RK - 96. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

SAWYER

 

Chystám se vstát a trochu se projít, protože i když mě to bolí, ty zatracené sestry na mě pořád naléhají, když se ozve tiché zaklepání na dveře.

 

"Můžu se vrátit, jestli jsi zaneprázdněná," řekne Bianca.

 

Vypadá, že se chystá zdrhnout, ale já ji zastavím. "Ne, pojď dál."

 

Udělá pár nesmělých kroků dovnitř. "Přišla jsem jen proto, že jsem se chtěla ujistit, že jsi v pořádku. Přišla bych dřív, ale řekla jsem si, že ti dám pár dní na to, aby ses přizpůsobila a- “

 

Zastavím ji, protože začíná blábolit. "Jsem ráda, že jsi tady."

 

Zavrtí se a vypadá tak nesvá, že musím potlačit smích. "Omlouvám se za všechny ty ošklivé věci, které jsem řekla. Nechtěla jsem... jen jsem ti chtěla pomoct, aby ses těm mrchám pomstila. Nechtěla jsem... nemyslela jsem si- “

 

"To je v pořádku."

 

Vím, že hluboko uvnitř – hodně hluboko uvnitř – to Bianca myslela dobře.

 

"Já... ehm. Doufám, že můžeme být pořád kamarádky. Pochopím, když to nebudeš chtít." Její oči se skelně zalesknou. "Ale já... nemám moc lidí, kterým bych věřila-"

 

"Samozřejmě, že jsme pořád kamarádky," ujistím ji.

 

Tahle holka je úplně mimo, ale já vím, že pod všemi těmi jejími silnými řečmi se skrývá obrovské srdce.

 

Její tvář se rozzáří. "Vážně?"

 

Chystám se odpovědět, ale než stačím mrknout, obejme mě... tak nějak.

 

Je to to nejtrapnější objetí, jaké jsem kdy v životě zažila, ale něco mi říká, že Bianca to nedělá často – nebo nikdy -, takže mi to nevadí.

 

Je to pro ni velký krok.

 

"Jsem tak ráda, že jsi neumřela. To znamená, že mám ještě čas tě přemluvit, aby sis nechala udělat ofinu na stranu."

 

A je to tady.

 

Unikne mi povzdech. "Ano, ano, máš."

 

Rozdělíme se a ona se vydá ke dveřím.

 

"Ach, než na to zapomenu. Pamatuješ si, jak jsem ti řekla, že jsi pětka?"

 

"Jo."

 

Odvrátí pohled. "Jo, no... byla jsem zasranej idiot." Ty hnědé oči najdou mé. "Pravda je, že jsi opravdu desítka, Churchová."

 

Ústa se mi otevřou v posměšném šoku. "Páni, desítka?"

 

"No, devět celá osm." Mrkne na mě. "Po ofině na stranu budeš solidní desítka."

 

***

Cole svraští obočí. "Potřebuješ něco?"

 

"Vlastně mám docela... hlad."

 

Posledních šest dní jsem se cpala nemocničním jídlem, ale už mě to nebaví.

 

Chuť k jídlu se mi vrátila s pomstou a tahle holka potřebuje pořádné jídlo.

 

Vědomě se usměje. "Jo, to se vsadím. To jídlo tady stojí za prd. Chceš něco konkrétního?"

 

"Dám si cokoli. Hlavně ať to není ovesná kaše nebo polévka."

 

"Jasně." Skloní hlavu a rychle mě políbí. "Za chvíli jsem zpátky."

 

Bože, já ho tak miluju, že mám někdy pocit, že bych mohla prasknout jako piňata na dětské oslavě.

 

Opřu se o postel a sáhnu po dálkovém ovladači.

 

Chystám se zapnout nějakou reality show, abych si ukrátila čas, když někdo zaklepe na dveře.

 

Oakley.

 

Doufala jsem, že mě přijde navštívit.

 

Tak moc jsem si to s ním chtěla vyříkat, ale nechtěla jsem to dělat po telefonu.

 

Zaslouží si omluvu z očí do očí.

 

Rychle se posadím. "Ahoj."

 

Jeho výraz je tak pochmurný, až mi srdce padá.

 

"Co se děj -"

 

Ani ze sebe nedostanu slova, než mě obejme tak pevně, že sotva dýchám.

 

"Omlouvám se, Sawyer."

 

Nemám ponětí, o čem to mluví. Jestli se někdo potřebuje omluvit, tak jsem to já.

 

Když se odtáhnu a podívám se na něj, má v očích slzy.

 

Láme mi to srdce.

 

"Za co, Oaku? Neudělal jsi nic špatného."

 

"Nikdy jsem ti ty prášky neměl dávat. Málem jsi kvůli mně umřela.“

 

Pokorný koláč pro jednoho, prosím. "Ne. Málem jsem umřela kvůli sobě. Adderall jsi mi sehnal jen proto, že jsem tě o to požádala.“ Rukama ho chytnu za obličej. "To já se omlouvám. Ta manipulace... ty hrozné věci, které jsem řekla. Nic z toho jsem nemyslela vážně." Teď jsem to já, kdo pláče. "Ani jedno zatracené slovo. Jsi jeden z nejlepších lidí, které jsem v životě potkala. Moc mě mrzí, že jsem ti ublížil - “

 

"Co tady kurva děláš?" Cole zavrčí.

 

Přelétnu pohledem ke dveřím. "Páni. Co máš za problém?"

 

Cole třískne taškou, kterou nese, o můj stolek s tácem. "Nechci, aby se k tobě přibližoval."

 

Jo, něco je rozhodně špatně.

 

Oakley se chystá odejít, ale já ho chytnu za ruku. "Ne. Zůstaň." Vypadá, že chce protestovat, ale já mu to nedovolím. "Prosím."

 

Coleovi se ve tváři mihne vztek. "Kvůli Oakleymu jsi málem skončila v rakvi a ty chceš, aby zůstal? Co to kurva, Sawyer?"

 

"Já jsem ten důvod, proč jsem málem skončila v rakvi, Cole."

 

Je zřejmé, že jde o obrovské nedorozumění, a já to musím urychleně napravit.

 

Taky není třeba génia, aby člověku došlo, že jestli si Cole myslí, že za to, že jsem se dostala do nemocnice, může Oakley... tak asi není jediný.

 

"Potřebuji, abys sem všechny přivedl."

 

Cole zamrká. "Proč-"

 

"Hned," odseknu. A protože vím, jak umí být tvrdohlavý, dodám: "Nehádej se s holkou, která dostala infarkt.“

 

Coleovy oči se promění v talíře a rychle couvne ke dveřím. "Hned jsem zpátky."

 

Oakley se na mě zmateně zadívá. "Co to děláš?"

 

Natáhnu se po jeho ruce. "Tohle není tvoje chyba, Oakley."

 

A hodlám to dokázat.

 

Můj dědeček a strýc odešli domů – ale moji rodiče, Dylan, Jace a Bianca se naštěstí stále potulují po chodbách.

 

Jakmile jsou všichni uvnitř, vypustím bombu pravdy.

 

"Řekla jsem Oakleymu, že chci Adderall, aby mi pomohl s učením. Proto mi ho sehnal. Myslel si, že mi pomáhá, protože věděl, jak šílený mám rozvrh a jak se vyčerpávám, když se snažím držet krok se školními úkoly. Když si uvědomil, že hubnu, konfrontoval mě s tím. Já jsem ho však ujistila, že je všechno v pořádku a že prášky beru jen kvůli učení."

 

Rozhlédnu se po všech. "Lhala jsem mu přímo do očí... stejně jako jsem lhala vám všem."

 

Cole začne mluvit, ale já zvednu prst. "Ještě jsem neskončila."

 

Tentokrát se otočím na Oakleyho. "Když mi řekl, že mě odstřihne... zmanipulovala jsem ho. Vyhrožovala jsem, že jeho tajemství vyzradím lidem, nazvala jsem ho bezcenným feťákem... udělala jsem pár fakt zkurvených věcí." Znovu stočím pohled ke skupině. "A víte, co udělal on?"

 

"Co?" Dylan se zeptá a její rysy se stáhnou obavami.

 

"Stejně mě odřízl a vyhodil z domku pro hosty. Řekl mi, že se nemůžu vrátit, dokud ze mě zase nebude Sawyer." Stisknu Oakleymu ruku. "Choval se jako dobrý přítel... i když jsem si to nezasloužila. A jestli s tím má někdo z vás problém... doporučuji vám, abyste se přes to přenesli. Nebo začněte ukazovat prstem na toho, kdo za to všechno opravdu může." Podívám se na Colea. "Protože Oakley to není."

 

Jsem to já.

 

Cole se prudce nadechne. "Nevěděl jsem, že se to takhle stalo." Podívá se na Oakleyho. "Snažil ses mi to říct."

 

Oakleyho ramena poklesnou. "Ale přišel jsem kurva pozdě."

 

"Ale stejně ses snažil udělat správnou věc," zašeptá Dylan. "A přestože nesnáším hodit vinu na Sawyer." Její pohled střelí ke mně. "Zní to, jako bys zůstal v nevědomosti, stejně jako my všichni." Vydechne. "Myslím, že mluvím za nás všechny, když řeknu – prosím, už se toho nikdy nedotýkej. Jsi mnohem víc než jen pitomé číslo na váze."

 

Tváře mi hoří studem a oči mě pálí slzami.

 

"Promiň, že jsem ti ublížila."

 

Její modré oči se zakalí smutkem. "Je mi líto, že sis ublížila."