FU - 12. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Hope věděla, že její plán vyšel, hned jakmile prošla dveřmi.

Jsem ta nejlepší sestra na světě, pomyslela si samolibě a čekala, až jí Ivy a Hugh oznámí své dobré zprávy.

K jejímu překvapení však žádné šťastné oznámení nepřišlo. Z nějakého důvodu se zdálo, že se Hugh a její sestra zatraceně snaží předstírat, že teď nejsou spárovaní.

Stále si udržovali stálý, opatrný odstup a obcházeli se stranou, jako by se báli, že by mohli samovolně vzplanout, kdyby se jen srazili rameny. Vyměňovali si jen minimum slov, jejich hlasy byly zdvořilé a napjaté jako hlasy dvou cizinců, kteří spolu uvízli ve výtahu.

Ale i když si stále odhodlaně drželi ruce dál od sebe, očima se navzájem pozorovali. Hope by si v jejich žhavých pohledech mohla opéct marshmallow. Byli v podstatě chodícími srdíčkovými emotikony.

Hope hádala, že Ivy brání její hrdost přiznat, co se očividně stalo. Koneckonců ona za všechno své nově nalezené štěstí vděčila Hopeiným úžasným dohazovačským schopnostem. Teď se bude muset konečně smířit s tím, že její mladší sestra je v některých věcech vlastně schopnější než ona.

Hope se už rozhodla, že z toho nebude dělat vědu. Přijme její neochotnou omluvu s grácií, jako dospělá žena, kterou byla. Nebude to sestře strkat pod nos.

Tedy ne moc.

Prozatím však Hope hrála, že si ničeho nevšimla. Poslušně si lehla na pohovku a nehýbala se pod jeho šimravě-léčivýma rukama a tajně se smála tomu, jak si Ivy očividně prohlíží jeho zadek, kdykoli se předkloní.

Ne že by jí to Hope mohla vyčítat, to musela uznat. Na Hugha se dalo dívat, pokud vás zajímala celá ta věc s postavou a svaly. A chlapi, samozřejmě. Pokud šlo o partnera, mohla dopadnout mnohem hůř.

Byl by pro ni dobrý, rozhodla se Hope. Ať už bylo jeho vnitřní zvíře jakékoliv, očividně nebyl žádný slaboch. Její sestru by zvládl. A možná by se v jeho kouzelných rukou konečně trochu zklidnila. Nechala by Hope konečně žít svůj vlastní život.

Hope tedy držela jazyk za zuby, i když ji skoro zabíjelo předstírat, že si nevšimla, jak po sobě slintají. Znala svou sestru dost dobře na to, aby věděla, že bude lepší ji nechat, aby se přiznala sama, až bude připravená.

Koneckonců, brzy bude muset přiznat pravdu. Nebylo to tak, že by nějaký měnič skutečně dokázal dlouho držet ruce pryč od svého osudového druha. Bylo to docela směšně tragické, sledovat, jak se o to ti dva pokoušejí.

Alespoň zpočátku to bylo zábavné.

Jak ale ráno ubíhalo a oni stále nepřiznávali své tajemství, začínalo to být ohrané.

Odpoledne už to bylo vyloženě otravné.

Když si Hugh po obědě odešel zdřímnout – zřejmě ho léčení vyčerpalo, ačkoli Hope sama se cítila tak svěží, jako by se celé dopoledne vznášela ve vířivce –, nedokázala už déle mlčet.

„Tak co?“ zeptala se sestry, když konečně osaměly.

Ivy se ani neohlédla od mytí plechového talíře a příborů od oběda. „Jako co?“

„Řekneš mi o Hughovi, nebo ne?“

Ivyina vidlička a nůž o sebe zavadily, jak sebou škubla. „Neznám jeho zvíře. A neopovažuj se ho s tím otravovat ani ty. Je neslušné vyzvídat.“

Napjatá linie jejích zad, příliš rychlá odpověď na otázku, kterou jí vlastně nepoložila… zkrátka Hope poznala, že jí její sestra lže.

Ale proč? Přemýšlela. Pokud jí včera večer ukázal svou podobu po proměně – a Hope by na to teď vsadila svůj rozbitý invalidní vozík – jaký důvod by mohla mít, aby o tom lhala? Zvlášť vlastní sestře?

Odložila tuto záhadu na později. „Tak jsem to nemyslela. No tak, Ivy. Řekni mi, co je mezi tebou a Hughem. Víš, že nakonec mi to budeš muset říct.“

Ztuhla jí ramena, ale neotočila se. Zdálo se, že se soustředí na svůj úkol a hází každou umytou věc zpátky do Krabice smrti, jak říkali plastovému kontejneru s červeným pruhem, kam ukládala všechno, s čím manipulovala holýma rukama.

„Ivy. Ivyyy.“ Když sestra stále nereagovala, Hope zvýšila hlas na své nejotravnější kňourání. „Ivyyyyyy. Víš, že to vydržím celý den. Ivyyyyyyyyyyyyy.“

Ocel zařinčela o ocel, když hodila vidličku do krabice smrti poněkud přehnanou silou. „O svém soukromém životě s tebou rozhodně mluvit nebudu.“

„Já to věděla!“ Hope potěšeně zavýskla. „Skvěle jsi to dokázala! Ojela jsi ho a teď jsi spárovaná!“

Otočila se na ni, tvář rudou rozpaky. „Budeš už držet hubu? Je nahoře, uslyší tě! A ne, nedělali jsme to a neděláme to a stejně ti do toho nic není!“

Hope na sestru zvedla obočí. „Promiň, ale rozhodně je to moje věc. Nebo mi snad chceš říct, že se budeme stěhovat z Brightonu, až tohle všechno skončí?“

Sklouzla očima. Pohrávala si s manžetou rukavice.

„To… ne,“ přiznala. „Chci říct, že jsme ještě nevyřešili všechny detaily…“

„Protože jsi byla příliš zaneprázdněná šukáním,“ vmísila se Hope samolibě.

Ivy po ní střelila smrtícím pohledem. „Protože je to složité. Je to… opravdu komplikované.“

Něco ve způsobu, jakým při posledních slovech zněl její hlas, přimělo Hope, aby se zarazila. Podívala se na sestru. Opravdu se na ni podívala.

Když byl Hugh nablízku, Ivy zářila jako neon, ale teď ta tajná záře pohasla. Pod očima měla tmavé rozmazané kruhy, jako by vůbec nespala. Hope předpokládala, že byla celou noc vzhůru… ale z důvodů, které ji měly zanechat spokojenou a samolibou, ne bledou a vyčerpanou.

„Ivy,“ řekla znepokojeně a přitočila se o něco blíž. „Co se děje?“

Její sestra se odvrátila a zapřela se rukama o okraj umyvadla, jako by to bylo to jediné, co ji drželo na nohou. Dívala se z okna, ale Hope si byla jistá, že nevidí nic jiného než vidiny jistého sexy záchranáře.

„Je to opravdu složité,“ řekla znovu tiše. „Víc ti k tomu nemůžu říct, Hope. Slíbila jsem mu, že jeho tajemství nikomu neprozradím. Dokonce ani tobě ne.“

„Ale jste spárovaní, že?“

Dlouze si povzdechla. „Jsme druhové. Ale nejsme spříznění. To je všechno, co můžu – co tady dělá?“

„Cože?“ Hope natáhla krk, ale její vozík byl příliš nízko na to, aby z okna viděla něco jiného než oblohu. „Kdo?“

„Je to jedna z těch Gazeových zločinců.“ Sama se skrčila z dohledu, jako by se kryla před odstřelovačem. „Je na druhé straně ulice a zírá na dům.“

„Jak víš, že je to někdo z Gazeových lidí?“

„Poznávám ji z večírku a včera s ním byla taky v kavárně. Vlastně se po tobě ptala. Vysoká černoška s drdolem, nosí kůži na motorku?“

Hope se rozbušilo srdce. „Betty?“

Ivy na ni zvedla obočí. „Ty ji znáš?“

„Betty? No, tak nějak, myslím,“ vykoktala Hope. „Teda jo, trochu ji znám. Chodí do mé školy. Chodíme do stejných tříd. Je to moje partnerka. Na biologii. Teda ve škole.“

Obě Ivyina obočí se teď zvedla. „Ty jsi partnerka na laboratoře při biologii s mladistvým delikventem?“

„Betty není delikventka,“ bránila se Hope. „Je chytrá. Opravdu, opravdu chytrá. A zábavná a statečná a loajální a…“ Všimla si, že se její oči podezřívavě zúžily, a spěšně změnila taktiku. „Hm, a prostě opravdu dobrá parťačka. Parťák na biologii. Ve škole. Jak jsem řekla. Jo.“

Blábolila? Bože, ona blábolila.

„Jsme spíš náhodní známí, opravdu,“ dokončila chabě. Snažila se s tím přestat, ale nemohla si pomoct. „Takže jsi říkala, že se na mě ptala?“

„Jo.“ Ivy se vrátila k podezřívavému pohledu z okna.

Hope čekala, ale už nic dalšího neřekla. „Tak co?“ vybídla ji. „Na co se ptala? Jak se tvářila? Vypadala naštvaně, ustaraně nebo… prostě mi řekni, co přesně řekla a jak to řekla, ano?“

„Kdyby se Hugh nezaručil za tvou nevinu, určitě bych si teď dělala starosti,“ zamumlala.

„Cože?“

„Nic.“ Ivy si dlouze povzdechla. „Hope, co se týče té přítel--–“

„Já nejsem zamilovaná do Betty!“ Vyjekla Hope. „Kdo říkal něco o zamilovanosti? Mám ji ráda jen pro její mozek. Protože je tak chytrá. Zmínila jsem se, že je chytrá?“

„Jo, to jsi říkala. Několikrát.“ Protřela si kořen nosu, jako by ji bolela hlava. „Hope, copak to nechápeš? Pracuje pro Gazeho. Nepochybně jí nařídil, aby se k tobě přidala, aby se dostala ke mně. Využívala tě.“

Hope se při tom strohém prohlášení zarazila. Byl to přesně ten strach, který v ní hlodal už od toho katastrofálního večírku. Obava, která jí bránila odpovědět na jakoukoli z Bettyiných stále častějších zpráv.

„To by Betty neudělala,“ snažila se přesvědčit sama sebe. „Jsem si jistá, že není součástí ničeho špatného. Gaze zná jen proto, že jeho charitativní organizace provozuje její sirotčinec pro měniče.“

Ivy vykulila oči. „Takže je to jedna z jeho pouličních pomocnic. Báječné. A teď ji nechává špehovat nás.“

Hope zalapala po dechu, když se jí rozsvítilo a pravda zahnala prohlubující se chmury neštěstí. „Ne, není! Nemůže pracovat pro Gaze!“

„Je přímo tady, Hope. Vidím ji.“

„Přesně tak! Kdyby nás opravdu špehovala, tak by to dělala tajně! Je to pekelný pes, umí jejich neviditelnost. Jestli nám dovoluje, abychom ji viděli, tak proto, že chce, abychom věděli, že tam je.“

Ivy na ni zírala, zjevně z toho vysvětlení slyšela jen jedno slovo. „Tvůj takzvaný laboratorní partner je co?“

„Pekelní psi nejsou všichni špatní, víš?“ Bránila se Hope.

„Ta nápověda je v tom jménu! Existuje důvod, proč se jim neříká nebeští psi!“

„Aha, jako že třeba ty umíš mluvit, wyverno? Aspoň že Betty neplive kyselinu!“

„Co se děje?“ Ve dveřích kuchyně se objevil Hugh. Protíral si oči, vlasy měl rozespalé. „Proč tolik křiku?“

„Někdo nás sleduje,“ hlásila Ivy stroze.

Z jeho tváře okamžitě zmizela rozespalost, jeho svalnatá ramena se napjala. „Sleduje?“ zeptal se a vykročil za ni k oknu.

Posunula se, aby mu udělala místo, ačkoli jí pravá ruka škubla, jako by se ho málem chtěla dotknout. „Jedna z jeho poskoků.“

„Ona není…“ začala Hope, ale ani jeden z nich už ji neposlouchal. Oba se dívali z okna s nelidským, dravým soustředěním.

„Měniči,“ řekla Hope pod nosem jako nadávku. Marně mávala rukama ve snaze upoutat jejich pozornost. „No tak, lidi. Vzpamatujte se. Nenechám vás sežrat Betty.“ Všichni se na ni podívali.

„Já tu holku znám.“ Jeho ledově modré oči se vůbec nezahřály. „To ona tuhle v noci zavolala hasiče. Řekla nám, že Hope uvízla ve výtahu.“

„Tak vidíš?“ Vítězoslavně pronesla Hope. Začala se otáčet na kolečkovém křesle. „Říkala jsem ti, že Betty je dobrá. Určitě je tu jen proto, aby zkontrolovala, jestli jsem v pořádku. Půjdu ven a promluvím si s ní.“

Ivy se chytila řídítek a táhla ji zpátky. „Nikam nepůjdeš. Já to zvládnu.“

Jeho ruka vystřelila a chytila ji za rameno dřív, než udělala víc než krok. K Hopeině neskonalé spokojenosti ji držel na místě.

„Nenechám tě riskovat,“ řekl. „Mohla by to být past, která tě má vylákat ven.“

„Mohla by to být past, která má vylákat ven tebe,“ odporovala a pohlédla na svého druha s ochranitelskou majetnickou silou, kterou Hope tak dobře znala. „Ani ty tam nepůjdeš sám.“

„Aha, dobře.“ Hope podrážděně založila ruce. „Takže tu asi budeme všichni sedět, dokud nám nedojde jídlo a pak začneme jíst kočičí granule.“

„Ne.“ Hughovi se stáhla čelist. Vypadal jako voják, který se připravuje na smrtící bitvu. „Je čas zavolat posily.“