PP - 10. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

„Jak to, při Guallových vajec, dělá?“, vrčel Zoran a otřel si z tváře lepkavou červenou šťávu. Když se mu část dostala i za vestu a stékala mu po lopatkách, zašklebil se.

„Nevím, ale jestli ještě jednou na mě vybafne „mám tě!“, tak toho mizeru zabiju“, zavrčel Trelon a zakopl o popínavou rostlinu, protože si právě otíral z hrudi přeslazenou ovocnou šťávu.

„Jen nedokážete snést, že vás dostal nějaký lidský muž“, chechtal se Kelan pobaveně.

Mandra prošel kolem něj a vytáhl mu z vlasů kus ovoce. „Zlikvidoval tě úplně stejně jako nás, milý bratře“, řekl a utřel si lepkavé prsty o Kelanovu tvář.

„Vy se, chlapci, příliš spoléháte na to, že vás vaši draci a vaši symbionti ochrání“, prohlásil Paul a tiše přistál přímo uprostřed čtyř valdierských bojovníků. Ti od sebe se zaklením překvapeně odskočili. „Musíte se umět vcítit do svých nepřátel.“

„Jak ses za tak krátkou dobu dokázal naučit naše bojové techniky?“, zeptal se Zoran naštvaně.

Paul pohlédl vůdci Valdierů pevně do očí a čekal, až se trochu uklidní. Když uviděl, jak vysoký muž přešlápl z nohy na nohu a svěsil rameny, v duchu se usmál. Synové Morian mu připomínali námořníky, které doma trénoval. Byli odvážní, sebevědomí a tvrdohlaví. Tyto tři charakterové vlastnosti byly sice obdivuhodné, ale také se jim mohly stát osudnými, což jim několikrát dokázal. Museli si uvědomit, že kromě brutality jsou i jiné možnosti, jak nepřítele porazit. Lest, chytrost a poznání vlastních slabin i slabin nepřítele mělo velký význam, pokud chtěli kromě úspěchu i zůstat naživu.

„Studoval jsem vás“, prozradil jim Paul upřímně. „Trénoval jsem s bojovníky na V’ageru. Kromě toho jsem si provedl malý výzkum. Kdyby to byl opravdový boj, byli byste teď všichni mrtví. To je naprosto neakceptovatelné.“

Zoran zavrčel a výhružně udělal krok k Paulovi. „Kdyby to byl opravdový boj, tak bych tě už vykuchal“, zavrčel a nebezpečně přimhouřil oči.

Paul si chvíli Zorana měřil a v hlavě si procházel jeden scénář za druhým. Věděl, že Zoran se cítil ohrožený jeho osobou. Jeho držení těla a výraz se změnil v okamžiku, kdy si všiml značky na Paulově krku a došlo mu, co to znamenalo.

Ostatní se s tím vypořádali mnohem líp. Mandra mu dal dokonce své požehnání, Trelon měl své vlastní starosti a Kelan se jen zašklebil a kývl. U Zorana to bylo něco jiného. Protože byl vůdce a Morianin nejstarší syn, byl teritoriálnější a měl mnohem vyvinutější ochranný instinkt.

Paul zakroutil hlavou. „Jsi vynikající bojovník. To nepopírám“, pronesl stejným tónem, který používal, když mluvil se svými cvičenci. „Trisha zjistila, že máte slabiny a požádala mě, abych na nich s vámi zapracoval.“ Pohlédl na Kelana, který souhlasně přikývl.

„To je pravda, Zorane“, potvrdil jeho slova Kelan. „Čtyři nejlepší stopaři na Valdieru a já jsme Trishu pronásledovali v divočině a nenašli ji.“

Zoran upřel svůj pohled na svého mladšího bratra. „To není pravda“, namítl. „Ty jsi ji našel.“

Kelan znovu zavrtěl hlavou. „Ne, ona našla nás. Našli jsme její úkryt, ale vždy byla krok před námi. Ona přišla k nám, a kdyby chtěla, mohla nás všechny bez problémů zabít“, vysvětloval a udělal krok k Zoranovi. „Poznala naše slabiny, stejně jako Paul, bratře. Je velmi dobrý. Jsem za to, abychom ho vyslechli.“

Zoran sevřel rty a vrhl na Paula naštvaný pohled. „Bojovali jsme ve Velké válce s Kurizany a Sarafiny a přežili. Proč bychom měli měnit naše postupy?“, zeptal se tiše.

Paul přistoupil k Zoranovi ještě blíž. Pohlédl mu přímo do očí. Nechal ho, aby v těch jeho uviděl chladné odhodlání. Bylo na čase, aby mu dal na srozuměnou, že nemíní nikam odejít a ani neustoupí, pokud bude jeho rodina v nebezpečí.

„Když tě dokážu porazit já, tak to dokáže i Raffvin“, pronesl Paul ocelově tvrdým hlasem. „Klíč k vítězství není jen to, že člověk zná svého nepřítele, ale i sám sebe. Musíte být připravení. Ten mizera se už pokusil zabít mou dceru a mého vnuka. Skoro zabil vašeho bratra, což mohlo stát život dalšího člověka, který je pro mě velmi důležitý. Nabízím vám své zkušenosti, abych vám pomohl ochránit ty, na kom mi záleží, Zorane. K tomu patří i tvá matka.“

Zoran na Paula několik sekund jen zíral, ale poté se zhluboka nadechl. „Nárokovala si tě“, pronesl s pohledem na dračí značku na Paulově krku. Až poté pohlédl do jeho tmavě hnědých zlatých očí.

Paul přikývl. „Protože jsem na ni vznesl nárok“, odvětil klidně, „budu ji chránit vlastním životem a udělám všechno, co bude v mých silách, abych ji udělal šťastnou. Jsi připravený mě vyslechnout, nebo ti musím nakopat prdel ještě jednu?“

Trelon se rozchechtal. O okamžik později se k němu přidal i Kelan a Mandra. Zoran cítil, jak mu škubou koutky úst. Nevydržel to a rozesmál se. Paul na ně hleděl udiveně. Kelan došel k němu a poplácal ho po rameni, až klopýtl dopředu.

„Tohle vždycky říkával náš otec“, smál se. „Teď nám ukaž, jak to udělat, abychom NEBYLI zabiti.“

Paul se podíval na Zorana a ten přikývl. Nebylo zapotřebí dalších slov, aby věděl, že právě prošel testem vůdce Valdieru. Cítil pálení na krku, kde měl značku, když na ni Zoran znovu vrhl zadumaný pohled. Narovnal se v ramenou a po zádech mu přeběhl mráz. Bylo to, jako by se hluboko v jeho nitru něco pohnulo. Ten pocit byl tak letmý, že si pomyslel, jestli se mu něco nezdálo. Paul zareagoval na Zoranův tázavý pohled pokrčením ramen a začal vysvětlovat, čeho si na jejich pohybech všiml, co byly dle jeho názoru slabiny, které je činily zranitelnými, jako i způsoby, aby je jejich nepřátelé nemohli použít proti nim.

***

Během příštích týdnů vznikla určitá rutina. Vášnivě se miloval s Morian, kdekoliv a kdykoliv mohl, trénoval se Zoranem a ostatními a dál sbíral informace o Raffvinovi. Pomalu si v hlavě vytvářel obrázek velmi zákeřného, velmi žárlivého a extrémně nestabilního muže. Muže, který nejen že toužil stát se vládcem Valdieru, ale chtěl získat i kontrolu nad Morian a Hnízdem.

„Vyprávěj mi o Raffvinovi“, zeptal se jednoho večera, když odpočíval s Morian v posteli.

Morian se zachvěla a přitulila se blíž k teplému tělu svého druha. „Byl to velmi pohledný, ale arogantní bojovník, už jako malý chlapec. Na ostatních mu nezáleželo, dokonce ani na jeho mladším bratrovi“, zašeptala, když vzpomínala na její první setkání s Jalem a Raffvinem, když byli ještě děti.

„Jalo?“, zeptal se Paul tiše.

Morian naklonila hlavu, aby mohla pohlédnout Paulovi do tmavých očí. „Ano“, povzdechla si. „Raffvin na Jala, z nějakého důvodu hrozně žárlil. Zatímco Raffvin byl hrubý a prudký, Jalo, byl jeho přesný opak. Raffvin Jalovi vyčítal, že byl prostě ve všem lepší než on. Ale to nebylo tím, že by to bylo pro něj jednodušší, ale tím, že poslouchal, pozoroval a učil se. Byl trpělivý a nikdy nepoužíval násilí, aby dosáhl svého. Raffvin často vyprovokoval boje mezi ostatními bojovníky, jen aby je poštval proti sobě.“

„Raffvin se nestal vůdcem Valdieru, i když byl starší?“, zeptal se, zatímco ji hladil po zádech, protože se zachvěla.

Než Morian odpověděla, zhluboka se nadechla. „Abys to pochopil, musíš o mě něco vědět“, řekla a posadila se. Natáhla se po svých šatech, ležící na posteli vedle ní a vklouzla do nich. Poté elegantně vstala a přešla k oknu. Nepřítomným pohledem hleděla přes palácové zdi a na město pod nimi. Už necítila touhu své dračice vzlétnout. Neklid její druhé části pohasl a nahradila ho mučivá letargie. Jedno, kolik dračího ohně do Paula vdechovala, kromě zlatého lesku v očích, se neobjevil žádný náznak, že by proměna pokračovala. Její dračice byla bez sebe, protože chtěla svého druha, ale nemohla se ho dotknout. Poslední dny byly obzvlášť těžké, protože oběma došlo, že Paul jejich city možná neopětuje. To by pro ni znamenalo pouze polovičatý život, protože její dračice by se nemohla nikdy dotknout svého druha. Všimla si, že se její dračice stáhla. Vzdala se naděje, což znamenalo, že Morian pomalu umírala. S Jalo, to mohla přežít, protože svého pravého druha necítila. Ale teď, když ho cítila, bylo nemožné žít bez něj.

Když ji Paul zezadu obalil svými teplými pažemi a vtáhl ji zpět do přítomnosti, cukla sebou.

„Řekni mi to“, povzbudil ji, zatímco si ji přitáhl na své tvrdé tělo a bradu si položil na její hlavu.

„Když jsem byla mladá, byla jsem dost divoká a bezstarostná“, začala a lehce se usmívala. „Nechápala jsem, proč jsem měla svého symbionta. Neměla ho žádná z žen, které jsem znala. Jen má matka. Později jsem zjistila, že jen Kněžka Hnízda má svého vlastního symbionta. Byla to enormní zodpovědnost a vzpomínám si, že jsem řekla své matce, že jsem ji nechtěla. Chtěla jsem být bojovnicí stejně jako mí bratranci“, vyprávěla.

Paul se zasmál a jeho teplý dech jí rozvířil vlasy. „Něco mi říká, že na to nezareagovala dobře“, spekuloval.

Morian se rozesmála. „Ne, to opravdu ne. Má matka byla něco jako Královna Valdieru. Byla velmi drobná a můj otec a mí bratři se starali o to, aby byla vždycky v bezpečí. Užívala si to, že ji ochraňovali.“

„A ty?“, zeptal se.

Morian zaklonila hlavu a zašklebila se. „Neustále jsem se převlékala za chlapce a utíkala ven, abych bojovala s imaginárními sarafinskými kočkami a prokletými kurizanskými bojovníky, kteří byli rozhodnutí porazit nejsilnější bojovnici – samozřejmě mě! Protože jsem patřila ke královské rodině, uměla jsem se proměnit v draka. Ne mnoho žen to umí, pokud nejsou družkou bojovníka. Pro mě toto omezení neplatilo. Měla jsem svou dračici. Měla jsem svého symbionta. Byla jsem bojovnice, podle mě to bylo naprosto jasné.“

Paul přikývl. „Ale…“

Morian se zase otočila a hleděla ven do noci. „Když mě k sobě povolala Královna Hnízda, velmi brzy jsem zjistila, že jsem byla víc než to. Nikdo tenkrát nevěděl, kde se Hnízdo nachází. Bohové a Bohyně jeho pozici přísně střežili“, zamumlala.

„Myslel jsem, že úřadující král Valdieru věděl, kde je“, namítl Paul.

Morian přikývla. „Teď ano, ale tenkrát ne. Tenkrát nebyl žádný král. Symbionti přicházeli k novorozencům krátce po jejich narození. Nikdo nevěděl, odkud, jen že to tak bylo“, zašeptala ztracená v myšlenkách.

Paul vyčkával, až si Morian srovná myšlenky. Nepopoháněl ji, protože cítil, že je pro ni důležité vyprávět svým vlastním tempem. Opět se zachvěla a přitulila se k němu. Sklonil hlavu a na uklidněnou ji políbil na rameno.

Roztřeseně se nadechla a pokračovala. „Tenkrát bylo víc žen“, pronesla nepřítomně. „Před válkou bylo žen skoro stejný počet jako mužů. Protože se symbionti spojovali pouze s muži, docházelo mezi klany k mocenským bojům, když bylo v kmeni víc mužů než žen. Brzy se několik kmenů spojilo dohromady, až vznikl silný klan, ve kterém vládli mí rodiče. Rozdíl mezi klany byl ten, že má matka byla Kněžkou Hnízda. Byla jedinou ženou se symbiontem. Jednoho dne mě hledala a zajal ji nepřátelský klan.“ Zmlkla a utřela si slzy, které jí stékaly po tvářích.

„Myslel jsem, že měla svého symbionta“, ozval se Paul.

Morian se mu otočila v náruči a vzhlédla k němu. „Ano, ale ona ho poslala ke mně“, zašeptala. „Můj symbiont byl příliš malý, než aby mě ochránil. Přikázala svému symbiontovi, aby mě dostal do bezpečí. To udělal a přesně ten čin stál mé rodiče život.“

Paul si ji přitáhl na nahou hruď, a když slyšel v jejím hlase bolest, pevně ji objímal. „Co se stalo?“

Morian ho objala kolem pasu a nasávala jeho pach, který měl na ni uklidňující účinek. „Její symbiont mě odvedl ke Královně Hnízda. Když má matka zemřela, její symbiont se před mýma očima rozplynul a vzal na sebe podobu Juuli, kterého byste označili jako Pomstu Bohů. Bohyně Arosa a Arilla mě v podobě obrovského létajícího hada varovaly, že klany ztratí krev Bohů a všechno zmizí, pokud svůj boj neukončí. Aby dokázaly, že to myslely vážně, země spolkla všechny symbionty a vrátili se do Hnízda, kde museli čekat a vše sledovat. Pokud by se do příštího úplňku obou Měsíců nenašlo řešení, měl být náš lid vyhlazen.“

Paul v duchu zuřil, když pomyslel na mladou dívku, na kterou byla vložena taková zodpovědnost. Ochranitelsky ji sevřel v náruči. Nedokázal si představit, jaké to muselo být, nést už v tak mladém věku na ramenou tíhu celého světa, a přitom oplakávala ztrátu své rodiny.

„Co jsi udělala?“, zeptal se chraplavým hlasem.

Morian se od něj odtáhla a upřela na něj vážný pohled. „Udělala jsem to, co se ode mě očekávalo. Slíbila jsem, že války mezi členy mého lidu zastavím a budu ochraňovat Hnízdo svým vlastním životem. Poté jsem se vrátila ke svému klanu a sdělila svým strýcům, co mi řekli Bohové. Bylo rozhodnuto, že se spojím se synem vůdce klanu, který zajal mou matku. Raffvin byl nejstarší, ale mí strýcové mě mu odmítli vydat. Viděli lačnost v jeho očích. Můj symbiont a má dračice se na něj pokusili zaútočit. Teprve Jalův jemný dotek mého symbionta a mou dračice zase uklidnil. Bylo to bráno jako znamení Bohů, že já a Jalo, patříme k sobě a on se stane vládcem“, vzpomínala s pobaveným úsměvem. „Zamilovala jsem se do něj“, dodala a vzhlédla k Paulovi se smutným úsměvem. „Sice nebyl mým pravým druhem, ale byl to velmi dobrý muž. Daroval mi pět překrásných synů a byl mi dobrým přítelem. Stále se mi po něm stýská.“

Paul cítil, jak se mu sevřel žaludek. Pocítil záchvěv žárlivost, ale ten rychle ustoupil pochopení. Jalo, byl její dívčí láskou, stejně jako Evelyn jeho. Láska k jejímu druhovi z ní udělal krásnou, silnou ženu. Kromě toho musel neochotně uznat, že by ji možná nikdy nenašel, kdyby se její syn nenarodil. Něžně ji pohladil po vlasech, sklonil hlavu a políbil ji na rty. Jemný, uklidňující polibek se ale změnil v něco naprosto jiného, když se jejich rty setkaly. Znovu ho zaplavilo žhavé horko a na krku se mu rozpálila dračí značka. Když ucítil, jak v reakci na něj otevřela ústa, zasténal.

„Už zase tě chci“, zamumlal toužebně.

Když ji Paul zvedl, Morian ho objala kolem krku. „Jsi můj pravý druh“, vydechla a přitiskla mu rty na krk. „Miluji tě, Paule Grove.“