TAN - 24. kapitola

 Překlad: Lucianna

Callie musí vzít rozum do hrsti, obrnit se odvahou a pozvednout zbraň. Jak tohle všechno dopadne?

Kapitola 24 – Callie

Slyšela jsem rozbití skla a pak Jo trochu vykřiknout. Rozběhla jsem se tam, ale pak jsem si uvědomila, že pokud tam vběhnu, skončím přesně tam, kde mě chtějí a nebudu schopná nás odtud dostat. Pak jsem slyšela Jo jim říct, že tady nejsem a věděla jsem, že se musím schovat. Měla jsem jen vteřiny, možná ani to ne.

Pohybuji se tak rychle, jak jen mohu a srdce mi buší. Celé tělo mám v nejvyšší pohotovosti, když běžím do své šatny. Lezu, za pomocí stoličky, kterou tady mám kvůli tomu, že jsem moc malá, abych dosáhla na vršek. Dostanu se na vrchní polici a škrábu se za všechno moje oblečení a kufry, a modlím se, prostě se modlím, aby mě tady neviděli.

Minuty vypadají, že ubíhají a mé srdce nevyzpytatelně buší, jak přemýšlím o všech věcech, které se mohou právě teď pokazit. Museli vědět, že tam naši muži jdou, to je jediné vysvětlení, které dává smysl. Jsou tady, protože vědí, že jsme samy. Jsou odhodlaní nás unést bez ohledu na cenu.

Slyším otevřít dveře mé ložnice a zvuk kroků. Koupelnové dveře se pootevřou, moje postel zaskřípe a já vím, že mě hledají.

„Pojď ven, Callie,“ zavolá hlas. „Víme, že jsi tady.“

Ne.

Zadržím dech, aby se mé tělo ani nepohnulo.

Otevřou dveře šatny a začnou házet oblečení které jím stojí v cestě, odhazují stranou krabice a dívají se do nich. Pak dojdou k vršku. Přitisknu se co nejdál můžu a modlím se. Pohnou s pár kufry, shodí dolů pár mých úložných vaků, ale nevylezou nahoru, aby se podívali dál. Chvíle ubíhají a pak se zabouchnou dveře. Vydechnu, děkuji komukoliv, kdo mi věnoval to štěstí, které jsem potřebovala.

Po pár minutách, když slyším, že znovu mluví v obýváku, velmi opatrně slezu dolů. Trvá mi to víc než pár minut, protože musím být zatraceně potichu. Když nohou přistanu na měkkém koberci, kleknu si, ohlédnu se a odemknu svůj sejf. Mám tam zbraň, nejsem tak hloupá, abych bez ní žila sama.

Vytáhnu ji, odjistím pojistku, ujistím se, že je nabitá a pak jdu pomalu ke dveřím svého pokoje. Jsem ochotná zabít, pokud to bude znamenat, že Jo z toho vyjde živá. Oni ji nedostanou; nenechám je ji unést. Tiše otevřu dveře a po špičkách jdu pomalu chodbou, kde se hlasy stávají jasnější.

Není možné, abych sejmula všechny tři muže, z čehož se mi točí hlava.

Nevím, co dělat.

Prostě jen vím, že musím něco udělat.

„Běžte do jejího bytu a podívejte se, jestli je ta holka tam. Nebude daleko, pak mi přijďte říct.“

A to, právě tohle je moje šance.

Pokud půjdou, mohu se vypořádat s tímhle sráčem mnohem snadněji. Jedno po druhém.

Dovolím si nakouknout za roh a vidím Jo v obýváku, s rukama stále nad hlavou a muž je ke mně díky Bohu zády. Další dva muži prostě vyjdou ven vchodovými dveřmi a zabouchnou je. Nyní je moje šance, jen jsem vyděšená.

Nevím, jestli to dokážu.

Nevím, jestli na to mám.

Mohu zastřelit člověka?

Udělá krok k Jo a zavrčí, „Kde kurva je, Joanne?“

„Řekla jsem ti, že tady není,“ odsekne Jo.

„No, pokud je tady, jsem si jistý, že najdu způsob, jak ji vylákat ven. Nemyslíš?“

Zvedne zbraň a praští ji s ní do hlavy. Ona padá dolů v pomalém pohybu a spadne přímo do střepů skla. Všechno v mém světě se zastaví, když sleduji svou nejlepší kamarádku padat a slyším její přiškrcený výkřik. Ta bolest je tak intenzivní, že nemůže vydat další zvuk.

„To nestačí.“ Zasměje se. „Potřebuji, abys křičela.“

Přitiskne jí nohu na tvář a rozplácne ji přímo do skla. Zakřičí a ten zvuk prořízne místnost.

Nemůžu to vydržet.

Nemůžu ho nechat jí ubližovat.

Nenechám.

Ne mojí Jo.

Zvednu pistoli, zhluboka se nadechnu a stisknu spoušť.

Kulka ho trefí přímo dozadu do hlavy, ani to nevidí přicházet. Krev se rozprskne všude, jak padá dopředu a přistane na mé nejlepší kamarádce, takže zakřičí ještě víc.

Vrhnu se tam, popadnu ho a shodím ho z ní silou, o které jsem netušila, že mám. Jeho tělo přepadne na stranu a já se necítím dobře při pohledu na jeho hlavu, která už není nedotčená. Zvratky mi stoupají do krku, když chytnu Jo, převrátím ji a vtáhnu ji do náruče, i přes střepy řezající mě do kůže.

Natáhnu se pro deku na pohovce a přitisknu ji na její krvácející  tvář, a houpu ji u sebe, jak vzlyká a tělo se jí hrozivě třese.

„Jsem tady. Jsem tady. Je to v pořádku. Mám tě.“

Ti další dva muži tu budou každou vteřinu.

Nevím, co dělat.

Bože, nevím co dělat.

Pomoz mi.

*****

Všechno potom co jsem ho zastřelila, je jako ve zpomaleném záběru.

Všechno.

Slyším, jak se vchodové dveře prudce otevřou a vzhlédnu, abych uviděla ty dva muže, co šli prohledávat byt Jo, jak vejdou dovnitř. Už jsem sáhla pro svou zbraň a mám ji na ně namířenou dřív, než si uvědomí, co se stalo.

Stisknu spoušť aniž bych na vteřinu zaváhala a trefím jednoho do hrudi. Spadne na zem, zatímco druhý šátrá po pistoli, kterou si strčil do kalhot. Hlupák, měl by vědět, že sem nemá chodit bez připravené zbraně. Nejsou oni trochu namyšlení? Že si upřímně myslí, že se nikdy nemohou dostat do problému?

Znovu stisknu spoušť.

Je to můj život, nebo jeho.

Já si vybírám svůj vlastní.

Oni by nezaváhali a zabili mě a Jo, takže to nehodlám riskovat.

Kulka ho zasáhne někam mezi hruď a bok. Nevím kam, všechno co vím je, že spadne na zem a kvílí bolestí, a nechutný hrčivý zvuk se mu dere z hrdla.

Jo vzlyká a já šátrám po telefonu, protože vím, že nám musím sehnat pomoc co nejdřív můžu, než bude příliš pozdě. Jo potřebuje sanitku a já potřebuji dostat tyhle muže pryč, než někdo zavolá policii.

Jako by mi četli myšlenky, jako by věděli, že jsem je potřebovala v tuhle okamžitou chvíli, Tanner, Tatum a Alarick proběhnou vchodovými dveřmi se zvednutými zbraněmi. Ve chvíli, kdy vidí, do čeho vešli, spadnou jim obličeje. Alarick, který je nejklidnější, zařve, „Zkontrolujte pokoje, může jich tu být víc.“

„Není,“ zaskřehotám chraplavým hlasem. „Všechny jsem je zastřelila.“

Tanner a Tatum, oba spěchají k nám, ale pro mě to vypadá skoro jako by se nehýbali, jako by jim trvalo zatraceně dlouho, než se ke mně dostanou. Potřebuji je tady.

Tatum padne na zem, nezajímá se o sklo a vezme vzlykající Jo do své náruče a očima prohlíží její tvář. Vypadá zhrozeně, ale hlavně je zdrcený z toho, že ji takhle vidí. „Co ti to udělali, zlato? Je mi to tak líto. Tak líto.“

„Potřebuje do nemocnice,“ zašeptám a ruce se mi třesou a jsou pokryté Joinou krví.

To už je podruhé tento týden, co jsem pokrytá něčí krví, kvůli těmhle sráčům.

Tatum zvedne Jo do náruče a podívá se na Tannera, který má paže kolem mě a zvedá mě z toho bince. Ani necítím, že se mě dotýká. „Vezmu ji tam. Jsi v pohodě?“

Tanner přikývne, „Alarick a já to zvládneme, běž.“

Tatum spěchá ven a Tanner se postaví se mnou v náruči. Očima skenuji podlahu, všechno to sklo a krev. „J-j-já je všechny zastřelila. Tannere, já zabila lidi.“

„To je v pořádku, zlatíčko,“ zamumlá, „je to v pořádku. Jsi zraněná?“

Zavrtím hlavou. „Střelila jsem je.“

„Je to v pořádku. Bude to v pořádku.“

„Půjdu do vězení,“ vykřiknu a celé tělo mi ožije při zjištění, co jsem udělala. „Nemůžu se tam vrátit. Nechci se tam vrátit zpátky.“

Teď kvílím, jak mi šok ovládá tělo.

Představa toho, co jsem udělala, se mi zaryje navždy do mozku.

„Hej,“ řekne Alarick, který se najednou objeví. Skloní se blíž a nařídí, „Podívej se na mě, Callie. Nepůjdeš do vězení. Nedovolím to. Mí kluci všechno tohle uklidí a vyřeší to. Nikdo ani nebude vědět, že se tady něco stalo.“

„Co když někdo ze sousedů něco slyšel? Mohli zavolat policii, možná jsou už na cestě.“

„Callie,“ nařídí a jeho pohled ztvrdne. „Ty mě neposloucháš. Tohle se ti nevrátí. Máš mé slovo. Tanner tě vezme pryč a až se vrátíš, bude to tady, jako by se nic nestalo.“

Ruce se mi třesou, když držím jeho pohled, „Slibuješ?“

Přikývne. „Zatraceně to slibuju. Běžte.“

Tanner mu poděkuje a pak vyjde ven z bytu se mnou v náruči. Zavřu oči, nechci vidět, jestli jsem zabila i ty dva další muže, nebo jsou jen zranění. Vím, že pokud jsou stále naživu, nebude to na dlouho. Alarick se o tom ujistí. Myslím, že to pro ně bude mnohem horší.

Budou si přát, abych je zabila.

Tanner mě dá do auta. Mumlá nějaké věci, ale nevím, co říká. V uších mi zvoní a hlava se mi točí. Zavřu oči a nechám je tak, dokud nezastavíme u salónu. Rozhlédnu se zmateně kolem. „Proč jsme tady?“

„Je to tady bezpečné, než Alarick všechno dokončí. Řekl, že je vzadu byt, kde se můžeme očistit.“

Neobtěžuji se dohadováním, nechám ho dovést mě do salónu a ven do bytu. Je jen malý, a podle toho jak vypadá, je tady jen pro dočasný pobyt. Možná když Alarick pracuje dlouho a nechce jít domů? Je uklizený a útulný a bude dobrý, pokud to znamená, že jsme tady v bezpečí.

Tanner mě položí na pohovku a klekne si přede mě a vezme mi bradu do dlaní. „Jsi v pořádku. Tohle bude v pohodě. Slibuji ti to.“

„Jak věděli, že jsme byly samy?“ zašeptám a ruce se mi stále třesou. Nemůžu to zastavit, bez ohledu na to, jak moc se snažím.

„Museli nás sledovat víc, než jsem si mysleli. Věděli, že tam jdeme a přišli s plánem, jen nečekali, že to budeš ty, kdo je sejme. My se vypořádali s ostatními, byli na nás připraveni, když jsem přijeli, ale pro Alarickův klub nebyli žádným soupeři. Ti muži… jsou neuvěřitelní.“

Nechci to vědět.

Ani o tom nechci přemýšlet.

„Když jsme zjistili, že on tam není, mazali jsme zpátky.“

„Ale bylo příliš pozdě,“ zašeptám. „Teď už jsem i vrah. Jsem vrah, Tannere.“

„Poslouchej mě, Callie a poslouchej mě kurva dobře,“ nařídí a jeho hlas je tvrdší, než jsem kdy slyšela, „tihle muži jsou důvodem, proč je Celia mrtvá. Znásilnili ji. Vzali jí nevinnost a zničili jí život. Ty nejsi žádný zasraný vrah, získala jsi jí pomstu, kterou si zasloužila. Jen jsi jí dala klid. Osvobodila jsi ji.“

Slzy jako potoky mi vyhrknou po tvářích.

„Opravdu si to myslíš?“ vzlyknu.

„Zatraceně víc než jen myslím. Děkuji ti, Callie. Děkuji ti.“

Škytnu a hlava mi spadne dopředu. Chytí mě do náruče, pevně mě obejme, obejme mě tak, že mi dává pocit, že všechno bude v pořádku.

„Miluju tě,“ zašeptám.

„Ach, zlato,“ zamumlá, „taky tě miluju.“

Má pravdu?

Opravdu jsem Celii osvobodila?

Je konečně po všem?