SOW - 22. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

ŠTÍP. ŠTÍP, ŠTÍP, ŠTÍP!

„Přestaň!, zamumlala jsem a rozmáchla se po tom, co mě štípalo. Následovalo vystrašené zakňučení, které mě okamžitě probudilo. Zvedla jsem hlavu. A hned jsem toho litovala. Ten malý pohyb mi zmáčkl hlavu tak, že jsem měla pocit, jako bych ho měla ve svěráku. Přimhouřenýma očima jsem zahlédla, jak Simargl mizí pod dekou. Nemohla jsem si vzpomenout, jak jsem se dostala do postele a už vůbec ne, jak se pod mou deku dostal Simargl, ale teď jsme tu byli dva. A já toho chudáčka vyděsila.

„Omlouvám se“, řekla jsem a cukla sebou, jak mě každé slovo udeřilo v hlavě, jakoby mě praštilo kladivem. Ale Simargl se třásl pod dekou a mě bylo líto, že jsem ho tak vyděsila. „Já se na tebe nezlobím“, pokračovala jsem a hladila deku nad ním. „Všechno je v pořádku. Můžeš vylézt ven.“

Pomalu vystrčil hlavu ven. Povzbudivě jsem se usmála, i když jsem z toho měla pocit, jakoby se mi tím úsilím měl rozpůlit obličej. Naposledy jsem měla takovou kocovinu před více než tisíci lety. Bylo to naprosto stejně hrozné, jak jsem si pamatovala. Možná dokonce horší. Taky jsem si tenkrát přála zemřít, jen aby ta bolest přestala – tak jako teď?

Nakonec Simargl vylezl zpod deky. Sotva byl venku, toužebně zíral na dveře.

„Co je?“, zeptala jsem se udiveně. „Nemusíš jít čůrat, tyhle tělesné části nemáš.“

Simargl znovu zalétl pohledem ke dveřím a zpátky ke mně. Něco ho zneklidnilo. Nevěděla jsem, co to bylo, ale očividně to mělo společného s tím, co se nacházelo na druhé straně dveří.

Vstala jsem a okamžitě se chytila za hlavu. Měla jsem pocit, jakoby měla explodovat. To, že jsem se nepozvracela, se mi podařilo jen díky pomyšlení, jak bolestivé to bude. Slunce už vyšlo, díky čemuž to bylo ještě horší. To jasné světlo, proudící okny, způsobilo, že jsem sebou škubla, jakoby sluneční paprsky představovaly opravdové nebezpečí, přesně jak to tvrdily všechny upíří legendy. U všech Bohů! Bylo slunce vždycky tak hrozně a zákeřně jasné?

Zaklepání na dveře mi rezonovalo celou hlavou. „Pokojová služba“, ozval se mužský hlas.

Že by Ian objednal snídani? Pokud tomu tak bylo, tak musel Simargl cítit číšníka, a proto byl tak rozrušený. Asi neměl rád nikoho cizího podle toho, jak odskočil od dveří.

„Už jdu“, zamumlala jsem; lok z krku číšníka by nemusel být špatný. Trochu čerstvé, čisté krve by mohlo pomoct proti tomu nemilosrdnému tepání v hlavě. Už jsem byla skoro u dveří, když se mi Simargl ovinul kolem nohy a snažil se mě ze všech sil zastavit.

„Co je?“, zeptala jsem se, ale podívala se na dveře jinýma očima. Necítila jsem za dveřmi nic nebezpečného, ale chování Simargla bylo jednoznačné varování!

„Hned tam budu!“, zavolala jsem, ale ukázala Simarglovi, že se má schovat pod postel. Poté jsem se rozhlédla po svých zbraních. „Jen najdu župan…“

Dveře se rozlétly, a když proletěly pokojem, málem mě zasáhly. Poté do ložnice vtlačil servírovací vozík šklebící se číšník. Ještě než přejel práh, vylezli z něho upíři, takže mi ten malý vozíček připomněl auto plné klaunů z Ianova polského bordelu.

Nebyli to jen upíři, jak jsem zjistila, když se mé obranné kouzlo odrazilo od prvního, kterého se dotklo. Byly tam i rozené démonické čarodějky, a ty byly velmi nebezpečné. Kouzlo zamrznutí u nich nebude fungovat, tak jako většina mé magie a na boj jsem nebyla zrovna ve skvělé kondici, takže nic opravdu mocného nebudu schopna vykouzlit. Proto jsem se na ně vrhla a zaútočila starým dobrým způsobem.

Poté se rozlétly dveře od druhé ložnice a Ian, oblečený jen do černých džínů, se vrhl do bitvy. Po pár sekundách pozorování jeho pohybů, bylo mi jasné, že se při našem prvním střetnutí musel držet zpátky. Už tenkrát bojoval skvěle, ale nepůsobil neporazitelně. Naproti tomu teď mi přišel jako Smrtka, které se nějakým způsobem nedařilo zkrotit svou agresivitu. Brzy už na mě zbyli jen opozdilci, protože Ian se vrhl na množství útočníků s takovou lehkostí a zlovolností, že vzduchem létaly různé části těla a hotelový pokoj byl během pár chvil totálně zničený.

„Miluji pořádnou bitku brzy po ránu!“, vykřikl a vzdušným kouzlem odmrštil pět z nich skrz stěnu do sousedícího hotelového pokoje. Na mě zbyli čtyři a mě se dva podařilo zneškodnit, když se převrátila postel a objevil se vyděšený, kňučící Simargl.

„Tady jsi!“, vykřikl seversky vypadající upír. „Takže nebylo od věci, když na tvou krev šéf vložil sledovací kouzlo.“

Skočila jsem před něj, chytila Simargla a strčila ho za sebe.

„Jestli se přiblížíš, vyříznu si srdce z těla“, varovala jsem ho a napřáhla ruku s velmi krvavým, stříbrným nožem, abych dodala svým slovům důraz.

Seveřan a jeho tmavší kumpán si spolu vyměnili pohledy a poté se podívali na servírovací stolek, stojící za nimi. Vibroval a vzduch okolo se nabíjel magií. To pravděpodobně znamenalo, že se v něm skrýval portál. Jak jinak by se do tohoto pokoje, dostalo tucet upířích čarodějek?

„Nechceš přestat bojovat?“, zeptal se najednou nordický upír. „To jediné, co chceme, je zdroj. Dej nám ho a my tě necháme naživu.“

Jeho černovlasý druh zabručel: „Ale šéf přikázal něco jiného.“

Blonďák na něj vrhl pohled, který říkal „Lžu, ty debile!“. Poté se na mě zašklebil, jako bych nedokázala číst mezi řádky. „No tak, přece nechceš kvůli nějakému heroinu s křídly zemřít? A to mi můžeš věřit: Tvůj druhý přítel půjde tak jako tak s námi. Na něj je vypsaná odměna, za kterou se vyplatí tento hotel srovnat se zemí.“

Rozhlédla jsem se a rychle zhodnotila situaci. Když jsem uslyšela, jak vedle praskají další stěny, škubla jsem sebou. S Ianem jsme možná mohli tento boj vyhrát, ale kolik nevinných přitom zemře? Nemohli jsme bojovat po celém hotelovém poschodí. Dagon vypsal na Iana odměnu. Ti žoldáci si nebudou dělat s lidskými kolaterálnímí škodami žádné starosti, jen aby si ji zasloužili.

Najednou se rozlétla vedlejší zeď a vzniklou dírou dovnitř vklopýtal Ian. Držel dva upíry za krky, ale po děsivém křupnutí už zůstal jen jeden. Obdivuhodným kopem zlomil tomu druhému páteř.

„Góóól!“, křičel hlasitě, když hlava toho prvního proletěla mezi upíry přede mnou. Poté vytrhl upírovi, kterého ještě držel ruce a začal ho jimi mlátit. Někteří bojovníci jsou chladní a bezohlední. Někteří neohrožení a talentovaní. Ian spojoval všechny tyto vlastnosti s takovým entuziasmem, že si člověk připadal jako divák nějakého krvavého baletu. „Mohla bych tě sledovat při boji celý den“, prohlásila jsem naprosto vážně, ale z vozíku vylézali další a další upíři. Měla jsem pravdu. Ta zatracená věc byla portál.

Muselo to skončit dřív, než dojde k úhoně někdo, kdo si to nezasloužil. Nikdy jsem neměla v úmyslu provést Ianovi před očima to, co udělám hned za chvíli, ale muselo to být. Jinak bych byla stejná jako ti žoldáci, schopná obětovat životy nevinných, pokud by to sloužilo mým účelům. Posadila jsem Simargla na zem, řízla se nožem do ruky a dlaní ho pohladila po hlavě. Poté jsem se řízla znovu a mázla mou krev Ianovi po paži.

„Přestaň s nimi bojovat“, rozkázala jsem Ianovi, když z portálu ve vozíku vylézalo stále víc a víc upírů. „Místo toho je doprovoď. Vzpomeň si, co jsem ti řekla minulou noc, protože se zase brzy shledáme.“

Poté jsem si vrazila stříbrný nůž do srdce a otočila s ním.

„Ne!“, slyšela jsem Ianův křik, než mě pohltila smrt. Ještě jsem cítila, jak se nade mnou Ian sklání a poté novou, příšernou bolest, šířící se celým mým tělem. Když byl oheň silnější, tak mě pustil, a to bylo dobře, protože jsem explodovala.

Pak už jsem necítila nic.