Inflict - 5. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Tím šťastným bastardem, se kterým se Connor rozhodl bojovat, i když ne kvůli tomu, aby vyrovnal nějaké konkrétní skóre s Rusem, se stal Ivan Petrov. Connor si prostě všiml, že pokaždé, když se Rus jako dobrovolník postavil do boje, to vypadalo, že nikdo neměl zájem vyzvat ho.

Možná to bylo tím místem – skladiště bylo ve vlastnictví Bratvy. Nikdo nerad dělal problémy na místě, kde neměl žádné slovo, nebo kde by mohl být zabit jen tím, že nějaký problém začal. Dalším důvodem, proč Connor předpokládal, že nikdo nechtěl žádného Rusa vyzvat, bylo to, že někteří byli špinaví, zejména pak pokud byli zahnáni do rohu a mysleli si, že by mohli prohrát.

Connor se rozhodl, že jakékoli riziko s tím spojené, za to stálo.

Jednak proto, že měl rád peníze. Za druhé proto, že chtěl bojovat. A za třetí proto, že dokonce i když si nemyslel, že měl s Ivanem problém, nelíbil se mu pohled na mužovu tvář. Pohled byl občas víc než dost, aby se Irové Connorovi klidili pryč z cesty a byli připraveni na rány.

Oba muži se vysvlékli do svých boxerských kalhot, z opačných stran klece se mezi sebou hašteřili a čekali, až se začnou pohybovat peníze od čumilů směrem k bookmakerům.

Co se sázek týče, Connor byl černým koněm, ale když viděl, jak byl ten Rus namakaný, tu reakci očekával. Vzhledově k němu měl tak daleko, až to ani nebylo zábavné.

Dokonce i když jeho tvář nebyla neznámá a na svém těle měl viditelné znaky, které víc než výmluvně mluvily o jeho irském dědictví. Vzadu na ramenou měl velkými písmeny vytetované jméno O'Neil, které bylo propletené s keltským křížem, a na obou dlaních měl vystouplé jizvy z vyřezávaného znaku jetele. Nic z toho neskrývalo to, čím Connor byl.

Jediná podobnost, kterou s Ivanem sdílel, bylo množství tetování, které zakrývalo jeho tělo barevným inkoustem. Ale tam, kde inkoust Rusa vyprávěl příběh o životním stylu jeho Bratvy a to, jak do ní přišel, ten Connorův vyprávěl o jeho minulosti - od jeho prvního tetování ve třinácti letech až po poslední, které si nechal udělat před pouhým týdnem - pokud by se někdo staral o to, aby se podíval dostatečně blízko.

Pět minut rvačky bez chráničů a Connor nenašel jediný důvod, proč by litoval toho, že vyzval dobrovolníka Ivana k boji. Rus v žádném případě nebyl líným bojovníkem. Byl rychlý v nohou, za jeho údery byla síla, a vypadalo to, že věděl, co dělá. Connor to oceňoval, i když jen proto, že ho výhra na konci uspokojovala mnohem víc. Měl rád vyzvat dobrého bojovníka, protože tam byl předpoklad, že místo pouhého nakopání zadku a pár ran do hlavy bude Connor schopný skutečně využít své dovednosti.

Až příliš mnoho chlapů vidělo v těchto zápasech jen snadno vydělané peníze.

Ivan Petrov nebyl jedním z nich.

Ale Ivan nebyl dokonalý bojovník. Tím nebyl nikdo, ani Connor. Prostě se jen stalo, že Connor vynikal ve schopnosti najít nedostatky v pohybech člověka a čekat, až se ta slabina objeví znovu, aby ji mohl využít ke svému prospěchu. Pak by toho chlapa vyřídil dřív, než ten druhý věděl, co se stalo.

Ivan si ani zdaleka dobře nechránil své tělo, protože se příliš soustředil na to, aby když došlo na rány, si udržel svou hezkou tvář. Také měl tendenci odvracet se od přicházejícího úderu, což by bylo prostě skvělé, kdyby se pokaždé, co to udělal, neotočil lehce doprava. A pokud se člověk pokaždé, když na něj míří úder nebo kop, otočí doprava, ať už ten útok přišel zprava nebo zleva, pak neviděl útok shora z levé strany, protože byl až příliš zaneprázdněný ochranou své pravé strany.

Connor usoudil, že Ivan musel mít na pravé straně těla nějaké zranění, které způsobovalo, že ho jeho instinkty nutily chránit se před dalším poškozením – vnitřní pohmožděniny od něčeho, co se stalo nedávno, nebo možná stará zlomenina žebra, která mu stále způsobovala nějaký problém. Ať už bylo tím problémem cokoli, Ivan díky tomu nechával svou levou stranu vystavenou bušení, kdy mu teď jeho soupeř uštědřoval jednu ránu za druhou, a chlápek vypadal skoro příliš šokovaný, než aby zareagoval na to, že Connor objevil jeho chybu.

V kleci nebylo nic příliš nedůležitého.

Ne pro Connora.

Connor uštědřil do Ivanovy levé ledviny brutální úder, o kterém věděl, že po sobě zanechá bolest celé dny. Při některých úderech bojovník prostě cítil tu sílu; způsob, jak se dostal přes sval, jak se zachvěla kost přímo pod masem. V tomhle úderu to cítil a Ivan zareagoval zcela jinak než celou dobu předtím.

Místo toho, aby se pohnul doprava, odhodlaný chránit si tu stranu, jeho reakce na bolest ho nasměrovala doleva, s doširoka otevřenými ústy a tvrdým trhnutím.

Connor vzal i tohle odkrytí. Když ho Ivan pustil ke své pravé straně, Connor zvedl levou nohu, rychle se otočil a holou patou pevně narazil přímo do zranění, které si ten chlap celý zápas snažil chránit.

Chtěl to skončit takhle rychle, získat svou odměnu a vypadnout z pekla skladiště dřív, než by ohledně toho mohl kdokoli cokoli říct. To, co neměl v úmyslu, pokud tomu mohl pomoci, bylo zmlátit Rusa do krvavé masy. Koneckonců, jednoho dne by se s tím chlapem mohl setkat znovu. A bylo lepší nechat v něm vzpomínku na milosrdenství.

Connor nebyl vždycky tak laskavý.

Manévrem získal zamýšlený účinek a Ivan spadl dozadu. Rukou se popadl za spodní žebro, které si chránil, než s tichým bouchnutím dopadl na tvrdou betonovou podlahu. To ticho netrvalo moc dlouho. Ne, když se Ivan se zasténáním kroutil  a snažil se dostat k okraji klece z řetězů.

Connor zůstal pevně stát, neotočil se zády ani nevěnoval žádnou pozornost davu najednou křičících lidí, kteří byli u barikády klece a bušili do ní rukama. Nebyl hloupý - už to jednou udělal dřív, kdy se odvrátil a myslel si, že vyhrál, a také za to pak trpěl.

Někteří bojovníci byli pro své vlastní dobro prostě až příliš tvrdohlaví a hloupí. Někteří z nich by se nevzdali, i když věděli, že prohráli, protože to by znamenalo porážku; neúspěch. Někteří by bojovali, dokud by nebyli prakticky mrtví nebo úplně mrtví, protože to bylo mnohem čestnější než se nechat jen tak porazit.

Bylo to brutální.

Zkurveně zvířecí.

Connor to respektoval, protože i on byl jedním z těch mužů.

Klouby prstů měl zkrvavené a pohmožděné – něco, na což byl až příliš zvyklý. Jeho ruce možná dostanou šanci konečně se uzdravit, než ty rány otevře znovu. Při bojích s nechráněnými klouby prstů jen stěží v rukou cítil nějakou bolest, prostě tak bojoval už od doby, kdy mu bylo třináct, a upřímně, nic jiného ani neznal.

To bylo jediným důvodem, proč na kloubech neměl žádné tetování. Prsty, jistě. I ruce. Nikdy však klouby.

Ty měly své vlastní značky.

Každý kloub svými vystouplými, červenými a vybledlými bílými jizvami, které je několikrát křižovaly, vyprávěl svůj vlastní příběh.

Čekal, až Ivan něco udělá, a přitom ignoroval bolest v čelisti a bodání nad obočím. Navzdory vší Connorově snaze ho Ivan i tak párkrát dobře praštil. Byl si jistý, že díky jednomu úderu měl naprasklou čelist, ne-li skoro vykloubenou, a další zásah mu rozsekl obočí. Horký pramínek krve, který mu klouzal dolů po tváři, byl dráždivý, ale měl důležitější věci, na které se musel soustředit.

Jako třeba nějaký předmět, který ten chlap Ivanovi skrz oplocení strčil. Ať už to bylo cokoli, když se Ivan zvedl na všechny čtyři, rychle ho schoval pod své tělo. Fandění diváků se stalo neuvěřitelně hlasité, zvonilo Connorovi v uších a na okamžik, jen tak dlouho, aby se mohl rozhlédnout, ho rozptýlilo.

Během jediného úderu srdce se jeho pozornost vrátila zpátky k Ivanovi.

Ten chlap si se vstáváním zpátky nahoru a s tím, co plánoval, dával na čas.

Všude kolem něj mlátily do klece ruce diváků, ale Connor viděl jen lidi bez tváře. Chtěli show; chtěli krev a bolest. To bylo to, za co zaplatili, takže pro něj nepředstavovalo žádný šok, že když se jeho zkrvavený a už poražený soupeř snažil vrátit zpátky na další kolo, byli víc než

ochotni Rusovi fandit.

Cokoli, co přiživovalo jejich krvežíznivost.

Cokoli, díky čemu by utrácení peněz stálo za to.

Když se Ivan zvedl na jedno koleno a druhou ohnutou nohu použil jako oporu pro opření většiny váhy své horní části těla, Connor se pohupoval na patách. Ramena Rusa se zachvěla těžkým nádechem, ale zatímco byl na zemi, ani jednou neukázal ruce, ani se neotočil ke Connorovi čelem.

Při tom samotném Connnora svrběla kůže.

Ne varovným pocitem nebo dokonce nervozitou.

Ne.

Zkurvené svrbění.

Znovu pro něj bylo připomínkou toho, proč když se jednalo o hřiště Rusů, se mnoho účastníků zápasů nechtělo zúčastnit.

Protože ti parchanti byli zkurvení.

Pro výhru by udělali cokoli.

Connor znovu očima prohledal dav a hledal zejména jednoho člověka. Dannyho. Vždycky bylo dobré mít na své straně mimo klec alespoň jednoho člověka zejména, pokud jste měli dobrý důvod, proč se znepokojovat. Danny by mohl být schopný poskytnout Connorovi vodítko, co dělat nebo jak celou tu šarádu ukončit. Pokud by ho dokázal najít.

Svého starého kamaráda nikde neviděl.

A bohužel to vypadalo, že Connorovo momentální rozptýlení bylo přesně tím, na co musel Ivan čekat - nebo na to možná čekal někdo jiný mimo klec a dal mu vodítko.

Connor jen koutkem oka zahlédl záblesk, ale stačil k tomu, aby se jeho pozornost vrátila zpátky na Ivana. Právě včas. Rus po něm šel s nožem v ruce, mířeným vysoko a přímo na Connora. Na krátký okamžik viděl jen záblesk ostrého kovu a to, jak na jeho čepeli tančila tlumená světla.

Měl rád nože.

Měl z nich celou zkurvenou sbírku.

Jeho fascinace čepelemi nemohla být potlačena.

I když do boje s holýma rukama si Connor nůž nebral. Stejně tak, jako by to člověk neměl brát zbraň do boje s nožem. Tohle chování prostě nebylo na úrovni.

Opravdu si přál, aby ho to překvapilo.

Ale nepřekvapilo ho to. Ani trochu.

Většina mužů by pravděpodobně při pohledu na Rusa, který by po nich šel v uzavřené kleci s nožem, připravený zabíjet, ztuhla, ale Connor nebyl jedním z těch mužů. Nože ho neděsily. On je až příliš miloval, než aby se bál toho, jak se čepel zakousne do kůže. Také až příliš dobře věděl, jak byla cítit řezná rána poté, co vznikla. Už získal pár řezů od ostatních, kteří si mysleli, že by na něj v zápase tenhle zvláštní trik mohl zafungovat, a dokonce i řez od svého otce v době, kdy byl mladší.

Ještě důležitější bylo to, že Connor respektoval nože a jejich řezy, protože mnohokrát řízl on sám sebe, jen abych viděl, jak krvácí.

Někdo jiný by se přikrčil. Někdo jiný by se chránil před nožem a riskoval, že při tom procesu dojde k poškození zbytku jejich těla.

Connor se nikdy nepohnul.

Když se na něj Ivan vrhl, pravděpodobně si myslel, že Connor prostě zamrzl, ale do toho měl hodně daleko. Connor zvedl svou pravou paži, odhodlaný rozhodnout se sám, kam vjede čepel ostří do jeho těla jako první. Přitom vymyslel zbytek plánu. Fungovalo to - čepel se mu zařízla do předloktí, i když Connor ten řez sotva cítil. Cítil krev, která začala okamžitě téct, ale ne řez. Teď byl vůči tomu imunní.

Rus zvedl nůž znovu, ale Connor už reagoval, byl rozhodnut, co udělat v těch pár vteřinách, které měl. Ivan mu v téhle věci nedal na výběr, ne, když do zóny přinesl nůž s úmyslem zabít.

To znamenalo, že Connor ho musel zabít jako prvního.

Když Ivan zvedl nůž, Connor pěstí udeřil do pravé strany toho muže, kde věděl, že tak získá největší reakci. Ivanův bolestivý řev byl přerušený dalším švihnutím nožem a stalo se, že trefil Connora těsně pod čelist.

Už se pohyboval ke svému dalšímu tahu, takže nemohl na zbraň příliš dlouho myslet. Ivana znovu zasáhl, dost tvrdě na to, aby ho poslal do kolen. To bylo přesně tam, kde ho Connor chtěl mít. Tam byl slabý. Tam neměl žádné krytí. Tam už byl mrtvý.

Ivan zvedl oči přesně v okamžiku, kdy Connorova zkrvavená pěst, promočená krví z řezu na paži, vrazila přímo do jeho obličeje. Tady pravděpodobně mohl skončit a odejít z klece ven s tím, že Ivan byl na zádech, zatraceně blízko knockoutu.

Možná to měl udělat.

Slitování, konec konců.

Ani na okamžik si nemyslel, že by to Rusa, jakmile se probere a znovu dostane do formy, nějak změnilo. Byl poražený - dvakrát. Pravděpodobně ponížený před některými ze svých lidí.

Zatracená ostuda…

Dřív, než mohl kdokoli vůbec vlézt do klece, aby vyhlásil vítěze nebo zastavit Connora před pokračováním, celé to dokončil. Bosou nohou dupnul na Ivanovu průdušnici a v okamžiku rozdrtil mužovy dýchací cesty.

Nebyl by čas na to, aby mu bylo pomoci.

Ne dřív, než se udusil.

Connor si pomyslel – zatímco opouštěl klec - že se možná bude muset zodpovídat za to, že vzal Rusovi život, jednoduše už kvůli mužovu příjmení a jeho příslušnosti, ale usoudil, že tohle měl být jistým způsobem dar.

Ten, který by možná mohl pochopit jen ten mrtvý Rus.

„Do prdele, kámo,“ řekl Danny s rukama plnými Connorových věcí, který se objevil vedle něho.

Connorovy nohy znovu dopadly na zem. „Teď tu máš pár rozzuřených Rusů. Dostaň se odsud pryč.“ Connor nepotřeboval, aby mu to bylo řečeno dvakrát.

Vypadá to, že dnešek nebyl výplatním dnem.

Zkurvení sráči.

• • •

Starý hnědý Brownstone v horní části Brooklynu byl jedním ze dvou míst, která Connor rád nazýval domovem. V době, když tam byl schopný se dostat. Dobrých sedmdesát procent času trávil v New Yorku obchody – to bylo místo, kde byly jeho obchody - ale dalších třicet procent času musel být v New Jersey pro svého otce.

Tohle bylo spolu s tetovacím salónem, který vlastnil, místem, které bylo od Seana a všech jeho nesmyslů tak daleko, že se tam Connor cítil skoro... v bezpečí. Brownstone potřeboval zvenku trochu práce, ale to mu bylo ukradené.

Ne, když Connor všechno své úsilí zaměřoval dovnitř. Zemité tóny a široce otevřené prostory. Vysoké stropy a moderní vybavení. Podlahy z třešňového dubu a dostatek oken, aby dovnitř mohlo proudit přirozené světlo. Měl tam prostor na přemýšlení, další na práci a svou ložnici na hraní.

Interiérový designér, který strávil týdny tím, že ho do mrtě otravoval, za to stál. Teď byl Brownstone zcela předělaný.

Connor jen v boxerkách přešel chodbou a zamířil do kuchyně, kde by našel kávu, aby pořádně probudil svůj zadek. Pohledem zajel k důvěrně známým uměleckým dílům na stěnách, z nichž většinu vytvořil on sám a pak strávil celé hodiny rozhodováním, kam přesně který kousek pověsit.

Když přemýšlel o kresbě, malbě či něčem podobném, bylo to pro něj uvolňující a zbavovalo ho to problémů. Nikdy nad sebou necítil větší kontrolu, než když měl pod rukou kus papíru a v druhé ruce tužku. A zároveň mu to připomínalo nádherné zelené oči blonďaté dívky, která byla ten jediný důvod, proč jedno chladné zimní odpoledne vzal tužku do ruky.

Když začal Connor poprvé kreslit, nebyl ani zdaleka tak dobrý, jak si vzpomínal, že byla Evelyn. Alespoň ne podle toho, co říkaly jeho vzpomínky z dětství a jak zdůrazňovaly její talent. Vlastně to bylo naprosto příšerné, ale s praxí se z něj stával poměrně slušný umělec.

Nějak.

Connor se soustředil na svůj úkol v kuchyni. Zatímco se natáhl do skříně pro šálek, pohledem přejel po nových modřinách a řezech na kloubech prstů. Ze zápasu z předchozí noci cítil bolest, která byla dnes zkurveně mnohem silnější. Zejména poté, co si večer před tím, než skočil do sprchy a pak se svalil do postele, dal pár panáků whisky.

O své zranění se postaral – stejně tak jako o řezné rány po noži. Superlepidlo, spousta zkurvených slov a tak, a bylo mu fajn. Dokonce skvěle. Pokud nechá paži pár dnů odpočívat, pak by se ten řez měl bez problémů zahojit.

To Connor mohl udělat.

Právě, když zvedl svůj šálek kávy, aby si dal první doušek, začal vyzvánět jeho mobilní telefon. Connor sám pro sebe zavrčel. Vážně uvažoval o tom, že bude hovor ignorovat, ale i navzdory svému podráždění k němu zamířil.

„Ano?“ zeptal se Connor v okamžiku, kdy si přiložil telefon k uchu.

Pravděpodobně měl nejdřív zkontrolovat ID volajícího.

„Jak se máš?“

Connorova ostražitost okamžitě vyskočila o pár úrovní výš.

„Seane,“ odpověděl Connor opatrně.

Nemuselo mu být ani vysloveno, proč jeho otec volal. Věděl to. Zápas; Rus, který zůstal mrtvý. Celá ta věc se pravděpodobně svými cestičkami dostala k důležitým lidem, kteří by to chtěli vědět. Včetně Seana.

„Zeptal jsem se, že?“ zeptal se jeho otec.

„Vyřízený únavou, ale kromě toho, žádné velké sračky.“

„Ano?“

„Tuším.“

Sean na svém konci linky cosi zamumlal. „Slyšel jsem, že ses při té bitce s divochy v Brightonu choval jako zkurvený blázen.“

Connor se zadíval ke stropu a přál si, aby měl víc trpělivosti. Až na to, že ji neměl. „Moje tvář je zkurveně nateklá. Řezná rána pod čelistí. To nic není. Ten parchant po mně šel nožem. Co jsi chtěl, abych udělal?“

„Pokud chceš peníze -“

„Nebudu pro tebe pracovat. Ne tak, jak bys chtěl,“ řekl Connor a ušklíbl se. „S hotovostí si vedu velice dobře sám na svou vlastní pěst, dobře?“

„Těmito zápasy na sebe přitahuješ zbytečnou pozornost, Connore.“

„Také získávám informace, které chceš vědět, Seane.“

Jeho otec vyplivl znechuceným zvukem.

„Chci, abys dneska přišel do domu,“ řekl nakonec Sean.

„To se nestane.“

„A proč kurva ne?“

„Protože jsem v Brooklynu. Dneska si nehodlám udělat výlet do Jersey.“

„Začínáš mi kazit mou dobrou náladu, chlapče,“ zamumlal Sean těžce.

Connora to nezajímalo; mnohem víc se zajímal o to, aby si přejel po novém řezu na své paži.

„Škoda, že?“

„Zkurvený ignorante. To je to, co jsi – velká huba a nic z toho.“

A arogantní.

Kretén.

Většinu rán nechutný.

Když měl hlad, choval se jako děvka.

Co na tom záleželo?

„Takovým jsem se však nestal sám, že?“ zeptal se Connor. „Pokud mě chceš zranit, potřebuješ najít lepší urážku, Seane.“

Connor moc dobře věděl, že by neměl pokoušet otcovu malou špetku trpělivosti, zvláště pokud si byl velice dobře vědom toho, že Sean už měl před sebou kost, kterou mu předhodil dřív.

„Dobře, takže pokud se chceš dneska ráno smát,“ odsekl jeho otec, „pak přejdeme ke zkurveným vtipům. Včera v noci jsi způsobil problém, takový, který jsem nepotřeboval. Rus, kterého jsi zabil – jeho otec má těsné vazby na Pakhana Bratvy. Myslíš si, že to nechají projít bez nějaké odplaty?“

Sean vyštěkl smíchy. „Ne, Connore. Nenechají.“

Connor si povzdechl. „Co chceš, abych s tím udělal? Předpokládám, že jsem se mohl nechat od toho chlápka zabít.“

„Začínám si myslet, že to jsem měl udělat už dávno!“

Seanův řev byl tak hlasitý, že si Connor musel dát telefon dál od ucha.

Kurva.

Možná to bylo vážnější, než si myslel. Ohledně Rusů v Brightonu a jejich organizace Connor znal jen základní věci, protože se s nikým nechtěl příliš angažovat. Stejný respekt dával Italům v New Yorku, v Chicagu, ve Vegas, v Kanadě i kartelům, se kterými pracoval jeho otec v Mexiku a řešil své obchody.

„Tohle napravíš ty,“ řekl Sean. „Zatím si nejsem jistý jak, ale jakmile to zjistím, první komu to dám vědět, bude tvůj pitomý zadek.“

Connor se zamračil. „Skvěle.“

„Ach, a Connore?“

„Co?“

„Zůstaň chvíli v Brooklynu - možná nejsi takový ignorant, jak jsem si myslel, když jsi věděl, abys zůstal tam, kde jsi. Protože kdybych musel vidět tvou tvář, možná bych měl chuť ti ji vyčistit.“

Hovor byl ukončen.

Bylo to tak, jak to bylo.

• • •

The Ink Shoppe, bylo napsáno na ceduli nad jeho hlavou. Nebo Shoppe, jak Connor podnik mnohokrát nazval.

Světla uvnitř byla rozsvícena a dveře byly odemčené, takže Connor věděl, že alespoň jeden z jeho umělců byl uvnitř a připravoval se na svého prvního klienta toho dne. Jakmile byl Connor uvnitř, setřásl ze svých ramen koženou bundu a pověsil ji na háček podél zdi. Pohledem přitom přejížděl po obchodě. Zíraly na něj čisté podlahy, jasná světla a barevné stěny. Ve vzduchu se vznášela známá sterilní vůně, která mu připomínala nemocnici, ale zároveň byla také uklidňující takovým způsobem, který nemocnice poskytnout nedokázaly.

Tohle místo bylo jeho druhý domov.

Stejně jako jeho Brownstone byl i jeho tetovací salón nedotknutelný.

Byl jeho.

Na hlavním patře podniku měl dívku, která pracovala na recepci, společný prostor pro posezení pro zákazníky, kde si mohli prohlédnout spoustu návrhů na stěnách a rozhodnout se, co by oni sami chtěli. Ale tetování a piercing?  To všechno se odehrávalo vzadu, v části podniku, která byla skrytá před výhledem z hlavního patra, kde bylo několik místností určených pro tři umělce a jednu ženu, která tu pracovala a dělala piercingy.

„Ahoj, kdo je vzadu?“ zavolal Connor.

Odpovědí mu bylo bzučení tetovacího strojku. „George, chlape.“

Connor se skoro usmál. George byl první umělec, kterého Connor před třemi lety, když tohle místo otevřel a rychle zjistil, že měl mnohem víc klientů, než kolik za týden mohl zvládnout, najal. Connor přešel dozadu a našel George ve svém pracovním prostoru, kdy si čistil svůj strojek a připravoval místo na svého dnešního prvního klienta.

„Kde jsi posledních pár týdnů byl, šéfe?“ zeptal se George.

Muž přitom ani nezvedl hlavu od křesla, které čistil dezinfekcí. Každý, kdo se na umělce podíval, pravděpodobně nevěděl, co si o něm myslet - Bůh ví, že Connor to rozhodně nevěděl v okamžiku, kdy ten chlap vešel do studia a řekl, že by tu práci bral. George se oblékal, mluvil a choval tak, jako by pocházel z rodiny se starými penězi. Dokonce ani nikdy nesundával z krku svého motýlka. Dlouhé kalhoty, blejzry a nikdy ani jediný vlas mimo své místo.

Connor na Georgovi nikdy nezahlédl jediné tetování, ale byl skvělý umělec a měl klienty, kteří na něj přísahali. Dokonce i sám Connor měl na svém těle víc než dost Georgeovy práce, takže věděl, že to všechno byla pravda.

„Zaneprázdněný,“ procedil Connor skrz zuby lež.

Před dvěma týdny zabil v zápase zkurveného Rusa. Rozhodl se řídit otcovou radou a nějakou dobu v Brownstone držet hlavu tak nízko, jak jen mohl. Sean se neobtěžoval s tím, aby mu znovu zavolal, dokonce po Connorovi ani neštěkal, že dvakrát vynechal jejich pravidelné každotýdenní schůzky.

Usoudil, že se to všechno už muselo přehnat.

Bylo to dost dlouho.

„Dneska máš klienta?“ zeptal se George.

Connor se s pokrčením ramen opřel o dveře. „Ne, jen jsem usoudil, že bych se tu mohl stavit, pokud bychom měli nával.“

„Summer nedorazí dřív než v poledne.“

Dívka, která prováděla pro jejich klienty všechny piercingy.

„A Killian?“ zeptal se Connor.

George se podíval na svého šéfa. „O něm nevím.“

Connor zvedl obočí. „Prosím?“

„Chodí sem a tam. Myslel jsem, že tak jako tak používá tohle místo jen jako zastávku pro odpočinek, mohl bys o něm vědět víc ty.“

Do jisté míry to byla pravda.

Killian byl… přítel. Svým způsobem. Rovněž řídil gang pro Connorova otce, což mu zabíralo spoustu času. Connor se na to moc nezeptal, protože ho to nezajímalo, a Killian příliš informací nenabídl. Salón používal jako jistý druh útěku, když si potřeboval vyčistit hlavu. Connor tu jeho potřebu chápal.

„Říkám jen to, že pokud tohle Killian nechce dělat pravidelně, měl bys pravděpodobně otevřít prostor pro umělce na plný úvazek,“ řekl George.

George tohle místo v podstatě řídil, protože Connor musel občas odcházet. Chápal, kam umělec mířil. „Zavolám mu a uvidím, co mi Killian řekne.“

„Jistě, jistě.“

Když Georgeovi na jeho stole zazvonil telefon, Connor se otočil, připravený zamířit do další místnosti, jen pro případ, že by dorazil nějaký zákazník na poslední chvíli.

„Dobře, kurva,“ zamumlal George.

Nikdo nemohl říct, že ať už George pocházel z jakékoli nóbl rodiny, tak u něj zvládla zkurveně uhladit jeho drsnost.

„Problém?“ zavolal Connor z vedlejší místnosti.

„Klient to zrušil.“

„Cac.“

George strčil hlavu do Connorovy místnosti. „Jo. Chceš přidat něco nového, že? A hele, mám připravenou místnost. Irské štěstí. Máš zájem?“

Connor se ušklíbl. Byla ta otázka vůbec myšlena vážně? Tetování nikdy neodmítl. „Kámo, když jsi řekl, že potřebuji něco nového, už v tom okamžiku jsem souhlasil.“