TMSM - 6. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Marta seděla na pláži a mlčela.

Blábolila o svých vnoučatech tak dlouho, až chudinky holky v lázních prakticky šilhaly nudou, a on to pořád nechápal. Pořád za ní chodil, jako by byla nějaká roztleskávačka v krátké sukni, a ne vážená babička. Co měla dělat, vytáhnout jehlice a začít plést šálu?

Nech mě být!, chtělo se jí křičet na svůj hromotlucký stín. Přestaň mě nutit cítit věci, které mi v mém životním období nepřísluší!

Ale to by s ním musela mluvit. A on jí zatím stále neřekl víc než to jediné slovo – „ty“.

A byla tu ještě jedna věc. Když ji nehodlal nechat na pokoji, proč si s ní proboha pro všechny svaté prostě nepromluvil? Na co si to hrál, když ji takhle mlčky sledoval? Byl jako zlý kocour, který se zdržuje u dveří, ani dovnitř, ani ven.

Zariskovala, že se na něj podívá, a spoléhala se na své nadměrně velké sluneční brýle, aby skryla směr svého pohledu. Uložil se kousek od pláže, silné rysy z profilu k ní, tvář obrácenou k moři. Přestože soukromá zátoka byla bohatě vybavena lehátky a slunečníky – nemluvě o půvabné otevřené chatce s plně zásobeným barem –, seděl se zkříženýma nohama a rovnými zády přímo na bílém písku, v plné záři spalujícího poledního slunce.

Přičichni si k němu, říkal její vnitřní kojot.

„Proboha,“ zamumlala si pro sebe. „Nebudu ho očichávat, ty hloupá bestie.“

Její kojot se jí v duchu zakousl do paty. Čichni si!

Ze zkušenosti věděla, že když je její zvíře v takovém rozpoložení, dokáže být pořádně psychicky otravné. Sklopila oči a ustoupila kojotímu naléhání. Buď to, anebo bude příští dvě hodiny slyšet, jen otravného kojota.

Měla vždycky dobrý nos, dokonce i na kojota (nos na problémy, jak jí nejednou vyčetla její vlastní abuela). Potají se otočila tváří proti větru a zachytila mužův pach.

Panebože.

Sůl, moře a prudká měděná příchuť, ze které se jí podlamovala kolena jako jednodennímu hříběti. Kdyby tuhle vůni dokázala vydestilovat nějaká luxusní parfumerie, stála by v černých lahvičkách pět set dolarů za pár gramů. Byl cítit čistou, prastarou silou.

A ne opalovacím krémem, podotkl pragmaticky její kojot.

Martha zamrkala. Její zvíře mělo pravdu. Muž na sobě neměl skoro ani kousek oblečení, a přesto se jeho bledá kůže leskla jen potem. Ten zatracený blázen neměl ani klobouk.

„Proboha…“ Odhodila časopis a vydala se k plážové chatce.

Kromě miniledničky plné nápojů v ní byl i košík s doplňkovými plážovými potřebami. Přehrabovala se v něm, dokud nenašla lahvičku extra silného opalovacího krému. Pak, než si to stačila rozmyslet, se vydala k muži.

„Tady.“ Bezelstně mu lahvičku podstrčila. „Jsi bílý jako rybí břicho. Na tomhle slunci se spálíš rychleji, než se stihneš uzdravit.“

V očích v bouřkovém mraku se mihlo cosi překvapivého. Chvíli se díval na její nabídku a ani se nepohnul. Pak opatrně, jako by byla z cukru, si od ní vzal láhev.

„Děkuji.“ Hluboký, suchý chraplavý hlas způsobil, že se jí prsty na nohou bezděčně zkroutily do písku.

Martha na něj úsečně kývla. Měla v úmyslu vrátit se se svým bláznivým já rovnou na lehátko, ale něco ve způsobu, jakým muž držel lahvičku s opalovacím krémem ve svých obrovských rukou, ji přimělo zastavit se.

„Víš, co s tím máš dělat, že?“ zeptala se.

Jeho pohled sklouzl stranou. Ačkoli jeho tvář zůstávala netečná, měla zvláštní pocit, že je v rozpacích. Neřekl nic.

„Natřeš si to. Takhle.“ Vzala si od něj lahvičku zpátky a do dlaně si natřela pořádnou dávku.

Chtěla si ji demonstrativně namazat na vlastní ruku… ale čtyřicet let strávila mazáním opalovacího krému na vrávorající a protestující děti. Z pouhého zvyku plácla dlaň na mužovo rameno.

Ztuhla. On… tak úplně neztuhl, vzhledem k tomu, že předtím sotva dýchal, ale dosáhl nového, prakticky skalního stavu nehybnosti.

Jednoduchý kontakt se projevil v každém centimetru jejího těla. Připadala si jako poušť rozkvétající pod prvním dotekem deště, jako nový život vyrůstající ze suché, prašné půdy.

Zuřivě se začervenala a začala ruku stahovat zpět – ale muž se pohnul jako první a zkroutil se ve změti pohybů, které byly příliš rychlé, než aby je mohla sledovat. Než si stačila uvědomit, co se děje, jeho tvrdá, mozolnatá ruka uvěznila tu její a přitiskla ji zpět k jeho kůži.

Dech se jí zadrhl v hrdle. Jeho oči měly kolem hlubokých černých zorniček holý železný kruh, temný a hladový touhou.

Muž jednou zamrkal. Cítila, jak se mu podlomila ramena, když se přerývaně nadechl. „Já… se moc omlouvám. Nechtěl jsem tě vyděsit.“

„Nevyděsil.“ Bušilo jí srdce, ale rozhodně ne strachem. Odkašlala si a snažila se předstírat, že vedou úplně normální rozhovor. „Já-já ti natřu záda. Sám si na ně přece jen pořádně nedosáhneš.“

Pomalu pustil její ruku, ačkoli zůstal zkroucený a sledoval ji koutkem oka.

Vyhýbala se jeho pohledu a sklonila se ke svému úkolu. I když se snažila, aby její doteky byly prudké a neosobní, nemohla zabránit tomu, aby jí v krvi stoupalo horko, když mu roztírala krém po prohlubních svalnatých zad.

„Jsem Martha,“ řekla, protože jí připadalo neslušné natírat muže, aniž by se představila. „Martha Hernandezová.“

„Martha.“ Opakoval její jméno tiše, jako by ho ochutnával na jazyku.

Čekala, ale on už nic neřekl. „A ty?“ vyzvala ho.

Odvrátil hlavu a znovu se zadíval na moře. „Ty víš, kdo jsem.“

Druh, zašeptal její kojot. Náš druh.

„Ne,“ řekla a tvrdošíjně ignorovala své vnitřní zvíře. „Personál mi to nechtěl říct.“

Šlehl po ní pohledem a ona zrudla, když si uvědomila, že nechtěně dala najevo, že se po něm ptala. Zaměstnala se tím, že si do dlaně stříkala další opalovací olej a vyhýbala se jeho očím.

„Ty…“ řekl pomalu. „Ty nevíš, kdo jsem? Co já jsem?“

Zavrtěla hlavou. „Nikdy předtím jsem nic takového necítila. Ani bych nedokázala odhadnout, co jsi za zvíře.“

Jeho tvář se zarazila, netečná jako náhrobní kámen.

„Nemusíš mi to říkat,“ dodala spěšně, i když ve skutečnosti ji sžírala zvědavost. „Vím, že někteří měniči se neradi dělí o svá tajemství jen tak s někým.“

Neříkal nic tak dlouho, až začala přemýšlet, jestli ještě někdy promluví.

Pak se ozval tak tiše, že ho sotva slyšela: „Žralok.“

Nebylo divu, že nepoznala jeho pach. „Hm. Velký bílý?“

„Ne.“

Čekala, ale to bylo zřejmě všechno, co jí k tomuto tématu řekl. „Tak co, máš nějaké jméno, nebo ti mám říkat prostě pane Žralok?“

Znovu odvrátil pohled. „Mistr.“

„Cože?“

„Jsem Mistr Žralok. Ne pan Žralok.“

Odfrkla si. „Jestli si myslíš, že ti tak budu říkat, tak to si musíš vymyslet něco jiného.“

Neřekl nic. Ramena mu ztuhla v napjaté, rovné linii.

„Počkej.“ Martha se mu zadívala na zátylek. „Vážně? Neděláš si legraci? Ty jsi snad král žraloků nebo co?“

„Ne král. Už nejsem král. Jen Mistr Žralok.“

Už ne? Naznačuje, že jím kdysi byl? Zatočila se jí hlava.

„Kdybys to nevěděla…“ Stále se na ni nedíval, oči upřené na obzor. „Proč jsi ode mě tedy utíkala?“

Snubní prsten se na ni obviňujícím způsobem zaleskl.

Prudce zvedla ruce z jeho zad. Otřela si mastné dlaně o vlastní stehna a přála si, aby mohla spolu se zbytky opalovacího oleje smýt i vzpomínku na to, jak se ho dotýkala.

Odkašlala si. „Už jsi natřený. Je hotovo.“

Jeho mohutné svaly se pod bledou, lesklou kůží pohnuly, když se k ní otočil čelem. Znovu ji upoutala obrovská síla, která se skrývala za jeho železně šedýma očima.

„Proč?“ zopakoval umanutě.

Byl k ní upřímný, i když si myslel, že ji to vyděsí. Na oplátku mu dlužila pravdu.

Zvedla levou ruku a ukázala mu prsten. „Už jsem spárovaná.“

„Ne.“ Jeho hlas byl plochý, naprosto jistý. „Nejsi.“

„No, ale byla jsem.“ Jeho arogance jí zvedla koutky. „Třicet let jsme byli spolu. On mi byl věrný a já jsem mu věrná pořád, a to je všechno.“

Dlouhou chvíli si udržel její pohled. Pak sklopil zrak a nepřítomně si přejel rukou po krátkých, zacuchaných vlasech. Bylo to poprvé, co ho viděla, jak se chvěje nebo se nepohybuje s takovou jistotou, jakou by si zasloužil. Nějak ho to dělalo skutečnějším. Její ruce měly chuť se k němu znovu natáhnout.

„Potřebuješ někoho zabít?“ řekl náhle.

Ústa se jí pootevřela. „Co prosím?“

„Nemohu bojovat s mrtvými. Dej mi živého nepřítele, způsob, jak ti mohu sloužit. Je to nějaká urážka tvé cti, která si žádá pomstu?“

Její vnitřní kojotí uši se nastražily. Řekni mu o tom psisku, co nám pořád čůrá na zahradě.

Martha se štípla do nosu. „Zbláznil ses?“ řekla oběma.

„Kdybys chtěla, naplnil bych kvůli tobě moře krví.“ Ačkoli jeho drsný, bezbarvý hlas se nezměnil, jeden koutek úst mu nepatrně zaškubal, jako by si plně uvědomoval, jak směšná jeho slova jsou. „Ale mám podezření, že to chtít nebudeš.“

„To máš pravdu,“ řekla pevně. „Nevím, jak to vypadá tam, odkud pocházíš, ale tady nahoře na pevnině se nevraždí, abychom se lidem vryli do srdcí. Když se ti nějaká dáma líbí, nabídneš jí květiny, ne krvavou lázeň.“

Podíval se na pěstěnou džungli lemující pláž a zúžil oči.

„To byl jen hypotetický příklad,“ dodala rychle, než by vyskočil a vyrval pro ni celý keř. „Nepotřebuju žádné květiny.“

Jedna jeho ruka se trochu prohnula, prsty se zaťaly do bílého písku. „Tak co potřebuješ?“

„Nic,“ řekla a snažila se zacpat si uši před kojotím kňučením. „Měla jsem svého manžela, a ať se na mě snažíš udělat dojem, jak chceš, nic na tom nezměníš. Prosím, nech mě být. Lásky jsem měla v životě dost, víc, než by si kdokoli mohl přát. Mám své vzpomínky. Jsem dostatečně spokojená.“

„Já vím, že jsem… Nejsem to, co potřebuješ. Nebo chceš.“ Jeho hlas ještě více zdrsněl, drsný jako smirkový papír na kůži. „Ale dovol mi pro tebe něco udělat. Cokoliv. Nech mi vzpomínku, že jsem mohl udělat něco, co tě potěšilo, a já… já se taky pokusím být spokojený.“

Srdce jí pukalo. Nebyla to jeho chyba, že se o jeho jedinou pravou družku už někdo ucházel dřív. Život mu naservíroval celý keř citronů a on žádal jen jednu lžičku cukru.

„Tak dobře. Ale já nepotřebuju nikoho zavražděného, děkuju pěkně.“ Lámala si hlavu a snažila se přijít na něco, o co by ho mohla požádat.

Nemůže to být jen nějaký vymyšlený nesmysl. Muž jako on potřebuje úkol, na který může být hrdý, nějakou skutečnou, poctivou výzvu.

Jestli mu jde o nějaký obtížný výkon… Její kojotí jazyk se vyplazil v šibalském úsměvu. Je tu jedna věc, o kterou bychom ho mohli požádat.

Navzdory sobě samé se jí také zkřivily úsměvem rty. „Umíš tančit?“