Inflict - 9. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

„Takže bys tohle mohl udělat?“

Connor tiše zavřel hlavní dveře Brownstonu a nebyl si jistý, co právě v chodbě slyšel. Očividně rozhovor. Hlas Evelyn, i když hlasitější, než ji kdy slyšel mluvit dřív.

Pak přišla od Killiana odpověď a když slyšel, jak si ti dva tak snadno povídali, Connor cítil, jak v něm stoupalo podráždění. „Je v tom hodně stínování a bude mi chvíli trvat, než to zkopíruji, abych to mohl přenést, ale nevidím důvod, proč ne.“

Bylo naprosto směšné, aby se díky něčemu tak hloupému cítil tak žárlivě, ale nedokázal si pomoci. Chtěl, aby s ním Evelyn mluvila; chtěl, aby se s ním cítila v bezpečí.

Dokonce i když nebyl tím nejbezpečnějším člověkem, který kolem byl.

Prostě na tom nezáleželo.

To nebyl zkurvený bod.

Connor odhodil tašky, které držel, přímo u hlavních dveří, a zrychlil krok, zamířil k hlasům.

„A mohl bys to udělat tady, že?“ zeptala se Evelyn.

„Horní stehno je pro něco takového skvělé místo, děvče.“

Ach, zkurveně ne.

Náhlý výbuch vzteku, který se šířil v Connorově hrudi, vznikl prakticky z ničeho nic. Ale jakmile tam byl, věděl, že nezmizí, dokud se nedozví, co přesně se stalo a zastaví to. Předpokládal, že zatímco ji bude Killian hlídat, Evelyn se bude celý den držet mimo, protože vypadalo, že přesně tak to měla v povaze.

Očividně ne.

Očividně si udělala kamaráda.

Connorovi se to vůbec nelíbilo.

Nevěděl přesně proč, ale věděl, že se mu nelíbil rozhovor, který slyšel. Znělo to, jako by někdo plánoval tetování někoho jiného, a to znamenalo věci jako to, že někdo by při tom musel na někoho jiného položit ruce.

Nahá kůže.

Nahá stehna.

Ruce - i když v rukavicích – se dotýkají…

Sakra ne.

Connor obešel roh ke vchodu do obývacího pokoje přesně včas, aby uviděl Killiana položit kus papíru na skleněný konferenční stolek. Evelyn seděla vedle něj, i když je od sebe dělil odstup na délku jednoho místa. Byl připravený jejich párty ukončit, ale další komentář jeho kamaráda ho zastavil.

Přesně včas.

„Upřímně řečeno, na tyhle věci má lepší oko Connor,“ řekl Killian s pokrčením ramen, kdy se stále díval na všechno, co bylo na papíře. „A na rozdíl ode mě, pokud by na to byl v náladě, zvládl by to udělat od ruky, bez nutnosti transferu. Tři hodiny, maximálně čtyři.“

„Opravdu?“

Killian přikývl. „Také by ode mě nebylo příliš chytré říkat na něco takového ano, děvče. Je to delikátní místo - vsadil bych svůj zadek, že by s tím nebyl v pohodě. Možná někde jinde, ale nemyslím si, že by cokoli z toho vystál.“

Jeho starý kamarád měl ohledně svých předpokladů naprostou pravdu. Samotné pomyšlení, že Killian – i když Connor věděl, že by ten muž pravděpodobně neudělal nic, čím by ohrozil svůj vlastní život – tetuje Evelyn, doháněl Connorův vztek do bodu varu.

Nikdo se jí nesměl dotýkat.

Zkurveně nikdo.

Evelyniny rty se zamračily. „Bylo by mu to jedno.“

Killianovi uniklo temné, suché zasmání. „Ano, tak to ne.“

„Ale -“

„Záleželo by mu na tom hodně moc,“ řekl Connor dřív, než se dokázal zastavit.

Evelyn i Killian se otočili směrem za Connorovým hlasem, ale vypadalo, že to, že tam stál, překvapilo jen jednoho z nich. Evelyn. Killian jednoduše střelil po Connorovi arogantním úšklebkem, jako by věděl naprosto přesně, jak podrážděný v tomhle okamžiku druhý Ir byl, a zvedl se z gauče. Kdyby Connor před odchodem domů vypil trochu alkoholu, možná by uvažoval o tom, že už jen pro tu samotnou mužovu povýšenost by do Killianovy tváře praštil pěstí. Killian popadl tašku, kterou si přinesl, hodil si ji přes rameno a pak se podíval na Evelyn.

„Uvidíme se jindy,“ řekl Evelyn.

Přikývla. „Jistě.“

Zatímco jeho kamarád prošel obývacím pokojem a míjel ho, aby se dostal ke vchodu, Connor čekal na svém místě. Killian se zastavil, v rysech měl stále ten trvalý rozčilující úšklebek.

„Nedotýkat se. To je to, co jsi řekl. Řídil jsem se pravidly,“ dodal.

Connorova ruka sebou škubala touhou popadnout kapesní nůž, který měl v kapse kalhot, klouby mu prakticky zpívaly potřebou, aby muž krvácel. „Dneska tlačíš na své štěstí, chlapče.“

„Čistil jsem svoji soupravu. Byla zvědavá. Nemůžu za to, kam to došlo.“

Jejich rozhovor byl až příliš tichý, než aby ho Evelyn slyšela, ale když se Connor podíval jejím směrem, zjistil, že na něho stále dívala.

„Řekl jsi jí ne, protože jsi věděl, že jsem tam byl, nebo proto, že jsi věděl, že bys jinak z domu nevyšel živý?“

Killianův úsměv konečně zmizel. „Protože jsem to, co jsem řekl, myslel vážně, ty zkurvený zadku.“

„A?“

Jeho kamarád se uchechtl.

„A protože jsi šílený bastard.“

Connor přikývl, tiše souhlasil. „Dobře. Ona mimo tenhle dům neexistuje, jo? Nezapomínej na to a měj ústa zavřená.“

„Zábavné.“

„Co?“

Killian pokrčil rameny. „Ani mi neřekla své jméno. Dívka beze jména, která by tu neměla být. Vypadá to, že se dá dost snadno říct, že pravděpodobně neexistuje.“

Connor poplácal kamaráda po rameni a pak ho stiskl o něco silněji, než by obvykle udělal.

„Přesně, kámo. Bingo.“

Jakmile Connor zaslechl, že se vstupní dveře bytu zavřely, vrátil se zpátky pro tašky, které při příchodu nechal odložené. Evelyn tak zůstala sedět na gauči sama. I když než odešel, neuniklo mu, jak pustila jeho pohled a začala si prohlížet své nehty.

Když se pak vrátil zpátky do obývacího pokoje, našel Evelyn stát a znovu držela ten papír z dřívějška. Podívala se na něj a pak ho otočila a ukázala mu, co na něm bylo - kytice gardénií, nakreslená uhlem, černým a bílým, kdy každý okvětní lístek byl velice pečlivě vystínován, díky čemuž vypadala kytice velice živě.

„Tvůj talent se výrazně zlepšil,“ připustil, zatímco položil své tašky.

Evelyn se podívala na obraz panorama města, které měl nad televizí. „Umím si představit, že to muselo i to tvoje.“

Connor zkoumal svou vlastní práci. „Jistě, ale je v tom rozdíl. Tvůj byl něco, co jsi prostě v sobě měla, a potřeboval jen trochu vypilovat. Můj byl naučený. Je to proces dokonale dělaných linií a různých tlaků všech druhů médií. Naučil jsem se, jak to udělat, a hodně dlouho mi to trvalo. Nejsem si jistý, že ty ses kdy musela učit, jen se zlepšovat.“

Znovu ukázala na papír. „Uděláš to?“

„Myslíš tím tvoje tetování?“

„Ano, tady.“

Evelyn zatáhla za pás na trenýrkách, které měla na sobě, a ukázala své nahé stehno a krémovou barvu své kůže poseté pihy. Opravdu je měla úplně všude.

Connor přemýšlel, zda by si jednoho dne mohl s její kůží hrát, už jen proto, aby zjistil, kde všude by ty pihy na jejím těle mohl najít.

Jo, přestaň s tím, kreténe.

Přísahal, že mohl slyšet, jak zatímco potřásl hlavou, se mu jeho vlastní myšlenky vysmívaly. „Je to hezké místo, ale kvůli velikosti by stejně tak mohlo být i na tvém břichu a bocích. Jestli chceš něco tak velkého na stehno, tak to zabere obrovskou část. Jiná místa by poskytla mnohem víc plátna.“

„Aha.“

Connor se nad jejím nedostatkem nadšení z toho, že by ty krásné květiny umístil jinam, než kam chtěla, zasmál. „I když, když tvé tělo během let naroste a změní se, tak pak místo jako boky nebo břicho nemusí být zas až tak skvělé.“

Svraštila obočí. „Nerozumím.“

„Těhotenství, takové ty věci. Přírůstky na váze a zhubnutí. Tetování se bude natahovat spolu s kůží a pak nemá tu samou přitažlivost. To je něco, co je třeba zvážit.“

Evelyn ztichla. Předpokládal, že pravděpodobně přemýšlela o jeho návrhu, a takže odešel uložit tašku s oblečením, které jí sehnal a které dal na gauč. Jakmile Connor odhadl velikost, ženy v obchodech byly poměrně milé, aby mu s nákupem pomohly. Vzhledem k tomu, že čas běžel, udělaly vše rychle. Evelyn v podstatě neměla nic na sebe, co bylo její, až na ty zkurvené šaty, ve kterých ji objevil, a něco, co našla v jeho vlastní šatně.

Jistě, rád ji viděl ve svých věcech. To nechtěl popřít, ale napadlo ho, že by možná měla ráda své vlastní věci. Možná něco hezkého. Krajkové nebo saténové spodní prádlo.

Nebo možná to částečně dělal kvůli sobě.

Ve svém vlastním vnitřním mučení byl velice dobrý.

Evelyn konečně znovu promluvila, její slova ho zmrazila na místě. „Nemůžu mít děti.“

„Cože?“ Connor se otočil na patě, aby k ní byl tváří v tvář, nicméně ona se na něj nepodívala. Pohled měla pevně přilepený na podlaze. „Nemůžeš, nebo nechceš, lásko?“

Protože tohle byly dvě velice odlišné věci.

Nebyl si jistý, zda chtěl děti. Ale byl si zatraceně jistý, že by mohl nějaké zplodit. Proto měl neustále na dosah ruky balíček kondomů. Nepotřeboval žádné děti, o které nestál.

Sean ho to naučil, jen tím, jak vychovával dítě, které nechtěl.

„Nemůžu,“ zopakovala Evelyn, tón jejího hlasu klesl zpátky k její předchozí slabé jemnosti. Zvedla lem svého svetru a konečkem prstu přejela po svém bříšku. „Tady je jizva, ale je to... pár let. Jednou jsem odvedena z domu. Byl to milý doktor a byl rychlý. Nic jsem necítila. Nemůžu mít děti, takže na tom nezáleží. Tak jako tak jsem to chtěla na stehně.“

Connor měl sucho v ústech, ale nějak se mu podařilo promluvit: „Dobře, je to tvoje stehno.“

Cokoli chtěla.

Dokud nevypadala tak smutně.

„Nehodláš se zeptat na nic dalšího?“ zeptala se Evelyn.

„Proč tlačit?“ zamračil se Connor. „Řekneš mi, co chceš, kdykoli budeš chtít. Nepotřebuješ k tomu mou pomoc.“

To už dokázala.

Evelyn nepřítomně přikývla, ale její pozornost už byla plně na taškách. „Tohle všechno je moje?“

Když se začala prohrabovat mnoha taškami, její zvědavost se změnila v neskrývanou radost.

„Všechno, ano.“

Pak se na něj podívala. „Ale proč?“

„Potřebuješ to.“

„Ano, ale -“

Connor už viděl, jak se její v hlavě otáčela kolečka, a chtěl ji zastavit dřív, než by se to vymklo kontrole. „Žádné závazky, žádná očekávání. Potřebuješ to, Evelyn.“

„Sasho,“ zamumlala sama pro sebe.

Aha, takže se znovu vydali zpátky tímto směrem.

„Ne,“ řekl Connor, když vyšel z místnosti. „Jdu připravit něco k jídlu. Až půjdeš ke stolu, dej pozor na to, abys měla na sobě svoje vlastní zatracené oblečení.“

„Dobře.“

• • •

Connor nebyl spáč, který by měl extra lehký spánek, ale jen když spal sám. Jakmile nebyl ve své ložnici sám, jeho spánek byl pryč. Nazvěme to naučeným instinktem, kdy byl celé roky buzen jen proto, aby ho Sean zmlátil, ale Connor prostě neměl ve své ložnici rád přítomnost dalšího člověka.

Dokonce ani ženy, se kterou by šukal.

To byl pravděpodobně důvod, proč žádné nikdy nedovolil, aby s ním strávila byť jen jedinou noc.

Až na to, že v okamžiku, kdy se probudil tím, že zaslechl tiché kroky bosých nohou Evelyn, kterými se pohybovala po podlaze jeho ložnice, Connor nezareagoval úplně stejně. Řekl jí, že nechá dveře své ložnice otevřené, i když vážně doufal, že ona by mohla najít pohodlí v tom, že bude ve svém vlastním soukromém prostoru.

Nešlo o tenhle případ.

Connor nehodlal předstírat, že mu to vadilo.

Když se Evelyn usadila vedle jeho postele, stěží vydala jakýkoli zvuk. Connor se stejně tiše v posteli otočil a našel ji sedět na zemi, zády k jeho pohledu.

V jeho domě žila týdny a stále to dělala.

Bože.

„Děvče, co tam dole děláš?“

„Nerada spím sama.“ Potom, ještě tišeji, dodala: „Nevím, jak spát sama.“

Connorovi vzadu v hlavě hořel obraz paletového lůžka v rohu ložnice, kde Evelyn našel. Pochyboval o tom, že by spala každou noc v Rusově posteli. Z pomyšlení, že by tam byla byť jen jednou, mu bylo špatně. Chápal, co se mu snažila říct. Nikdy nebyla ve tmě sama, aby spala. Vždycky byl někdo poblíž ní, dokonce i když jí ten člověk ubližoval.

Connor se zamračil a natáhl ruku, aby ji rukou pohladil po vlasech. Evelyn sebou netrhla, aby se od toho doteku dostala pryč. Spíše se naklonila blíž, aby získala víc. „Nebudeš tady dole celou noc sedět na svém hezkém zadečku. Pojď sem.“

Nepohnula se.

Connor nebyl typem, který by se rád opakoval.

S odfrknutím se sklonil dolů, ovinul paže kolem pasu Evelyn a snadno si ji vytáhl do postele k sobě. Pár jednoduchých pohybů jejich těl a měl ji přitisknutou ke své hrudi, nohy ji sklouzly dolů a propletly se s jeho. Její jemná kůže byla pod přikrývkami horká, nicméně pro teď to ignoroval a soustředil se na to, jak reagovala na jeho ruce, kdy jednou ji držel kolem boku a druhou dlaní položil dolů na její bříško.

„Jsi lehká jako zatracené pírko.“

„Pírko?“

Connor zamumlal v souhlasu. „Na tobě je vůbec stěží něco, lásko.“

„To nezní dobře.“

„Pírka jsou velkolepá. Jsme tam,“ zamumlal. „Teď spi.“

Čekal, že se zpod něj vymotá, aby se v posteli cítila pohodlněji, ale místo toho se k němu přitiskla ještě blíž. Přikrývky si přitáhla k tělu i ramenům, až jí z nich koukala jen tvář. Otočila se k němu a v temnotě si ho prohlížela.

„Našel jsi ji někdy?“ zeptala se tiše.

„Koho?“

„Kotě.“

Při připomenutí vzpomínky, kterou pohřbil hluboko uvnitř, ztuhl. „Ne.“

Nezmínil se, jak její dům shořel.

Nezmínil se o tom, jak její pokoj byl jedinou věcí, která přežila.

Bylo to poprvé, co přiznala, kým byla, a že věděla naprosto přesně, na koho se dívala. Nehodlal do toho přidávat další nesmysly.

„Držela jsem ji, když vešel dovnitř - neviděla jsem jeho tvář, měl ji skrytou. Snažila jsem se ji skrýt pod přikrývkami, ale utekla a přitom mě i poškrábala. Přemýšlela jsem, zda se dostala ven. Když jsme odcházeli, musela daidí překročit a nezavřel dveře.“

„Myslíš tím Declana?“

Evelyn neodpověděla.

Connor to opravdu nepotřeboval, protože si dokonale vzpomínal, jak detektiv řekl, že Declanovo tělo bylo nalezeno u hlavních dveří, mrtvé z traumatu tupých ran, a ne, že by uhořel tak, jak by si někdo mohl přát.

Connor plně věřil, že jeho otec svého bratra zabil a očividně vzal mužovu adoptovanou dceru, ale stále nevěděl proč. Po vraždě vypadal jeho otec tak nedotčeně, nikdy neprojevil jedinou emoci a pomalu přebíral kontrolu nad organizaci svého bratra a jeho muži.

Znovu, Sean byl zcela nedotčený.

Proč by tohle mělo být jiné?

„Myslíš, že se dostala ven?“ zeptala se ho Evelyn znovu.

Ne, nemyslel si to.

Věděl, že to byla skutečnost, protože když dělníci z bezpečnostních důvodů strhli na hromadu to, co z domu zbylo, kočičí tělo našel pohozené stranou na hromadě odpadu. Kočka byla spálená, většinu srsti měla ohořelou, ale byla to Kitty.

I když Connor by to Evelyn nikdy neřekl.

„Pravděpodobně,“ řekl.

Trvalo dlouho, než znovu promluvila, a opět ho překvapila. „V okamžiku, kdy ses na mě podíval, jsem věděla, kdo jsi. Znala jsem jen pár lidí a ty jsi byl jedním z nich. Daidí ostatní kolem nás nepouštěl, takže jsem věděla, že jsi to ty.“

„Tak proč jsi to neřekla?“

„Protože jsi tady, abys mě předal, stejně jako všichni ostatní. Nikdo si mě nedrží; nepatřím jim.“

„To není důvodem, proč jsem tady,“ řekl Connor. „Nebo proč jsi tady ty.“

Evelyn nevypadala, jako by mu uvěřila. „Budu znovu předána, Connore. Vždycky jsem.“

„Mýlíš se.“

Dokáže to.

Evelyn si povzdechla. „To si nemyslím.“

Rozhodl se nehádat se s ní, ale jen proto, že v jejích očích viděl, jak se na něj odráželo její vyčerpání. Byla zničená a tenhle rozhovor - a všechny ostatní, které potřebovali – mohli vést jindy.

„Spi,“ požadoval a polštářkem palce přejel po její lícní kosti.

Evelyn se k jeho doteku stočila, svými rty zkoumala kůži jeho prstu a pak jeho dlaň. Byla v tom překvapivá jemnost.

Nebyl na to zvyklý.

Nevěděl, co s tím dělat.

„Mužům se přizpůsobuji,“ řekla tak tiše, že ji sakra skoro neslyšel. „Pokud mě chce zatraceně mlátit, naučím se mít ráda bolest, takže to už dál nefunguje. Pokud je víc zaměřený do své hlavy, ve které hraje hry, hraju podle jeho pravidel, abych stejně tak i já získala to, co potřebuji. Je lepší nebojovat, ale být chytrá, abych vyhrála.“

„Co je v takové situaci možné vyhrát, Evelyne?“

„Svůj život. Naučila jsem se, že každým člověkem může být manipulováno tak, že mu dáš přesně to, co si myslí, že chce. To je to jediné, co umím.“

Connor si nebyl úplně jistý, proč mu to říkala, ale měl pro ni novinky. „Při své snaze najít hru, kterou se mnou hrát, poprvé selžeš. Zvlášť, pokud si myslíš, že musíš vyhrát stejně tak, jako ostatní.“

„Nejsi jako ostatní.“

„Já nejsem ostatní,“ opravil ji.

„Co když se znovu dostanu dál?“

Povzdechl si. „Nikdo tě nedostane, aniž by si musel začít se mnou. Vzal jsem tě. Spi, děvče.“

Dlouho chvíli zůstala tiše a klidně.

„Spánek,“ souhlasila.

Connor hádal, že časem by mohli vyřešit zbytek. „Jo, spánek.“

• • •

„Proč se třeseš jako list, děvče?“ zeptal se Connor.

„Nevím.“

Connor postříkal horní část nahého stehna Evelyn antiseptickým sprejem a pak hladkou kůži otřel papírovou utěrkou. Snadno si navlékl své černé, latexové rukavice a následně se natáhl po své tetovací soupravě a připravil si svůj strojek.

„Nehodlám to zkurveně až moc podělat,“ napůl ji škádlil.

Evelyn zachytila jeho pohled, a když odpověděla, pevně se ho držela: „Toho se nebojím.“

„Ani ne toho, že to všechno budu dělat jen od ruky?“

„Ne.“

Connor se ušklíbl. „Většina lidí nedůvěřuje umělcům, aby pracovali jen tak od ruky. Chtějí předlohu, aby si byli jistí, že je všechno dokonalé.“

„To není ono.“

„Bolest?“

Evelyn se zasmála cinkajícím zvukem. „Jo, trochu.“

„Jehla bude opakovaně a rychle zajíždět do tvé kůže minimálně čtyři hodiny,“ řekl Connor s pokrčením ramen, „to bude trochu bolet, lásko.“

Povzdechla si. „Není to o tom, že to bude bolet. Víš co, nechme toho. Raději se do toho pusť.“

Connorovi nemohla ujít jiskra nervozity ukrytá v jejích slovech. I když na ni chtěl tlačit a získat víc informací, co přesně ji nutilo se tak cítit, rozhodl se pustit se do toho a začít.

Koneckonců, to bylo to, co chtěla.

Tetovací strojek odložil stranou, zvedl černou fixu a podle ruky se pustil do nástinu toho, co nakonec bylo téměř dokonalou shodou s Evelyninou kresbou gardénií. Chtěl mít jen základní tvar, zbytek by už zvládl udělat od pohledu, od stínování až po detaily.

Její kresbu měl na straně gauče – odkaz toho, čím se řídit, kam se vrátit zpátky na trať z místa, kde v duchu byl - zatímco ona byla na skleněném konferenčním stolku. Jedním loktem si podpírala tělo, nohy měla na jeho skleněné desce roztažené.

Chtěl, aby se uvolnila, ale nestalo se tak. Dokonce i když po její kůži přejížděl fixou, vypadalo to, že se celá lehce chvěla.

Connor odložil fixu stranou a střelil po Evelyn pohledem. „Jsi si jistá, že tohle je to, co chceš udělat, děvče?“

„Ano.“

„Pak se musíš uklidnit.“

Evelyn pomalu vydechla a zabubnovala prsty na sklo stolku. „Víš, že už nějaké tetování mám.“

Connor znovu zvedl fixu a pokračoval ve svém úkolu. „Viděl jsem hvězdy. Odpovídají těm, které měl Rus na hrudi. Řekni mi o nich.“

„Co se o tom dá říct? Značka vlastnictví.“

„Myslím, že je toho za tím víc než jen to, Evelyn.“

„Občas musí být majetek označený z bezpečnostních důvodů - nebo tak mi to bylo řečeno,“ řekla dutě.

Connor zatínal zuby tak tvrdě, až ho bolely stoličky. „Ano, řekni den, a ten nesmysl ti překryji.“

Mírně se usmála. „Ano?“

„Stačí říct den, lásko.“

„Kolik máš tetování?“ zeptala se Evelyn.

Viděla ho nahého, takže si nebyl jistý, zda se ptala proto, aby své tetování trochu odložila, nebo proto, aby mu nevěnovala pozornost. „Až příliš mnoho ke spočítání.“

„Určitě to číslo znáš.“

Connor se temně zasmál. „Padesát dva, i když většina z nich se časem změnila v celé tetované rukávy.“

„Kdo je dělal?“

„Různí lidé, které znám nebo které jsem v průběhu let potkal. Pár jsem si jich udělal já sám, když jsem se poprvé začal učit a neměl testovací subjekt. Snažíš se to oddálit?“

Znovu se zhluboka nadechla a řekla: „Jsem v pořádku. Můžeš začít, kdykoli chceš.“

Její slova nijak nezpochybňoval, prostě jen zvedl strojek, špičku jehly ponořil do kádinky s černým inkoustem a začal pracovat. Když se sklonil blíž, aby se mohl soustředit na jednotlivé linky, bzučení strojku utopilo většinu okolních zvuků. Očekával, že Evelyn bude na jehlu, která jí vnikla do kůže, nějak reagovat, ale ona se stěží pohnula. Pokud něco, tak když tvořil linii první květiny a sledoval, jak se černý inkoust mísil s její krví, nohy pod jeho dotykem a prací se jí uvolnily.

Ještě pár vteřin, další tahy, aby byl obrys poloviny okvětního lístku silnější, a pak popadl vodu a antiseptickou směs, aby vše postříkal a otřel.

Tohle bylo Connorovo šťastné místo, pokud kdy upřímně nějaké někdy vůbec měl. Neexistovalo nic, co by se podobalo tvorbě uměleckého díla, které natrvalo umisťoval na něčím těle. Zejména na tak nádherném, jako byla Evelyn. Na sobě měla jen volné tílko a černé krajkové kalhotky, které jí sotva zakrývaly obliny zadečku, což mu, upřímně, nijak nepomáhalo v jeho soustředění na práci.

Nicméně mu však dovolovalo, aby na jejím těle viděl další místa, které by mohl označit. Místa, kam by mohl dát něco dalšího a vybarvit její plátno jakýmkoli druhem umění, které by od něj chtěla mít.

Dřív, než si to Connor uvědomil, uplynulo dobrých třicet minut a měl prakticky téměř úplně nakreslenou jednu z pěti gardénií. Obrysy byly ta nejrychlejší část téhle práce a rychle dokázaly vyplnit jakékoli místo, které by bylo možná potřeba. To netrvalo příliš dlouho. Většinu času potřebnou k dokončení zabere stínování a detaily květin.

Teprve, když se zastavil, aby dal své ruce odpočinout, než se pustil do obrysu druhé květiny, se Evelyn konečně poprvé pohnula. Stehna se jí najednou napjala a ten pohyb zkurveně skoro způsobil, že mu jehla sklouzla mimo linku.

„Přestaň se hýbat,“ řekl Connor a jednou rukou objal její stehno, aby ho dřív, než znovu zabořil jehlu, jemně stiskl, „jinak tohle zkurveně podělám, lásko.“

„Jo.“

Znovu se zastavil, bzučení jeho strojku utichlo, protože pustil jeho spoušť. Podíval se na ni nahoru. Jeho pozornost možná upoutal bezdechý tón jejího souhlasu, nebo dokonce snad způsob, jakým se jí svíraly svaly a jak znovu napjala stehna.

Oči Evelyn zůstaly zavřené, ale jakmile se Connor podíval na její tvář, věděl to – nepotřeboval vidět její oči, aby věděl naprosto přesně, co se s ní dělo. Myslel si, že nervozita, kterou dávala najevo, byla kvůli bolesti jehly, protože většina lidí nedávala přednost bolesti. Předpokládal, že tak jako většina lidí, i ona vklouzla do jakéhosi stavu meditace, kde to bodnutí přestalo bolet, a zaměřila se tam na něco zcela jiného.

Na všech směrech se naprosto mýlil.

Dobře, z většiny.

Očividně to byla bolest, co ji znervóznělo, ale ne proto, že by to bolelo. Její nervozita vycházela pravděpodobně z toho, jak na bolest reagovala, a to, že to nebude schopna skrýt. Rty měla uvolněné, tváře růžové a její zrudlá kůže to na něj křičela. A když konečně otevřela oči? Dívaly se na něj rozšířené oční zorničky, plné výbuchu a rozkoše.

Jí se to líbilo. Ne tak, jak to občas bylo, kdy šlo tetování s bolestí ruku v ruce jako svým způsobem skoro nějaký druh terapie. Ne, Evelyn se to opravdu líbilo. Její výraz byl zatraceně blízko euforii a Connor si nedokázal vzpomenout na jediného klienta, který by vypadal tak, jako teď vypadala Evelyn.

Kdyby teď byl mezi jejími stehny, pojídal by její kundičku tak jako vyhladovělý muž, který poprvé za dlouhou dobu najde vodu, a pak by se na ni podíval nahoru, kdy by neměl žádné zkurvené pochyby, že její výraz by byl naprosto stejný.

Nádherná.

Vysoko.

Hříšná.

Dokonalá.

Neřekla mu včera v jeho posteli, že se s věcmi jako je bolest, naučila vyrovnat tím, že se je naučila užívat si je? Měl ji poslouchat pozorněji.

Connor si odkašlal, tetovací strojek položil na čistý papírový ručník, a snažil se ignorovat pulzování vlastního zvětšujícího se penisu. Evelyn ho sledovala skrz přimhouřené řasy. Konečky prstů bubnovala o skleněnou desku stolu, jazykem si navlhčila spodní ret.

„Měla jsi mi říct, že to tak je ještě předtím, než jsme začali,“ řekl Connor.

„A jak přesně bych ti to měla říci, co?“

Connor rukama držel její stehna, rozhodnutý nenatáhnout se a nepopadnout ji tak, jak by chtěl. Její libování si v bolesti pro něj bylo zhruba tak stejně zajímavé, jako jeho náklonnost k jejímu potěšení. Tak moc se mu to líbilo a to bylo pro něj i pro ni nebezpečné.

„Varování by bylo skvělé. To je to jediné, co říkám.“

Pohled Evelyn spadl k jeho slabinám, nicméně Connor nevynaložil žádné úsilí pro to, aby skryl svou délku erekce, která mu napínala kalhoty. „Nevadí ti to.“

„Nezáleží na tom, co ohledně téhle situace cítí můj penis; on na tvém těle nepracuje, to já. Tohle není práce na sezení na třicet minut, děvče. Je to náročný kousek, takže pokračuj dál ve svém svíjení se a kroucení, jako jsi právě dělala, a já nebudu zodpovědný za to, že se budu zkurveně soustředit na něco jiného než jen na svou práci.“

Většina z toho byla pravda.

Také by dával přednost tomu, aby to věděla jen proto jistotu.

„Nemohu… si pomoci,“ přiznala Evelyn, a když jí tváře znovu zčervenaly, svěsila oči dolů.

Ach, sladký bože.

Proč ho jen svět tak moc nenáviděl?

Nejen, že mu bez zjevného důvodu hodil tuhle nádhernou ženu přímo k nohám, ale ani sama Evelyn neměla žádnou odpověď, která by mu pomohla přijít na to, co s ní. A teď… nejen, že denně pokoušela jeho trpělivost a hodnoty, ona testovala i jeho vůli.

Byla stejná jako on, ale jiná.

Nebyl si jistý, zda to zvládne.

„Není to tak velký problém,“ dodala Evelyn po chvíli ticha. „Není to tak, že díky bolesti křičím, žádám, abys zastavil nebo tak něco.“

Connor se předklonil blíž k Evelyn, a promluvil: „Je to problém, děvče. Je to problém, protože teď je moje pozornost někde úplně jinde, a místo toho, abych tohle dostal z cesty dřív, než jsme začali, se s tím teď, než budu znovu pokračovat, musíme vypořádat.“

Na rtech se jí objevil nesmělý úsměv. Ať už ho Evelyn chtěla dráždit nebo vyzvat, i ona se k němu naklonila blíže. „A co s tím máš v plánu?“

Za poslední dva týdny zjistil, že Evelyn si v jednom směru jeho radu vzala k srdci. Už se s ním nepokoušela hrát hry, protože to nepotřebovala, když své pocity dával velice jasně najevo. Všiml si, že ho poměrně často sledovala, prodlévala na něm pohledem a byla v něm zvědavost.

Byla zmatená.

Byla ztracená.

Byla osamělá.

Také byla žena.

Neměl v úmyslu předstírat, že byla něčím jiným než dospělou ženou.

Connorovou největší slabinou byly jeho touhy. Rychle se naučil, že Evelyn měla schopnost každou z nich vlastnit. Tohle nebylo žádnou výjimkou.

„Ne já, lásko, ty.“ Když se jí rozšířily oči, Connor se ušklíbl. „Nehraj si přede mnou na plachou. Nebyl jsem to já, kdo se tu dneska posadil na zadek a snažil se předstírat, že mě to nerajcovalo.“

Její oheň byl během mrknutí zpět, pohledem znovu zajela na jeho penis. V posledních pár týdnech s ním rozhodně ukázala mnohem více svého skutečného já a on za to nemohl být šťastnější. Přemýšlel, co dál ještě přijde. Možná potřebovala víc času, ale pokud by si myslel, že by ji tam dostal rychleji, byl ochotný tlačit na ni.

„Ne, ty nejsi tím, kdo něco skrývá, že?“ zeptala se.

„Nejde o mě, děvče.“

Ušklíbla se. „Jistě.“

„Přestaň se tak chovat jen proto, že jsi v rozpacích.“

„Nejsem -“

„Lhářko. A vsadím se, že svá stehna k sobě tak pevně tiskneš jen proto, že nechceš, abych věděl, jak zatraceně jsi mokrá nebo že máš skrz naskrz promočené kalhotky. Jak moc mám pravdu, Evelyn?“

Tváře měla rudé, pootevřela rty. „Já -“

„Znovu mi budeš lhát?“

Evelyn se ostře nadechla a pak zašeptala: „Ne.“

„Ještě jsem ani nezačal, a ty už to tak jako tak nedokážeš zvládnout. Nevadí mi to - ne to, jak jsi nažhavená sladká. To je ten problém, lásko. Věř mi, že mi to ani trochu nevadí a hlavně ne proč. Problém je to, že jsi mi to neřekla předtím, než jsme začali, abych se o to mohl postarat.“

„Omlouvám se.“

Její omluva byla smíchána se silnou dávkou rozpaků. Connor to slyšel jasně jako den, a přál si, aby to tak nebylo. Nechtěl, aby měla pocit, že se musí stydět za svou výstřednost. Skutečnost, že vůbec měla něco, co ji dokázalo rozžhavit a zvlhnout, byl zkurvený zázrak. Prostě pro něj jen bylo těžší to, že její výstřednost byla přesně tím, co si on sám u svých milenek užíval.

Žena, která chtěla víc, která si nemohla pomoci, ale prosila a žádala o víc, i když ji to bolelo, byl jeho vlastní ráj i chyba, vše spojeno v jednom nádherném balíčku. Jen ještě musel najít tu dokonalou ženu, která by se s ním v tomhle ohledu shodla.

Ale tam… dívala se přímo na něj.

Čekala.

V okamžiku, kdy se vzdal svým temným, šeptajícím touhám, věděl, že to královsky podělal.

Tak jako tak to udělal.