FU - 2. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Hugha Argenta rozbolela hlava. Jako obvykle. Bylo to poněkud ironické, vzhledem k tomu, že jako záchranář měl u sebe pohotovostní soupravu plnou nejlepších léků proti bolesti moderní medicíny. Ale ani morfium nedokázalo nijak pomoci s migrénou, kterou mu způsobila blízkost spárovaných jedinců.

Být měničem jednorožcem bylo doslova utrpení.

„Jsi tam vzadu v pořádku, Hughu?“ Zeptal se Dai z místa řidiče. Rudý dračí měnič se ohlédl přes rameno a vypadal znepokojeně. „Slyším odtud, jak skřípeš zuby.“

„Jsem v pořádku,“ vyhrkl a přinutil se povolit stisk čelisti. „Jde jen o to, že tahle zatracená přerostlá ryba zabírá všechno místo.“

Vedle něj na zadním sedadle se John Doe úslužně snažil zabrat menší prostor. Bylo to asi tak účinné, jako když se kapr snaží vměstnat do čajového šálku. Ať už mořský drak zkroutil svou dvoumetrovou výšku jakkoli, jeho nohy nebo lokty stále přesahovaly až do těla Hugha.

I ten nejkratší kontakt byl jako otření se o elektrický ohradník. Ani vrstvy ohnivzdorné výstroje, které měl na sobě, ho nedokázaly nijak ochránit před palčivým pocitem při dotyku s někým, kdo nebyl cudný. A bohužel od té doby, co John loni našel svou jedinou pravou družku, byl podle jeho pocitů zřejmě naopak až extrémně necudný.

„Promiň, štítobratře,“ zabručel John a vzdal se. Navzdory své snaze narušil jeho osobní prostor tak důkladně, že si ho ve jménu císařovny mořského draka prakticky podmanil. „Obávám se, že tohle vozidlo není stavěné pro můj druh. Prosím, řekni mi, jestli mohu udělat něco pro zmírnění tvého nepohodlí.“

Co takhle nechat si ho na jednu noc v kalhotách? Chtěl říci Hugh. Ať se tvá družka pro jednou klidně vyspí. Je s podivem, že chudák ta jeho ženská ještě nechodí s nohama rozkročenýma od sebe a v předklonu.

Ale musel držet jazyk za zuby. John ani Dai nesměli znát skutečný důvod jeho nevrlosti. Dokonce ani nevěděli, co je za měniče.

Velitel hasičů Ash byl jediný člověk, kterému to kdy řekl. Musel to udělat, aby mu Fénix dovolil připojit se k týmu hasičů Alfa, který je složen pouze z měničů.

Hugh mohl důvěřovat Ashově diskrétnosti – samotářský Fénix byl ještě mlčenlivější než on sám. Ale podělit se o svou pravou povahu s celým týmem…? To by znamenalo katastrofu.

To že zůstával stranou, ho drželo při životě. Nemohl svým kolegům říct, co je zač, bez ohledu na to, jak moc ho jeho tajnůstkářství od nich vzdalovalo.

Jistý odstup ovšem v těchto dnech, ale začínal znít mnohem lákavěji.

Povzdechl si a třel si bušící čelo. Se čtyřmi z jeho pěti kolegů, kteří se nyní spárovali, už tým Alfa nebyl tím klidným útočištěm, jakým byl dřív. Jakkoli se snažil mít radost ze štěstí svých přátel, krutou skutečností bylo, že teď trávil každou pracovní chvíli s pocitem, že mu kolektivně vrážejí do lebky neviditelnou hasičskou sekeru.

Nemohl ani doufat, že jejich nadšení pro tělesné hrátky rychle vyprchá. Dai byl se svou družkou spárován už více než tři roky a Hugh mohl říct, že stále tráví prakticky každou noc tancem horizontálního tanga.

Dai zachytil jeho pohled ve zpětném zrcátku. „Proč na mě tak zíráš?“

„Ale nic,“ zamumlal Hugh. „Jen přemýšlím, jak by bylo fajn, kdyby to tvoje batole nemělo tak tvrdý spánek. Už tam budeme?“

„Vlastně ano.“ Červený dračí měnič zaparkoval hasičské auto před výškovým obytným domem. Zdálo se, že elektřina nejde – navzdory pozdní hodině byla všechna okna tmavá. „Podle dispečinku je to tady. Jdeme.“

Popadli své vybavení a vyhrnuli se z auta. Sžíravá agonie v Hughově hlavě se zmenšila na tupé tepání, když v nenápadném odstupu sledoval Daie a Johna do budovy. Snadno ignoroval známou slabou bolest a soustředil se na práci.

„Hasiči a záchranáři z Východního Sussexu,“ volal Dai a namířil baterku na malý hrozen lidí shluknutý na jednom konci haly. „Kdo z vás… hej!“

Skupinka se na blížící se hasiče podívala a rozprchla se jako vyplašení králíci. Uskočil dozadu, když kolem něj proběhla skupinka mužů a sprintovala ke dveřím.

„Nevím, kdo to byl, ale určitě to byli měniči,“ řekl a nakrčil nos nad nezaměnitelným psím pachem, který stále visel ve vzduchu. „A zřejmě takoví, co mají špatné svědomí.“

„Písně o našich neohrožených činech se roznesly široko daleko,“ řekl John a znělo to, že je s tímto faktem docela spokojen. „Hříšníci raději prchají, než aby čelili našemu hrozivému hněvu.“

„Předpokládám, že nás není zrovna těžké poznat,“ řekl Dai a křivě pohlédl na vysokého indigo-vlasého mořského draka. „Ale někdo tady zavolal hasiče.“

„To jsem byla já.“

Všichni jako jeden muž obrátili baterky směrem k hlasu. Vysoká dospívající dívka v černé motorkářské kůži se smrskla pod paprsky světla a ramena se jí obranně nahrbila. Oči jí těkaly směrem k východu.

„To je v pořádku,“ řekl Dai, jeho libozvučný velšský hlas byl mírný. „Nemáš žádné potíže. Jen chceme vědět, jak ti můžeme pomoci.“

Dívka přenášela váhu z nohy na nohu a vypadala, že váhá nad možným útěkem. „Byla, byla tam rvačka. Nahoře v podkroví. Výtah se rozbil – prosím, musíte ji zachránit!“

„Někdo uvízl ve výtahu?“ Hugh se zeptal.

Dívka přikývla. „Myslím, že v desátém patře, ale Gaze nikoho nenechal jít se tam podívat. Došlo k velké havárii.“

Dai otočil baterku a prohledával tmu. „Ukaž nám cestu.“

Dívka se kousla do rtu a tvář se jí zkrabatila v agónii nerozhodnosti. „Nemůžu, Gaze nám všem řekl, abychom utíkali pryč – musím jít, než si moje smečka všimne, že nejsem s nimi. Prosím, pospěšte si!“

„Počkej…“ Dai začal, ale mluvil k jejím vzdalujícím se zádům. Dračí měnič si podrážděně odfrkl, když vyrazila ze dveří. „No, aspoň víme, proč jsme tady.“

Dámy v nesnázích, zašeptal jeho vnitřní jednorožec. Pospěš si!

John se tvářil ustaraně. „Ten ‚výtah‘… to je ta nepřirozená krabice, která se vzpírá zákonům gravitace, že? Zůstane někdo naživu, abych ho zachránil, kdyby se zřítil z velké výšky?“

„Neboj se, výtahy jsou plné bezpečnostních prvků,“ řekl nepřítomně Dai a stále hledal v hale cestu nahoru. „Budeme jen zachraňovat toho, kdo je uvnitř uvězněný a nudí se. Vsadím se, že Hugh ani nebude mít co dělat.“

„Jak osvěžující,“ řekl. Paprskem baterky si osvítil dveře na druhé straně haly. „Támhle jsou schody. Jdeme do práce.“

Navzdory Daiově sebejistotě se mu v útrobách zkroutil podivný pocit naléhavosti. Jeho jednorožec byl rozrušený, stříbrná záře jeho rohu byla v jeho očích jasná jako měsíc. Hlasitě v duchu syknul a to bylo všechno, co mohl udělat, aby ho zadržel a proto raději následoval Daie a Johna po schodech nahoru, než aby se kolem nich protlačil a plnou rychlostí vyrazil vpřed.

„Počkejte chvíli, bratři.“ John se zastavil, hlavu nakloněnou na stranu. „Co je to za zvuk?“

V pauze ho všichni zaslechli – tiché, nelidské sténání kovu vystaveného nesnesitelnému napětí.

Kov na pokraji zlomení.

Daiovy oči se setkaly s Hughovými. „Tolik k bezpečnostním prvkům,“ řekl rudý drak zachmuřeně. „Honem!“

Schody teď zdolávali po třech, jejich pracovní boty dupaly na stupačkách. V desátém patře se nejistě potloukalo několik obyčejných lidí, které výpadek proudu zřejmě vylákal z jejich bytů.

„Aha!“ Starší žena si při jejich náhlém objevení sevřela noční košili těsněji kolem sebe. „Hoří tu? Máme se evakuovat?“

„Ne, madam,“ řekl Dai a zdvořile se dotkl okraje své helmy. „Ale musíme se ujistit, že jsou všichni v bezpečí. Můžete nám říct, kde je výtah?“

„Tudy.“ Stará paní ukázala chodbou dolů. „To je to, co vydávalo ten hrozný zvuk?“

„Do prdele,“ zamumlal si Hugh pod nos. Zvýšil hlas a namířil svůj nejlepší pohled na přihlížející. „Tak jo, zpátky dovnitř, lidi! Nemůžeme dělat svou práci, když nám dýcháte za krk!“

Čumilové se neochotně stáhli do svých bytů. Když byli lidé z cesty, uviděl dvojité kovové dveře výtahu na konci chodby. Okamžitě bylo zřejmé, co způsobilo ten „strašný hluk“ – dveře byly vyviklané směrem ven. Hugh se domníval, že do nich musel nějak narazit padající výtah a zaklínit se.

Dai zabušil na pokřivený kov. „Hasiči a záchranáři z Východního Sussexu! Slyší mě někdo?“

„Pomoc!“

Uvězněná dívka zněla mladě. Podle toho, jak se zdálo, že její tenký, zpanikařený hlas vychází z blízkosti stropu, se výtah zřejmě zasekl někde mezi tímto a vyšším patrem.

„Neboj se. Dostaneme tě ven.“ Dai už mačkal tlačítko na dveřích, bez znatelného efektu. „Johne!“

Přes dva metry vysoký mořský drak se zapřel nohama a zabořil své mohutné prsty do zkrouceného švu dveří. Šlachy na krku mu vystoupily, jak nasazoval plnou sílu. Dveře vydaly uši drásající skřípot a pohnuly se o pouhé zlomky centimetru.

„Pohnou se, ale potřebujeme větší páku.“ Daiova široká ramena se zaťala, když se i on plnou vahou vrhl na dveře a donutil je ještě o kousek pootevřít. „Hughu, páčidlo!“

Vytáhl nástroj z jejich výbavy a hodil ho dračímu měniči. Jeho vlastní ruce se sevřely, když sledoval, jak se oba muži namáhají otevřít dveře. Nelíbilo se mu, že nemůže pomoci, ale nebyl tu žádný prostor, aby také přidal svou sílu.

„Půjdu do vyššího patra,“ řekl náhle a nedokázal potlačit svou palčivou potřebu něco udělat. „Třeba se mi podaří shora něco zahlédnout.“ A tak se vydal na cestu.

Buď opatrný, poslal mu Dai telepaticky, příliš zadýchaný na to, aby mohl říct něco víc. Jen se podívej a řekni nám, co vidíš. Neriskuj.

Jelikož se jeho schopnosti obvykle nejlépe uplatnily v zadních liniích, daleko od žáru nebezpečí, bylo pochopitelné, že ho jeho kolegové poněkud přehnaně chránili. Přesto to bylo zatraceně otravné. Byl plně vyškoleným hasičem i záchranářem.

„Dokážu se o sebe postarat sám,“ vyštěkl a popadl další páčidlo. „Snažte se v mé nepřítomnosti nic nerozbít a nezničit.“

Spěchal do dalšího patra. Výtahové dveře zde nebyly tak poškozené jako ty dole, i když byly stále trochu prohnuté. Zarazil páčidlo do zvlněné mezery, zapřel se a ztěžka zabral.

Možná neměl brutální sílu draka, ale pořád to byl bájným měničem. Dveře se s protestním zaskřípěním doširoka otevřely.

Namířil baterku do temné prázdnoty výtahové šachty. Důvod bizarní polohy výtahu byl jasný – všechna hlavní lana až na jedno praskla. Několik volných konců viselo volně a mírně se houpalo.

„Co to proboha udělalo?“ zamumlal udiveně a zíral na visící konce.

Vypadaly rozpuštěné, jako by tlusté kabely rozežrala nějaká kyselina. Když přejel paprskem baterky po jediném zbývajícím kabelu, viděl na jeho povrchu hluboké jámy. Ať už ostatní kabely zničilo cokoli, málem to odnesl i tenhle. Měl nepříjemný pocit, že je jen otázkou času, kdy povolí i ten poslední.

Posunul baterku níž – a nadskočil tak, že tu zatracenou věc upustil.

Zatraceně, byl to snad obličej?

Svítilna se s rachotem odlepila od stěny šachty, ale ne dřív, než divoce rotující paprsek světla přeběhl přes někoho, kdo se krčil nahoře na výtahu.

„Co si sakra myslíš, že děláš?“ Hugh zařval a jeho hlas se ozvěnou nesl úzkou šachtou.

„Musím zachránit svou sestru!“ Podle hlasu šlo o ženu, i když nedokázal rozeznat nic jiného než matný dojem krátké, křivolaké postavy.

„To je naše práce, ty idiote!“ Hugh si se zpožděním vzpomněl na svá tři kola nápravného školení asertivity. „Chci říct, že máme situaci plně pod kontrolou. Prosím, nechte to na nás profesionálech.“

Žena nevzhlédla od toho, co právě dělala. „Kašlu na vás jako na placatý kámen!“

Tolik ke snaze dělat to podle pravidel.

„Neopovažujte se mě nutit, abych šel za vámi dolů!“ zařval.

„Kousni mě!“

Jeho vnitřní jednorožec dupl kopytem. Ona nás volá! Musíme jít!

Osobně si nebyl jistý, zda se „kousni mě“ dá považovat za volání o pomoc, ale s nutkáním jeho jednorožce hnát se na pomoc krásným dívkám se nedalo polemizovat. Nebo v tomto případě mrzuté a protivné.

S podrážděným zavrčením prohmatával vnitřek výtahové šachty, dokud nenašel vnitřní přístupová madla. Než si to stačil rozmyslet, vyhoupl se do tmy.

„Co to sakra děláš?“ vykřikla žena nahoru, když začal slézat k ní dolů.

„To je moje zatracená práce, a děkuju pěkně.“ Nahmatal další úchyt. Tady to dole bylo černé jako nemyté podpaží samotného ďábla. „S čímž mi nepomáháš.“

Co to proboha děláš?, dožadoval se Daiův telepatický hlas v jeho hlavě. Co je to za křik?

Mám teď trochu práce!, poslal mu Hugh a přibouchl své mentální hradby. Nemohl riskovat, že by ho někdo rozptyloval, a nechtěl odvádět Daie a Johna od stejně důležitého úkolu – otevřít dveře zablokovaného výtahu.

Nečekaně zavadil nohou o střechu výtahové klece a málem nahlas zaklel. Jediné přetížené nosné lano v odpověď zasténalo.

„Pozor!“ Žena zněla zároveň naštvaně a zběsile. „Strhneš to dolů!“

„Vypadám snad jako idiot? Nebudu na to přece stoupat.“ Opřel se o přístupový žebřík, vystrčil druhou ruku a nahmatal ženu ve tmě. „Pojď sem. Dostanu tě do bezpečí.“

Vyškrábala se pryč z jeho pátrajících prstů. „Nedotýkej se mě!“

„Nesnažím se tě osahávat, ženská,“ vyhrkl podrážděně. „Jen mě chyť za ruku.“

„Nemůžu. Ztratila jsem rukavice.“ Její hlas vycházel zespoda, jako by klečela na kolenou. „A já nemůžu otevřít tenhle zatracený přístupový poklop na výtahu! Sakra!“

Navzdory nadávkám se jí hlas chvěl na pokraji slz. Sevřel čelist proti očekávané bolesti a znovu se natáhl. Konečky prstů se dotkl ramene oděného do džín.

„Hm,“ řekl překvapeně.

Co na to říkáš? Je to panna. Prakticky vzácnější než já.

Ucukla před jeho dotykem. Typické. První dospělá za poslední měsíce, která mu při kontaktu nepřivodila uřvanou bolest hlavy, a ona se mu vyhýbala jako čert kříži.

Zpevnil sevření, aby mu nevyklouzla z ruky. Cítil její trhavý, přerývaný dech, jak se snažila zadržet vzlyky.

„Slibuju, že všechno bude v pořádku,“ řekl mírněji. „Moji přátelé dostanou tvou sestru ven. Můžu říct, že už mají skoro otevřené dveře.“

Pod jeho rukou ztichla. „Opravdu?“

„Ano. Jsou o patro níž.“ Podle jejího pachu poznal, že je měnič, i když nedokázal říct jaké je její zvíře. „Všichni jsme taky měniči. Dokážu je telepaticky vycítit. Za chvilku ji budou mít venku.“

Šachtou se ozval uši drásající skřek. Hugh ženu podpíral, když se pod nimi klec výtahu zachvěla.

Máme ji venku, bratře štítu! Johnův telepatický hlas zněl jako hluboký, triumfální akord, jako směs violoncell a fagotů. Je otřesená, ale nezraněná.

To nechte na mně, abych to posoudil, poslal zpátky. Jsem na cestě.

„Tvoje sestra je venku z výtahu,“ řekl nahlas. „Ale chci ji zkontrolovat. Jsem záchranář. Moji kolegové jsou výborní hasiči, ale vzhledem k tomu, že mají tendenci považovat zlomené kosti za pouhou drobnou nepříjemnost, opravdu se na ně nechci spoléhat, pokud jde o lékařské rady.“

„Hope je v bezpečí?“ V jejím hlase byla zřetelná náhlá úleva.

„Je v bezpečí.“ Hugh jí ujištěním stiskl rameno. Možná to bylo jen tím, že se jí mohl dotýkat bez bolesti, ale pocítil vůči ní náhlý, hluboký příval ochranitelství. „Teď mě nech, ať se o tebe postarám.“

Navždycky, zašeptal jeho vnitřní jednorožec.

Cože? Zaskočený nečekanou poznámkou svého zvířete, zamrkal. Velmi dobře si uvědomoval teplo ženina těla, a to i přes její silné oblečení.

„Dokážu se o sebe postarat sama,“ řekla žena, i když v jejím tónu bylo cosi méně jistého, jako by i ona cítila tu zvláštní jiskru spojení. „Uhni mi z cesty. Blokuješ mi ten žebřík.“

Hugh si odkašlal. „Ano. Správně. Tak mi aspoň dovol, abych ti pomohl nahoru.“ Snažil se získat zpět svůj obvyklý ironický odstup. „Nemůžu být jediný hasič, který někoho nezachrání. V pololetním hodnocení by to vypadalo velmi špatně.“

Odfrkla si a pokrčila rameny. „To je těžké, protože já nepotřebuju…“

Její slova utnul výkřik, když prasklo poslední výtahové lano. Instinktivně se vrhl k ní a ve spěchu ji zachytil.

Narazil zády do zdi, jednou rukou visel z přístupového žebříku a druhou svíral ženino holé zápěstí. Ruce mu na protest vykřikly a málem se vymkly z kloubů.

„Pusť mě! Pusť mě!“ křičela žena, což nebyla obvyklá reakce někoho, kdo visí nad desetipatrovou jámou.

„Zatraceně, ženská, zbláznila ses?“ Skutečně se po něm sápala. „Chceš, abych tě snad pustil dolu?“

„Nechci, abys umřel!“

„Já taky ne, děkuju pěkně! Tak sebou přestaň mrskat!“

HUGHU! Daiův a Johnův mentální křik mu rozbušil mysl a málem se kvůli němu pustil toho kluzkého žebříku.

„Zatracený den, to se mě všichni snažíte zabít?“ Zavrčel. Jeho boty škrábaly po stěně výtahové šachty a marně lovily oporu.

Jsme na cestě, poslal mu Dai a jeho telepatický tón zněl zběsile. Žebřík je tady dole zničený, musíme do dalšího patra. Vydržte!

Aha, no, a já jsem uvažoval, že se pustím, řekl si v duchu. Nespěchejte. Já se tu budu jen tak poflakovat.

Žena se k jeho úlevě konečně uklidnila. „Ty… ty jsi ještě naživu?“

„Zníš,“ zavrčel a konečně se jednou nohou zachytil žebříku, „překvapeně.“

„Ty se mě dotýkáš! Měl bys být mrtvý! Nedokážu ovládat svůj jed, ne v situaci, jako je tahle!“

Konečně mu to došlo. V celém Brightonu – pravděpodobně v celé Británii – byl jen jeden jediný měnič, který byl takhle smrtící.

Hugh se s ní nikdy nesetkal, ale rozhodně toho o ní dost slyšel. Měl nejednu příležitost proklínat její jméno, když zuřivě bojoval, aby někoho zachránil před jejím jedem.

„Ty jsi ta zatracená měnička wyverna, co?“ dožadoval se.

Chvíle ticha.

Pak: „Ano,“ řekla velmi tichým hlasem.

To vysvětlovalo to šumivé mravenčení v místě, kde jeho ruka sevřela její holou kůži. Jako jednorožec dokázal při kontaktu neutralizovat jakýkoli jed.

„Můj jed na tebe opravdu nepůsobí,“ řekla žena nevěřícně. „Jak je to možné?“

Do prdele.

Jednorožci nebyli jediným typem měničů, kteří dokázali léčit, ale byli jediným typem dostatečně silným na to, aby dokázali neutralizovat i smrtící schopnosti wyverny. Mohl jen doufat, že skutečnost, že jednorožci měli být vyhubeni, jí zabrání v tom, aby uhodla, co on je doopravdy zač.

„Jsem jen velmi stoicky založený muž.“ Zazubil se, když ji jednou rukou vytáhl nahoru. „Vlastně se strašně trápím. Ach, ta bolest. Ach.“

Přitáhla se k příčce vedle něj, její křivky se pevně tiskly k jeho tělu. Stále ji držel za zápěstí. Cítil divoký tep jejího srdce.

Zvedla ruku a ve tmě naslepo sledovala linii jeho čelisti. Hughovi při nejistém dotýkání se jejích prstů na kůži zvýšil krevní tlak.

„Nikdo se mě nikdy nedokázal dotknout,“ zašeptala. „Kdo jsi?“

Tmu shora probodávaly paprsky baterky a konečně jí osvětlily obličej. Hugh se jí podíval do širokých smaragdových očí… a věděl.

„Do prdele,“ řekl. „Jsem tvůj druh.“