UApril - 9. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

April

SEDÍM VE SVÉM KŘESLE na zadní terase, před sebou mám zapomenutý notebook a poslouchám ticho brzkého rána a pozoruji dva bílé motýly, kteří tančí v lese za mou verandou. Napiju se kávy a doufám, že kofein brzy zabere, protože jak to tak vypadá, jsem vyčerpaná.

Včera večer, když všichni odešli, jsem si dala sprchu, mluvila jsem s Maximem asi jednu a půl vteřiny, než ho zavolali pryč, a pak jsem si lehla do postele, kde jsem se nakonec převalovala snad celé hodiny. Nevím přesně, co mě drželo vzhůru, ale na druhou stranu to není tak, že by se toho v mém životě najednou nedělo moc.

Zvednu telefon, když zapípá, a kliknu na zprávu, kterou poslala July, a pak zavřu oči, když vidím přiloženou fotku rozkošného malého černého kocourka, který si svýma jasně zelenýma očima hraje s růžovou hračkou myši. Zavrtím hlavou a odešlu jí zprávu.

 

Já: Vyhrála jsi.

 

Ani ne o vteřinu později mi pošle momentku roztomilé blondýnky, která skáče nahoru a dolů a mává rukama ve vzduchu. Se smíchem položím mobil a přemýšlím, jestli jsem se nezbláznila. Když mi zazvoní telefon, zvednu ho a čekám, že to bude moje sestra, ale usměju se, když vidím, že volá Harris.

„Ahoj,“ odpovím a dám hovor na hlasitý odposlech.

„Ty mi to zvedáš?“ Podívám se na čas na hodinách visících na zdi a tiše zakleju.

„Ano.“ Rychle zvednu notebook a téměř prázdný hrnek od kávy a obojí odnesu dovnitř. „Právě se chystám odejít z domu.“ Ukládám počítač do tašky a hrnek pokládám do dřezu, abych ho později umyla.

„Přijdeme pozdě.“

„Nepřijdeme pozdě,“ ujistím ho, protože vím, že nedodržování plánu je jedna z věcí, kterou nesnese. „Právě si obouvám boty.“

„Ne, ty ne-,“ zabručí a já se zasměju, když mířím po schodech ke vchodovým dveřím a v ruce nesu tašku a zmíněné boty.

„Jasně že jo! Slibuju.“ Obuju si boty a pak zacinkám klíči u sluchátka telefonu, aby mě slyšel. „Jdu ven ze dveří. U tebe budu maximálně za patnáct minut.“

„Dobře.“ Povzdechne si a zavěsí. Začnu vycházet z předních dveří, ale zastavím se, když si vzpomenu, že dnes je den odpadků, což znamená, že musím odnést popelnici z vnitřku garáže až na konec příjezdové cesty.

„Do prdele,“ zakleju, protože teď už opravdu můžu přijít pozdě. Otevřu vrata garáže, rozsvítím světlo a pak ztuhnu, když vidím, že v mé garáži pro jedno auto parkuje Maximovo auto. Musel ho tam postavit, než odjel, a já jsem o tom neměla ani tušení, protože garáž nikdy nepoužívám, pokud není zima, protože je to taková otrava zajíždět a vyjíždět z toho stísněného prostoru.

„No, to asi znamená, že měl vždycky v plánu se vrátit,“ zamumlám si pro sebe a pak si povzdechnu, když vidím, že mi přemístil popelnici, čímž mi naprosto znemožnil ji vyndat, aniž bych mu vážně poškodila auto.

Zavřu dveře a zamknu je, seberu telefon, tašku a klíče, které jsem si odložila na lavičku vedle dveří, a vyrazím ven, kde si v telefonu najdu Maximovo číslo.

Stisknu tlačítko Volat a poslouchám, jak zvoní, když nastupuju do auta, a srdce se mi převrátí v hrudi, když to zvedne a zní to, jako by napůl spal. „Ahoj, bejby.“

„Nechtěla jsem tě vzbudit,“ řeknu mu, zatímco startuju motor a vycouvávám z příjezdové cesty.

„Nestěžuju si. Chybí mi zvuk tvého hlasu a byl jsem naštvaný, že jsme si včera večer pořádně nepopovídali,“ řekne, skutečně zní naštvaně, a mně klesne žaludek. „Je všechno v pořádku?“

„Tvoje auto je u mě v garáži.“

„Jo, zastavil jsem ho, než jsem odjel, protože mě Gene, vezl na letiště.“

„Aha,“ řeknu tiše a vzpomenu si, jak jsem byla na nervy, když mi řekl, že odjíždí, jak jsem si byla jistá, že to byl jeho způsob, jak ukončit cokoli… cokoli mezi námi je. A celou dobu plánoval, že se vrátí.

„To je všechno? Volala jsi mi, abys mi řekla, že moje auto je v garáži?“

„Nemohla jsem vynést popelnici na den odpadků,“ řeknu hloupě a on zasténá.

„Sakra, za to se omlouvám. O popelnice se postarám, až se vrátím domů, pokud je nechceš odvézt, pak je klíč v té míse s harampádím, co máš u vchodových dveří.“

„To jsou všechno důležité věci, ne harampádí.“ Dobře, je to tak trochu harampádí, ale to je fuk.

„Dobře, tak je to v té misce s důležitými věcmi, kterou máš vedle dveří.“ Úsměv v jeho hlase mě přiměje k úsměvu a kousnu se do rtu. „Chybíš mi.“

„To ty mně taky.“ Ruce se mi napnou na volantu, když se zasměje. „Co je k smíchu?“

„Nic, bejby. K tomu se dostaneme jindy. Jedeš do práce?“

„Jo, zrovna vjíždím do Harrisova komplexu, abych ho mohla vyzvednout.“

„Dobře, tak mi pak zavolej. Pokusím se ještě pár hodin spát.“

„Jasně,“ souhlasím a opravdu, opravdu se chci zeptat, kdy se vrátí, ale neudělám to.

„Později, bejby. Buď hodná.“ Zavěsí, když zajíždím na parkovací místo, a já ani nestihnu vypnout motor, než Harris vyjde k mému autu. Úsměv, který má normálně na tváři, vystřídá hluboké zamračení.

„Máš zpoždění,“ pozdraví mě a padne na sedadlo spolujezdce.

„Já vím a omlouvám se.“ Nesnažím se vymlouvat, protože opravdu, kdybych dnes ráno dávala pozor na čas, byla bych tu, kdy jsem měla být.

„To je v pořádku.“ Podívá se na mě a usměje se.

„Kde je Molly?“ oplatím mu úsměv a zeptám se.

„Je s mámou na nákupech,“ řekne a já v tu chvíli vím, že se nejspíš nudil, když byl sám doma.

„To bude zábava.“ Couvám ze svého parkovacího místa.

„Chce dneska udělat večeři.“

„Kdo, Mollyina máma?“

„Ano,“ zasténá. „Pořád nám nevěří, že to zvládneme sami.“

Otráveně se poškrábu na nose. Vím, že musí být těžké mít dítě, které potřebuje zvýšenou péči, ale Molly i Harris jsou velmi dobře fungující a nikdy nedali najevo, že by nezvládli žít sami. Opravdu jsou zodpovědnější, než jsem byla já v jednadvaceti. „Je mi to líto.“

„Doufám, že se to časem změní, nebo to aspoň pořád říká moje máma.“ Povzdechne si.

„Tak co kdybys jí řekl, že dneska nemůžete být na večeři, a půjdeme se najíst ven?“

„Zeptám se Molly.“ Zní šťastněji než od chvíle, kdy nastoupil do auta.

Zatímco telefonuje s Molly, která potvrdí, že by ráda šla na večeři ven, odvezu nás na první dnešní představení. Potenciálnímu novému klientovi, který chce svůj podkrovní byt v centru vyměnit za větší dům za městem. Když přijedeme k domu, zaparkuju před garáží a zastavím Harrise, když začne vystupovat, protože v žádném případě nebudu riskovat.

„Počkáme, než přijde pan Andrew,“ řeknu mu, když se na mě otočí.

„Proč?“

„Prostě to jenom změníme,“ řeknu mu, protože popravdě nevím, jak by reagoval, kdyby zjistil, že v domech, které ukazovali, byly zavražděny dvě ženy.

„Dobře.“ Podívá se na mě pohledem, který jasně říká, že se mu to nelíbí, ale víc neřekne. „Jsou tady,“ řekne ani ne za minutu, když na příjezdovou cestu vjede černý mercedes s tmavě tónovanými skly. Vytáhnu složku se spisy, kterou mám zastrčenou mezi sedadlem a prostřední konzolou, a vytáhnu klíčky ze zapalování. Když otevřu dveře a vystoupím, zabouchnu je za sebou, pak se setkám s pohledem muže stojícího u kapoty mercedesu a cítím, jak mi žaludek naplňuje žhavý vztek.

„To si ze mě děláš legraci,“ zašeptám – syknu a slyším, jak za mnou Harris zavírá dveře.

„April.“ Cohen mi věnuje úsměv, který rozpustil milion kalhotek a pravděpodobně zlomil stovky srdcí.

„Co tady děláš?“ Zeptám se a on se podívá mezi mě a dům, jako by to mělo být jasné. „Jasně, tak to si musíš najít jiného agenta.“

„Chci tebe,“ řekne snadno, přijde ke mně a vypadá přesně jako to, čím je – rocková hvězda. Pronikavé modré oči, tmavé zacuchané vlasy a silnou odřeninu podél čelisti, na sobě roztrhané džíny s obnošenou košilí, která nejspíš není, jen koupená v nějakém luxusním obchodě a stála stovky dolarů, ne-li víc. „Nemohl jsem se k tobě dostat jinak, a musíme si promluvit.“

„Ne, děkuji.“ Otočím se na Harrise. „Odcházíme.“ Otevřu dveře, ale než stihnu nastoupit do auta, je u mě Cohen, obtočí mi ruku kolem bicepsu a zastaví mě.

„Pět minut, prosím.“

Zakloním hlavu a při setkání s jeho pohledem mě zaplaví pocit déjà vu. Kolikrát jsem podlehla prosbě v jeho tónu a výrazu? Kolikrát jsem řekla dobře a nechala se přesvědčit, že se věci změní? Kolikrát to mezi námi bylo dobré – dokud už nebylo?

Příliš mnohokrát. Příliš mnohokrát, to je odpověď na všechny tyto otázky.

„Nech mě jít,“ zasyčím, i když se mi opravdu chce křičet. Jediné, co mi brání udělat přesně to, je skutečnost, že je tu Harris, a já ho nechci vyděsit.

„Prosím.“ Pustí mě a zvedne ruku mezi nás. „Chci si jen promluvit.“

Chci říct ne. Opravdu chci. Ale nechci, aby to pokračovalo. Nechci se bát, že se objeví pokaždé, když mám schůzku s novým klientem.

Otočím se a podívám se na Harrise přes střechu auta. „Chvíli si s ním promluvím. Zatímco to budu dělat, nechceš si najít místo, kde bychom si na dnešek zarezervovali večeři?“

„Nebudeš s ním mít problém?“ zeptá se, když se podívá mezi mě a Cohena, očividně cítí napětí, a můj obličej změkne.

„Budu v pohodě a nebude to trvat déle než pár minut,“ řeknu a on přikývne a otevře dveře. Když je uvnitř, odstoupím od auta a zkřížím ruce na prsou, když se otočím ke Cohenovi. „Mám dneska ještě něco na práci, tak to prosím urychli.“

„Pořád jsi jediná ženská, kterou znám, která je ještě krásnější, když je naštvaná,“ řekne tiše a očima bloudí po mém obličeji, jako by si ho chtěl zapamatovat. „Strašně moc jsi mi chyběla, kurva. Já…“ Na chvíli odvrátí pohled a pak si prohrábne vlasy. „Sakra, měl jsem pro tuhle chvíli nacvičenou celou řeč, ale teď nemám slov.“

Odkašle si a já povytáhnu obočí.

„Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, jak moc jsem to posral, když jsem tě nechal jít, když jsem tě nechal odejít. Měl jsem za tebe bojovat, za nás, ale já prostě nedokázal vidět dál než za kapelu a svou hudbu. Mrzí mě, že jsem ti ublížil. Nenávidím, že jsem ti ublížil, a vím, že si to nezasloužím, ale chci dostat další šanci. Chci mít šanci dokázat ti, že jsem se změnil.“

„Děkuji za omluvu, ale ne.“ Rozkřížím ruce. „A jestli tě to opravdu mrzí, tak už o mně nebudeš mluvit při dalších rozhovorech a už nikdy to neuděláš.“

„Ne.“ Nuluje se na tom slově a vypadá zmateně, nejspíš proto, že už mu nikdo neříká ne. Určitě je obklopen lidmi, kteří skáčou, když řekne, aby to udělal. Jen se vždycky zeptá „jak vysoko?“. „Je to ten kluk, se kterým se scházíš? Ten, se kterým tě Brock viděl odcházet z The Drop? Ten samý, se kterým tě Vanessa viděla na večeři?“

„S Maximem to nemá nic společného.“ A to je pravda, protože i kdyby v tom Maxim nebyl, necouvla bych. Kapitola mého života, která zahrnovala Cohena, skončila.

„Maxim.“ Vyplivne jeho jméno a rty se mu zkroutí.

„Tady jsme skončili.“ Povzdechnu si a zamířím k autu.

„Já se nevzdám,“ zavolá, když otevřu dveře. „To je to, co chceš, abych ti řekl, že se nevzdám, že?“

Setkám se s jeho pohledem a zavrtím hlavou. „Tohle není žádný divný mindrák, Cohene. Nechci, aby ses mi snažil něco dokazovat. Chci, abys mě nechal na pokoji a šel dál, protože já jsem to udělala.“ Ta slova ze mě vypadnou s lehkostí a já si uvědomím, že je to pravda. Nějak jsem se, aniž bych si to uvědomovala, posunula dál, nebo možná už dávno, ale nikdy jsem si to neuvědomila. „To, co jsme měli, skončilo už dávno. Najdi si někoho, kdo tě udělá šťastným, a věnuj mu trochu úsilí.“

Vklouznu na sedadlo, zavřu dveře, nastartuju motor a zapnu si bezpečnostní pás. Ani se neobtěžuji podívat jeho směrem, když couvám a o chvíli později vyjíždím na hlavní silnici.

„Kdo to byl?“ zeptá se Harris a já se na něj podívám a zjistím, že má hlavu otočenou tak, aby se mohl dívat zadním sklem.

„Můj bývalý.“

„Takže on nechtěl vidět dům?“ zeptá se a zní to vyprázdněně.

„Ne.“ Zasměju se. „Nechtěl vidět dům.“ Nebo si spíš myslím, že nechtěl.

„Sakra, doufal jsem, že bych mohl Molly říct, že jedeme na dovolenou.“

„Den je ještě mladý a tohle nebyla jediná schůzka, kterou jsme měli na programu.“

„Asi máš pravdu.“ Otočí se čelem dopředu.

„Už jsi našel místo, kde bychom mohli povečeřet?“

„Molly chce jít na hamburger.“

„Tak tedy hamburgery.“ Sešlápnu plyn a poslouchám, jak motor mého auta vrní.

„Jsi v pořádku?“ Slyším v jeho tónu obavy a podívám se na něj, když zastavím na semaforu.

„Naprosto.“

„Opravdu? Vypadala jsi rozrušeně, když jsi viděla toho chlapa. Tvého bývalého.“

„Nebyla jsem rozrušená. Byla jsem naštvaná, že tam byl, že mi vzal možnost nemluvit s ním. Nechtěla jsem ho vidět. Už ho nechci vidět.“

„Taky bych se zlobil,“ řekne tiše. „Uvidíš ho ještě někdy?“

„Doufám, že ne,“ řeknu tiše. Doufám, že rozhovor s ním nenapáchal víc škody než užitku, a opravdu doufám, že slyšel, co jsem řekla, a nebral mé odmítnutí jako výzvu, protože Bůh ví, že to teď nepotřebuju.

 

SEDÍM NAPROTI Harrisovi a Molly a dívám se, jak ti dva dojídají obří zmrzlinu, kterou dostali k večeři.

„Mozek zamrzl,“ křičí Molly a drží se za hlavu.

„Drž jazyk u pusy.“ Směju se, když si úlevně povzdechne.

„Bolelo to, ale stálo to za to.“ Ušklíbne se na mě.

„To se vsadím, že stálo.“ Oplatím jí úsměv a namočím si poslední smaženou okurku do rančerské zálivky, než si ji strčím do pusy.

„Asi bychom měli jít domů,“ řekne Harris, vždycky časoměřič, podívá se na hodinky a Molly se podívá na můj talíř a pak na mě.

„Už jsi dojedla?“

„Jo, pokud vy dva ano.“

„My ano.“ Sbírá si věci. „Máma nechce, abychom v centru byli moc dlouho.“

„Tvoje máma za nás neurčuje p-pravidla,“ připomene jí Harris jemně a já jsem na něj pyšná, že to řekl tak, aby to nebylo zlé, ale jen připomínkové, protože vím, že jsou chvíle, kdy ho to štve. Dovedu si představit, že to hodně souvisí s tím, jak vyrůstal. Tam, kde je Mollyina máma přehnaně starostlivá až panovačná, Harrisova máma a táta chtěli, aby byl co nejsamostatnější, a tak ho nechali zažít tolik života, kolik chtěl, a dovolili mu dělat chyby.

„Já vím,“ souhlasí tiše, zhluboka vydechne, když se na něj podívá, a vstane, vezme si kabelku.

„Děkuju, že jsi nás dneska vzala ven,“ řekne Harris, když vyjdeme z baru, který je shodou okolností Mollyiným oblíbeným na Main Street. Ne proto, že je známý skvělým pitím, hudbou a tancem, což je, ale proto, že hamburgery, hranolky a mléčné koktejly patří k nejlepším ve městě.

„Víš, že s vámi ráda trávím čas,“ řeknu, když se prodíráme teď už přeplněným prostorem a oni dva jdou přede mnou.

Když se blížíme k východu, vidím to ještě dřív, než se to stane. Dva kluci se potácejí s pitím v ruce a Harris do jednoho z nich omylem vrazí, čímž způsobí, že se tomu nejblíže stojícímu vylije pití na přední část košile.

„Jsi v pořádku?“ Spěchám k Harrisovi a on přikývne.

„Co to kurva děláš, retarde?“ řekne chlap s košilí nasáklou pivem a já se na něj otočím a přitisknu mu ruce na hruď.

„Co jsi to právě řekl?“ Ptám se, zatímco mým tělem proudí horký a prudký vztek.

„Jdi mi z očí, ty děvko,“ zahuhlá, když ho jeho kamarád odtáhne zpátky, a ruka se mu omotá kolem té mé, sevřené v pěst.

„To je v pořádku, April. Vezmi nás domů, prosím,“ řekne Harris a přiblíží se ke mně.

„April,“ zašeptá Molly a zní to utrápeně a já přeruším svůj pohled na toho kluka, ale až poté, co si na něm všimnu každého detailu.

„Vezmeme vás dva domů.“ Můj hlas zní napjatě i mým vlastním uším, když vezmu Molly za ruku a Harris mě pustí.

Když vyjdeme ven, jsem vděčná za chladný večerní vzduch, protože ho potřebuju, aby mi pomohl zkrotit náladu. Zvlášť když mám chuť vrátit se do baru, skočit za pult, popadnout tu největší láhev Jacka, co tam mají, a omlátit s ní toho idiota o hlavu. Vím, že to ze mě nedělá zrovna dobrého člověka, ale v životě jsou chvíle, kdy je dobré chování přeceňované a lidé by se měli poučit.

K mému autu se dostaneme za polovinu času, než jsme se dostali dovnitř baru, a poté, co se Harris i Molly připoutají, vyrazím z parkoviště a odvezu je domů a přemýšlím, jestli nemá Mollyina máma pravdu. Možná je tenhle odsuzující, krutý svět příliš ošklivý pro duše, jako jsou ty jejich. Možná je lepší, když jsou před ním chráněni a chrání je.

Když dorazím k jejich budově, doprovodím je ke dveřím a ujistím se, že jsou uvnitř, než nasednu do auta a vyrazím domů s hrudí stále ztěžklou vztekem. O pár minut později dorazím ke svému domu, zajedu na příjezdovou cestu, vypnu motor a zadívám se na vchodové dveře. S vědomím, že mě po vstupu dovnitř nečeká nic jiného než ticho, debatuju o tom, že půjdu na noc k rodičům. Máma má pro mě a mé sestry stále připravený pokoj a já bych potřebovala společnost.

Zrovna když začnu pokládat ruku na klíček, který je stále v zapalování, otevřou se přední dveře a já zamrkám a jsem si jistá, že vidím, když se Maxim opře o futra a jeho oči se přes čelní sklo setkají s mými. Jeho hlava se nakloní na stranu, výraz mu změkne, když se mi srdce začne nekontrolovaně rozbušit, pak se odstrčí od rámu a vydá se k mému autu. Zadržím dech, když se přiblíží, a štípne mě v nose, když otevře dveře a natáhne se ke mně.

„Jsi tady,“ řeknu jako idiot, když mě vytáhne z auta a obejme mě.

„Říkal jsem ti, že nebudu pryč dlouho.“ Políbí mě na krk, na čelist a pak na rty, když zakloním hlavu, abych mu viděla do tváře. Když se jeho oči spojí s mýma, naplní se obavami. „Jsi v pořádku?“

„Ne,“ přiznám a odtrhnu od něj pohled, abych se mohla zabořit do jeho hrudi a obtočit mu ruce kolem pasu. „Měla jsem špatný den.“

Jeho tělo na mém ztuhne, zatímco jeho ruka sklouzne po mých zádech do vlasů, pak mi prsty obtočí prameny a on mi odtáhne hlavu dozadu, takže mi nezbývá než se na něj podívat.

„Co se stalo?“ Obavy smíšené s hněvem v jeho hlase a výrazu mi dávají najevo, že bych měla postupovat opatrně.

„Vlastně o nic nešlo.“ Položím mu ruce na hruď, nejsem si jistá, jak zareaguje, až mu řeknu, že se Cohen dnes objevil na mé prohlídce nebo co se stalo v baru, i když Harrise ani Molly vlastně nezná.

„Vypadáš, jako by se ti chtělo brečet, takže to musí být něco.“ Hřbetem prstů mi uhladí tvář a pak se mi dotkne špičky ucha.

„Lidi jsou prostě…“ Stisknu rty a pak vydechnu. „Zlí.“

„Někdo na tebe byl zlý?“ Jeho zamračený výraz se prohlubuje, když mi očima bloudí po tváři.

„Ne, jen nějaký opilý idiot se choval jako idiot.“ Vydechnu. „Vzala jsem dneska Harrise a Molly na večeři do centra, a když jsme odcházeli, Harris vrazil do nějakého chlápka, kvůli čemuž si vylil pivo na košili, a ten Harrisovi řekl, že je…“ odseknu, protože to slovo nemůžu opakovat. „Každopádně mě to naštvalo.“

„To vidím,“ řekne, a i když bych neměla, líbí se mi, že se tváří stejně naštvaně, jako se cítím já. „Kéž bych tam byl.“

„Taky bych si to přála,“ řeknu bez přemýšlení a on vypadá překvapeně. Pročistím si hrdlo, ustoupím od něj o krok a on mě pustí. „Musím si vzít tašku.“

„Já ji vezmu.“ Otevře mi dveře, vezme klíče a kabelku a pak mi položí ruku na spodní část zad.

Když dojdeme k mým dveřím, vzpomenu si, že tu byl, když jsem přišla, a nepustila jsem ho dovnitř. „Nechala jsem odemčené dveře?“

„Ne, mám klíč.“

„Samozřejmě, že máš.“ Zasměju se, zavrtím hlavou a pak si zuju boty, abych je mohla odnést nahoru. „Takže jsi ve Vegas všechno zařídil?“ Zeptám se, i když si nejsem jistá, co přesně tam dělal.

„Ne, proto jsem se vrátil dřív – abych tě přesvědčil, abys se mnou za pár dní jela zpátky.“

„Cože?“ Zastavím se a otočím se k němu čelem, zatímco mi buší srdce.

„Nelíbí se mi, že jsi tady a já tam,“ řekne lehce, když pokládá mou tašku na linku v kuchyni, a já na něj zírám a přísahám, že slyším ránu, když mi čelist dopadne na podlahu. „Nebudeme pryč dlouho. Možná maximálně týden.“

„Chceš, abych s tebou jela zpátky do Vegas?“

„Chci.“ Zkříží ruce na prsou a opře se bokem o ostrůvek. „Myslíš, že bys mohla mít v příštích dnech volno?“

Mohla bych? Určitě. Ale to, že poletím do Vegas a zůstanu s ním v jeho domě, mi připadá… no, připadá mi to obrovské, jako něco, co by udělali lidé, kteří jsou spolu už měsíce. „Co znamená ten výraz ve tvé tváři?“

„Nevím.“

„Ty nevíš, co ten výraz znamená? Nevíš, jestli můžeš dostat volno, nebo nevíš, jestli chceš jít se mnou domů?“

„Pořídím si kočku,“ řeknu mu, místo abych mu položila otázku, kterou mám na jazyku, a to – co se to mezi námi sakra děje?

„Ty si pořizuješ kočku?“

Olíznu si rty a přikývnu. „Moje sestra July je veterinářka. Nevím, jestli jsem ti to už říkala.“ Zavrtí hlavou. „No, je, a když byla včera u nás na večeři, přesvědčila mě, abych si adoptovala kotě, které jí někdo hodil do ordinace.“

„Dobře, tak si ho vezmeme s sebou.“

„Cože?“

„Letíme soukromým letadlem, a pokud vím, neexistují žádná pravidla o převážení zvířat přes hranice státu.“

„To myslíš vážně?“

„Kdyby ne, tak bych to nenavrhoval.“

Dlouze si ho prohlížím a pak se kousnu do rtu. Možná z toho nemusí být takový problém. Možná bych se měla přestat snažit nás škatulkovat, prostě se nechat unášet proudem a přestat se snažit věci komplikovat. Možná bych se měla prostě bavit a nechat to, co se stane, ať se stane.

„Dobře.“

„Jo?“ Odstrčí se od pultu a přiblíží se ke mně, oči mu potemní, jak se přibližuje. „To bylo jednodušší, než jsem si myslel.“

„Opravdu?“

„Jo.“ Líbá mě něžně a sladce, zatímco jedna jeho ruka se mi zaplétá do vlasů a druhá sjíždí dolů, aby mi objala zadek. „Myslel jsem, že budu muset udělat víc, abych tě přesvědčil.“

„Jak jsi to chtěl udělat?“ Zním udýchaně i vlastním uším.

„Vlastně jsem žádný plán neměl.“ Políbí mě na čelist a pak mě kousne do krku. „Prostě jsem věděl, že bez tebe neodejdu.“

„Ne?“ Srdce mi připadá příliš velké na to, abych ho mohla mít v hrudi.

„Kurva ne, posledních pár dní jsi mi chyběla,“ řekne a moje ruce si najdou cestu k jeho ramenům, prsty se mi zaryjí do jeho masa.

„Taky jsi mi chyběl.“ Směju se, když mě zvedá ze země a pak si mě přehazuje přes rameno. „Co to děláš?“ Držím se ho kolem pasu, když mě vynáší po schodech do druhého patra.

„Jdu ti ukázat, jak moc jsi mi chyběla.“ Stiskne mi zadek a já zavřu oči a zatraceně doufám, že to není tak dobré, aby to byla pravda.