Typhoon - 9. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Mia

Péče o její zranění nebyla zrovna snadná, protože je měla na zádech, ale nebyla hluboká. Mia se rozhodla sedět ve sprše, dokud nepřestaly krvácet, což trvalo jen asi deset minut. Pak, protože Jasper potřeboval přebalit, ho vzala do sprchy s sebou a jemně ho očistila, přičemž se snažila nemyslet na Tajfuna.

Jakmile voda začala téct studená, vylezla ven a opatrně se oblékla, než Jaspera usadila zpátky do autosedačky a uklidila kliniku. Když skončila, byla příliš unavená, než aby myslela na řízení, a tak se schoulila ve své kanceláři – přespávala tam dost často na to, aby se rozhodla postavit tam rozkládací gauč – a snažila se usnout, což bylo obtížné, protože se jí do mysli neustále vkrádaly myšlenky na Tajfuna.

Ještě nikdy nevypadal tak rozzlobeně. A pokud ano, tak ten hněv nebyl namířen proti ní. Co se mu v tu chvíli honilo hlavou? Říkal, že dítě nechce, a přesto ji koupil na aukci a oženil se s ní, přičemž celou dobu věděl, že má malého syna.

Věděla, že neměl v úmyslu zůstat s ní ženatý a že se jen choval jako gentleman. Pokud se rozhodne, že s ní zůstane ženatý, bude to proto, že mají dítě?

To Mia nechtěla, jakkoli to bylo zvláštní. Jistě, muž, který si ji vzal, protože chtěl mít pravidelnou sexuální kamarádku, byl v pořádku, ale udělat to proto, že se cítil zavázán? Ne, v žádném případě.

Stejně by to neudělal. Sám to řekl – neměl zájem být otcem. Ne, nejspíš šel vymyslet, jak zrušit jejich manželství. Nebo – otřásla se – se rozhodl vypořádat s Blakem. Nezáviděla tomu druhému měniči, ale napadl ji i Tajfuna. Chápala, v čem spočívá spravedlnost.

Před kanceláří se ozvala rána a Mia se napřímila. Když zamířila ke dveřím – rychle se podívala na Jaspera, který na rozdíl od ní tvrdě spal –, rozletěly se. Do chřípí jí zaútočil pach krve a shnilého ovoce a ona se instinktivně stáhla.

Upír stojící ve dveřích nebyl tak bledý jako obvykle. Aby mohl být takhle venku na slunci, musel pít krev měničů… a nedávno. Mia se podívala na jeho krví potřísněné tělo a zachytila jeho slabý, divoký pach.

Odtáhla se od upíra a její tygr vyrazil na povrch. Jestli si myslel, že se vzdá bez boje, tak si přišel na něco jiného!

„Mia Efron?“ zeptal se upír, temné oči upřené do její tváře.

„Co sakra chceš?“

Upír vykročil vpřed. „Potřebuju tě. Robby tě potřebuje. Umístil jsem ho do toho pokoje. Prosím, vím, že nemáš důvod věřit upírovi, ale jsem tu pro tvou pomoc. Prosím.“

Mia zaváhala. Možná byl upír upřímný. Ale možná zase nebyl. Mohla by to riskovat? Z nehtů jí vyrostly drápy. V ústech se jí vyostřily zuby. Na těle jí začala rašit ohnivě oranžová srst.

„Upírům nepomáhám,“ odplivla si na něj. „Vypadni z mé kliniky, nebo…“

Odněkud zpoza upíra se ozval Tajfunův hlas. „Mio?“

Projela jí vlna šoku. Chvíli stála jako přikovaná, než váhavě vykročila vpřed. „Proč by upír chtěl pomáhat svému největšímu nepříteli?“

Upírovi se stáhla čelist a také ustoupil, i když nevěděla, jestli proto, aby Miu stále přitahoval dopředu, nebo aby si mezi nimi vytvořil odstup, kdyby se rozhodla zaútočit. Upír zavrtěl hlavou. „Robby není můj nepřítel.“

Robby. Mia ještě chvíli váhala, než zavrtěla hlavou. Tajfunovo pravé jméno nikdy neznala; Robby se k němu zřejmě vůbec nehodilo. Pokud to byl opravdu on…

Někteří upíři dokázali měnit hlas, ale jejich upíří schopnosti se po vypití krve měničů podstatně oslabily. Venku bylo poledne – každý upír, který se tam ten den pohyboval, musel vypít značné množství krve měničů, což znamenalo, že už nebude mít své strašidelné schopnosti.

„Co se stalo?“ vyhrkla, když prošla kolem upíra do místnosti, kde se nacházel Tajfun, a hned jak vešla, zastavila se.

Tajfun ležel na posteli, to ano, ale nevypadal… jako on sám. Jeho kůže byla mramorově bílá – jeho obvyklý odstín se blížil opálené jelení kůži. Z tváře mu zářily krvavě rudé oči a v ústech měl výrazné tesáky. Ani ty zuby nebyly zakřivené, špičaté tesáky měničů. Tyhle byly rovné, oboustranně nabroušené a zřetelně upíří.

Hrůza jí zaplavila hruď, když o krok ustoupila. Měniči se nemohli změnit v upíry. Byli otrávení jedem. Výsledek pokusu upíří DNA přepsat DNA měniče byl vždycky fatální.

Viděla, jak se Tajfun proměnil ve svého vlka; nebylo možné, aby se stal upírem! Nemožné!

„To je nějaký vtip?“ vyhrkla.

Tajfunův pohled byl široký a vyděšený, jak se na ni upíral. Těžce funěl a snažil se vymrštit, ale jeho tělo bylo tak potlučené, že byl zázrak, že byl vůbec při vědomí. Jeho pohled zalétl k upírovi. „Proč jsi mě přivedl…“ Oči se mu stočily do týla a on ochabl. Z rukou mu na podlahu kapala krev.

Upír se k němu vrhl a jemně ho přitiskl k sobě. Jeho tmavé oči se prosebně obrátily k Mie. „Prosím, potřebuje krev. Nevěděl jsem, kam jinam ho mám vzít.“

„Krev?“ Miin mozek jako by nechtěl pracovat. Co se to sakra dělo? Co se to děje? „Protože… je to upír?“

„Jen napůl. Prosím tě, vysvětlím ti to, až se uzdraví. Máš tady přece krev, ne? Tohle je klinika, kde se léčí zranění měničů – musíš mít krev.“

„V poslední době jsme utrpěli několik ošklivých útoků,“ zamumlala Mia. „Neměla jsem čas doplnit zásoby.“

Poslední zásoby jí vzali lidští zdravotníci, když převáželi pacienty do nemocnice. Na klinice už nebyla žádná krev kromě upíří. Otevřela ústa, aby řekla, že krev přece jen má, když upír pod nosem zasyčel.

„Tak ho budeš muset nakrmit. Já nemůžu. Moje krev to jen zhorší.“

Mia se cítila ochromená, když zírala na Tajfunovu tvář. Každou vteřinou slábl a zápach hnijícího ovoce sílil. Vůně krve byla téměř přemáhající, přestože proud z jeho ran se začal zpomalovat. Co se stane, až mu krev dojde úplně? Zemře, nebo se z něj stane skrz naskrz upír?

Upír si pohladil vlasy a z očí mu vytryskly slzy. Pohled na jeho pláč a něžný způsob, jakým držel Tajfuna, vyvolal v Miině mozku cosi. Nemohla jen tak sedět a nic nedělat, zatímco upír se staral o někoho, kdo potřebuje pomoc.

Vykročila vpřed a trhla rukávem za paži. Napadlo ji, že kdyby byl na klinice ještě někdo jiný, Tajfun i upír by už byli mrtví a ona by tomu nemohla nijak zabránit. Žaludek se jí sevřel, ale zahnala ty myšlenky stranou. Kromě ní, upíra, Tajfuna… a Jaspera tam nikdo jiný nebyl.

Bohyně! Jestli byl Tajfun upír, co to znamenalo pro Jaspera?

„Co mám dělat?“ zeptala se Mia a přidržela zápěstí nad Tajfunovým obličejem – nechtěla si k těm tesákům přiblížit krk.

„Prostě mu dej zápěstí do pusy. Instinkt to zařídí.“

Tajfun se napjal. Oči se mu zaleskly a vydal ze sebe protestující zvuk. „Ne… neublížím…“

Upír ho znovu pohladil po vlasech. „To nedopustím, Robby. Slibuji. Nedovolím, abys jí ublížil. Postarám se, abys přestal.“

Tajfun zasténal. Hlavu mu sklouzla na stranu. Kolik času mu zbývalo?

Upír přitiskl Tajfuna ke stolu a Mia se zhluboka nadechla. Aniž by si dovolila myslet na cokoli jiného, přitiskla zápěstí Tajfunovo ústům.

Tajfun zakňučel. Oči se mu rozzářily. Jeho krvavé duhovky se na ni upřely a jeho čelist se rozevřela. Zakousl se Mie do zápěstí tak rychle a silně, že se nezmohla na nic jiného než na trhnutí a ze rtů se jí vydral výkřik bolesti.

Jeho zuby se jí prodraly kůží a začal sát. Bolest se jí rozlévala po paži, začínala v místě, kde se s ní spojila jeho ústa. Z hrudi se mu vydralo temné zavrčení.

Mia se instinktivně odtáhla a Tajfun zavrčel, když se na ni vrhl.

„Nezastavuj ho,“ odtušil upír, „ještě ne.“ Snažil se udržet Tajfuna na místě.

Z Miina zápěstí odkapávala krev, ale ona přesto přiložila ruku zpátky k Tajfunovým ústům a ten začal znovu sát. Cítila, jak jí krev opouští tělo. Brzy se jí začaly třást nohy.

„Už nemůžu,“ vykoktala.

Podlomila se jí kolena, opřela se o stůl a zalapala po dechu. Chtěla se znovu odtáhnout, ale Tajfunův boj zesílil a ona se neodvážila. Co kdyby se uvolnil a šel jí po krku?

Upír ovinul paže kolem Tajfunova těla, vylezl na stůl a přitiskl ho k sobě. Běž,“ zavrčel. „Rychle!“

Miin mozek se začal točit. Nejdřív si nebyla jistá, co upír říká.

„Běž!“

Její tygr zavyl a instinkt převzal vládu, když se Mia odtrhla od Tajfuna. Klopýtala ke dveřím a slyšela, jak se za ní zvedají kletby a výkřiky.

Upír chrčel námahou, kterou vynaložil, aby udržel Tajfuna v kleštích. Hluk zřejmě probudil Jaspera, protože z její kanceláře se ozvalo tenké kvílení. Mia se rozběhla k synovi a cestou popadla autosedačku. Klíče ležely na stole, a když šla ke dveřím, málem je minula. Třásly se jí nohy a ruce ztěžkly. Sotva se udržela ve vzpřímené poloze, jak se kymácela ke vchodu do budovy.

Za jejími zády se ozvalo zavytí a ona přidala na rychlosti, jak jen to šlo. Doběhla ke svému autu, spěšně zacvakla sedačku a skočila na místo řidiče. Musela se odtamtud dostat pryč, prostě jet co nejdál.

Tajfun byl… co? Upír, měnič, nebo nějak obojí? Slyšela zvěsti, že někteří upíři se snaží vytvořit hybridy upírů a měničů, ale to bylo nové. Tajfunovi bylo nejméně pětatřicet let, o něco víc než jí. Kdyby tu už přes třicet let běhal hybrid upíra a měniče, věděla by o tom, ne?

A on byl vždycky ten poslední, kdo měl s upíry slitování. Kdyby byl sám upír, proč by to dělal? Pokud ovšem nepracoval z této strany na oslabení Bratrstva, aby je přivedl do bodu, kdy bude nutná totální válka.

Byl Jasper kříženec upíra a měniče, kterého chtěli? Co by se s ním stalo, kdyby to Bratrstvo zjistilo? Stačily by jejich ochranitelské city k ní na jeho záchranu?

„Bohyně staré i nové, ochraňujte nás,“ zašeptala a v krvi jí kolovala hrůza. Kdyby takové bohyně existovaly, staraly by se o jednoho bezvýznamného tygra?

Nevěděla, kam jede, dokud neskončila před známým sídlem. Nebylo tak velké jako to jeho v Ivywoodu, ale Josef měl dům v každém městě, kde mělo Bratrstvo svou pobočku, Easthallow nevyjímaje.

Mia si omotala kolem zápěstí pruh látky, když zastavila u brány.

Z reproduktoru na straně příjezdové cesty se ozval znuděně znějící hlas. „Jméno a firma.“

„Mia Efron.“ Měla by jim říct, co se stalo, nebo předstírat, že Andyho jen kontroluje? Možná ani jedno. „Potřebuju dovnitř, prosím. Roxy a Josef mě znají.“

Nastala krátká pauza, než se brána otevřela. Mia si úlevně povzdechla, když vjížděla dovnitř.

Roxy a Josef na ni čekali u vchodových dveří a oba se tvářili zmateně a ustaraně. Mia už nechtěla mluvit o ničem, čeho byla svědkem, když vystupovala z auta. Jasper se vztekal a jí se zmocnila únava.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se Roxy a sešla dolů, aby ji přivítala.

Mia se na ni zadívala a zavrtěla hlavou. „Potřebuju někde na chvíli zůstat. Někde v bezpečí.“

„V bezpečí před čím?“ naléhal Josef.

Mie stoupla v krku žluč. „Prostě v bezpečí. Prosím, můžu tu zůstat?“

Roxy ji objala kolem ramen. „Samozřejmě. Máš nějaká zavazadla?“

„Ne.“ Dokonce si nevzala i tašku na pleny. Zakolísala na místě a brada jí spadla na hruď. „Potřebuju si odpočinout.“

„Samozřejmě. Zavedu tě do pokoje.“

***

Mia se rozhodla, že Roxy a Josefovi nic neřekne. Místo toho spala tak dlouho, jak jen to šlo, než vstala, aby vyhledala Roxy. Našla ji sedět s holčičkou a Jasperem. Roxy vypadala znepokojeně, ale netlačila na ni, když Mia řekla, že o tom nechce mluvit. Tygřice se schoulila na pohovce a navzdory spánku se cítila naprosto vyčerpaná. Nebylo možné zjistit, kolik krve ztratila, ale o to nešlo.

Právě když Roxy otevřela ústa, zazvonil Mie telefon. Při tom zvuku sebou trhla, protože posledních pár dní nevěstil nic jiného než intenzivní práci, vyčerpání a zmatek. Když ho Mia zkontrolovala, zjistila, že jí volá Tajfun. Vzduch jí vyrazil dech a ona nejistě zírala na telefon.

„Udělal Tajfun něco?“ zeptala se Roxy a zadívala se na telefon.

Mia se postavila. „Já nevím. Já… musím to vzít.“

Spěšně odešla z místnosti, protože věděla, že Roxyiny ostré uši rozhovor zachytí, i kdyby měla Mia na uších sluchátka. Podařilo se jí to zvednout těsně předtím, než se hovor přepnul do hlasové schránky, a zhluboka se nadechla, než si telefon přiložila k uchu.

„Haló?“

„Ahoj.“ Tajfun zněl opatrně a nejistě. „Nebyl jsem si jistý, jestli to zvedneš.“

„Taky jsem si nebyla jistá.“

Nastal okamžik ticha. „Můžeme si promluvit? Osobně? Je toho prostě hodně… nemyslím si, že probírat to všechno po telefonu bude opravdu fungovat.“

V tom měl pravdu. Nedalo se říct, kdo by mohl slyšet jejich rozhovor, když spolu telefonovali. Kromě toho potřebovala vidět jeho tvář, aby věděla, jestli mluví pravdu. V každém případě potřebovala odpovědi. I když ji děsila představa, že půjde za Tajfunem a zjistí, že je spolčený s upíry, potřebovala odpovědi. Nejen proto, aby věděla, co je zač, ale i kvůli Jasperovi. Měla za svého syna zodpovědnost a musela vědět, jestli to zvládne správně.

„Můžeme se sejít,“ řekla pomalu. „Uvidíme se na klinice.“

„Děkuju,“ vydechl Tajfun a zavěsil.