TP - 31. kapitola

Překlad: Marky

Kor.: Evička

Camila

V NOCI, KDYŽ SE Warren vrátil domů, mi řekl, abych se připravila, protože půjdeme tančit. Oblékla jsem si krátké červené šaty, které mi zabalila Vanessa, a vysoké černé podpatky, které mi půjčila. Warren vycházel ze sprchy, když jsem dokončila nanášení make-upu a upravila si vlasy před zapařeným zrcadlem. Pořád jsem otírala mlhu, abych se ujistila, že vypadám reprezentativně.

„Tohle si vezmeš?“ zeptal se za mnou a jeho hlas mě zaskočil.

Rychle jsem se otočila, můj pohled směřoval dolů po jeho těle a zastavil se nad ručníkem omotaným kolem pasu, pod jeho vyrýsovaným Véčkem. Dal mi plnou, pomalou dávku a já přikývla a ztěžka polkla. Zavrtěl hlavou a jeho oči plné chtíče se setkaly s mými.

„Bude to zkurveně dlouhá noc.“

„Mohli bychom to prostě vynechat,“ nabídla jsem s úsměvem.

„Celý tým bude slavit Stephenovy narozeniny. Jinak bych to vynechal.“ Šel ke mně pomalu, každý krok byl opatrný a promyšlený, a pak se zastavil přímo přede mnou.

„Dobře,“ zašeptala jsem a naklonila hlavu, abych se mu podívala do očí.

Přitáhl palec k mým ústům a táhl ho po mých rtech, po bradě, po délce mého krku, a pak se zastavil nad údolím mých prsou, přímo nad kopečkem mých šatů. Když se na mě podíval, horko v jeho pohledu bylo sotva zadržitelné, a já cítila, jak kvůli němu taju, moje údy měknou, dech se mi zrychluje.

„Všechny ty věci, které ti chci udělat, holčičko,“ řekl nakonec tlumeným hlasem.

Polkla jsem. „Dovolila bych ti to.“

„Vím, že ano,“ řekl a jeho pohled potemněl, když vklouzl prsty mezi moje ňadra a dráždil mě, dovnitř a ven, než mu zazvonil telefon, díky čemuž jsme se od sebe odtáhli.

Lítostivě zaklel, když ho šel vzít a já se posadila na postel a sledovala ho, jak se snaží hovořit, a přitom se obléká. Když jsme se konečně dostali do klubu, přivítaly nás záblesky světel fotografů před klubem a mě znovu zajímalo, jak zvládá tu vytrvalou pozornost. Ptali se na Barcelonu a na mě a my znovu zůstali skloněni a v tichosti šli dovnitř. Jedna z dívek uvnitř nás zavedla do samostatné VIP sekce, kde už velká skupina lidí popíjela, tančila, povídala si a smála se. Poznala jsem ty, které jsem už potkala, a byla představena ostatním, a tentokrát, na rozdíl od posledně, se ke mně všechny ženy chovaly přátelsky – dokonce i Evelyn, bývalá mrcha. Nakonec jsem seděla vedle jedné z manželek, které jsem ještě nepotkala.

„Miluji tvé šaty,“ řekla.

„Díky.“

„Vypadáš jako panenka. Už ti to někdo řekl?“ zeptala se. „Jako krásná porcelánová panenka.“

Nepotvrdila jsem, že už jsem to ve skutečnosti slyšela, ale poděkovala jsem jí za kompliment. Pokračovala v povídání o ostatních ženách, které tam byly, a dramaticky se odmlčela, když ukázala na prsatou blondýnu sedící na druhé straně od nás.

„To je Elena,“ zašeptala nahlas.

Při pohledu na ženu se mi rozšířily oči. Přistihla mě, jak na ni zírám, a ušklíbla se na mě, když se naše pohledy setkaly. Bylo to něco, co jsem od ní po tom všem, co jsem o ní slyšela, plně očekávala, takže jsem ji ignorovala.

„Neboj se. Po tom všem, co udělala, se k ní už nikdy nevrátí,“ zašeptala.

„Z toho strach nemám.“ Usmála jsem se.

Z toho jsem strach neměla. Každopádně ne, co se jí týče. Se vzdáleností v našem vztahu a mými stále rostoucími city k němu jsem však mohla dělat jen velmi málo. Zbytek času, co jsme tam byli, jsme strávili povídáním, dokud ji její manžel neodtáhl a Warren mě objal ochrannou paží, když mluvil s dalším z chlapů. Když mluvil, přišel další chlap a posadil se vedle mě. Nemohla jsem si vzpomenout na jeho jméno, protože jich bylo hodně, ale představil se jako Pablo.

Warren mi řekl, že se za dvě sekundy vrátí, a já ho sledovala, jak odchází, zatímco se mě Pablo ptal na New York a co jsem tam dělala. Odpovídala jsem, i když jsem našemu rozhovoru ve skutečnosti nevěnovala velkou pozornost, protože jsem měla oči přilepené k Warrenovi. Sledovala jsem, jak Elena využila příležitosti a přišla k němu, a jakmile řekla ahoj, zdálo se, že se hádají.

„Ona je taková sračka,“ řekl Pablo vedle mě. Můj pohled padl na jeho. „Elena. Ta má ale nervy, že se tu dnes večer objevila.“

Warrenův pohled našel můj a z jeho přimhouřených očí a hranatého postoje jsem cítila, jak v něm srší hněv. Než jsem se stačila zastavit, vstala jsem a došla k němu. Jako by cítil mou přítomnost, jeho ruka se natáhla po mé, aniž by se podíval, aby si potvrdil, že jsem to já. Elenin pohled pomalu přešel po mém těle a na tváři se jí objevil úšklebek.

„Mohl jsi alespoň upgradovat,“ řekla mu.

„Věř mi, že jsem to udělal,“ odpověděl.

Znovu na něj obrátila svou pozornost. „Slyšela jsem, že abys vůbec získal tuhle tu, nemohl jsi použít Warrena Silvu, takže ses musel uchýlit ke svému příjmení. Ať tak či onak, zdá se, že ti to prošlo.“

Moje oči poskakovaly mezi nimi dvěma. Nebyla jsem si jistá, jak dlouho ještě dokážu beze slova sledovat, jak se navzájem hašteří. Když jsem ji viděla stát tak blízko u něj, vzbudilo to u mě záblesk toho, jaký musel být jejich vztah, a to samo o sobě mi bylo nepříjemné. Vypadali nestále. Horší než Eric a já a to jsem si vždycky myslela, že jsme na tom dost špatně.

„Drž hubu, Eleno,“ řekl Warren. Podívala jsem se na něj a viděla, jak se mu napjaly žíly na krku, jak to v něm vřelo. „Drž už kurva hubu.“

„Ach, lezu ti na nervy. Mimochodem, jak se má tvůj táta? Požádal tě, aby sis znovu změnil příjmení na dresu?“ Podívala se na mě. „Proto jsi s ním? Ty jsi z New Yorku, že? Víš, že byl vyškrtnut z rodinné závěti? Ty peníze v životě neuvidíš, i když si ho vezmeš. I kdybys s ním měla dítě.“

Vyděšeně jsem na ni zírala. Myslela si, že ho využívám? „Nezajímá mě jeho vůle, jeho peníze nebo jeho sláva.“

Elena se zasmála a zvedla obočí. „Jasně že ne.“

Warrenova tvář vypadala, jako by měla explodovat, zatímco tam stál. Stiskla jsem mu ruku, abych mu dala najevo, že jsem s ním, ale on mi ji stiskl dvakrát tak silněji, až jsem z toho stisku vyjekla. Najednou se na mě podíval.

„Opatrně,“ řekla Elena, i když se na ni ani jeden z nás nedíval. „Ublíží ti. Tak či onak. Nedostala jsi můj varovný balíček? Měla sis prokázat laskavost a ukončit tuhle věc, dokud jsi měla ještě příležitost.“

Pusa se mi otevřela. Warren spustil ruku z mé a vzepjal se tak rychle a s takovou silou, až Elena klopýtla dozadu.

„Ty zkurvená děvko,“ řekl.

Oči se jí rozšířily. Ještě trochu ustoupila, ale narazila do opěradla jedné z pohovek. Než jsem stačila mrknout, byli po jeho boku dva Warrenovi spoluhráči. Stáli po jeho bocích, drželi ho za obě ruce, zatímco jsem se dívala naprosto přilepená na místě, chtíc křičet, chtíc zařvat, jít vpřed, ale nedokázala jsem udělat vůbec nic.

„Zmiz, Eleno,“ řekl jí jeden ze spoluhráčů.

Vyhnula se jim a Warren šel s ní, blokujíc jí cestu. Kluci se ho snažili prosit: „Nech toho. Jsou zde kamery. Tohle nepotřebuješ. Sezóna teprve začíná.“

Ale Warren vypadal, jako by měl vybuchnout, tvář mu zrudla, žíla na krku mu pulzovala, ruce měl sevřené v pěsti vedle sebe. Srdce mi silně bušilo na hrudi, když jsem konečně vykročila vpřed a vešla mezi něj a Elenu, abych jí zabránila ve výhledu. Možná kdyby mě viděl, uklidnil by se. Možná. Stála jsem tam a cítila, jak mi po zádech přechází nervózní chvění, když jsem se na něj podívala a uviděla naštvaný výraz v jeho tváři. Vypadal vražedně.

„Hej, to je v pohodě. Ona je idiot. Zapomeň na ni,“ řekla jsem a doufala, že můj hlas je dostatečně hlasitý, abych se k němu dostal.

Odtrhl od ní oči a podíval se na mě, jeho pohled na chvíli změkl, než se na ni znovu podíval. Výraz v jeho tváři znovu ztvrdl.

„Už ji kurva nikdy nekontaktuj,“ zakřičel. „Nedívej se na ni, nemluv s ní, ani se k ní nepřibližuj. Pokud opustím tento klub, bude to kvůli tobě a tvému ​​Sadimovu doteku.“

Vytrhl se ze sevření svých spoluhráčů, popadl mě za paži a zavrčel: „Pojďme,“ proti čemuž jsem se nebránila. Když jsme odcházeli, slyšela jsem za námi křičet Elenu a chlapy křičet na ni. Křičela na mě, že jsem jeho hračkou, Warren že je kretén, že ho nikdy neuspokojím, a překvapivě mě nic z toho netrápilo.

„Doufám, že opustíš tento klub a vrátíš se do svého krvavého hradu, Warrene Belmonte!“

Trhnutím jsem se zastavila a poslouchala její další slova.

„Ty a tvůj otec si zasloužíte jeden druhého!“

Warren, který se zastavil, když jsem to udělala já, se dál díval dopředu, čelisti stažené, nozdry rozšířené. Věděla jsem, že cítí, jak na něj zírám. Věděla jsem, že ano. Proč se na mě nepodíval?

„Pojďme,“ řekl hlubokým hlasem směřujícím ke dveřím, kterými jsme vešli.

Zhluboka jsem se nadechla a šla dál, následujíc ho ven jsem vklouzla na nízké sedadlo jeho auta, a když jsem si zapínala bezpečnostní pás, kousala jsem se do rtu a dívala se ven, zatímco jsem čekala na vysvětlení, když jsme odjížděli. Protože pro její slova muselo existovat vysvětlení. Warrenovo tělo se stále třáslo, stále z něj vyzařovaly otřesy jeho hněvu. Slyšela jsem jeho dlouhé, hluboké nádechy, pravděpodobně proto, aby se uklidnil, a chtěla jsem ještě chvíli počkat, ale nemohla jsem.

„O čem to bylo?“ zašeptala jsem. „Proč to říkala?“

Warrenův pohled se konečně na chvíli zařezal do mého a já v něm viděla svíjet se zmatek emocí, z nichž nic neuvolnilo stažení mého žaludku. Stejně rychle se podíval na ulici a já se držela pásu na hrudi. Počkali jsme, až se vrata jeho domu otevřela, a vjeli na příjezdovou cestu, přímo do garáže.

„Musíme si promluvit,“ řekl Warren, když jsme vystupovali z auta.

Jeho slova ve mně vyvolala strašlivý, prázdný pocit. Tato slova nikdy nebyla následována pozitivními zprávami. Polkla jsem a sledovala, jak upustil klíče na talíř vedle dveří a začal přecházet po kuchyni s obličejem v dlaních. Když se nadechnul, bylo to jen proto, aby podal rychlé vysvětlení.

„Byl bych raději, kdybys to slyšela ode mě, než abys to zjistila přes média nebo ženy jako Elena.“

Rychle jsem zamrkala, děs se mi stočil hluboko v žaludku, ten pocit mě nutil instinktivně na něj položit ruku, aby se mi nerozšířil a nepohltil mě.

„Podvedl jsi mě?“

Můj hlas byl sotva šepot.

Přestal přecházet sem a tam a jeho hlava se prudce zvedla. „Cože?“

„Podvedl jsi mě?“ opakovala jsem hlasitěji.

„Ne,“ řekl zamračeně a pak ztišil hlas. „Ne. Samozřejmě že ne. To bych ti nikdy neudělal.“

Polkla jsem a najednou mi byla zima a měla jsem strach. Zkřížila jsem ruce na hrudi. Měla jsem pociťovat vlnu uspokojení nad jeho potvrzením, úlevu, ale neudělala jsem to. Jen to zhoršilo moji paranoiu, protože kdyby nepodváděl, pak co? Pak co? Pak co?

„Tak mi řekni. O čem to mluvila? Co tím myslela?“ Zeptala jsem se. Znovu začal přecházet sem a tam a najednou se zase zastavil. „Warrene. Přestaň. Prostě mi to řekni. To jsem já. Můžeš mi říct cokoliv.“

S tím, jak se mi svíralo hrdlo, jsem byla překvapena, že ta slova vůbec opustila moje ústa.

„Něco jsem před tebou tajil,“ řekl a viditelně polkl. Mé srdce přestalo bít. Takhle nervózního jsem ho ještě neviděla. Tohle byl Warren. Sám sebejistý Warren Silva. Muž, který neváhal říct svůj názor. Warren, který ani nemrkl, když mě pozval na rande, a já ho všechen ten čas odmítala, než jsem řekla ano.

„Děsíš mě,“ zašeptala jsem.

„Kurva. To, co řekla…“ Ostře vydechl a přiblížil svůj pohled k mému. „Moje rodné jméno je Warren Belmonte.“

„W… Co tím myslíš?“

„Můj otec je –“

„Hlavně ne Javier,“ řekla jsem a cítila, jak se mnou rozlila vlna horka. „Ne Javier Belmonte.“

Rozzlobené slzy mě pálily v očích a začaly stékat, než jsem je stačila zastavit. Odtrhl svůj pohled od mého a pomalu přikývl. Znovu jsem otevřela ústa, abych něco řekla, hádala se, něco po něm požadovala, ale rychle jsem je zavřela. Warren znovu zvedl hlavu a podíval se na mě, lítost naplnila jeho tmavě zelené oči. Litujíc, že jsem to nechtěla. Litujíc, že jsem to od něj sakra nepotřebovala. Rychle jsem si otřela obličej.

„Je mi to líto,“ řekl.

„Je ti to líto?“ Rychle jsem zamrkala. „Pamatuješ si na první věc, kterou jsi mi řekl, než jsem konečně souhlasila, že si s tebou vyjdu?“ Zůstal zticha, tak jsem pokračovala: „Řekl jsi, že mi nikdy nebudeš lhát.“

„Omlouvám se,“ zopakoval a na krátko zavřel oči.

„Já…“ Vzlykla jsem. Přitiskla si ruku na ústa. „Ó můj Bože. Chodila jsem s cizincem. Celou tu dobu. Celou tu dobu jsem tě ani neznala.“

„To není pravda, Camilo. Víš, že to není pravda.“ Udělal ke mně krok. Ustoupila jsem. „Znáš mě lépe než kdokoli jiný. Znáš mě lépe než –“

„Dokonce ani neznám tvé příjmení!“

„Moje příjmení je Silva,“ řekl, jeho pohled změkl a hlas zněl prosebně. „V tom jsem nelhal.“

„Právě jsi řekl –“

„Belmonte je jméno, se kterým jsem se narodil. Teď to není moje jméno.“

Zírala jsem na něj a otřela si tváře. „Pořád jsi Belmonte.“

„Jsem Silva!“

„Tvá krev,“ řekla jsem. „Muž, který tě stvořil, matka, která tě porodila, společnost, kterou jsi…“ Znovu jsem vzlykla. „Kolikrát jsem ti říkala, že je nenávidím?“

Trhl sebou, ještě jednou postoupil vpřed a pokusil se přitáhnout ruku k mé tváři. Odhodila jsem ji pryč a zírala skrz slzy.

„Camilo, prosím. To nic nemění. Znáš mě.“

„Tohle mění všechno,“ řekla jsem, neschopná rozpoznat ani svůj vlastní hlas.

„Prosím, nedělej to.“

Trhla jsem rukou a postavila se mu čelem. „Udělal jsi to. Ty. Lhal jsi mi. Tajil jsi to přede mnou, i když jsi měl znovu a znovu příležitost říct pravdu. Donutil jsi mě se do tebe zamilovat, přivedl jsi mě až sem, daleko od mé rodiny, dostal jsi mě do situací, které mi byly nepříjemné. Nestěžovala jsem si, protože jsem věděla, že jsem přišla na jejich území, a ty mi teď říkáš, že to všechno byla lež? Že jsem celou tu dobu neznala ani tvou pravou identitu? Po tom všem, co jsem s tebou sdílela? Po tom všem, co jsem ti řekla, co tvůj otec udělal mé rodině. Poté, co jsem dala jasně najevo, jak moc nenávidím Belmonteovy.

Oči se mu rozšířily. Viděla jsem paniku vepsanou po celé jeho tváři, ale pro jednou jsem se nedokázala přimět k tomu, abych dala jeho pocitům přednost před svými. Otočila jsem se a spěchala nahoru, vyndala ze skříně tašku a nacpala do ní všechno, co jsem mohla, aniž bych se obtěžovala něco z toho skládat.

„Prosím, Rocky,“ řekl za mnou. Při zvuku syrových emocí v jeho hlase se moje ruce přestaly hýbat.

„Neříkej mi tak,“ řekla jsem tiše. „Neříkej mi tak.“

„Nemohl jsem se přimět ti to říct poté, co jsi dala tak jasně najevo, že nenávidíš moji rodinu. Snažil jsem se tě ušetřit trochy bolesti.“

Otočila jsem se a zamračila se na něj. „Snažil ses získat čas pro sebe.“

V očích se mu objevila bolest, než je zavřel a přikývl. „Nechtěl jsem ti ublížit –“

„Příliš pozdě.“

„Přestaň. Prostě. Zastav.“

„Poprvé jsem tě viděl na pohřbu tvého dědečka. Vypadala jsi tak osaměle, tak smutně,“ řekl. Srdce mi kleslo do žaludku.

„Cože?“ Řekla jsem a pak vykřikla: „Cože?“

Přehrála jsem si vzpomínky na ten den, když jsem seděla na skládací židli před dírou v zemi a dívala se, jak rakev klesá do země. Ani jsem si nedokázala vzpomenout, kdo tam byl. Nemohla jsem si vzpomenout, kdo mi co říkal nebo co řekl. Cítila jsem se prázdná. A smutná. A osamělá, přestože jsem byla obklopena celou svou rodinou.

„Můj otec se šel poklonit a já šel s ním. Zeptal jsem se ho, kdo jsi.“ Odmlčel se a díval se na mě, jeho oči byly smutné, jeho tvář byla schvácená. Něco, co mi nějak dokázalo rozbouřit srdce, navzdory tomu, co říkal. „Řekl, že neví, a odešli jsme pár minut poté, co jsem tě viděl, a pak ses objevil v Belmonte.“

Držela jsem si ruku na ústech a měla pocit, že mi bude špatně. Zavřela jsem oči a nemohla se na něj déle dívat. Věděl, kdo jsem, ještě předtím, než šel do baru. Věděl to.

„Věděl jsi o mém otci?“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi po tváři kutálí další slza.

„Ne,“ řekl pevně. „Přísahám, že jsem nevěděl, že je to tvůj otec. Všechno, co jsem o tobě věděl, jsem se naučil od tebe. Ani jsem neznal tvé jméno, když jsem tě potkal na schůzi. Musíš mi věřit, Camilo.“

Můj pohled padl na jeho. Přes slzy jsem stěží rozeznala jeho oči. „Už vidíš, proč nemůžu, že? Chápeš, že teď budu zpochybňovat všechno, co jsi mi kdy řekl.“

„Prosím, nedělej to,“ zašeptal. „Prosím.“

Zavrtěla jsem hlavou a otřela si slzy z tváří. Viděl mě na pohřbu, cítil se špatně, viděl mě na shromáždění, cítil se špatně.

„Byla jsem pro tebe případ pro charitu,“ řekla jsem nakonec.

„To nikdy.“ Oči se mu rozšířily. „Nikdy, Camilo. Jak to můžeš říct, když jsi to byla ty, kdo mě naučil tolik o životě?“

Zavrtěla jsem hlavou a znovu si otřela obličej. Cítila jsem, jak se mi vzadu na krku hromadí bolest hlavy a rozšiřuje se.

„Musím dokončit balení. Nemůžu se… Nemůžu se teď na tebe ani podívat. Jakmile dokončím balení, odejdu.“

„Prosím zůstaň.“

Hlava mi vystřelila nahoru. „Zbláznil ses?“

„Tvůj odlet je brzy ráno. Teď odtud nemusíš spěchat.“

„Tady nezůstanu.“

„Budu spát v pokoji pro hosty. Prostě… prosím. Prosím, neodcházej takhle.“

Zůstala jsem zticha. Co jsem mohla dělat? Zavolat taxi a zůstat kde? V hotelu? Ve kterém hotelu? Nevěděla jsem nic o této zemi ani o tom, kde jsem. Mohla bych je požádat, aby mě vzali někam blízko letiště, ale co potom? Směnárna, peníze, které jsem nemusela nutně utratit, když jsem koupila rodině dresy, a věci, které jsem slíbila, že přivezu. Musela jsem zůstat. Věděla jsem, že musím zůstat. Bylo to jen pár hodin. Poté, co jsem o tom popřemýšlela, jsem jednou přikývla a doufala, že to stačí, aby věděl, že s tím souhlasím. Ještě jednou přikývl a podržel kliku vedle sebe.

„Promluvíme si ráno.“

Sklonila jsem obličej a podívala se na tmavé dřevěné podlahy pod námi. „Nemluvím se lháři.“

„Zasloužím si to.“

„Zasloužíš si něco horšího,“ zašeptala jsem a znovu se na něj podívala.

„Nemohl jsem se od tebe držet dál. Snažil jsem se, ale nemohl jsem.“

„Ty ses pokusil?“ ušklíbla jsem se. „Kdy jsi to zkusil? Když ses objevil v Charlieho baru a věděl, že tam budu? Když ses objevil před mým bytem a prosil, abych s tebou šla ven? Kdy jsi to sakra zkusil?“

Přejel si rukou po vlasech a znovu zavřel oči. „Je mi to líto. Je mi to tak moc líto.“

„Přestaň se omlouvat. Jen mě nech na pokoji.“

Otočil se a vyšel z místnosti. „Ať to stojí, co to stojí, tak jsem se do tebe zamiloval.“

Jeho slova mě přiměla couvnout. Udělala jsem krok dozadu a narazila na okraj postele. Oči mi zalila nová vlna slz.

„Tohle nestojí za nic,“ řekla jsem.

Ještě jednou se otočil, aniž se obtěžoval potlačit bolest ve svém výrazu.

„Je to moje rodné jméno, není to to, kdo jsem. Změnil jsem si příjmení, když se mě zřekl. Vím, že sdílíme stejnou krev, ale nesdílíme stejné přesvědčení. Jsme různí lidé, Camilo, stejně jako ty a tvůj táta jste různí lidé. Chápu, že jsi teď naštvaná, ale jestli mě chceš –“

„Nechci.“ Můj hlas byl děsivě klidný a vyrovnaný. Zavrtěla jsem hlavou. „Zítra se vracím domů. Zpátky do New Yorku, zpátky do svého normálního života a zapomenu, že se tohle kdy stalo.“

Warren zamrkal a zavrávoral dozadu. „To nemyslíš vážně.“

„Neřekla bych to, kdybych to tak nemyslela.“ Otočila jsem se a znovu se dívala na postel. „Musím dokončit balení.“

Byla to poslední slova, která jsem mu řekla.