TCDL - 4. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jonathan

Jonathan spal.

Ale poprvé po dlouhé, dlouhé době nebyl obklopen ledem, jeho srdce nebylo zmražené, až v něm nebyly žádné emoce, žádné myšlenky, žádná bolest.

Místo toho cítil teplo.

Každý úder jeho srdce mu do žil pumpoval horkou krev. Cítil se živý – krásně živý.

A cítil se klidný.

Bylo mu teplo po celém těle, spočíval na něčem měkkém. Matně zaregistroval uklidňující praskání ohně a obklopovala ho ta nejlahodnější vůně.

Vůně skořice, vanilky a kokosu.

Ve snu se usmál a vzpomněl si na babiččino vánoční cukroví.

Pak nakrčil nos a odolal nutkání kýchnout, protože ho něco polechtalo.

O chvíli později opožděně zaregistroval, že ho neprobudila vůně vánočního cukroví, ale teplá, trochu kořeněná vůně ženského šamponu.

Tváří se přitiskl k hebkým vlasům.

A teplá přítomnost v jeho náručí nebyl polštář, ale lahodně zakřivené tělo jeho družky.

Slyšel, jak tiše zívá. Pak ucítil, jak se postel pohnula, když se posadila.

„To je dobře. Jsi stále naživu,“ zašeptala a její hlas byl teplý. Její prsty se mu přitiskly na čelo.

Stálo ho úsilí otevřít oči.

Co se stalo, že ho to tak úplně připravilo o energii? I když zvedl řasy, měl pocit, že zvedá strašlivou tíhu.

„Jsi vzhůru!“ Znělo to úlevně, úsměv jí rozzářil nádherné medově hnědé oči. Rámovaly je husté, dlouhé řasy.

Když do nich stále omámeně hleděl, přemýšlel, jaké by to bylo líbat její víčka, jedno po druhém, pak tváře, pak špičku nosu a nakonec ty svůdné, plné, smyslné rty…

„Slyšíš mě?“ Znovu se naklonila blíž. „Nemáš horečku, že ne? Když jsem tě našla, byla jsi studený jako led.“

Měl sucho v ústech. Musel polknout. Z nějakého důvodu byla nahá – a prostěradlo, které ji zakrývalo, sklouzlo dolů právě tak, aby odhalilo velkorysý prs a lahodnou, soumračnou bradavku.

„Jsem v pořádku.“ Vyšlo to jako chraptivé zaskřehotání.

Nebyl v pořádku. Právě teď se mu zdálo nemožné se posadit. Co to udělal, že ho to tak nebezpečně vyčerpalo?

„Nezníš dobře,“ řekla vyčítavě. O chvíli později si zřejmě uvědomila, že je nahá.

I na její zlatohnědé pleti viděl, jak se jí do obličeje hrne horko, jak se jí rozšiřují oči, když si spěšně vyhrnula prostěradlo.

„Promiň,“ řekla, „byl to jediný způsob, který mě napadl, jak tě zahřát. Myslela jsem, že jsi tam venku umrzl. Dokonce ani ten oheň tomu moc nepomohl. A ve filmech vždycky tvrdí, že sdílení tělesného tepla je jediný způsob, jak přežít vánici…“

Vánice.

Teď si vzpomněl. Nepřirozená vánice. Na strašlivého vlčího měniče, který je našel.

Zvíře zahnal s vypětím všech sil, které mu po deseti letech strávených v ledu zbyly. Překvapilo ho, že se mu to vůbec podařilo.

Ale klidně by tam zemřel, kdyby to znamenalo, že jeho družka je v bezpečí…

Přesto se vlkovi podařilo utéct. To si pamatoval. Dokonce, i když ho opouštěly síly a on se proměnil zpátky a zhroutil se do sněhu, slyšel, jak zraněný strašný vlk mučivě kňučí a ustupuje.

Což znamenalo, že Angel není v bezpečí. Ještě ne.

Ale doufejme, že vlk byl tím bojem stejně oslabený jako on sám. Získal jim alespoň den nebo dva.

Snad to bude stačit…

„Měl by ses napít něčeho horkého.“ Angel se zvedla a nechala si kolem sebe omotané prostěradlo.

Zastavila se u krbu a přiložila další poleno dřeva.

Když zamířila ke kuchyni, uvědomil si, že odpočívá na podlaze před krbem. Pod ním ležela teplá nadýchaná ovčí kůže a na něm měkká péřová přikrývka spolu s hromadou těžkých vlněných dek.

Pod nimi bylo příjemné teplo. Přesto mu už teď chybělo teplo Angelina těla. Její vůně zaplnila malou prohlubeň pod jejich věží z přikrývek, teplá, kořeněná vůně, která mu připomněla vánoční čas v kuchyni.

Opravdu mu ještě před chvílí odpočívala v náručí? Jeho družka, kůže na kůži u jeho vlastního těla, zahřívající ho svým vlastním teplem?

Možná bylo dobře, že ho útok hrozivého vlka připravil o veškerou energii. Alespoň ho jeho tělo navzdory její blízkosti neuvedlo do rozpaků. Za nic na světě by ji nechtěl vyděsit.

A chtěl ji znovu přitisknout k sobě. Chtěl ji držet u sebe, vdechovat sladkou vůni její kůže, nasávat její teplo a vědět, že je v bezpečí.

Že je tu s ním.

A že je konečně zase nádherně naživu, jeho srdce poprvé po mnoha a mnoha letech naplněné láskou a nadějí.

„Tady,“ řekla a po špičkách se vrátila k jeho boku. Poklekla a přiložila mu ke rtům šálek. „Horká čokoláda. Zkus se napít. V té bouři jsi málem zemřel.“

Jeho rty se zachvěly. „To samé bych mohl říct o tobě.“ Hlas mu stále zněl chraplavě, ale mluvit teď bylo o něco snazší.

Poslušně se napil, horká čokoláda mu sladce a hustě ležela na jazyku.

Donutila ho dopít celý šálek a pak ho odložila stranou.

„Jak se cítíš teď?“

„Lépe.“ Po chvíli dodal: „Pořád jsem unavený.“

Znovu mu jemně přitiskla prsty na čelo. „Už jsi celý zahřátý. Dobře. Ale měl bys ještě spát. Opravdu jsi mě vyděsil. Musela jsem tě táhnout sněhem zpátky dovnitř.“

„Promiň,“ zamumlal a oči se mu už zase zavíraly. „Už se to nestane…“

Poslední, co ucítil, byly její prsty, které se dotýkaly jeho. Ovinul své prsty kolem jejích. Pak ho spánek opět stáhl pod hladinu.

***

Když se probudil, všechno bylo jinak.

Bouře utichla. Když se zvedl na loktech, viděl, jak se venku rozprostírá sníh, nahrnutý vysoko k oknu.

Svítilo na něj slunce. Venku nebyly žádné stopy, žádné známky života.

Dobře.

Alespoň se mu podařilo odehnat strašlivého vlka.

Angel spala. Zase si k němu zalezla pod věž z přikrývek. Její kůže byla na jeho kůži teplá.

Jak se nadechovala a vydechovala, cítil, jak se její hrudník zvedá a klesá proti jeho.

Byl to ten nejklidnější pocit, jaký kdy zažil. Byl to hlubší klid než ten ledový.

Jeho tělo bylo vzhůru a jeho mysl také. Ale poprvé v něm nebyly žádné temné vzpomínky, žádná hořkost, která by ho rozptylovala od prostého pocitu jejího dechu, byla cítit dokonale. Jako by se k němu vždycky hodila.

Nebo jako by on byl vždycky stvořený pro ni.

Před deseti lety se otočil ke světu zády. K životu. Na naději, touhu, dokonce i na lásku.

Nikdy nepoznal lásku. Ne takovou.

Ale teď, když do jeho života vtrhla s nečekaností jarní sněhové bouře, se cítil zneklidněný.

Jak se mohl před deseti lety takhle rozhodnout? Málem to odmítl.

Kdybych se neprobudil, byla by teď mrtvá.

Ta myšlenka byla děsivá. Znal ji jen krátce, ale věděl, že si nechce představit svět bez jejího úsměvu, bez vůně jejích vlasů – bez tepla její kůže.

Ve spánku vydala další tichý zvuk a tentokrát se nedal popřít. Jeho tělo se konečně vzpamatovalo natolik, že projevilo zcela jednoznačný zájem ji lépe poznat.

Byl tvrdý, až to bolelo – a ona mu stále spala v náručí a věřila, že se bude chovat slušně.

A to poté, co mi zachránila život! Tohle přece vůbec nic neznamená. Jen se dělila o tělesné teplo…

Ale už jí nebyla zima. Oheň zahříval místnost, a zatímco spal, jeho tělo pomalu regenerovalo část energie, kterou ztratil v boji se strašlivým vlkem.

Pořád byl ale slabý. Za to, že deset let spal v ledu, musel zaplatit určitou cenu. Bude trvat týdny, než se přiblíží síle, kterou měl předtím, než své srdce uzavřel do ledu.

Ale na tom nezáleželo. Teď, když se probudil, když našel svou družku, už nikdy nepodlehne svůdnému volání ledu.

Teď poprvé po mnoha letech v jeho srdci hořel oheň a led v jeho žilách roztál. Tělem mu pulzovalo horko, každý tep jeho srdce vysílal oheň do tepen.

Jeho hřídel byla tvrdá a bolestivá – a jeho srdce, které bylo tak dlouho prázdné a zmrzlé, konečně roztálo.

Jeho srdce bylo bez ochranného krytu ledu měkké a zranitelné. Kdysi se rozhodl, že raději bude navždy spát, než aby znovu riskoval, že ublíží těm, které miluje.

Ale s každým okamžikem, který strávil v blízkosti své družky, jeho srdce sílilo. Puls jeho krve se změnil v hlasitý řev, jako by se v něm skrývala divoká věc, která toužila vyrazit na svobodu. Chtělo žít, milovat, zažít všechno, co na tomto světě existuje.

A chtělo se ucházet o svou družku. Jeho drak konečně našel poklad, pro který stálo za to žít.

Co když se to zvrtne? Co když jí ublížím? Nemůže mi věřit…

Ale ona ho zachránila. A on zachránil ji. Zatím jí dvakrát zachránil život.

Měl tu být. Měl ji chránit.

Na tom, co se stalo předtím, nezáleželo. Byla jeho družkou – a právě teď stále potřebovala, aby ji chránil. Venku se potulovaly mnohem horší věci než ledový drak bez cti a rodiny.

Angel si povzdechla. Zvedla ruku k obličeji a odhrnula si pramen vlasů.

Pak se k němu přitulila, ještě ne zcela probuzená, a rukou mu přejela po hrudi.

Jeho erekce vydala další puls potřeby a on se kousl do rtu.

Cítil hebkost jejích bujných, štědrých ňader, která se mu tiskla k boku. Její stehno se tisklo k jeho, její kůže byla hebká jako hedvábí. Kdyby se jen trochu pohnula, cítila by, co jeho tělo chystá…

„Mmm. Dobré ráno,“ vzdychla. Oči měla stále zavřené.

Cítil, jak mu v hrudi buší srdce. Snad se jí ještě něco zdálo? Copak si ještě neuvědomila, že jsou oba nazí?

Možná, kdyby se pohyboval opatrně, mohl by se nějak dostat zpod hromady přikrývek, aniž by jí poskytl dobrý výhled na svou erekci…

O vteřinu později se s šokovaným vydechnutím překulila na bok. „Já jsem… já jsem během spánku nic neřekla, že ne?“

Zněla ustaraně.

Jonathan na chvíli zapomněl na vlastní obavy, protože v něm vzrostla zvědavost. „Ne, neřekla. Proč? O čem se ti zdálo?“

„O ničem,“ řekla až příliš spěšně.

Teď si uvědomil, že se kousla do rtů. Byly baculaté a tmavé, svůdně se leskly.

Byli stále tak blízko, že by se stačilo jen trochu naklonit…

„Jsi… jsi si jistý, že jsem to neudělala?“ zeptala se o chvíli později a znělo to mírně zadýchaně.

Byl příliš rozptýlen výhledem, než aby odpověděl.

Byli tak blízko, že viděl stíny jejích dlouhých řas na jemné kůži pod očima.

Její vůně ho obklopila, teplo vanilky a jantaru ho přimělo k touze políbit ji do krku.

Líbal by ji dál – až k těm nádherným soumračným bradavkám, které zahlédl předešlé noci…

V rozpacích si uvědomil, že si tím svůj malý problém jen ještě zvětšil.

V pravém slova smyslu.

„Sám jsem se právě probudil.“ Jeho hlas zněl ochraptěle i jeho vlastním uším. Věděla snad, na co myslí?

„Ah, dobře.“ Její slova zazněla slabě. „Tak prosím zapomeň, že jsem něco řekla.“

„Ale teď jsem zvědavý.“

Nemohl uvěřit tomu, co dělá. Měl využít příležitosti a jemně se vymanit z její náruče. Místo toho byl… flirtoval s ní.

Se svým trapně tvrdým penisem jen pár centimetrů od její kůže.

Právě se vrátil k životu a už se chystal všechno zničit.

Ani nedokázal říct, jestli to byl jeho drak, nebo on, kdo mu v duchu šeptal ta suchá slova.

A bylo to jedno, protože měli pravdu. Musel to zastavit, hned. Dřív, než ji vyděsí a navždy odežene.

Ale když měl Angel přímo tady v náručí, bylo nemožné to zastavit.

„To nic není, opravdu.“ Zněla udýchaně, i když pokrčila rameny. „Asi tak… asi tak, jak by člověk po takovém dni čekal. Málem jsme umřeli.“

„Takže se ti zdálo o té bouři?“

Zdálo se jí o tobě, zašeptal mu v duchu jeho drak.

Po dlouhém, dlouhém spánku stále nebyl zvyklý znovu cítit přítomnost svého draka.

„Bouře ne.“ Angel chvíli mlčela, pak se zhluboka nadechla. Oči měla doširoka otevřené a ve světle ohně se jí leskly. „Myslím, že jsi byl v mém snu.“

Nadechl se a projel jím záchvěv, jak se v něm drak předháněl. „Byl to dobrý sen?“

Hrál si s ohněm, to věděl. Každou chvíli zjistí, jak moc je ještě tvrdý, a on pochyboval, že by to mohl všechno svést na sen.

Nicméně odpočívat tady s Angel v náručí byl pocit kouzelnější než ve chvíli, kdy poprvé roztáhl křídla. Silnější než okamžik, kdy ho její přítomnost probudila v ledu.

Měl pocit, jako by takhle odpočívali odjakživa. Sotva ji znal, ale v jeho náručí se cítila tak dobře, že už nikdy, nikdy nechtěl, aby odešla.

Udělali jsme to špatně. Je nahá v mém náručí – ale nemá důvod mi věřit. Nemá důvod mě milovat. Ani neví, že jsem měnič…

„Úplně nejlepší sen,“ řekla tiše. Když se na něj podívala, měla velmi rozšířené zorničky, její hnědé oči byly téměř černé.

Měla strach, uvědomil si náhle. Cítil to… nejen z toho, jak se její tělo napjalo proti jeho vlastnímu.

Bylo mezi nimi hlubší spojení. První, křehké záchvěvy pouta mezi dvěma partnery.

Mohla to cítit i ona? Uvěřila by mu vůbec, kdyby jí to vysvětlil?

Naklonila se dopředu, a než si uvědomil, co dělá, něco v něm převzalo kontrolu a on se také naklonil a přitiskl své rty na její.