TCDL - 20. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jonathan

Jonathan se obával, že se Reed pokusí bojovat, ale jakmile dorazil Henrik se svým přítelem, dalším měničem, kterého představil jako Raula, se Reedem se rychle vypořádali.

„Kam ho vede?“ Zeptala se Angel, když Raul odletěl s Reedem pevně sevřeným v pařátech. „Existuje nějaká měničská policie?“

Jonathan přikývl. „Něco hodně podobného. Neboj se, víme, že lidská vězení by měniče, jako je on, neudržela. Máme vlastní věznice a silné měniče, kteří si poradí i se strašlivým vlkem.“

„To se hrozným vlkům líbit nebude,“ řekla Clara a zasmála se. „Jsou pyšní na to, že nikdo z našich nikdy nemusel pykat za zločin, který spáchal.“

„Je nejvyšší čas, aby se to změnilo.“ Mona se při pohledu na svou družku usmála a o chvíli později se obě začaly tiše smát.

„Myslím, že jsme právě našly spiknutí pro Mileniovou ženu šest,“ oznámila Clara a oči jí zazářily, když se k nim otočila. „Možná se tam dokonce objeví i cameo zloděje, který se schovává na očích jako pes.“

„A co když se ti tím dostane pozornosti, před kterou ses snažila skrýt?“ Jonathan se podíval na železnou korunu, která spočívala vedle Clary. „Jednoho ses zbavila – ale bude jich víc. A s dalším králem, který jim bude vládnout, by se strašní vlci mohli stát skutečným problémem, pokud se rozhodnou, že už mají dost skrývání ve stínech.“

Clařin úsměv se rozšířil. „S tím se dá vypořádat jen jedním způsobem,“ řekla. „Je načase nechat minulost odejít.“

Uchopila korunu a podržela ji. „Prokážeš nám tu čest?“

Navzdory vřelému úsměvu se jí v očích zračilo ocelové odhodlání. Měla srdce vlčice. Královna strašlivých vlků.

Někdo dost silný na to, aby odolal vábení snadné moci. Někdo, kdo vzal život do vlastních rukou a bojoval s nemožnými překážkami, aby mohl být s tím, koho miloval.

Jonathan cítil, jak v něm při pohledu na ni stoupá hluboký respekt. A náhlé znechucení nad svým jednáním před deseti lety.

Tehdy mu to připadalo jako jediné možné řešení – ale věděl, že už nikdy nebude naslouchat svůdné písni ledu.

Za některé věci stojí za to bojovat. Některé věci jsou tak vzácné, že nezáleží na tom, za jakou cenu přijdou.

Aby mohl být s Angel, neudělal by to samé? A neudělali by snad jeho sestra a Vincent totéž…?

Setřásl tu myšlenku a soustředil se na úkol, který měl před sebou.

„Děkuji,“ řekl prostě. Byl to projev obrovské úcty, když mu to někdo svěřil.

Pak sáhl do svého nitra, k jádru nedotčené bílé barvy v jeho srdci, kde sídlila jeho dračí síla.

Nadechl se a natáhl ruku, aniž by se zcela dotkl koruny.

A když vydechl, z konečků prstů mu vytékal chlad. Obklopil korunu a zmrazil ji tak rychle, že z ní stoupala bílá pára.

Ochladil ji do té míry, že cítil, jak silné železo křehne, a vadné rubíny jsou blízko prasknutí podél nedokonalostí skrytých v rudých drahokamech.

„Děkuji,“ řekla Clara klidně. Pak se otočila, stále držela korunu – jen aby ji vší silou mrštila proti skále, která vyčnívala ze sněhové pokrývky.

Ve chvíli, kdy křehké zmrzlé železo narazilo na tvrdou skálu, se roztříštilo na tisíc drobných kousků. Ty se rozletěly po nedotčené bílé ploše, která je tu obklopovala.

Clara ztěžka oddechovala a s výrazem šoku zírala na svou prázdnou ruku.

A pak se jí velmi pomalu zvedly koutky úst.

O chvíli později se začala smát.

„Je to hotové!“ Otočila se k Moně, která ji pevně objala.

„Ty jsi to vážně dokázala!“

„Teď jsme volné. Opravdu svobodné,“ řekla Clara. Tvářila se úlevně, jako by se právě zbavila břemene, o kterém ani nevěděla, že ho nosí. „Sakra, to je skvělý pocit. Měli jsme to udělat už před lety! Teď ať se hádají o vůdcovství po celá desetiletí. Tohle je značně oslabí. A my si můžeme dál žít své životy.“

Henrik vedle Jonathana šťouchl nohou do jednoho z drobných kousků železa. „A to všechno kvůli koruně, která neměla ani takovou cenu.“

Clara se usmála. „Vy draci nevíte všechno. Není to vždycky jen zlato. Ta koruna měla mnohem větší cenu než její váha v diamantech. Nebyly to peníze – byla to moc.“

„Moc, která je teď pryč.“ Mona si zhluboka oddechla.

„A vy dvě? Co s vámi teď bude?“ Zeptala se Angel.

„Když jsou Sean a Reed ve vězení a koruna je zničená, myslím, že budeme dál žít své životy.“ Clara objala Monu kolem ramen. „A postaráme se o to, aby se rozkřiklo, že koruna je pryč. To je asi nejlepší způsob, jak se s tím vypořádat.“

„Měla bys to říct Seanovi,“ navrhl Angela. „Zdá se, že je to typ člověka, který tyhle věci nedokáže zamlčet.“

„Máš pravdu. Pokusí se ty informace prodat – a pak se vlci rozzuří. Půjdou si po krku a budou se snažit bojovat o vůdcovství postaru. Zuby a drápy.“ Clara se zasmála. „Což je přesně to, co chceme.“

„A vy dvě si zatím můžete užívat klidné Vánoce,“ dodala Mona. „Bez psů, kteří vás špehují, a bez vlků, kteří na vás útočí. Ještě jednou se za to omlouvám.“

„To je v pořádku,“ řekl Jonathan a jeho hlas zněl drsně, když se o něj Angel opřela. „Bez toho všeho bych pořád spal v ledu, bez své družky. A já bych raději vybojoval sto bitev, než abych ji ztratil.“

S náhlým smutkem si vzpomněl na to, jak se jeho rodina vždycky scházela o svátcích.

Vzpomněl si, jak se o Vánocích, když mu bylo deset, probudil brzy ráno a škádlil sestru, když Maye říkala, že viděla Santu a že se jí po něm jen stýská. Vzpomínal, jak s ní stavěl sněhuláky, jak se koulovali a jak využívali své dračí moci nad sněhem a ledem, aby před příjezdem příbuzných pokryli dům třpytivými rampouchy.

Vzpomínal na prostou pohodu, když seděl s Mayou v kuchyni, vzduch byl ztěžklý vůní skořice a cukru, a poslouchal, jak mu vypráví o muži, kterého potkala. Měniči, který byl jejím druhem.

Tehdy se s Mayi radoval. Představoval si, že jejich život bude pokračovat tak, jako doposud. Že budou přicházet další vánoční rána, kdy budou trávit čas v pyžamu v kuchyni, svírajíce v ruce šálek vařící se kávy, zatímco se budou vzájemně informovat o svých životech. Že za pár let bude mít malé neteře a synovce, které zasype dárky.

Místo toho zničil nejen svůj život, ale skoro i ten její.

Najednou si uvědomil, že mu chybí. Chyběla mu ona i jejich rodiče s ostrou bolestí, která mu vyrazila dech.

Mít Angel bylo víc, než si kdy myslel, že bude mít – ale nikdy nepřestal milovat svou rodinu. Led, v němž se schoval, tu bolest otupil, ale Angel nerozmrazila jen jeho tělo. Rozmrazila mu i srdce.

A jeho srdce stále toužilo po rodině, kterou musel opustit.

***

Přesvědčili Mitchellovy, aby se s nimi na jeden den vrátily na Sněžný hrad.

Jakmile se vypořádaly s Reedem i Seanem, odpočívaly v soukromém křídle Henrika a Dary ve velkém sídle. Z oken měly dokonalý výhled na zamrzlé jezero, na kterém stále ještě bruslili lidé. Slabě slyšeli zvuk hudby a smích.

Dara a Angel se skláněli nad Dařiným notebookem, tiše se chichotali a velmi se snažili být tajnůstkáři.

Ale to už byly skoro Vánoce a on ještě nenašel pro Angela žádný vlastní dárek.

Jonathan doufal, že už se mu to podaří. Nejen dárek, ale také domov. Pak mu ovšem Reed jeho plán překazil…

Angel vypadala neuvěřitelně spokojeně, když konečně zavřela notebook.

„Pro dnešek je vše hotovo,“ oznámila. „Co dál?“

Na okamžik zvažoval, že to přece jenom nechá v tajnosti. Mohl by s ní přiletět na Štědrý den. Udělat z toho skutečný, tajný vánoční dárek.

Ale to se mu zdálo špatné. Pokud to mělo fungovat, muselo to být něco, co si vybrali oba. Něco, co oba od začátku chtěli.

„Jestli nás na chvíli omluvíš, chtěl jsem Angel něco ukázat, než nás vyrušila ta hrozivá vlčí pohotovost,“ oznámil jí.

„Ah,“ vydechla Mona a oči jí zazářily. „Nenech se zdržovat.“

„Ale nezapomeň nám o tom všechno říct, až se vrátíš,“ řekla Clara Angel a mrkla na ní.

„Nechceš z toho udělat film, že ne?“ zeptala se Angel a vypadala překvapeně.

Obě ženy se bez náznaku provinilosti zasmály. „Přemýšlely jsme, že bychom společně natočily vánoční film. Vlastně nám minulý měsíc někdo nabídl scénář.“

Clara nakrčila nos. „Ale ten hrdina se mi nelíbil.“

„A ten konec se mi nelíbil,“ řekla Mona.

Znovu se na sebe podívaly a pak se ušklíbly. „Ale s jiným hrdinou a jinou hrdinkou, s jiným koncem a jiným názvem…“

„Jen pár drobných oprav,“ řekla Clara rozjařeně. „Už to vidím tak dobře.“

Jonathan se zasmál. „Odteď bychom si měli dávat pozor na to, co ti říkáme.“

Ne že by mu záleželo na tom, jestli chtějí do svých filmů přidat strašlivé vlky nebo dračí měniče. Všichni by si mysleli, že je to jen další fantasy film. Nikdo by si neuvědomil, že je to všechno skutečné.

Pokud to neuvidí moje sestra…

S tím by se vypořádal, kdyby se film opravdu natáčel. Už tak měl příliš mnoho problémů na to, aby si dělal starosti s těmi vymyšlenými.

A právě teď bylo něco, co chtěl, aby Angel viděla.

***

Tentokrát byl let bezproblémový. Než doletěli k rozlehlému prázdnému sídlu, odpolední slunce se odráželo od sněhových plání pod nimi, takže to vypadalo, jako by letěli přes zlatý oceán.

A když přistál před budovou, kterou viděl naposledy před deseti lety, slunce rozzářilo okna. Ledové rampouchy visící ze střechy zářily jako diamanty.

Ke své úlevě viděl, že budova nevypadá tak špatně, jak se obával. Zřejmě se ji snažili udržovat v kondici v naději, že ji nakonec prodají.

Budova byla noční můrou architekta – nebo tajným snem. Bylo to sídlo s hravými věžičkami a podivně tvarovanými stěnami a střechami. Uvnitř jak věděl, že to bude vypadat stejně podivně, s některými místnostmi, které byly trojúhelníkové, a jinými, které byly dokonale kulaté.

„Co je to za místo?“ zeptala se Angel. K jeho velké úlevě zněla pobaveně, a ne odtažitě.

„Vypadá to, jako by se architekt opil a pak se zbláznil. Nikdy jsem nic takového neviděla.“ Tiše se zachichotala. „Líbí se mi to.“

„Nejsem si jistý, jestli se opil, ale ten, kdo to navrhoval, se určitě zbláznil. Nebyl přesně z rodiny, ale všichni, které jsem znal, mu říkali prostě strýček Jeremy,“ začal vysvětlovat Jonathan.

„Nebyl to dračí měnič. Byl synem rodičů strakošů měničů, ale sám se měnit neuměl. Vynahrazoval si to tím, že sbíral v podstatě všechno, co se mu dostalo pod ruku. Uvnitř je to doslova muzeum. Nesbíral jen obrazy nebo sochy, jako někteří lidé. Sbíral také podivné vynálezy a předměty denní potřeby z dob před nástupem moderní techniky. Třeba dvě stě let staré domečky pro panenky, sudy na ruční stloukání másla, ručně psanou knihu jeho prababičky s jejími oblíbenými recepty… To všechno tam je.“

Když se podíval na Angel, viděl, jak se jí rozšířily oči. Náhle v nich zajiskřilo, jak si dům zkoumavě prohlížela.

„Je to všechno katalogizované, nevíš? Nepotřebují snad asistenta, který by jim s tím pomohl? Někoho, kdo by organizoval prohlídky pro školní třídy? Nebo třeba jen někoho, kdo by vedl malý obchod se suvenýry?“ O chvíli později si Angel povzdechla. „To je jedno, vím, že taková místa nemají peníze na to, aby někoho najímala. Mám hromadu odmítnutí ze stovky takových míst. Obvykle si sotva zaplatí vlastní údržbu.“

„Máš pravdu,“ řekl tiše. „Když strýc Jeremy zemřel, zdědil dům jeden z jeho bratranců – ale jen pod podmínkou, že ho nezbourá a sbírku neprodá. Nějakou dobu se z něj snažili udělat malé místní muzeum. Ale údržba byla drahá. A nakonec se mu nechtělo strávit celý život tady venku a starat se o tenhle dům.“

„To je škoda,“ zamumlala Angel zamyšleně. „To byl vždycky můj sen. Strávit celý život staráním se o místo, jako je tohle. Učit děti o historii tohoto místa. Udělat ho pro ně zajímavým.“

„Opravdu?“ Jonathan cítil, jak mu z ramen spadlo něco těžkého. Celou cestu sem si říkal, že je to hloupý nápad. Že jeho plány nikdy nevyjdou. Že s ním nebude chtít strávit zbytek života uvnitř muzea.

„Samozřejmě. Co by se nemělo líbit?“ Angel vzrušeně gestikuloval směrem ke střeše. „Podívej se na tu věžičku! Tady bych si připadala jako opravdová princezna, kdybych tu bydlela.“

„Princezna, která tu žije s vlastním drakem?“ zeptal se s nadějí.

V odpověď se zasmála a věnovala mu zamilovaný pohled. „Samozřejmě. Pokud ovšem drak chce bydlet v chátrajícím muzeu, místo v luxusním panelákovém bytě ve městě.“

Jonathan polkl. „Pak je nejspíš na čase přiznat, že dům je stále na prodej. Je na prodej už léta, protože se nedaří najít kupce, který by byl ochotný podepsat smlouvu, v níž by stálo, že dům nesmí být zbourán a že podivné sbírky uvnitř nesmí být rozprodány. A že musí být zpřístupněny i veřejnosti.“

Angel na něj naklonila hlavu, jako by se snažila pochopit, co jí naznačuje.

„Tohle by mohl být tvůj domov,“ řekl tiše. „Teď nic neříkej. Pojďme dovnitř a nejdřív se tu porozhlédněme. Ale kdyby sis dokázala představit, že bys tohle místo sdílela se mnou… Rád bych viděl, jak tohle místo znovu ožívá. A už nikdy nechci spát v ledu. Chci domov, který je teplý a plný života. A v zimě, až bude venku sníh, budeme trávit večery před teplým krbem.“

„A během školního roku bychom otevřeli sbírky, aby si ho mohly prohlédnout školní třídy. Možná by se u nás čas od času objevil nějaký badatel. Nebo třeba postgraduální student, který se z nějakého důvodu rozhodl napsat diplomovou práci o stloukání másla.“ Angel se zasmála, odvrátila se od něj a znovu si s rukama v bok prohlédla dům.

„Bude to spousta práce,“ řekla pomalu. „Nejsem žádný snílek. Už vidím, co všechno budeme muset udělat. Roky práce. Ale to je přesně to, co jsem vždycky chtěla.“

Přistoupil blíž, tak blízko, že ji mohl zezadu obejmout a vtisknout jí polibek do vlasů. „Tak pojďme dovnitř a porozhlédněme se.“