TAN - EPILOG

 Překlad: Lucianna

Tak tu máme poslední kapitolu a doufám, že uspokojí všechny milovníky happyendů, byť sladkobolných. Ale šťastný konec to bude, věřte mi, i když slzy jistě nějaké ukápnou.

Tímto se s vámi zrovna rozloučím a budu se těšit na shledanou u nějakého dalšího překladu. Doufám, že se vám můj výběr líbil a i když to bylo místy na tečku, bylo to zase něco jiného, než prvoplánové příběhy.  Na letošek toho mám v plánu hodně, takže uvidím, co všechno stihnu.

Například Alarick má svou vlastní sérii motorkářských příběhů jeho klubu. Možná se na něj taky někdy vrhnu, uvidíme...

Všem co komentují moc a moc děkuji, každý komentář mi dělá radost, zvlášť ty, kde projevíte i své názory a pocity z knih. Děkuji a zase někdy…

Lucianna

Epilog – Callie

o osm měsíců později…

„Jsem velryba,“ zasténám a třu si své těhotné břicho, jak se kolébám dílnou a hledám Tannera.

„Jsi ta nejhezčí zatracená velryby, jakou jsem kdy viděl, zlato.“

Otočím se a vidím ho jít ke mně a má na sobě ty umaštěné, pracovní věci, které dělají divoké věci s mým těhotným mozkem. Skousnu si spodní ret a zírám na něj s touhou strhat z něj to oblečení a vzít si ho na podlaze, kde stojíme. Ačkoliv to není možné, protože právě teď, je dílna plná motorkářů.

„Přísahám, že jestli budeš stále chodit a dívat s na mě takhle, sním tě zaživa, Tannere Yatesi,“ zašeptám, chytnu ho za tričko a přitáhnu k sobě, a políbím ho s divokostí, která nás oba zanechá lapající po dechu.

„Najděte si pokoj, vy dva!“ někdo zařve.

Zasměju se a odtáhnu se, Tanner mi sevře tvář a zavrčí nízce a hrdelně, „Proč mě musíš pokoušet, zlato, když víš, že tě nemůžu ošukat?“

„Můžeš mě ošukat, to ty sis  vybral, že ne,“ zamumlám.

Sáhne dolů, pohladí rukama mé kulaté břicho, držíc naše miminko, naše překvapení. On si myslí, že je to holčička, vlastně, říká že to ví celým srdcem, ale já si myslím, že to bude kluk. Hádám, že se to dozvíme každým dnem.

„Nemůžu riskovat své krásné miminko, nechci jí ublížit,“ zamumlá.

„Víš, že on je tam v bezpečí, že?“

„Je připravená se narodit, nechci ji stresovat.“

Usměji se. „Jsi zatracený ďábel.“

Zasměje se. „Proč jsi tady, zlato? Měla bys odpočívat. Za pár dní už nebudeš moct.“

Odfrknu si. „Hledám Jo, říkala že sem půjde za Tatumem. Jdeme na oběd. Ačkoliv si myslím, že už je tam.“

„Doufám, že ne moc daleko, protože nebude rodit mé dítě někde u silnice.“

Zavrtím hlavou a protočím oči. „O dva vchody dál. Vypadáte, že máte dneska fofr?“

„Jsme plní. Klub přináší víc kšeftů, než můžeme zvládnout, musíme půlku z toho odmítat, ale skvěle rosteme. Je to zatraceně skvělé.“

Usměji se na něj, a znovu ho chytnu za tričko. „Takže jsi šťastný?“

„Jsem zatraceně šťastný. Nejlepší věc, co jsem kdy udělal, že jsem zůstal tady s tebou. Máma a táta přijedou brzy na návštěvu a vím, že všechno bude perfektní.“

Miluji jeho novou víru v život.

K čertu, miluji svou vlastní novou víru v život.

Je to tak dobrý pocit, být konečně… volná.

„Ethan taky zítra přijede. Řekl, že nezmešká narození svého kmotřence.“

Tanner protočí oči, „No, nemusí si dělat starosti, že propásne narození kmotřence, jen kmotřenky.“

Zasměju se a přejedu si po břiše, „Hádám, že to zjistíme.“

„Jo,“ ušklíbne se, „asi ano. Musím se vrátit do práce, zlato. Uvidíme se doma, jo?“

Doma.

S Tannerem.

V domě, který nám koupil. Krásný, velký, bílý, dvoupatrový dům se stromy a dvorkem. Domov o kterém jsem jen snila. Domov, který spojil celý můj svět dohromady v jeden nádherný balíček.

Zazvoní mi telefon a já se podívám dolů a vidím tátovo jméno na displeji. Posledních pár měsíců volal hodně, od té doby co se dozvěděl, že čekám dítě. Snažil se a já ho pouštěla dovnitř, věnovala mu svůj čas a nechala ho opravit, co rozbil.

Snaží se.

Dokonce Max párkrát volal a kontroloval mě. Řekl mi, že brzy přijede na návštěvu. Máma se mnou stále nemluví, ale Max říkal, že se na mě ptá, jen je příliš paličatá na to, aby udělala první krok. Strávila jsem celý život děláním těžkých kroků, je na čase, aby se vzchopila a udělala něco sama. Opravdu se musí tentokrát snažit. Musí být matkou.

Pohlédnu na Tannera a on řekne, „Vezmi to, já musím zpátky do práce.“

Usměji se na něj a zvednu telefon se slovy, „Ahoj, tati.“

„Jak se máš, Callie?“ zeptá se hned, „ještě žádné miminko?“

„Ne, ještě ne, ale neboj se, dám ti vědět hned, jak se prcek narodí.“

„Máš nějaké bolesti?“

„Zatím nic. Všechno je velmi klidné.“

Zasměje se. „Klid před bouří. Jak jde všechno ostatní?“

Mluvím s tátou asi dvacet minut, třikrát mu slíbím, že mu dám vědět, jakmile se dítě narodí a pak se setkám s Jo v kavárně, jen pár bloků od dílny. Už sedí a čeká, když dorazím. Přesně jak jsem čekala, že bude.

Stoupne si a usměje se. „Přísahám, že jsi každou vteřinou větší. Sní to dítě všechno, co necháš?“

Zasměju se, „Začínám si to myslet.“

„Objednala jsem nám burgery, říkala jsem si, že budeš hladová.“

Posadím se a protočím oči. „Posledních pár dní už moc ne, dítě zabírá všechno místo.“

„Možná ona nebo on už je připravený přijít. Víš co se říká o tom, když přestaneš mít hlad, že to znamená, že jsou připravení.“

„Kde jsi tohle zjistila?“ zamračím se.

„V knížce o dětech,“ řekne hrdě.

Čte knížky o dětech. To je děsivě hezké, ani nevím, co na to říct. Už teď se tolik o miminko stará, a já vím, že bude neuvěřitelnou součástí jeho života.

„Odkdy čteš knížky o dětech?“ zeptám se.

„Od té doby, co jsi těhotná. Chci vědět všechno, takže když to budeš mít těžké, budu tam a napravím to. Nenechám tě trpět, budu mít všechny informace.“

„Přestaň,“ zaskřehotám, „rozbrečíš mě, jestli budeš stále tak neuvěřitelná.“

Pokrčí rameny, jako by to, že je tak úžasná, nebylo nic. „Jsi moje nejlepší kamarádka, udělala bych pro tebe cokoliv.“

„Já vím, že udělala, což je důvod proč…“

Hlas mi vynechá a vykulím oči, když náhlé mokro promáčí sedadlo pode mnou. Otevřu pusu, abych něco řekla, ale neuvěřitelná bolest mi projede břichem, až se ohnu.

Jen tak. Z ničeho nic.

Myslela jsem si, že tohle se děje ve filmech?

„Callie!“ řekne Jo, postaví se a oběhne stůl a skloní se s rukama na mých zádech. „Co se děje?“

„Praskla mi voda,“ vykřiknu a mezi neuvěřitelnou bolestí lapám po dechu. „Ach, Jo. Zavolej Tannera.“

„Do prdele,“ řekne, „do prdele! Nejsem připravená. Hej! Zavolejte záchranku, rychle!“

Servírka, na kterou právě zaječela, na mě kouká, oči vykulené a pak přikývne a spěchá zavolat sanitku. Jo vytáhne telefon, zatímco mi tře záda a volá Tannerovi.

„Musíš hned přijít. Callie právě praskla voda. Myslím, že rodí.“

Zavěsí a klekne si přede mě a sevře mi ruku. „Dýchej, Callie. Hluboké nádechy. Bude to v pořádku.“

Bože.

Tohle nevypadá dobře.

Je to pocit, jako by se moje vnitřnosti chystaly vyskočit a rozplácnout se všude po zemi. Zasténám bolestí, když mě sevře další kontrakce a skoro mě srazí na kolena. Starší dáma přiběhne se studeným obkladem a přitiskne mi ho na hlavu. „Sanitka je na cestě. Jsem sestra, zkus dýchat zhluboka. Jak se jmenuješ?“

„Je to Callie,“ řekne Jo.

„Ahoj Callie, jsem June. Vypadá to že máš překotný porod, cítíš nějaký tlak dole?“

Zavrtím hlavou a zakvílím, když mi tělo ovládne další kontrakce. Jen pár vteřin od poslední.

Pak cítím tlak, neuvěřitelný tlak. Nutkání tlačit je tak ohromující, že nemůžu dýchat.

„Dítě se narodí teď,“ zaječí June, „vezměte ji dozadu.“

Lidé se shromažďují kolem, právě když Tanner proběhne dveřmi a přejde pohledem ke mně. Přiběhne a spadne na kolena a vezme mě za ruku, „Jsem tady, zlato. Jsem tady.“

„Do nemocnice to nestihne, jestli se nepletu,“ řekne mu June, „musíte ji odnést dozadu.“

Přikývne, zvedne mě do náruče, i když vypadá naprosto vyděšený.

„Ona bude rodit teď?“ zeptá se.

„Ach ano,“ přikývne June. „Myslím, že bude.“

Bože pomoz mi.

*****

„Sanitka tu bude brzy, Callie, ale jsi úplně otevřená a připravená tlačit. Pomůžu ti a dostaneme dítě bezpečně ven, ale musíš dělat o co tě požádám. Rozumíš?“ zeptá se June, zírajíc mezi mé nohy, které mám teď široce roztažené, vzadu v kanceláři kavárny.

„Ano,“ zakvílím, svírám Tannerovu a Joinu ruku a modlím se, aby už bylo po všem.

„Jo, můžeš sehnat víc ručníků, jen pro případ. A možná deku, jestli nějakou mají. Cokoliv co můžeme použít, abychom udrželi miminko hezky v teple, pokud to sanitka nestihne včas.“

Jo přikývne, postaví se a vyběhne ven. June namočí látku a přitiskne mi ji znovu na čelo. „Jsi trochu v šoku, Callie, protože to je tak náhlé. Pravděpodobně to ucítíš, až se dítě narodí. Jen tě připravuji.“

„Musím tlačit!“ zařvu, vrhnu se dopředu, jak kontrakce ohne mé tělo a každý můj vnitřní instinkt mě nutí tlačit, dostat to dítě ven.

„Je připravená,“ řekne June a pohne se zpátky na místo mezi mé nohy. „Zatlač při další kontrakci, Callie. Dej do toho všechno.“

Udělám jak říká, právě když Jo přiběhne zpátky s náručí ručníků. Klesne zpátky vedle mě, když se přehnu dopředu a křičím, jak tlačím vší silou během kontrakce.

„Dobře,“ řekne June horečným hlasem. „Znovu.“

Udělám co chce, tlačím během další kontrakce.

„Tvé miminko přichází, ještě jedno zatlačení, Callie. Tannere, pojď sem a přiveď to malé na svět.“

Tanner mě pustí a přesune se dolů, právě když zatlačím jak nejvíc můžu. Skloní se dolů, všechno je na chvíli rozmazané a pak uslyším pláč. Ten krásný, skřehotavý pláč mého miminka. June se nakloní, prsty vyčistí dýchací cesty a pak se na mě Tanner podívá a po tváři se mu kutálí slza, když řekne, „Je to holčička.“

Holčička.

Krásná malá holčička.

June zabalí mé dítě a Tanner přestřihne pupeční šňůru nějakými sterilními nůžkami a pak mi podá mou dceru.

První, čeho si všimnu, jsou její vlasy. Jsou to ty nejbělejší vlasy, jaké jsem kdy na novorozenci viděla. Tanner i já máme tmavé vlasy, ale tahle malá holčička má vlasy anděla. Tak světle blonďaté, že jsou prakticky bílé, a husté, že jí pokrývají její malou hlavičku.

Má tu nejjemnější, nejsvětlejší kůži, jakou jsem viděla a nejsladší knoflíkový nosík.

Pláče, ale ve chvíli, kdy si ji k sobě přitisknu, přestane. Jako by věděla, že je v bezpečí. Jako by věděla, že vždycky bude doma, když je se mnou. Slzy mi tečou po tváři a podívám se na Tannera, který je znovu vedle mě. „Je perfektní,“ zašeptám.

„Tak zatraceně perfektní,“ zamumlá a něžně jí hladí po kůži.

„Ach, Callie,“ pláče Jo. „Nikdy jsem neviděla tak krásné dítě.“

Usměji se skrz mé zamlžené vidění.

„Je kouzelná jako anděl,“ June se usměje. „Gratuluji.“

„Děkuji,“ zaskřehotám. „Děkuji, že jste mi pomohla.“

„Nemáš zač, drahoušku.“

Pokračuje v mém očišťování a my pokračujeme v zírání na překrásný zázrak, který jsme stvořili.

Podívám se na Tannera a řeknu mu, „Měl jsi pravdu, holčička.“

„Zatraceně nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděl.“

„Je tak kouzelná, je to jako…“ Jo se vytratí hlas a oči se jí zalijí slzami.

Je to jako by se nebesa otevřela a dala nám tu jedinou věc o které jsme věděli, že ji nikdy nedostaneme zpátky. S jejími bílými vlasy a její světlou pokožkou… prostě vím, že její oči budou modré. Prostě to vím. Vím to, protože nám ji poslala ona.

Proto Tanner věděl celou dobu, že to byla holčička.

Cítil to.

Věděl to.

„Jak se bude jmenovat?“ dostane ze sebe Jo.

Podívám se na Tannera a usměji se. Usměji se, protože on to ví. Ví, kdo nám ji poslal. Ví, proč je tady. Ví, že je tu důvod, proč vypadají stejně. Tahle malá holčička je naším završením. Lepidlo na všechny naše zlomené kousky. Nejkrásnější duše se vrátila, aby nás znovu udělala kompletními.

„Celia,“ zašeptá Tanner a jeho oči jsou červené a skelné.

Jo vzlykne.

Podívám se dolů a usměji se, celý můj svět je konečně kompletní. „Vítej na světě, Celie.“

 

Konec...