TCDL - EPILOG

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Angel

Strom byl tak akorát.

Společně ho vybrali z hájku, který rostl v zadní části jejich pozemku. Byl to jeden z těch menších, který rostl trochu nakřivo, protože větší stromy mu bránily ve výhledu na slunce. Ale do jejich obývacího pokoje měl tu správnou výšku.

A poté, co ho půl hodiny kriticky otáčeli, našli ideální polohu. Jakmile byl upevněn ve stojanu, vypadal rovněji než předtím. Také teď stěna zakrývala stranu, na kterou nedopadalo dost slunečního světla a která vypadala poněkud holá.

„Perfektní,“ prohlásila Angel.

Místnost voněla čistotou a svěžestí. Pryskyřice z borovice naplnila vzduch a mísila se s ostrou, studenou vůní sněhu, který si přinesli s sebou dovnitř. Ráno společně připravili další várku cukroví pro zítřejší hosty. Teď už zbývalo jen ozdobit stromek.

„Potřebuješ s tím pomoct?“ Angel nedokázala skrýt úsměv, když se Jonathan podíval na zamotaná světýlka, která měla jít na stromek.

Zavrtěl hlavou, i když se tvářil pochybovačně. „Já to zvládnu. Chceš nasadit hvězdy?“

Rozzářila se. „Samozřejmě že chci!“

Před týdnem spolu šli nakupovat vánoční výzdobu a teď to konečně začínalo být skutečné. Jejich první společné Vánoce ve vlastním domě. Jejich první vánoční výzdoba, kterou si koupili společně.

Byl to začátek jejich vlastních malých vánočních rituálů – jako jít společně vybrat stromek z divočiny v zadní části svérázného sídla, které se rychle stalo jejich domovem.

A všechny tyto věci se měly proměnit ve vánoční tradice, na kterých vyrostou jejich vlastní děti.

Angel si pobrukovala při hudbě, kterou si pustili.

„Dávej si pozor, ať se nerozbrečíš,“ zazpívala – a pak se opravdu rozbrečela.

Jedna z malých hvězdiček v jejích rukou jí vyklouzla z prstů, aby praskla na zemi.

„Au! Ten strom mě píchl.“ Vyčítavě se na strom podívala.

Když ho nesli dovnitř, měli na rukou kožené rukavice. A cítila se na sebe dost pyšná.

Když si sama utrhla a porazila strom, cítila se silná a soběstačná. Už teď snila o tom, jak příští jaro vysadí za sídlem jabloně. A pak bude moci jednoho dne péct koláče z ovoce z vlastní zahrady.

Ale zdálo se, že život na venkově je nebezpečnější, než jí říkali.

Olízla si pálící prst. „Jak to, že mi nikdo nikdy neřekl, jak nebezpečné jsou skutečné vánoční stromky?“

Jonathan se zasmál, ale ochotně vstal, aby se postaral o střepy.

„Tady je naše první vánoční tradice,“ řekl. „Každý rok rozbijeme nějakou cetku.“

„To je báječná tradice.“ Angel se přistihla, že se usmívá, přestože ji ten krásný stromek oklamal, že je neškodný. „A něco mi říká, že většinu let budu tím viníkem já.“

„Ah, ale ty nevíš, že kdo první rozbije ozdobu, ten bude mít v příštím roce nejvíc štěstí.“ Jonathan ji zezadu objal kolem ramen a opřel si bradu o její rameno.

Angel se při pohledu na stromeček usmála.

„Slyšíš to?“ řekla stromku. „Právě ses postaral o to, že budu mít úžasný rok.“

„To tě to naučí.“ S tichým smíchem a polibkem na špičku ucha ji Jonathan pustil.

Z nějakého důvodu vypadala hromada světel ještě zamotaněji než předtím, když se k nim vrátil.

Lepší se zranit při boji se stromem, než to rozplétat…

Tentokrát byla opatrnější a podařilo se jí zavěsit zbývající hvězdy, aniž by jedinou upustila.

Potom nasadila malé slaměné figurky, které našli v jedné z mnoha krabic, jež tvořily podivnou sbírku muzea.

Neměly žádnou historickou hodnotu, kterou by Angel viděla. Ale na dně krabice našli dvacet let starý dopis z jedné z místních škol. Slaměné ozdoby zřejmě vyrobily děti jako poděkování za návštěvu sídla v době, kdy tu ještě žil starý strýc Jeremy.

„Co myslíš?“ Zeptal se Jonathan o půl hodiny později.

Angel o krok ustoupila a kriticky si prohlížela jejich stromek.

Jisté je, že by nevyhrál žádné ocenění za koordinaci barev.

Ale zářil jasně díky světelným řetězcům, které Jonathan nasadil. A směsice barev a tvarů dekorací, které na něj pověsili, jí připomněla doby, kdy byla ještě dítě.

Tehdy ji barevné schéma nikdy nezajímalo. Oslňovala ji barevná světla a zářivé ozdoby. Její dětské já by tenhle stromek milovalo.

„Je nádherný.“ Usmála se, když viděla, jak se ručně vyrobené slaměné ozdoby, které zdědili po strýci Jeremym, snoubí s další krabicí složitých křišťálových figurek, které našli. „Opravdu. Je to přesně to, co jsem chtěla.“

„Jedna věc ještě chybí.“ Jonathan vytáhl malou krabičku. Opatrně z ní vyndal malého ledového draka, kterého vyhráli na aukci ve Vánočním údolí. „Chceš si ho nasadit?“

Angel si kvůli němu musela stoupnout na židli, ale už se naučila, jak se vypořádat s ostnatým jehličím stromku. Tentokrát k žádné nehodě nedošlo.

Opatrnýma rukama umístila draka na čestné místo, úplně na vrchol stromu.

Jonathan jí pomohl dolů, jen aby ji mohl obejmout a políbit.

„Naše první Vánoce,“ řekl tiše.

Angel se nemohla přestat usmívat.

Co na tom, že tohle muzeum domu bylo staré, zaprášené a plné letité práce. Byl to druh práce, který milovala – a oni s katalogizací a renovací udělali velký pokrok. Příští rok touto dobou by měli mít alespoň jedno z křídel otevřené pro veřejnost.

Jakmile se malé místní noviny dozvěděly o tom, že se sídlo konečně prodalo, otiskly článek o nich a jejich plánu vrátit tomuto místu to, čím bývalo. A jen o pár dní později začaly přicházet první telefonáty z místních škol.

Zdálo se, že dost starších učitelů z okolí si ještě pamatuje doby, kdy brávali své děti na celodenní výlet do muzea strýčka Jeremyho – a byli nadšení, že tu tradici znovu zahájí.

Dům nikdy nebude slavný. Její jméno nikdy nebude známé jako jméno kurátora nejnovějších archeologických nálezů nebo moderních malířů.

Ale měla dům plný pokladů a vzpomínek minulých generací – a také dětského smíchu.

Nedokázala si představit lepší věc, které by zasvětila svůj život.

Pak se najednou ozval zvuk auta, které zastavilo venku.

Angel se zamračila. „Neříkal jsi, že tvoje rodina chce přijet zítra?“

Pokrčil rameny. „Alespoň podle toho, co mi řekla Maya. Měli v plánu zůstat s ní a Vincentem přes noc.“

Angel pobaveně naklonila hlavu, když venku uslyšela už známý hlas Jonathanovy matky.

Nikdy nepoznala tak energického a spontánního člověka, jako byla Jonathanova matka. Byla drobná – přinejmenším o třicet centimetrů menší než její syn –, ale do každé místnosti vstoupila se silou vichřice.

Pobyt v Jonathanově rodině nikdy nebyl nudný. Což bylo požehnání, protože Angel se nikdy ani na vteřinu necítila trapně kvůli tomu, že není měnič, na žádné z rodinných sešlostí.

O chvíli později se jako na povel ozval zvonek u jejich dveří.

Jonathan zavrtěl hlavou a zasmál se. „Aspoň počkali, až dokončíme výzdobu.“

Angel zakousla úsměv. Podlaha byla stále pokrytá prázdnými krabicemi – ale možná že zářivý stromeček odvede pozornost od chaosu.

„Asi bychom je měli pustit dovnitř, než se někdo zase pokusí použít své dračí schopnosti,“ řekla vesele.

Jonathan zaváhal po jejím boku, místo aby spěchal ke dveřím. „Jsi připravená na svátky? Kdyby toho bylo moc, stačí říct a já jim řeknu, ať jdou znovu obsadit Mayin dům.“

Na Jonathanově krku se jeho dračí srdeční kámen rozzářil měkkým, jemným světlem. Venku opět padal sníh. Angel viděla, jak se za oknem začíná hromadit.

Hudba, kterou si pustili při zdobení stromečku, stále hrála.

„Čelit beze strachu plánům, které jsme si udělali, a procházet se zimní krajinou…“

Ženský hlas zpíval verš s veselou touhou, její hlas byl zakouřený a hřejivý.

„Ne,“ řekla a věnovala mu láskyplný pohled. „Víš, že je mám ráda. A opravdu jsou svátky bez rodiny nablízku, aby tě to trochu vytáčelo?“

Znovu se ozval zvonek a Jonathan se uchechtl.

Objal ji kolem ramen a políbil ji, jeho srdeční kámen mezi nimi pulzoval. Koutkem oka viděla, jak začíná hustěji sněžit.

„Hej!“ Vincent tlumeně zakřičel zpoza dveří. „Víme, že jsi tam! Přestaň se nás snažit proměnit v ledové sochy!“

Než se Jonathan odtáhl, už se oba smáli.

„Pusť je dovnitř,“ řekla Angel a kývl směrem ke dveřím. Nemohla se přestat usmívat.

Na večery u ohně, jen oni dva, bude času dost. Celý život.

Ale dnes bude dům plný hudby, smíchu a vzrušených hlasů. Dnes uvidí Jonathana usmívat se, jak se znovu setkává se svou rodinou.

Skrze pouto druhů cítila teplo, které naplňovalo jeho srdce do posledního koutku.

Už žádné pocity viny. Už žádná samota.

A zatímco venku stále padal sníh, v srdci jejího ledového draka už nebyl žádný led.

Odteď bude zima obdobím tepla a světla – a veškeré lásky světa.

Přesně taková, jaká měla vždycky být.

Konec 3. dílu a celé série