FU - 11. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Po nejdelší ledové sprše na světě, hlubokém uklidňujícím dýchání a spoustě křiku na svou vnitřní wyvernu byla konečně připravená se znovu postavit Hughovi.

A skamarádit se s ním, navrhla její wyverna.

Nahlas zasténala a přála si, aby se jí nějak podařilo zvíře uklidnit. NE. Tohle už jsme probírali pětkrát. To nemůže. Nebudeme mu to ztěžovat.

Nemusíme. Zvířecí oči se jí zlomyslně leskly. Už tak se cítil dost tvrdě.

Zavrtěla hlavou a zahnala tu špinavou bestii zpátky na dno své mysli. Bylo dobře, že se s Hughem nepokusila o telepatickou komunikaci, rozhodla se. Jeho jednorožec by se nejspíš na místě vypařil, kdyby byl vystaven její chlípné wyverně.

Dokončila zapínání svého epicky nesexy flanelového pyžama, které zvolila jako nejméně svůdný kus oblečení, který vlastnila. Pro jistotu si přes něj přehodila starý, beztvarý, potrhaný župan a natáhla si svůj nejtlustší pár pracovních rukavic.

Pečlivě se prohlédla v zrcadle. Výborně. Vypadala jako bezdomovec nevysvětlitelně připravený na obloukové sváření. Nic na ní ani v nejmenším nenaznačovalo sex.

Tedy kromě jejích úst, která stále vypadala důkladně zpustošeně. A zvýšená červeň jejích tváří. A její horečnatě zářící, napůl omráčené oči, oči někoho, kdo byl právě políben téměř omračujícím způsobem…

Prudce se štípla do ruky skrz vrstvy oblečení a vytrhla se z té nebezpečně opojné vzpomínky. Musela se víc ovládat. Už se to nesmí opakovat.

Jeden polibek je víc, než sis kdy myslela, že budeš mít, připomněla si, když vyklouzla z pokoje pro hosty. A on riskoval všechno, aby ti ho dal. Pamatuj si to.

Zamířila chodbou k jeho pokoji. Dveře byly napůl otevřené a ona neslyšela tekoucí vodu. Musel už skončit se sprchou.

„Hughu?“ zeptala se a zaklepala na rám dveří, když vstoupila. „Myslím, že musíme…“

A to, co si myslela, že musí udělat, se v její mysli radikálně změnilo, protože měl na sobě jen ručník.

Očividně právě dokončil sprchu. Bílé vlasy mu trčely v rozcuchaných pramíncích, zatímco jeho holý trup se leskl vlhkostí. Ručník omotaný kolem pasu mu sahal sotva do poloviny štíhlých svalnatých stehen.

Ztuhl, ruku na ručníku měl sevřenou do bílých kloubů. Zíral na ni, jako by vstoupila v krajkovém negližé, a ne v převleku za bezdomovkyni.

Měla by se otočit a utéct. Měla by se omluvit. Měla by alespoň zavřít oči.

Místo toho hloupě vyhrkla: „Máš hezké tetování.“

Křečovitě se mu sevřelo hrdlo. „Ano.“

Udělala krok vpřed, fascinovaná sama sebou. Podle jeho přízvuku a kultivovaného vystupování z vyšší třídy to bylo to poslední, co by čekala. Ale on byl od hrudi až k loktům posetý inkoustem jako přístavní dělník.

Uprostřed hrudi se mu kolem hole obtáčel složitý černý had. Přes prsní svaly se mu rozprostíraly kroutící se liány, které se mu smyčkami vinuly přes ramena. Po pažích se mu stáčely v elegantních spirálách a zdůrazňovaly tvrdé zduřeniny bicepsů.

Ten design byl krásný, ale podivně nevyvážený. Jeho levá paže byla houštinou jarního listí, každý drobný lístek byl nádherně propracovaný. Ale na pravé paži byly liány většinou holé. Drželo se na nich jen několik suchých, odumřelých listů, jako by zbytek odvál zimní vítr.

Odvrátil se a odhalil další liány a listy vyvedené inkoustem přes lopatky. Věděla, že by neměla zírat, ale nemohla se odtrhnout. Byl živoucím uměleckým dílem, ještě úchvatnějším, než si kdy dokázala představit.

Otevřel skříň a zdálo se, že se listy vinoucí se kolem jeho levé paže pohnuly, jak se mu napjaly svaly. „Nikomu to neříkej.“

„Proč?“ Musely to být hodiny a hodiny utrpení – bylo těžké trvale tetovat měniče, vzhledem k jejich rychlému hojení. Nedokázala si představit, že by to všechno podstoupila jen proto, aby konečný výsledek utajila.

Trochu se otočil, aby jí věnoval jeden ze svých ostrých úsměvů bez humoru. „Protože by se lidé ptali, co to znamená.“

Konečky prstů toužila obtáhnout inkoustové linky. Sledovat křivolaké černé cestičky po jeho lesklé kůži, spirálovitě se přibližující k napjatým bradavkám, než se stočí nahoru ke klíčním kostem, přes svalnatá ramena, kolem a dolů…

Když vytáhl ze skříně kalhoty, náhle si uvědomila, jak dlouho na něj zírá. Tvář jí zrudla, otočila se na patě a upřeně zírala na zeď, zatímco za ní šustila látka.

Náš druh je teď úplně nahý, upozornila ji wyverna velice ochotně.

Přivřela oči. „Takže, ehm, asi bych se neměla ptát, co to znamená, co?“

Dlouho mlčel, tak dlouho, že se málem otočila, aby se na něj podívala. Pak řekl: „Pojď sem,“ řekl.

Otočila se a překvapeně se nadechla. Natáhl si měkké běžecké kalhoty, ale trup měl stále holý. Stále se jí díval do očí, jeho vlastní byly temné a klidné. Nedokázala si jeho výraz vyložit.

„Pojď sem,“ zopakoval a natáhl ruku. „Lehni si ke mně a já ti povím o svých tetováních.“

Věděla, že by neměla, ale nemohla si pomoct a šla k němu. Jemně ji stáhl na postel a schoval ji pod paži.

„Je to dobrý nápad?“ zašeptala, když se její hlava usadila na jeho holém rameni.

Pohladil ji po vlasech na krku. „Kolik vrstev oblečení máš na sobě?“

Nad tímhle se musela zastavit a zamyslet. „Šest. Včetně dvou párů spodního prádla.“

Jeho smích jí vibroval v hrudi. „Pak si myslím, že jsme v bezpečí.“

Jeho vzrušení bylo zřejmé, ale jeho paže byly jemné, držely ji, aniž by žádaly víc. Sladkost toho objetí jí vehnala do koutků očí slzy. Zamrkala a ignorovala touhu, která se jí hromadila mezi stehny.

„Pověz mi o svých tetováních,“ zašeptala.

Poklepal si na střed hrudi. „V posledním ročníku medicíny jsem si nechal udělat Asklépiovu hůl. Klišé, já vím. Na svou obranu musím říct, že jsem byl v té době slepý a opilý.“

Prstem v rukavici sledovala kroutícího se hada. „Myslela jsem, že symbol lékaře má dva hady. A křídla.“

„To je caduceus, Hermova hůl. Je to symbol, který používají lékaři americké armády, ale ve skutečnosti nemá žádnou tradiční spojitost s medicínou.“ Odfrkl si. „Jestli se s jedním takovým vytetovaným na těle vrátíš na Oxford, připrav se na přehnaný posměch od svých vzdělanějších kolegů. Byl jsem opilý, ale ne až tak moc.“

Zachichotala se a pak se náhle zarazila, když jí v mozku prosáklo, co právě řekl. „Počkej, ty jsi studoval medicínu na Oxfordské univerzitě? A jsi jen zdravotník?“

Jeho rameno se pod její tváří napjalo. „Nikdy jsem nedokončil studium. Získal jsem sice titul, ale po šesti týdnech v nemocnici jsem odešel.“

„Vážně? Proč?“

„Bolela mě hlava,“ řekl tichým hlasem. „Univerzita byla dost špatná, když jsem byl obklopen hordami nadržených studentů, ale nemocnice byla ještě horší. Tolik lidí na tak malém prostoru… sotva jsem tam mohl fungovat. Snažil jsem se pracovat navzdory migrénám, ale i když jsem se přinutil dotýkat se pacientů, bylo jich příliš mnoho, které jsem nedokázal uzdravit. Nejlépe mi jdou věci jako rány a popáleniny, život ohrožující zranění. V nemocnici bylo příliš mnoho lidí, kterým jsem nedokázal pomoci.“

Nedokážu vyléčit rakovinu, říkal už dřív.

Chytila jeho ruku do své a přitáhla si ji k ústům. Jemně ho políbila na klouby prstů a na klouby jeho silných, chytrých prstů.

„Pověz mi víc o svých tetováních,“ řekla a znovu ho pustila. „Nemohl jsi všechny postupně získat, když jsi byl opilý.“

Vypustil ze sebe tiché zadunění smíchu. „Ne. I když jsem měl těžkou kocovinu, když jsem si je nechal udělat.“ Ukázal na složité liány vinoucí se podél jeho klíčních kostí. „Bylo to pár měsíců poté, co jsem se vykašlal na nemocnici. Byl jsem nějaký rozhozený. Žil jsem doma a hledal smysl života. Když mi otec potřetí schoval pod postel šlapku…“

„Cože?“

„To je docela dlouhý příběh. Stačí říct, že je to hrozný člověk. Každopádně jsem se vybouřil, půl noci jel náhodně autem a skončil tady v Brightonu. Dva dny jsem strávil tím, že jsem se opíjel v hospodě Full Moon a celkově se litoval. Třetí den ke mně napochodovala Rose, řekla, že se musím s někým seznámit, a představila mě veliteli hasičů Ashovi. Přitom, dodám, jsem byl pořád úplně namol. Absolutně nejhorší pracovní pohovor všech dob.“

Usmála se při představě, jak Hugha griluje Fénix, zatímco neudrží rovnováhu a plete si slova. „Nemohlo to dopadnout špatně, když tě najal.“

„No, řekl jsem mu, co umím a proč. Což bych za střízliva nikdy neudělal, takže za svou práci můžu poděkovat dvěma lahvím vodky.“ Jeho rozverný tón se změnil ve vážnější. „Každopádně mi Ash vrátil smysl života. A hned druhý den ráno jsem si šel pro vinnou révu, abych na to už nikdy nezapomněl. Aby mi pomohla zůstat soustředěným.“

Dotkla se jednoho ze suchých, odumřelých listů na jeho pravé hrudní kosti. „Soustředit se na co?“

Chvíli mlčel. Pak vzal její ruku a přetáhl si ji přes hruď tak, aby její ukazováček spočinul na jednom z pučících listů na druhé straně.

„John Doe,“ řekl. „Meč skrz srdce.“

Prudce se nadechla, ale on už pokračoval dál. Po stočení liány navedl špičku jejího prstu na trojitý výhonek listů vyrůstajících z jediného stonku.

„Griff. Třikrát. Doufám, že už ho nebaví ohrožovat sám sebe, protože mi tam dochází kůže.“ Další list. „Tohle byla žena při dopravní nehodě. Nikdy jsem se nedozvěděl její jméno, ale vykrvácela by dřív, než by přijela sanitka. V každém případě. Chápeš, o čem je řeč.“

Zvedla hlavu a beze slova na něj zírala. Vyhnul se jejím očím a podíval se na svou levou ruku, jako by patřila někomu jinému.

„List za život. Strašně melodramatické, já vím.“ Jeho tón byl lehký, ale v jeho sebemrskačství bylo cítit nucené ostří. „Ale když už jsem začal, připadalo mi směšné přestat. Bylo by nezdvořilé rozhodnout, že někdo přece jen nestojí za zaznamenání.“

Plochou ruky mu přejela po bicepsu. Její prsty pokrývaly nejméně tucet listů právě tam. A kroutící se liány pokrývaly jeho rameno, dolů po paži, kolem přes záda…

„Tahle část je prázdná,“ řekla a sledovala liány až k jeho lokti.

„Čeká jen na to, až ji někdo zaplní.“ Pokrčil rameny. „Chtěl jsem, aby tam ten nedokončený návrh byl a obviňujícím způsobem na mě zíral, kdybych byl někdy v pokušení přestat.“

„Přestat se tetovat?“

„Přestat uzdravovat lidi,“ řekl tiše. „Vzdát se svého jednorožce. Jak jsem řekl, tetování mi pomáhá udržet koncentraci.“

Její oči sjely z napůl vyplněných lián na jeho levé paži na téměř prázdné na pravé. Tam se držela jen hrstka suchých, stočených listů…

„Hughu.“ Dotkla se jednoho z podzimních listů a on ucukl. „Jestli jsou ty rostoucí listy lidé, které jsi zachránil, co jsou tohle?“

Dlouhou, dlouhou chvíli mlčel.

„Lidé, které jsem nezachránil,“ řekl nakonec potichu. „A modlím se k Bohu, aby na té straně už nic nepřibylo.“

Na kůži si udržoval skóre. Zachráněné životy versus životy ztracené, měřil svou hodnotu podle toho, jak mu po pažích pomalu stékal inkoust.

Jeho tetování jí připadala krásná, dokud se nedozvěděla jejich děsivý význam.

Posadila se a roztáhla obě ruce v rukavicích na ramenech. Její ruce byly příliš malé na to, aby zakryly víc než malý zlomek vzoru. Přála si, aby mu mohla z kůže smazat černé stopy, zbavit ho strašlivého pocitu viny a tlaku, který si s sebou nesl, kamkoli šel.

„Jsi víc než jen to, co dokážeš, Hughu,“ řekla prudce. „Nemusíš si hlídat skóre. Přála bych si, abys to nedělal.“

Trochu smutně se usmál. „Nejsem, a přesto to dělám. Ale děkuji ti za ten sentiment.“

Ach, moc mu chtěla ukázat, jak moc si ho váží. Držet ho u sebe a beze slov mu stále dokola opakovat, že ho miluje pro něj samotného, ne pro jeho talent. Toužila pohladit každý centimetr jeho nepotetované kůže, dokud by do morku kostí nevěděl, že jeho hodnota není vyznačena jen černým inkoustem.

Jako by vycítil její myšlenky, přitáhl si ji znovu k sobě a schoval si její hlavu pod bradu. Roztáhla ruce a pevně ho objala. Zavřela oči a cítila teplo jeho holé kůže na tváři, rychlý tlukot jeho srdce v uchu.

„Řekl jsem ti o svých tetováních, protože chci, abys pochopila, proč se s tebou nemůžu spářit, ať už po tom toužím sebevíc,“ zašeptal.

„Myslíš, že bych chtěla, aby ses vzdal svého jednorožce?“ zarazilo ji, že ho něco takového vůbec mohlo napadnout. „To bych po tobě nikdy nechtěla!“

„Ivy, být jednorožcem znamená proměny v utajení a nekonečné bolesti hlavy. Ach bože, kdyby to znamenalo jen tohle, miloval bych se s tebou tady a teď a žehnal bych ti, že jsi mě konečně zbavila toho mizerného zvířete. Ale to není všechno, co to znamená. Mohl bych se vzdát jednorožce, ale nemůžu se otočit zády k lidem, kteří mě potřebují. A lidem, kteří mě budou potřebovat v budoucnu.“

Přejela mu palcem po levém rameni. Tolik životů vděčilo jeho schopnostem. Tolik dalších, které mohl zachránit.

„Rozumím,“ řekla a myslela to celým svým zlomeným srdcem. „Ale Hughu, nevím, jestli jsem na to dost silná.“

Trochu se zasmál, jeho teplý dech jí rozvířil vlasy. „Viděla ses, ženo? Všechno to svinstvo, které na tebe svět hází, a ty si přes to všechno vykračuješ jako hrdá královna. Jsi nejsilnější člověk, jakého jsem kdy potkal. Proč si myslíš, že jsem ti dnes večer věřil, když jsem nevěřil ani sám sobě, že přestanu?“

Zhluboka se nadechla a připravila se na odhalení svého nejhlubšího, nejtemnějšího tajemství. „Hughu, jednou jsem se Hope dotkla.“

Pod jejím tělem trochu ztuhnul. „Nerozumím souvislosti.“

„Naše matka si vždycky dávala velký pozor, aby nás nenechala samotné. Máma si myslela, že žárlím, bála se, že chci dítěti ublížit… ale já to neudělala. Jen jsem chtěla obejmout sestru. Jen jednou. A jednou v noci, když mi bylo deset a Hope dva roky, máma zapomněla zamknout dveře. Tak jsem se vplížila do Hopeina pokoje, prostrčila jsem holé ruce mřížemi její postýlky a dotkla se jí.“

Jeho ruka se zvedla a jemně ji pohladila po napjatých zádech. „To je pochopitelné. Byla jsi dítě, Ivy. Nevěděla jsi…“

„Věděla, Hughu. Máma mi každý den dokola opakovala, jak je to nebezpečné, jak se k dítěti nesmím nikdy přiblížit. Přesto jsem to udělala. Hope strávila osm týdnů na jednotce intenzivní péče, a když ji pustili, už nemohla používat nohy. Sice se vyvíjela pomalu, ale přitahovala se okraje postýlky, začínala se batolit… a já to všechno zničila. Kvůli mně nikdy nedokázala chodit. Protože jsem měla jednu slabou chvilku.“

„Bože,“ zamumlal a jeho tón zhořkl sebe nenávistí. „Ivy, je mi to tak líto. Nikdy jsem nechtěl – není ode mě fér, že na tebe vyvíjím takový tlak. Slibuju, že už tě do takové situace nedostanu.“

Nehodlala se rozplakat. Nazval ji silnou. Teď pro něj bude silná, bez ohledu na to, jak moc ji bolí srdce.

Přinutila se ze sebe vypravit slova, která musela říct. „Takže pořád chceš, abych odešla?“

„Ne!“ Jeho ruce se křečovitě sevřely na jejích zádech. „Bože, ne. Nikdy jsem nechtěl, abys odešla, Ivy. Jestli ti to ještě nedošlo, tvůj druh umí být někdy zatracený idiot. Bál jsem se ti říct své tajemství, a tak jsem tě místo toho odstrčil.“

„No, to nedokážeš,“ řekla. „Nemůžu odejít, ne když ti hrozí nebezpečí od Gaze. Ať už to bude jakkoli těžké, musím tu být, abych tě před ním ochránila.“

Svaly na jeho hrudi pod ní ztuhly. „Dokážu se o sebe postarat sám. Jednorožec je patnáct set kilo svalů za dvoumetrovým oštěpem, ne jiskřivý poník z pohádky.“

„Dobře, ty svalovče, nevytahuj se na mne se svým rohem,“ šťouchla ho do boku. „Mluvím o sobě, ne o tobě. Možná jsem jen wyverna, ale v srdci jsem pořád drak. Nemůžu nechat svůj poklad bez dozoru. Přišla bych o rozum.“

„Jsem tvůj poklad?“ Jeho hlas zněl tišeji, než ho kdy vůbec slyšela.

„Jsi můj druh,“ řekla prostě. „A vždycky budeš mým druhem. Ať se bude dít cokoli.“

Ani jeden z nich chvíli nic neříkal, drželi se mlčky.

„Myslím, že to bylo jednodušší,“ řekl nakonec, „když sis myslela, že tebou pohrdám, a já doufal, že mě nenávidíš.“

Bohužel nemohla nesouhlasit.