TCDL - 3. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Angel

Angel se pomalu protáhla. Byla unavená, ale příjemně zahřátá.

Zdál se jí ten nejúžasnější sen. Zdálo se jí o ledovém drakovi, který ožil a odletěl s ní přímo na severní pól.

Navštívili Santu a jeho skřítky a ona strávila krásný večer, seděla u krbu zabalená v teplé dece a ochutnávala sušenky pro paní Santovou…

Vždyť já ani nemám ráda Vánoce, pomyslela si vzpurně. Jsou určeny pro malé děti, ne pro lidi, jako jsem já. Kdy jsem se naposledy o Vánocích skutečně radovala?

Přesto ten sen přetrvával na těch mlhavých okrajích její paměti a s ním i ten zvláštní pocit kouzla, který cítila. I když se sen vzdaloval, stále si draka tak jasně pamatovala.

Byl třpytivý, vyrobený z křišťálově čistého ledu, tak detailní, že jí to vyrazilo dech.

A pak ožil. Hlavu měl bílou jako sníh, s chocholem z ostnů, který trochu připomínal huňatou hřívu. A jeho tělo bylo celé pokryté stříbřitými šupinami, které se třpytily jako led.

Jeho křídla vypadala téměř průsvitná, ale byla pevná jako diamant, když na nich vzlétl přímo k severnímu pólu. A vůbec jí nebyla zima. Místo toho se z nějakého důvodu cítila v bezpečí. V bezpečí a milovaná…

Tak se pozná, že je to sen.

Rty jí cukaly, pobaveně se dívala na své podvědomí.

Je to sen o stresu. Protože budu jediná z rodiny, kdo bude o Vánocích sama a svobodná. Aspoň že letos mám to hlídání domácnosti a výmluvu, proč vynechat štědrovečerní večeři.

A bylo by hezké být na Vánoce sama. Nemusela by se přetvařovat, že se jí všechna ta vánoční pohoda líbí. Mohla by si užít klidný večer s knížkou, sklenkou vaječného likéru a velkým talířem cukroví. Možná dlouhá koupel se svíčkami.

A nikdo by se jí neptal, kdy si plánuje najít opravdovou práci, muže a mít děti.

Znovu se protáhla. Pak jí zakručelo v břiše a ona se ušklíbla.

Možná by si mohla dát k snídani sušenku…

Otevřela oči a se zíváním se posadila.

A první, co uviděla, byl spící muž s hlavou na klíně.

„Co to sakra je?“

Začal se vzpamatovávat a ve tváři měl vyděšený výraz.

Byl bílý, asi v jejím věku, se širokými rameny a silnými pažemi.

A měl ty nejneuvěřitelnější oči, jaké kdy viděla. Šedé – ale tak bledé, že vypadaly skoro jako stříbrné.

Ne… jako led…

„Jdi ode mě pryč!“ Popadla nejbližší zbraň, kterou našla, a výhružně ji napřáhla.

Cizinec na ni chvíli zmateně zíral, oči vytřeštěné.

Pak se k jejímu překvapení začal smát a vzdalovat.

O vteřinu později si uvědomila, že nejbližší věc, kterou našla, byla zbraň – polštář.

Ušklíbla se, ale o vteřinu později ucítila, jak se jí na rtech objevil náhlý úsměv. Trochu sklopila polštář.

Opravdu nevypadá hrozivě…

Vlastně vypadal ustaraně.

„Už je ti líp?“ zeptal se. „Včera jsem tě našel. Byla jsi v bezvědomí, ztracená v bouři. Vzpomínáš si?“

„V bezvědomí?“ zopakovala nejistě. Odložila polštář.

O chvíli později se jí vrátily vzpomínky.

„Ale ne! Diego a Lola! Pořád jsou tam venku. Musím je najít…“

„Sakra! Po nikom jiném jsem neviděl ani stopu. Tvé děti?“ Spěšně vyskočil. „Někde tady musí být telefon.“

„Ne – moji psi,“ řekla Angel a pak dodala: „Psi, které hlídám. Bože, zažalují mě. Chudáci pejsci!“

„Psi!“ Cizinec si s úlevou oddechl. „Psi jsou chytří. Tak snadno se neztratí, ani v bouři. Možná už jsou zpátky doma.“

„Musím je zkontrolovat.“ Začala se prodírat nahoru, pak se zarazila, když se jí místnost začala otáčet před očima. „Uf. Necítím se moc dobře.“

„Není divu. Málem jsi umřela.“ Muž se vrátil na své místo vedle ní a pak jí něco vtiskl do ruky. „Tady máš. Čokoládu. Jez!“ přikázal jí.

Vděčně se zakousla do toho, co se ukázalo být tou nejlahodnější čokoládovou sušenkou, jakou kdy ochutnala.

„Žádný telefon,“ řekl cizinec o chvíli později, když se rozhlédl po místnosti. „Alespoň máme dost dřeva a jídla, abychom přečkali bouři.“

„A nechat tam ty chudáky pejsky? To si nemyslím.“

Odhodlaně se vyškrábala na nohy. Tentokrát to šlo snadněji, bez závratí.

Nechal na stole sušenky, a tak si dychtivě vzala další.

Opravdu si připadala, jako by hladověla. Jak dlouho už spala?

Jak dlouho tam byli ti psi?

„Hele, já vím, že jsem nešla daleko. Byli jsme možná patnáct minut od domu, když se Diego nějak ztratil. Jsem si jistá, že bouřka už nebude tak hrozná, a kdybych mohla…“

Zmlkla, když se ocitla tváří v tvář oknu.

Uvnitř bylo vytí bouře jen tlumeným, vzdáleným zvukem – ale nedalo se popřít, že těžké vločky narážející plnou silou do okna byly známkou zlé vánice.

Sněhové bouře, která se od chvíle, kdy se vydala za Diegem, vůbec nezmírnila.

„Ten zatracený pes,“ zamumlala. „Nemůžu uvěřit, že nám to udělal.“

„Jak se cítíš? Bolí tě prsty na rukou nebo na nohou?“ zeptal se cizinec.

Experimentálně zahýbala prsty na nohou, pak prsty na rukou.

Fungovaly naprosto v pořádku, i když se stále cítila trochu slabá.

„Hádám, že o žádné končetiny nepřijdu.“ Ušklíbla se a pak si uvědomila, že se na ni cizinec stále dívá se zjevnými obavami v těch nádherných, ledově bledých očích.

Spal po mém boku, aby na mě dohlížel… Musel se bát, že skutečně zemřu.

„Promiň. Ještě jsem ani nepoděkovala.“ Natáhla ruku. „Já jsem Angel. Angel Harris. Děkuji, že jste mě zachránil.“

„Kdykoli,“ řekl. Chvíli váhal, pak ji vzal za ruku a potřásl jí. „Jonathan. Mimochodem, to je nádherné jméno.“

Ušklíbla se. „Já vím, velmi sezónní. Věř mi, slyšela jsem všechny ty vtipy.“

„Je to vánoční zázrak, že jsi teď vůbec naživu,“ řekl vážně. „A že jsem tady s tebou.“

Zřejmě chtěl říct něco jiného. Přemýšlela, co chtěl říct.

Pořád vypadal ustaraně – ale bylo na něm něco, co vypadalo smutně.

Byl vysoký, stavěný jako atlet, měl světlé vlasy a bledou pleť. Nemohl být o víc než pár let starší než ona.

A nevypadal, že by sem patřil. Měl takový ten úchvatný vzhled, který by patřil na obálku nějakého časopisu. Nebo v drahém zimním středisku. Ne v opuštěné dřevěné chatě v této odlehlé části hor.

„Jsi přítel Mitchellových?“ zeptala se, když si uvědomila, že nejspíš patří k hollywoodské smetánce, stejně jako lidé, kterým hlídá dům. „Bydlím u nich, když dělají PR turné ke svému nejnovějšímu filmu.“

„Mitchellovi?“ Zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem o nich neslyšel, promiň.“

„Aha, ale vsadím se, že jsi slyšel o Millenium Woman Four: Vesmírná invaze. To právě teď propagují. Víš, že se Miléniová žena znovu setkává se svou nemesis, zlým doktorem Marsem, když zaútočí se svými novými mimozemskými spojenci?“

Jonathan mlčky zavrtěl hlavou.

„Takže ani film, ani hollywoodský typ člověka?“ zeptala se.

Možná ho přece jenom špatně pochopila…

„Vždycky jsem měl rád filmy,“ řekl tiše. Trochu se na ni usmál. „Ale moc jsem nesledoval popkulturu posledních deseti let…“

„Aha? Poustevník, který žije sám na téhle hoře a odpírá si zlo sociálních sítí?“ škádlila ho s úsměvem. „Ah. Takže místo chození do kina cvičíš jógu?“

Zasmál se, jako by ho tím překvapila.

Vypadal dobře, když se smál. Oči mu zářily jako sluneční světlo třpytící se na zamrzlém jezeře.

Něco v jejím nitru se při tom pohledu trochu převrátilo a ona při tom uvědomění pocítila, jak se jí zvedá žaludek.

Ale ne. Ale ne! Nemůžu se zamilovat do kluka, který mě zachránil. Je úplně mimo mou ligu…

Zmateně se od něj odvrátila a znovu se zadívala na bouři.

Navíc jsou teď v sázce mnohem důležitější věci, připomněla si.

Jako třeba dva ubozí psi ztracení ve vánici.

„Musím jít ven a hledat je,“ řekla. „Možná je Diego dost chytrý na to, aby se dostal zpátky domů – ale Lola je stará.“

Jak dlouho byla v bezvědomí? Mohli by psi přežít takovou bouři?

Instinktivně se objala, když se zadívala na vítr, který hnal sněhové vločky přímo do okna.

Ještě si pamatovala ten kousavý mráz a vítr. Měla pocit, jako by ji do obličeje místo sněhových vloček narážely úlomky ledu.

Pak si vzpomněla, jak se Lola vždycky večer schoulila vedle ní a žadonila o pohlazení po břiše.

Angel zamrkala proti náhlým slzám. „Musím jít.“

„V žádném případě.“ Zamračil se na ni. „Uděláš deset kroků tam a už nenajdeš cestu zpátky.“

„Tak co navrhuješ? Že mám ty ubohé psy nechat umřít?“

„Ne,“ řekl pomalu. „Půjdu ven. Zima pro mě není tak hrozná. Jsem na ni zvyklý. A umím se tu dobře orientovat. Neztratím se.“

„Ale ne, ztratíš.“ Zúžila na něj oči. „Nebudu se dívat, jak jdeš do sněhové vánice, když za to můžou ti psi, co jsou venku.“

„Podle toho, jak to zní, to vypadá, že za to může ten pes,“ řekl suše. „Každopádně mi v tomhle budeš muset věřit. Už jsem zažil horší bouře. A na rozdíl od tebe jsem dneska málem neumřel.“

Kousla se do rtů. Bouře vypadala zle. A jí se opravdu, ale opravdu nechtělo zpátky ven.

Ale ani ho nechtěla poslat na smrt.

Už tak bylo dost zlé přijít o dva psy. Ale kdyby nakonec byla zodpovědná za smrt dvou psů a člověka…

„Možná bychom měli oba počkat,“ řekla neochotně.

Jako na povel se kvílení větru venku zesílilo.

Nebo to byl vítr?

Zase to bylo ono. Bylo to výrazné vytí, tiché a truchlivé.

Že by to byl pes?

Projel jí mráz po zádech, když si uvědomila, že ten zvuk slyší znovu. Bylo to vytí, které ji vtáhlo hlouběji do bouře.

Mohl to být Diego? Mohl by být Diego blízko i teď?

„Slyšel jsi to?“ zeptala se.

Neodpověděl. Když se otočila, viděla, že ztuhl, oči upřené na okno. Zdálo se, že je osvětluje zvláštní světlo – jen na okamžik, pak zase zmizelo.

Nejspíš to byl jen podivný odraz.

Když se k ní o vteřinu později otočil, jeho oči vypadaly úplně normálně. Nádherné, ale normální.

„Zůstaň tady.“ Mluvil tichým hlasem, obočí stažené k sobě.

Vypadal podivně neklidně, uvědomila si najednou. Nesetkal se s jejíma očima, ale všechny svaly v jeho těle se napjaly, šlachy v pažích měl napjaté jako ocelová lana, když k němu natáhla ruku.

„Nemůžeš odejít…“ začala.

Zavrtěl hlavou. „Neodejdu daleko. Slibuji. Jestli je tvůj pes někde poblíž, najdu ho.“

Znovu se ozvalo zavytí.

Mohl by pes vydávat takový zvuk? Instinkt ji přiměl myslet na vlka.

Nedokázala říct, proč ji ta myšlenka tak zneklidňuje. Žádní vlci tam venku nebyli. Tohle nebyla pohádka ani horor. Tohle byl jen obvyklý průšvih, do kterého se vždycky dostala.

Zachráněná nádherným cizincem, jen aby šla do vězení za to, že se nedokázala postarat o dva psy.

Už byl u dveří, když ty myšlenky zahnala.

„Opravdu si nemyslím, že bys měl…“ začala.

Otevřel dveře a podíval se jí přes rameno.

Chtěla mu říct, aby si alespoň oblékl kabát, ale pak se mu v očích znovu zablesklo podivné stříbrné světlo. Slova jí uvízla v hrdle.

„Ať se stane cokoli, nechoď ven. Vrátím se, slibuju,“ řekl.

Pak zmizel, vytí bouře náhle pohaslo, když se dveře zavřely.

Spěšně se rozběhla k oknu, které bylo nejblíže dveřím. Přitiskla k němu tvář.

Na okamžik spatřila jeho postavu se širokými rameny. Pak zmizel, pohlcen vánicí, která dál zuřila všude kolem nich.

Sakra.

Měla najít způsob, jak ho nějak zastavit. Takhle se to ve filmech vždycky začalo kazit. Lidé se rozdělili, místo aby zůstali spolu.

Lidé se vydali za podivnými zvuky, místo aby zůstali tam, kde je to bezpečné.

A teď tu byla úplně sama…

Znovu se ozvalo vytí. Rozhodně to nebyl vítr.

A teď byl blíž…

Instinktivně se nahrbila. Najednou jí zase byla zima.

Chtěla utéct zpátky na gauč a schovat se pod deku. Ale Jonathan byl pořád venku a statečně se brodil vánicí kvůli jejím psům.

Odvážně se vydal do sněhové bouře kvůli Angel, která byla tak hloupá, že ztratila ne jednoho, ale hned dva psy.

Jestli se Jonathan vrátí, jestli budou pejsci v pořádku – slibuju, že se budu pilně učit a už nikdy, nikdy se nenechám nikým vyrušovat od školy, modlila se tiše.

Jen ať se vrátí.

Nikdy ho neměla nechat odejít.

Znovu se ozvalo zavytí. Teď bylo ještě hlasitější. Opravdu to neznělo jako vítr – ale také to neznělo jako Diego.

Srdce se jí rozbušilo rychleji, když se jí vynořila podivná vzpomínka.

Zuby… Žluté oči…

Ale záblesk vzpomínky zmizel stejně rychle, jako se objevil, ztratil se v podivné mlze.

Nikdy v životě jsem neviděla vlka. Nejspíš jsem měl noční můru, když jsem málem umíral ve sněhu.

Znovu přitiskla tvář k oknu.

Stále neviděla nic než bouři. Hustě padající sníh Jonathana během několika vteřin pohltil.

Je to dospělý muž. A říkal, že je na takové počasí zvyklý. Nejspíš je lesník. Bude v pořádku.

Ale bylo těžké tomu uvěřit. Zdálo se, že sněhová bouře venku jen nabírá na intenzitě. Vítr, který dál neúnavně hnal sníh do oken, zněl podivně rozzlobeně.

Otřásla se a pak zavrtěla hlavou.

Jsem hloupá. Je to bouře. A to vytí je buď Diego, nebo jen bouře fouká kolem podivné skály.

O chvíli později koutkem oka zahlédla, jak se v bouři pohybuje stín.

Jakmile se otočila, byl pryč. Nebylo tu nic než nekonečná bílá vánice.

Nic tam nebylo. Moje mysl si se mnou hraje.

Znovu se ozvalo vytí. A tentokrát bylo blízko.

Příliš blízko.

Polkla a instinktivně ustoupila od okna. Po celých pažích jí naskočila husí kůže. Neodvažovala se odtrhnout oči od okna.

Možná je to ztracený vlk. No a co? Dovnitř přece nemůže.

Jenže venku byl pořád ještě Jonathan…

Podívala se na dveře.

A pak se na okraji jejího zorného pole opět něco pohnulo.

Se zalapáním po dechu se otočila – a tam, oknem na druhé straně místnosti, na zlomek vteřiny spatřila obraz, z něhož jí ztuhla krev v žilách.

Vlka.

Ale ne jen tak ledajakého. Vlka většího, než na jakého měl právo – velkého jako medvěd, s ostrými tesáky a strašlivýma žlutýma očima.

Pak zase zmizel a bylo vidět jen bílou barvu.

Něco se mi zdálo. Vlci takhle nevypadají. To je jen šok z toho, že jsem málem umřela…

Pak ta věc venku znovu zavyla – a o vteřinu později se ozval odpovědní, vyzývavý řev.

Angel netušila, jaké zvíře vydává takové zvuky.

Ten řev byl hlasitý a silný, ale nebyl to řev medvěda. Nesl s sebou chlad, a když se neochotně znovu přiblížila k oknu, viděla, že na něm vykvetly ledové květy.

Mráz…

Nedokázala říct, co ji přimělo natáhnout ruku a dotknout se skla, ale když to udělala, ke svému šoku uviděla, že se led rozšířil i po vnitřní straně okna.

Co se to děje…?

Když vydechla, její dech se změnil v bílou mlhu. Za oknem stále zuřila bouře.

A pak se ozval zvuk, který nikdy předtím neslyšela. Spěšný zvuk – téměř jako zvuk obřích křídel.

Vrtulník…?

Ale vrtulníky do sněhové bouře nelétaly. Navíc byly mnohem hlasitější.

Venku se náhle zableskla bílá srst, když se zdálo, že se bouře na okamžik zvedla. Málem vykřikla, když spatřila obrovskou vlčí hlavu, z níž kapaly sliny z ostrých tesáků dlouhých jako její prsty.

A pak, ve vteřině, než vánice znovu zesílila, uviděla, jak se k vlkovi něco blíží.

Něco velkého.

Dvě křídla bila do vzduchu a bez námahy vzdorovala hněvu bouře. Dvě křídla lesklá jako diamanty, mohutné tělo třpytící se jako led – a hlava korunovaná chocholem hrotů, který vypadal jako sněhová hříva.

Ledový drak…

Každý úder jejího srdce zněl v hrudi jako buben. Nemohla se ani pohnout, když zírala na nemožný výjev venku.

A pak se zrovna zvedl vítr a hnal jí do okna další sníh, sněhová bouře pohltila podivná zvířata před chatrčí.

Srdce jí stále bušilo jako o závod. Měla sucho v ústech, sevřela prsty kolem parapetu a naklonila se dopředu, až se nosem dotkla zmrzlého skla.

Stále neviděla nic než věčnou bílou barvu.

A pak se ozvalo další zavytí, vzteklé a hlasité.

O vteřinu později se změnilo ve skučení a ona znovu uslyšela ten podivný, odpovídající řev.

Dračí řev…

Zdálo se jí to všechno? Draci neexistovali, stejně jako strašidelní přerostlí vlci.

Možná ještě spím ve sněhu. Možná se mi to všechno jen zdá…

Pak se z bouře vyřítil vlk směrem k ní. Na jeho srsti byla krev.

Slyšela, jak se domem tupě ozývá dupot, jak narazil do venkovní zdi.

Do prdele. Tohle opravdu není sen. Ale nedává to smysl…

O vteřinu později se vlk zvedl. Z vyceněných zubů mu kapala krev, a když vztekle zavyl, zdálo se, že bouře v odpověď zesílila.

Je to snad vlk, kdo ovládá bouři…?

Pak vlk znovu vyrazil vpřed. Za závojem padajícího sněhu matně rozeznávala pohled na roztažená velká křídla.

Pak vše opět pohltil sníh.

Zatraceně.

Udeřila do okenního rámu a ignorovala bolest v prstech.

Netušila, co se venku děje – ale věděla, že ji vlk děsí. Jestli vlk zvítězí…

Drak ho nenechá vyhrát.

Nevěděla, jak poznala, že ji drak chrání, ale chránil ji. Věděla to.

Teď si vzpomněla na svůj pád. Vzpomněla si na ty poslední okamžiky, kdy se plazila k úkrytu, který našla mezi jeho předními tlapami.

Pamatovala si, jak se konečně cítila v bezpečí a v teple.

A pak se probudila tady…

I přes hukot bouře se ozývalo další zlostné zavytí. O chvíli později se opět změnilo v bolestné zakňučení.

A konečně, poprvé od chvíle, kdy se probudila v této chatě, hukot bouře utichl.

Sníh už nepadal tak hustě. Vítr utichal.

Místo toho, aby sníh narážel přímo do okna, takže neviděla nic než bílou barvu, mohla teď rozeznat hromady sněhu na verandě.

Po bestiálním vlkovi nebylo nikde ani památky. Neviděla ani žádné otisky tlap.

Po ledovém drakovi také nebylo ani vidu.

Ale tam, hned na okraji toho, co viděla, spatřila ve sněhu ležet tělo. Bylo to tělo muže se světlými vlasy tak bledými, že měly téměř stejnou barvu jako sníh.

Jonathan!