvořily podobu draka. Otevřel svou tlamu a z ní vyletěly další jasně zářivé koule, které simulovaly proud ohně; poté se ten krásný obraz rozplynul, koule se rozdělily a vytvořily další.

Kromě toho byly po celém prostoru rozmístěny fontány. Na každé stála uprostřed vodní nymfa jako živý chrlič vody. Když kolem nich někdo prošel, změnily svůj vzhled a vytvářely z vody překrásné muže, ženy, mořské obyvatele nebo kombinace všeho možného. Umění nymf bylo neuvěřitelné, ale vodní nymfy byly stejně tak fascinující jako nebezpečné.

Pokud člověk udělal tu chybu a některé z nich se dotkl, byl utopen. Stačil jediný dotek a vodní nymfy skočily do těla toho, kdo se jich dotkl. Upíři a ghúlové dokázali přežít dny neustálého dávení vody, dokud se nakonec všech vodních nymf nezbavili, ale člověk ne.

Přesto na nymfy reagovala ta část mého já, která měla jedinečný vztah k vodě. Když jsem se soustředila, dokázala jsem cítit energii, která z nich vyzařovala, když formovaly vodu do podoby, která se jim zalíbila. Tato energie mě lákala, abych se k nim při jejich hrátkách přidala.

Musela jsem na ně zírat příliš dlouho, protože mě Ian uchopil za ruku, aby na sebe upozornil. Odtrhla jsem svůj pohled od nymf a uviděla, že mě upřeně pozoruje. „Víš, že se jich nesmíš dotknout, že ano?“

„Jo.“ Ale nemohla být náhoda, že byly rozmístěny po celé zámecké vstupní hale. Někdo, kdo se v magii vyznal málo nebo vůbec, by se mohl nechat lehce zlákat. Muselo to být další bezpečnostní opatření. Kouzlo neviditelnosti a Nechtanovo magické mýtné možná stačilo udržet venku nevinné lidi, ale to poslední cílilo na lidi, jako jsem byla já. Většina Strážců zákona, Vykonatelé a učni Vykonavatelů pravděpodobně nevěděli, že se vodních nymf nesmí dotýkat.

Normálně jsem měla vůči magii, která mohla lidem ublížit, výhrady, ale vodní nymfy nezabíjely, protože by byly zlé. Když se jich někdo dotkl, neuměli přenos zastavit. Trestat je, bylo to samé, jako trestat vážku, že chytá hmyz.

Když jsem se otočila, uviděla jsem, že nymfa, na kterou jsem zírala, okopírovala mou podobu. Usmála jsem se a vypustila jsem vlákno své vlastní energie, aby načechralo vodu kolem nymfy. Jasněji jsem svou náklonnost vyjádřit nemohla. Ian si nevšiml, že jsem svou energií pohnula vodou. Byl příliš zaneprázdněný taháním mě za ruku.

„Tak pojď, drahoušku. Nejvíc akce je v dalších místnostech.“

Nejdřív „panenka“, teď „drahoušku“. Zaskřípala jsem zuby, ale pak jsem se přinutila se uvolnit. Směl mi tak říkat, protože Veritas nebo „malá Strážkyně“ by vzbudilo nemilou pozornost. Říkat pravým jménem jemu bylo něco, s čím jsem si starosti nemusela dělat. Koneckonců jsme chtěli, aby se lidé dozvěděli, kdo byl. Vždyť kvůli tomu jsme sem dnes večer přišli.

„Akce zní dobře.“ I když jsem se snažila uvolnit, můj hlas zněl podrážděněji, než jsem měla v úmyslu. Na druhou stranu, naše role, kterou jsme dnes hráli, vyžadovala, abychom se hádali.

Ian mě vedl skrz místnost s fontánami do další, která působila jako erotická verze Edenu. Stěny a strop byly pokryty větvemi a květinami. Mnoho lidí, kteří se tu bavili, se přizpůsobili dekoru a byli oblečeni do listí a květin. Přitom Ian říkal, že se zde vyžaduje formální večerní garderoba.

Sten přitáhl mou pozornost nahoru. Ze stropu visely dlouhé, tlusté liány levandulově zbarvených Glyzinií. Z některých hustších porostů trčely paže, nohy a další části těl. Mág nebo nějaká čarodějka musela Glyzinie očarovat tak, že se v nich dalo vznášet. Někteří využili této výhody a milovali se s takovým zaujetím, že jsem jen doufala, že nikdo z nich nebyl lidské rasy. Pokud by se od antigravitačního pole vzdálili příliš, mohli by se při pádu zranit.

„Jdi dál“, řekl Ian, i když mu zacukaly koutky, když procházeli kolem Glyzinií, kde to spolu dělali nejméně tři lidé. „Ovšem pokud nechceš, abychom se přidali?“

Vrhla jsem na něj zuřivý pohled a přidala ke kroku. „Ne.“

Zatímco jsme pokračovali v cestě, sledoval mě. „Jaká je tvá představa erotiky? Mencheres říkal, že jsi s upíry skoro nikdy nešukala, což při nejlepší vůli nemůžu pochopit. Ghúlové jsou divocí milenci, to jo, ale nemají žádné tesáky, a tak je s nimi jen poloviční zábava. Lidé jsou chutňoučcí a delikatesa, ale nemají žádnou výdrž, navíc někdo tak silný jako ty, by je při orgasmu pravděpodobně rozmáčkl…“

„Můžeš držet hubu?“, vyštěkla jsem. Se svou poslední poznámkou se dostal příliš blízko k pravdě.

Když jsem se snažila ho předběhnout, přitáhl mě zpátky. „Co zbývá?“, pokračoval, jako bych nic neřekla. „Kombinace ghúla, upíra a někdy baterií poháněný přístrojek?“

S tím se tentokrát dostal k pravdě tak blízko, že můj tón byl ještě řezavější. „To bys rád věděl, co?“

Jeho tyrkysově zbarvené oči se změnily na smaragdově zelené. Poté mě přitiskl na nejbližší zeď. „Může být.“

Nevěděla jsem, co jeho náhlou změnu chování způsobilo, ale zůstala jsem stát, abych ho zastavila. Okamžitě mě zvedl nahoru. Krátce jsem přemýšlela o tom, že mu za jeho drzost udělám díru do lebky, ale poté jsem se rozhodla vyčkat, abych viděla, co má v úmyslu. Možná jen prožíval naši roli coby hádajícího se páru a chtěl napodobit i fyzický střet. Ale měla jsem pocit, že to bylo vážnější.

„Co zbývá, pokud se s mým výčtem mýlím?“, zamumlal a nalepil se na mě tak blízko, že se naše těla dotýkala po celé délce. Poté se sklonil a čelem se dotkl toho mého. „Démoni? Říká se, že je s nimi pekelná zábava.“

Vůbec se mi nelíbilo být zvednuta a přitisknuta na zeď. Jinému muži, který by se mnou takto zacházel, bych uštědřila takovou hlavičku, že by mu praskla palice. Ale z důvodů, které neměly s naší rolí nic společného, jsem Ianovi hlavu nerozbila, ani jsem mu nedupla na nohu tak silně, že bych mu ji zlomila, neudělala jsem mu díru do hrudi ani nic jiného násilného. Místo toho jsem mu s touhou, kterou jsem sama sobě nedokázala vysvětlit, přejela drápy po prsou.

„Co tě zajímá, s kým nebo s čím mám sex? Nejsi dostatečně svůdný, abys přicházel v úvahu, tak proč se zajímáš o zbytek?“

Okamžitě jsem svých slov zalitovala. Byla to nepokrytá výzva – a Ian miloval výzvy. V jeho očích se rozzářily smaragdové plameny a jeho objetí zesílilo. Začala jsem se kroutit, ale ani zdaleka ne tolik, kolik jsem byla schopná, kdybych mu chtěla opravdu uniknout. Místo toho jsem se k němu při svých pokusech přitiskla ještě víc.

Nasál vzduch. Och ano, věděl, jak bych se chovala, kdybych se chtěla ze sevření někoho jiného uvolnit. Náš první boj dal Ianovi jasně najevo, jak reaguji, pokud se chci doopravdy osvobodit.

Během chvilky dělila od sebe naše intimní zóny jen tenká vrstva oblečení. Přistihla jsem se, že dýchám zhluboka, abych zachytila jeho vůni. Pohlédl dolů, jakoby mi chtěl dát na srozuměnou, že přemýšlí o tom, že i ten malý prostor, který nás od sebe dělil, překročí. Ale neudělal to. Místo toho se mu oči rozzářily ještě víc a sklonil ústa k mému uchu.

„A kdybych ti řekl, že jsem pevně rozhodnutý tě přesvědčit, abys ze mě udělala svého milence?“