FU - 9. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

„To dělat opravdu nemusíš,“ protestovala, když ji táhl chodbou. „Tohle bys neměl dělat, Hughu. Když tvé zvíře nebudu znát, tak tě nebudu moc zradit.“ Podívala se na něj.

„O to se nebojím.“ Pevně ji držel za ruku a druhou odemykal dveře. „A ty to musíš vědět.“

Dveře se otevřely a odhalily řadu prostých dřevěných schodů vedoucích dolů do tmy. Bez váhání sestoupil a táhl ji za sebou. Tiskla se k jeho ruce, jeho prsty byly silné a uklidňující kolem jejích.

Její bota se nečekaně zabořila do něčeho měkkého a pružného, místo aby se ozývala od dalšího dřevěného schodu. Klopýtla a jen jeho sevření ji zachránilo před pádem na tvář. Natáhla ruku, aby se zachytila, ale její prsty místo na zeď narazily na šustící listí.

„Co to…?“ Znovu nejistě natáhla ruku a nahmatala něco, o čem by přísahala, že je to drsná kůra stromu. „Co je to?“

Ozvalo se cvaknutí a místnost se naplnila jemným modrým světlem. Bylo tlumené a rozptýlené, ale po černočerné tmě působilo oslnivě. Osvětlovalo ostré roviny jeho tváře jako měsíční svit, stříbřilo mu lícní kosti a obkreslovalo křivku rtů. V jeho očích bylo něco zranitelného, co nikdy předtím neviděla.

„Tady se ve skrytu proměňuji,“ řekl.

Zadívala se kolem sebe. Její první dojem byl, že stojí na lesní pasece, což bylo nemožné. Skrz větve nad hlavou se mihotal měsíc v úplňku, který se vznášel vysoko na černé obloze poseté vzdálenými hvězdami. Pod nohama jí šuměla měkká jarní tráva.

Ale… všechno to bylo falešné.

Vzduch byl spíš suchý a sterilní než naplněný svěží zelenou vůní rostoucích rostlin. Tráva pod nohama byla umělá. Kmeny stromů byly skutečné, ale z jejich větví visely nehybně jen látkové listy. Měsíc byl jen žárovka ve stínítku z papírové koule, hvězdy – svítící barva.

„Ty se tady proměňuješ?“ Otáčela se na místě a prohlížela si všechny ty pečlivě propracované napodobeniny. „Proč?“

„Nemůžu riskovat, že by mě někdo mohl uvidět. Můžu se skrývat před lidskýma očima, ale ostatní měniči by mě viděli. Tak jsem postavil tohle. Abych mohl namlouvat, že jsem venku.“ Hugh se usmál svým hraným, trpkým úsměvem. „Ubohé, já vím.“

Ještě nikdy nestála v místnosti tak prostoupené smutkem. Při pomyšlení, že je tady dole úplně sám a snaží se předstírat, že umělá tráva je skutečná a že strop je plný hvězd… se jí úzkostí sevřelo hrdlo.

„Proč?“ zašeptala znovu.

Konečně pustil její ruku. Došel do středu místnosti – stačily dva kroky – a otočil se k ní čelem.

„Protože já jsem tohle,“ řekl.

Zatřpytil se… a smutná záře žárovkového měsíce se rozplynula a nahradilo ji skutečnější, měkčí světlo.

Nohy se jí složily jako mokré nudle. Klesla na kolena na umělou trávu a nespouštěla oči z té zářivě bílé postavy.

Udělal krok vpřed. Tam, kde se jeho stříbrné kopyto dotklo umělého trávníku, se neskutečně vznesla vůně deštěm spláchnuté země. Látkové listy jako by se rozvinuly jako motýlí křídla, toužící po jeho mihotavém světle. Vzduch visel nehybně, přesto by přísahala, že na kůži ucítila šepot jarního vánku, teplého a provoněného kvetoucím šeříkem.

Natáhla ruku a prsty se jí zachvěly. Jeho velká, ladná hlava se sklonila, hedvábná hříva mu padala jako vodopád přes mohutný oblouk krku. Jeho sametově hebký, čistě bílý čenich se dotkl její dlaně.

„Hughu,“ zašeptala.

Jeho voňavý dech jí zašimral na kůži. Ladně a lehce jako zapadající měsíc poklekl a jeho dlouhé, silné končetiny se pod ním složily.

Položil jí hlavu do klína.

Unikl jí lehký přidušený zvuk, napůl vzlyk, napůl smích. Ona byla wyverna. Netvor.

A v jejím klíně spočívala hlava jednorožce.

Sotva se ho odvážila dotknout, sledovala rozmáchlé linie jeho hlavy. Jeho safírové oči se zavíraly, když ho hladila po nose, po tváři, po elegantních špičkách uší. Jeho srst byla jemnější než kočičí. Jeho hříva jí proplouvala mezi prsty jako mlha.

Trochu si povzdechl a naklonil se k ní. Jeho perleťový roh se jí dotkl ramene. Byl nejméně tři stopy dlouhý, spirálovitě stočený jako mořská mušle a třpytil se tajemným světlem. Zadržela dech a váhavě přejela prsty po jeho tvrdé délce. Záře se rozzářila, stříbrné jiskřičky vířily jako miniaturní světlušky ve stopách jejího doteku.

Po tvářích jí stékaly slzy. Kdy vlastně začala plakat?

Sama sklonila hlavu a skryla tvář v jeho bílé hřívě. Rukama ho objala kolem krku. Přitiskla se k jeho teplé kůži a vdechovala jeho vůni šeříku a deště. Měla pocit, že se po celoživotním útěku konečně zastavila; konečně odložila břemeno, o kterém ani nevěděla, že ho nosí. V klidu, který se na ni usadil jako přikrývka, slyšela tichý zvuk větru v listí.

Nevěděla, jak dlouho tam klečeli, zatímco falešný les kolem nich rostl a šeptal. Mohla to být minuta nebo století. A byla by spokojená, kdyby se až do konce života už nehýbala. Ale až příliš brzy se pohnul a jeho uši se rezignovaně trochu sklopily. Odtáhl se a ona ho musela pustit.

Jednorožec se postavil – ne neobratným škobrtnutím, ale hladce jako sokol, který vzlétá. Znovu sklonil hlavu, ten rozmáchlý roh se na ni snesl jako čepel meče. Zalapala po dechu – ale hrot ostrý jako jehla se jí jen lehce usadil na čele.

Rozsvítilo se světlo, tak jasné, že před ním musela přivřít oči. Když je znovu otevřela, stál před ní Hugh se skloněnou hlavou.

„Takže,“ řekl. „Teď už to víš.“

Tráva byla zase jen plastická, drsná pod její dlaní. Látkové listy visely ochablé z mrtvých větví. Ale stále cítila jeho světlo, které v ní zářilo, v jakémsi tajném středu jejího srdce. Věděla, že tam bude až do dne, kdy zemře.

„T-ty,“ zaskřehotala. Olízla si rty a zkusila to znovu. „Jsi jednorožec. Skutečně jednorožec.“

Trochu zvedl hlavu, i když oči měl stále ve stínu. „Nejspíš máš nějaké otázky.“

„Ano! Jako třeba, jak vůbec můžeš existovat?“ Vyškrábala se na nohy, podivné kouzlo se konečně zlomilo. „Nemůžeš být jednorožec! To není skutečná věc!“

Hughovi se zkřivila ústa úsměvem. „A tohle říká wyverna.“

„To je něco jiného. Jsme prostě vzácní. Nejsme pohádka!“

„Jsem mýtický měnič, stejně jako ty. Jen o něco mytičtější než většina ostatních. Jednorožci byli vždycky skuteční, Ivy. Ale posledních zhruba sedm set let jsme se skrývali.“

„Dokonce i před ostatními měniči? Proč?“

Poklepal si na střed čela a jedno obočí ironicky povytáhl. „Hádej.“

Objala se a snažila se ovládnout rozbouřené emoce, jak se jí honily hlavou. „Proto tě Gaze chce, že? Kvůli tvému rohu.“

„Živý jednorožec dokáže vyléčit spoustu věcí. Rány, jedy, kritická zranění… ale i my máme své hranice. Nemůžeme obnovit ztracenou končetinu nebo ztracené mládí. Nedokážeme napravit vrozené problémy, kdy tělo neví, že je něco v nepořádku.“ Jeho oči se zachmuřily. „Nedokážu vyléčit rakovinu.“

Chtěla ho znovu obejmout a pohladit starou úzkost, která mu stínila tvář. Ale něco ve způsobu, jakým stál, s rovnými zády a strnulý, jí drželo ruce v bok. Právě k němu měla blíž než ke komukoli jinému ve svém životě, ale teď se zdál vzdálený a nedotknutelný jako měsíc.

Hugh se trochu otřásl a jeho obvyklá ironická maska sklouzla zpátky na své místo. „Ale mrtvý jednorožec… ten je přece jen mocnější. Pokud jde o Gaze, jsem chodící jackpot. Kdybys byla stará, umírala jsi a byla bohatá, co bys dala za to, aby ses vrátila do rozkvětu života?“

Sevřelo se jí srdce při představě, že by jeho zářivá krása pohasla. Ale Gaze byl netvor. Pokud by někdo mohl zabít jednorožce, byl to on.

„Nikdy to neřeknu,“ přísahala. „Ale neměl jsi mi to svěřovat, Hughu. Je to příliš velká věc. Přála bych si, abys…“

Slova jí odumřela na jazyku. Ať se dělo, co se dělo, nemohla té dokonalé chvíle litovat. Nemohla litovat, že viděla jeho pravé já.

Strčil si ruce do kapes a ramena se mu trochu nahrbila. Stále se na ni nedíval.

„Neukázal jsem ti to proto, abych ti vysvětlil, proč mě Gaze chce.“ V jeho hlase zazněl drsný přízvuk. „Ukázal jsem ti to proto, abys pochopila, proč nemůžu… Ivy, určitě víš, jaká je ta velká věc s jednorožci. Co říkají všechny ty legendy a mýty.“

Na okamžik si myslela, že pořád mluví o svém rohu. Pak ji to napadlo. Ta druhá věc o jednorožcích.

Důvod, proč jí položil hlavu do klína.

„Máš rád panny,“ řekla a okamžitě si přála, aby ji ta umělá tráva pohltila. „Hm. To vyznělo špatně.“

„Nejde ani tak o to, že by se mi líbily panny.“ Ostré lícní kosti mu zbarvil slabý ruměnec. „Ale být v blízkosti kohokoli, kdo není cudný, mi způsobuje nesnesitelnou bolest hlavy. Dokonce i lidé, kteří žijí v celibátu už desítky let, ve mně stále vyvolávají lehké cukání. Panny jsou jediné, kterých se mohu dotýkat bez bolesti.“

Chvíli to trávila. „Můžeš se dotýkat Hope, že?“

„Tedy takhle jsem opravdu nečekal, že se tenhle rozhovor zvrtne,“ zamumlal. „Ano, Ivy. Tvoje malá sestřička je určitě ještě panna. Ještě někdo, na jehož sexuální život by ses chtěla zeptat?“

„Hm.“ Byla si jistá, že je rudá jako cihla. „Tvůj. Jestli… jak…?“

„Já ne.“

Všechna ta mužná krása, a on byl stejně nedotčený jako ona?

„Nikdy?“ Nevěřícně se zarazila.

„Nikdy.“ Konečně se setkal s jejíma očima a syrový, zoufalý hlad v nich jí ukradl dech z plic. „Chci tě, Ivy. Tak moc, že mám co dělat, abych tě tady a teď nepřitiskl ke zdi. Ale nemůžu. Přišel bych o svého jednorožce.“

Zamrkala. „To má být metafora?“

„Ne. Kdybych… kdybych se s tebou miloval, zabilo by to mého jednorožce. Doslova.“

Zírala na něj.

Vypustil drsný štěkot smíchu a prohrábl si oběma rukama vlasy. „A ta moje zatracená sebevražedná bestie právě řekla: Stálo by to za to.“

„Abych si to ujasnila,“ řekla pomalu. „Kdybychom se spolu vyspali, už by ses nikdy nemohl proměnit?“

„To je ještě horší,“ řekl tichým hlasem. „Přišel bych o své schopnosti. Ztratil bych schopnost léčit. Sakra, možná bych ztratil i spojení s tebou. Já nevím. Ale vím, že bych už nebyl měnič.“

„Počkej. Počkej.“ Zvedla ruce a v hlavě jí šrotovalo. „Potřebuju chvilku.“

Přecházela od umělého stromu k umělému stromu a snažila se pochopit všechno, co jí řekl. Co byl, co riskoval, aby jí ukázal, co stále riskuje jen tím, že je v její blízkosti…

„Dobře,“ řekla a otočila se k Hughovi s rukama v bok. „A co anál?“