TCDL - 16. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jonathan

„Máš práci?“ Jonathan se opřel o dveře vedoucí do Dařiny kanceláře.

„Co? Ale ne, vůbec ne,“ řekla Angel spěšně a odkliknul webovou stránku.

Jonathan se ušklíbl. Existoval jen jeden možný důvod pro tajnůstkářství takhle blízko Vánoc – právě ji překvapil, když pro něj hledala dárek.

Ne že by potřeboval vánoční dárek, když už mu dala ten nejzajímavější dárek ze všech: to, že se znovu probudil a žije na světě. A že může s Angel sdílet dny – a také noci.

Naštěstí strávil většinu dneška nad svým vlastním tajemstvím.

Jeho drak chtěl svou družku zasypat diamanty a perlami. Ale přestože podle Jonathanova bankovního účtu byl stále tím, co by obyčejný člověk nazval bohatým, žádnou vlastní poklad neměl. Jeho drak neměl žádné tradiční truhlice s lesklými šperky a zářivým zlatem, které by mohl položit k nohám své družky.

Ale to bylo v pořádku. Vybudují si společný život, i kdyby to mělo být daleko od jeho rodiny, aby byli v bezpečí. Možná že časem bude dokonce schopen znovu vybudovat svůj vlastní malý poklad.

A věděl, že Angel diamanty a perly nepotřebuje. Nejspíš by je neodmítla – ale nebyla z těch, kdo by marnili dny sněním o diadémech a náramcích.

Místo toho mu vyprávěla o filmech, které prošvihl, a jednoho večera ho přiměla, aby si sedl a podíval se na první film, Miléniová žena. Musel uznat, že film byl velmi zábavný.

Navíc ten, kdo byl zodpovědný za speciální efekty, musel být měnič. Nikdy neviděl lepší ztvárnění vlkodlaka v lidském filmu.

Samozřejmě, že vlčí měnič na plátně byl zlým pomocníkem padoucha, ale i tak. Bylo zábavné sledovat to s Angel v náručí.

A teď už o svých snech mluvili dost. Věděl, o jakém životě Angel vždycky snila. Nemohl splnit všechny její sny – ale jednu věc udělat mohl.

Angel milovala děti. A také milovala muzea.

Doufala, že bude pracovat ve školství, jak mu řekla. Ne jako učitelka, ale jako někdo, kdo by vedl školní třídy výstavou a organizoval besedy a aktivity, které by bavily i malé děti.

Připomnělo mu to někoho, koho znal před celým životem. Někoho, kdo cítil stejnou vášeň pro sdílení svých znalostí – nejen s dospělými, ale i s dětmi.

„Už máš volno?“ zeptal se a škádlivě se na ni usmál. „Mám pro tebe překvapení.“

Chtěl z toho udělat vánoční překvapení – ale byla to příliš dobrá příležitost, než aby ji propásl.

Muž, kterého kdysi znal, už dávno zemřel. A sídlo, které tolik miloval, bylo už několik let na trhu a nikdo o něj nestál.

Což nebylo žádné překvapení, protože to bylo spíš muzeum než domov. Což mu zase připomnělo Angel.

Je docela možné, že se jí to nebude líbit. Nebo že je dům blízko zhroucení. Nebo ho možná bude nenávidět, až ho uvidí zblízka.

Přesto není na škodu si ho prohlédnout. Vždycky může říct ne.

„Ah? Doufám, že je to dobré překvapení.“ Vypadala trochu nervózně. „Podle všeho pojišťovna zítra konečně někoho pošle do Mitchellova sídla…“

„Doufám, že to bude dobré,“ řekl. „A neboj se. Nemá to s tím nic společného.“

S úlevou si oddechla. „Tak to uděláme, ať už je to cokoli. Hodí se mi nějaké rozptýlení. Pořád se nemůžu zbavit strachu, že to všechno hodí na mě.“

„Pokud se neumíš tajně proměnit na strašlivého vlka a neřekla jsi mi to, tak o tom pochybuju.“ Při té myšlence se musel usmát. „A vzhledem k tomu, že jsem viděl tebe i strašlivého vlka na stejném místě ve stejnou dobu, je to fyzicky nemožné.“

„Tak doufejme, že nemám zlé dvojče. Takové, o kterém mi rodiče zapomněli říct.“ Angel si natáhla kabát. „A co psi?“

„S jejich oblíbenou chůvou,“ řekl pohotově. „Promiň, ale myslím, že Sarah je teď Lolina oblíbená osoba.“

„To proto, že ji rozmazluje pamlsky. Ale to nevadí. Lola má spoustu aktivit se všemi těmi dětmi tady.“

Zasmál se. „Diego zatím vždycky vypadá, jako by hledal místo, kam by se před dětmi schoval. Nebo před sněhem.“

„Myslím, že obojí,“ řekla a omotala si šátek kolem krku. „Ale vzhledem k tomu, že to byl on, kdo mě svým útěkem dostal do celého toho průšvihu se strašlivými vlky, bude se muset vyrovnat s tím, že každý jeho krok bude sledovat stovka dětí.“

„A vsadím se, že on i Lola budou příliš unavení na to, aby se dnes večer pustili do nějaké lumpárny.“

Ne že by se psi od jejich příchodu na Sněžný hrad odvážili zničit byť jen jedinou ponožku.

Oba psi se chovali, jak nejlépe uměli. Nedokázal říct, jestli to bylo způsobeno potyčkou se strašlivým vlkem, nebo veškerou aktivitou s dětmi. V každém případě si rozhodně nestěžoval.

A jejich dnešní nepřítomnost jim vynahradí tím, že psy nechá, aby se s nimi pomazlili před krbem, jakmile se vrátí z jeho překvapení.

„Kam jdeme?“ zeptala se zvědavě, když ji vedl po zadní straně obrovského rozlehlého sídla.

Zeptal se Henrika na vhodné místo ke startu a přistání a byl ujištěn, že do tohoto kouta za křídlem, kde Henrik a jeho rodina bydleli, nesměřuje ani jeden pokoj pro hosty.

„To je překvapení.“ Usmál se na ni. „Stejně jako tohle, doufám. Je načase, abych tě vzal na let.“

V okolí nebyl nikdo, kdo by ho mohl vidět – ne že by lidé viděli mytologické měniče, což to usnadňovalo. Přesto nechtěl být nucen vymýšlet vysvětlení, proč se právě vypařil.

Jonathan se zhluboka nadechl. Cítil v sobě dračí dychtivost.

Trochu si dobíjel baterky – pravděpodobně ne dost na zdlouhavý boj se strašlivým vlkem. Ale dost na to, aby mu proměna a krátká cesta s družkou nedělaly problém.

A bylo to už tak dávno, co se jeho drak vznášel po obloze, divoký a svobodný…

Zavřel oči a soustředil se na netrpělivého draka uvnitř sebe. O chvíli později jím projela vlna energie, část jeho lidských starostí opadla, když ho ovládla hluboká, instinktivní radost.

Roztáhl křídla a vítr se mu otřel o šupiny jako pohlazení. Znovu byl drakem – a brzy mu bude patřit i obloha.

„Panebože,“ vydechla Angel a s rukou před ústy na něj v úžasu hleděla. „Teda, už jsem tě viděla, ale – páni! Jsi ohromující.“

Jonathan si klekl a roztáhl křídlo na pozvání.

Se širokým úsměvem, který jí zakrýval celou tvář, ho přijala a vylezla mu na záda.

„Jsi si jistý, že je to v pořádku?“ zeptala se.

Jonathan se bezhlesně uchechtl. V odpověď roztáhl křídla a skrze rostoucí pouto mezi nimi vyslal ujištění.

A pak se bez námahy vznesl do vzduchu.

Jeho silná křídla je nesla stále výš a výš, až se pod nimi rozprostřel Sněžný hrad. Angel radostně zavýskla a držela se ho kolem krku, ačkoli v ní necítil žádný strach.

„To je úžasné! Podívej, jak malinké jezero odtud vypadá!“

Roztáhl křídla do šířky a vznesl se na proudech studeného vzduchu. Jazykem ochutnal vzduch – byla v něm známá ledová jiskřička, která mu napovídala, že další sníh je na cestě.

Angel se potěšeně zasmála.

Daleko dole na zamrzlém jezeře bruslili lidé. Další skupina dětí se koulovala poblíž malého hradu postaveného výhradně ze sněhu. A sáně tažené poníky právě odjížděly na zasněžené kopce, na nichž byl pár zabalený do teplých dek, aby si užil romantickou projížďku.

Jeho drak chtěl zařvat radostí, udělat salto ve vzduchu.

Byl opět naživu! Byl vzhůru, ve svém živlu – a teď měl družku, které se mohl předvést.

Ale nechtěl Angel vyděsit. A hlavně, navzdory rychlému uzdravování měniče jim bude trvat asi hodinu, než doletí na místo, které, jak doufal, bude pro jeho družku vhodným překvapením.

Nepochyboval, že to tam zvládne v pohodě. Přesto by si po jejich nedávných zkušenostech možná měl pro jistotu šetřit nově nabyté síly. Stále tu byla také otázka jeho drahokamu dračího srdce. Teď v něm byla vada. Trhlina způsobená jeho spánkem v ledu.

A co by dělal, kdyby použil svou sílu, ale šperk, který soustřeďoval jeho energii, by tím byl zničen?

Nečekal však, že v podivném starém sídle bude bydlet další strašlivý vlk. V opuštěném domě by mohli narazit nanejvýš na myši.

Znovu začal mávat křídly, vznesl se o něco výš a odvrátil se od Sněžného hradu. Před nimi se rozprostírala hora, rozeklané skály, všechny pokryté jemnou pokrývkou nedotčeného sněhu.

Svítilo slunce. Dole se sníh leskl a odrážel světlo. Později toho dne se vrátí mraky a přinesou ještě více sněhu, nebo mu to alespoň říkala chuť větru. Ale alespoň na cestu by jim mělo svítit krásné slunce.

Protáhl si tělo, miloval to cvičení. Už je to příliš dlouho, co jeho drak mohl volně létat.

Teď, když byl opět na obloze, s družkou na zádech, se najednou zdálo nemožné, že si vybral spánek v ledu. Jak se k tomu mohl otočit zády?

Pro svobodu větru pod křídly a studeného vzduchu na jazyku se přece narodil.

Měl k tomu samozřejmě své důvody… Ale přesto.

Neměl na vybranou. Žádná jiná možnost než dohoda, kterou jsem uzavřel.

Ale kdyby místo toho odešel a začal nový život někde jinde, Vincentův otec by se to nikdy nedozvěděl. A on by nepřišel o deset let svého života.

Ale v tom případě bych možná nikdy nepotkal Angel…

Nemohl změnit minulost. Ale mohl být vděčný za to, co měl teď.

A bránit své štěstí vším, co v něm bylo.

Brzy nechali Sněžný hrad za sebou. Ladně se otočil kolem vrcholku hory a změnil jejich kurz na západ. Před ním se táhly další hory, které se nakonec změnily v mírné kopce, všechny pokryté těžkým sněhem.

A tam někde v dálce bylo místo, o kterém doufal, že se Angel bude líbit.

Ne že by na tom něco změnilo, kdyby se jí tam nelíbilo. Koneckonců to byla jen myšlenka. Žil by kdekoli, pokud by Angel byla s ním.

Samozřejmě kdekoli, kde by byl mimo dosah Vincentova otce…

„Počkej!“ zavolala najednou Angel.

Stále se vznášeli nad horami, ale teď ho její ruka šťouchla do krku.

„Můžeš jít na chvíli doprava? Myslím, že jsem právě zahlédla něco divného…“

Jonathan naklonil křídla a elegantně zatočil.

O chvíli později uviděl to, co musel objevit Angel. Před nimi se zvedalo známé pohoří – a tam v dálce stálo sídlo obklopené sněhem.

Bylo to Mitchellovic sídlo, dům, který zničila sněhová bouře.

A z oken zářilo podivné světlo.

„Pojišťovna říkala, že jejich expert se sem kvůli tomu sněhu dostane až zítra,“ řekla Angel. „A nikdo jiný tam nemá co dělat… Stejně je to zničené. Co by tam chtěli?“

Jonathan zúžil oči. Jeho zrak byl lepší než zrak kdejakého orla – a Angel měla pravdu.

Někdo byl uvnitř napůl zničeného domu. A nebyl to expert vyslaný pojišťovnou, protože poblíž neparkovalo žádné auto.

Ne že by se auto vůbec dostalo do blízkosti. Ne s takovou hromadou sněhu po vánici a dalším sněhu z posledních dní.

Na okamžik zaváhal. Co když se někdo vloupal do sídla v naději, že tam slavný hollywoodský pár uchovává cenné obrazy nebo šperky? Nemohl svou družku vystavit ještě většímu nebezpečí.

Na druhou stranu by nebylo na škodu se na to podívat zblízka.

Kdyby se zloději vloupali dovnitř, nemohli by ho s Angel spatřit, pokud by zůstal proměněný v draka. Mohli by se rychle podívat, a kdyby se někdo rozhodl dům vykrást, jednoduše by se vrátili do Sněžného hradu a upozornili policii.

Jonathan klesl. Plíce mu naplnil studený vzduch, když roztáhl čelisti a ochutnával vítr, jestli nenaznačuje, kdo se mohl vloupat dovnitř.

Vítr však foukal ze špatného směru. Zvedl se – mnohem dříve, než očekával. Nesl vůni tvořících se drobných ledových krystalků, což mu napovídalo, že brzy začne sněžit.

Doufejme, že budou na cestě k jeho překvapení dřív, než se tak stane.

Podle toho, co věděl, to mohl být prostě jen ranger, který to tu kontroluje – nebo se možná expert přece jen dostal přes horu dřív, než čekal. Možná se k sídlu vydal pěšky a auto nechal na cestě dál.

Existovala spousta vysvětlení, proč Jonathan i teď viděl světlo pohybující se od okna k oknu.

Přesto to nic neměnilo na tom, že mu na tom něco nesedělo…