TAN - 17. kapitola

 Překlad: Lucianna

Jaké překvapení vymyslí Callie pro Tannera k Celiiným narozeninám? A co to přinese dál? Kdo bude další, koho se bude gang chtít zmocnit?

Kapitola 17 – Joanne

„Samozřejmě,“ řeknu Callie, zatímco si rovnám tetovací inkoust v malých lahvičkách na celý den, a připravuji pistoli na svého prvního oficiálního zákazníka.

Alarick byl potěšen mým výsledkem na tom kousku, co mi dal a řekl mi, že mohu oficiálně pracovat pod ním na plný úvazek. Byla jsem tak nadšená, že jsem ho chtěla obejmout, ale samozřejmě jsem to neudělala, protože páni, bylo by to divné. I tak, je to všechno, co jsem kdy chtěla. No, ne co jsem vždycky chtěla, k čertu, ani jsem si nikdy nemyslela, že moje kreslící schopnosti mě někam dostanou, tím méně sem, ale život má způsoby, jak vás vzít někam, kde jste to nikdy nečekali.

„Děkuji ti tak moc, to je úžasné. Nedostaneš se do problémů?“

Zavrtím hlavou. „Ne, ty platíš, takže je jedno, za koho to je. Mám dneska odpoledne místo, pokud máš pro něj v hlavě něco, co bys chtěla.“

Callie se zamračí a její tvář je dneska pěkně oteklá. Když jsem zjistila, co se jí stalo, vyděsila jsem se. Ujistila mě, že je v pořádku, ale sakra, dostali se příliš blízko. Muži se rozhodli, že zůstanou s námi nyní i v práci. Ačkoliv Alarick souhlasil, že když jsem tady, zajistí někoho ke mně na celou dobu. Takže je to hlavně když jsme doma, venku, nebo tak. Tanner vysadí v práci Callie a pak ji vyzvedne, a dovede ji dovnitř i ven. Když je tam, je v bezpečí.

Věci se staly tak nějak… žhavé, dá se říct.

„Opravdu nevím, co mu dát, to je to. Zjevně chci, aby to mělo něco společného s Celií, protože má dneska narozeniny, jen prostě nevím co.“

„Nech to na mě. Vymyslím něco úžasného, než ho sem přivedeš.“

Platí Tannerovi tetování Celie, k připomínce jejích narozenin, ale také aby měl něco na sobě celou dobu k připomínce jeho sestry. Je to skvělý nápad, jen doufám, že to půjde dobře a on to uvidí jako dobrý záměr. To napětí mezi nimi je nejspíš silnější, než napětí, které je mezi Tatumem a mnou a to už je co říct.

„Strašně moc ti děkuji. Je ještě něco dalšího, co pro něj chci udělat, ačkoliv nevím, jestli s tím bude v pohodě. Ale tak, nemůže mě už nenávidět víc, než už mě nenávidí, ne?“

Usměji se na ni a cítím se špatně, protože vím, že ji to zabíjí. Vím, že vidět ho s Madeline ji zabíjí. Vím, že ji to všechno trápí, ale drží si tvář ohledně toho všeho a dobře to skrývá. Jsem její nejlepší kamarádka ovšem; viděla jsem to nejhorší z ní, takže vím, kdy se drží bolesti a snaží se ji zakrýt.

„Děláš správnou věc, když na nic z toho nereaguješ,“ řeknu jí, když obkládám křeslo folií, kvůli hygienickým důvodům. „Vím, že ti to ubližuje.“

„Jo,“ vydechne, „není to snadné. Vidět ho s Madeline. Minulý večer, když mi pomohl, jsem musela vyjít a sedět s nimi u večeře. Rukou jí stále hladil po noze a…“

Její hlas se vytratí a tvář zkroutí. Přestanu s tím, co dělám a věnuji jí pohled, který říká, že jí rozumím, opravdu ano. Nedovedu si představit nic horšího. Ten pocit musí být pohlcující a vím, že toho v životě už zažila dost. Zaslouží si štěstí, ale vypadá to, že kamkoliv se pohne, nemůže ho najít.

„Brzy bude po všem,“ řeknu jemně.

„Co když se s ní miluje v té posteli? Někdy v noci tam ležím, když je dům tichý a přemýšlím o tom. Poslouchám, jestli to uslyším a pak se cítím tak hloupě, že jsem tak patetická. Je to prostě těžké. Vědomí, že jsou tam spolu. Bolí to.“

„Jsi víc než vítaná přijít kdykoliv ke mně do postele,“ řeknu jí. „Když to bude příliš moc. Myslím tím, musela bys čelit Tatumovi a Ethanovi, ale není to tak zlé, jako Tanner a Madeline.“

Callie vydechne. „Jo, Ethan. Chci s ním mluvit pokaždé, když jsme v jedné místnosti, ale on prostě odejde a vyhýbá se mi. Je ublížený, nejspíš nejvíc ze všech, vzhledem k tomu, čím vším jsme prošli. Nevím jak s ním mluvit, nebo ho přimět, aby poslouchal.“

„Svaž ho, myslím že to je tvoje nejlepší možnost,“ řeknu a já slyším jak se zasměje.

„To není špatný nápad.“

„Ale vážně, prostě požaduj, že si promluvíte. Vyslechne tě. Připomeň mu, že to jednou taky podělal a vyslechla jsi ho. Dluží ti to samé.“

Ušklíbne se. „Jsi brutální, ale miluju to.“

Pokrčím rameny. „Jsem unavená neříkat jak to je. Je čas, abychom všichni začali být otevření, i když je to naposledy, co jsme všichni spolu.“

Ta myšlenka bolí, nebudu lhát. Bodá mě to přímo do srdce. Ačkoliv je tu všude kolem tolik napětí, být znovu kolem nich, mít nás všechny pohromadě, je dobrý pocit. Tak zatraceně dobrý. Chybělo mi to víc, než jsem si uvědomovala. Myšlenka na to, že odejdou jakmile tohle bude za námi a nikdy víc je neuvidím, mě opravdu trápí.

Jen nevím, co s tím v tuhle chvíli dělat.

„Jo,“ zamumlá Callie a bez pochyby má stejně myšlenky jako já. „Víš co, myslím, že potřebujeme oddech. Přijď zítra večer po práci ke mně a dáme si pár drinků. Jen ty a já. Zamkneme se před celým světem.“

Přikývnu a usmívám se. „To zní dobře.“

„Dobře, no, dostanu sem Tannera. Uvidíme se později?“

„Uvidíme se, zlato.“

Když je pryč, jsem zaneprázdněná s přípravou svého stanoviště a pak dělám pár malých tetování klientům, kteří přijdou, jako motýlky a kytky. Když dokončím po pár hodinách posledního, umyju se a podívám se na Alaricka, který přišel krátce potom, co Callie odešla. Dělá velkou věc a ještě nepřestal. Musí být vyčerpaný.

„Jdu si pro nějaké kafe a oběd,“ řeknu mu. „Chceš taky?“

„Jo,“ zamumlá, paži ohnutou, jak dál stínuje.

„Dobře.“

Vyjdu ven ke kavárně, která je hned vedle. Je to příhodné umístění, zvlášť v hektických dnech. Můžeme vzít kávy a obědy, nebo dokonce snídani. Příležitostně večeři, když je tady hodně práce. Je to po ruce a je to přímo tady, takže si říkám, že je bezpečné jít prostě jen vedle. Stále vidím výlohu salónu, když stojím před kavárnou.

Mýlím se. Samozřejmě.

Ve chvíli, kdy dojdu ke kavárně, se mi omotá ruka kolem paže a cukne to se mnou ke straně budovy tak rychle, že ani nevykřiknu. Tělo mi narazí do zdi a na pusu se mi připlácne ruka. Muž, kterého jsem nikdy předtím neviděla, stojí přede mnou, má na sobě tmavou mikinu a sluneční brýle, abych neviděla jeho tvář. Na břiše mám přitisknutou zbraň a druhá jeho ruka mi zakrývá ústa.

„Ani se kurva nehni.“

Ach Bože.

Sledují nás tak zblízka, že skočí po šanci, že jen vykročím ven a jdou po mě?

Jsem vyděšená. Nemůžu bojovat, protože pokud to udělám, prostě mě nejspíš zastřelí a odejde pryč a nechá mě tady v tom shonu a ruchu, aby mě našli mrtvou, na ulici. Dostal mě do nevýhody a ví to.

Srdce mi začne rychle bušit a dlaně se mi zpotí, když si uvědomím, že jsem v prdeli. Odejde odtud se mnou a nikdo to nebude vědět. No, Alarick to zjistí za pár minut co jsem odešla, ale to už bude příliš pozdě.

Zatraceně.

Proč se tohle děje?

„Zkurveně od ní odstup, nebo ti vystřelím mozek z hlavy na chodník.“

Alarickův hlas nás oba přiměje otočit hlavy, abychom ho viděli stát na konci budovy, s pistolí namířenou přímo na hlavu toho chlapa, a pohled nasraný a zuřivý. Chlap na krátký okamžik zaváhá a pak mě pustí a uteče, přesně jako to udělal, když byl chycen s Callie. Kdokoliv, kdo dostal tuhle hnusnou práci nás dostat, v tom zjevně není moc dobrý.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se Alarick když přijde a zběžně mě prohlédne.

„Jo,“ řeknu roztřeseným hlasem. „Objevil se z ničeho nic.“

„Je to horší, než jsem si myslel, ti chlapi vás chtějí a začínají být ve svých pokusech odvážní.“

„J-j-jak jsi věděl, že mě měl?“ zeptám se a hlas se mi stále chvěje.

„Jakmile jsi vyšla ven, vzpomněl jsem si, že jsem slíbil Tatumovi, že tě ohlídám. Řekl jsem si, že bych tě měl jít zkontrolovat, což bylo tvoje štěstí.“

„Děkuji ti,“ zašeptám a vykročím k němu na třesoucích se nohou.

„Bez problému. Budu sem muset dostat víc lidí. Zajistím to. Zpátky do práce.“

Oba dojdeme zpátky do salónu, vykašleme se na náš oběd a Alarick se rozhlíží kolem, když jdeme, očima skenuje všechno, všechna auta, každého člověka, každý obchod. Hledá je, ale nemyslím si, že je najde, k čertu, ani nevíme koho v tuhle chvíli hledat.

Nevíme, jak jeho muži vypadají.

„Zavolám bratrům, co jsou poblíž, aby to zkontrolovali,“ řekne když si sedne a vrátí se zpátky k tetování, které dělal než mi zachránil zadek. „Nechám tě sledovat, zvláštní ochranku.“

„Já prostě…“ řeknu váhavě, když si sednu na své křeslo. „Nechápu to.“

„Nemusíš to chápat. Tihle muži jsou na misi a dokončí tuhle misi, aby bylo po jejich.“

„Protože jsme šli na policii?“

Alarick přikývne, zapne znovu pistoli a vrátí se k práci. „Něco ti vysvětlím. Muži jako on, si musí držet pověst. Vím to, protože jsem v tom byl, jsem tam. Když sejmeš takovou skupinu a oni tě nechají odejít jen tak, lidé si všimnou. Když tě nechají jít, otevřou dveře tomu, že s nimi začnou vyjebávat všichni. Ne, oni musí dosáhnout svého a to je, že s nimi nikdo vyjebávat nebude.“

To dává smysl.

Opravdu ano.

„Jak se z toho teda dostaneme, pokud to nikdy nenechají být?“

Alarick se zastaví a podívá se na mě. Jeho pohled říká všechno. Nemusí říct ani slovo, nemusí dál nic vysvětlovat, vím přesně, co jeho pohled říká.

Jediná cesta z tohohle všeho je…

Zabít je.

*****

„Víš, co tam děláš?“ zeptá se Tanner, když si stáhne tričko přes hlavu a pak si lehne na stůl, tváří ke mně, s odhalenou hrudí.

Vidím, proč je pro Callie tak těžké na něj nezírat, nebýt jím posedlá, nechtít ho tak moc, jak ho chce. Je nádherný, ale nejen to, je mužný a silný. Je to mocný muž a ví to. A nese to s hrdostí.

„Ano,“ řeknu mu. „Jsi si jistý, že to chceš?“

„Callie chce, abych to měl.“

„Není to Calliino tělo,“ řeknu a otírám prázdné místo nad jeho srdcem, kde umístím tetování.

„Nikdy jsem nepomyslel na to, že bych si pro Celii něco takového udělal. Nejsem proti.“

„Dobře, protože jakmile to tam bude, nepůjde to dát pryč. Chceš to vidět?“

Zavrtí hlavou. „Ne, tohle je její věc. Nechám jí to udělat.“

Umístím šablonu a přenesu inkoust na jeho kůži, čímž získám jasný obrys nádherného designu se jménem Celie. Tenhle jsem udělala víc mužský, s křížem a několika unikátními vzory. Je to opravdu skvělé a jsem na to pořádně hrdá. Vím, že to pro Callie hodně znamená, dát to Tannerovi.

„Nemyslela jsem si, že bys jí mohl nechat tohle udělat,“ řeknu a mávnu rukou nad jeho hrudí, abych osušila inkoust a mohla začít.

„Proč bych neměl?“ zeptá se a jeho pohled se na okamžik setká s mým, než se vrátí očima k obrazům na stěnách, které pokrývají celý salón.

Obrazy tetování, návrhů a certifikátů.

„Ty víš proč,“ řeknu a naplním si pistoli. „Vy dva si moc nerozumíte.“

„Očekáváš, že bychom měli?“

Zavrtím hlavou. „Ne, to nečekám. Vím, že jsi na ni naštvaný, ale to je proto, že ji nechápeš. Opravdu ne. Udělala to, co musela udělat. Máš vůbec představu, jaké to je, žít Calliin život?“

„Zasvěť mě,“ zamumlá, když dá ruce podél těla a já zapnu pistoli a namočím ji do inkoustu.

Přivedu ji k jeho kůži, nakloním se nad něj a mám pocit, že jsem příliš blízko někomu, kdo pro Callie znamená tak moc, aby mi to bylo příjemné, ačkoliv nemám na výběr.

„Nikdy nežila. To, co se stalo s Celií, se stalo když byla velmi mladá. Nikdy nezažila život, nebo zábavu, nebo večírky, nebo kluky, nebo cokoliv co jsme si my všichni užívali, když jsme dospívali. Žila s bolestí a traumatem, a pak se dostala ven a dostala víc bolesti a víc traumat. Věřila lidem a ti lidé ji zlomili, přesto se držela poblíž, stále chtěla věci napravit. Musíš pochopit jaké to je. Žít s těmito pocity každý den.“

„Neměla odejít bez rozloučení.“

„Ne,“ řeknu a zpevním ruku, abych udělal obrysy, „neměla. Ale byla vyděšená. Celý její svět se točil. Představ si, prosím, jen na vteřinu, že jsi ona. Chtěla být s tebou, ale věděla, že tvoje rodina ji nikdy nepřijme. Věděla, že ji ty nikdy nepřijmeš. Měla strach a byla zmatená. Utekla a neměla to udělat, ale pokud bys  dokázal upřímně říct, že to nechápeš, lhal bys sám sobě.“

Na chvíli ztichne a pak řekne, „Zatraceně mě to zlomilo. Chápeš to? Zlomilo mě, když jsem zjistil, že je pryč. Všechno co se stalo a ona odešla a nechala to viset nevyřešené. Vím, co jsem jí udělal, vím, co si prožila, prostě jsem jen nečekal, že odejde, aniž by mi to řekla.“

„Udělala chybu, Tannere. Jsme jen lidé, děláme je. Ona jen potřebovala se znovu nadechnout, bavit se, žít. Bože, ta holka nikdy nebyla ani na skutečném rande s někým, koho miluje, nikdy nebyla na prázdninách, nikdy nejela na koni, ani nesurfovala, nikdy nebyla na tůře nebo v autokině. Rozumíš tomu? Nikdy nebyla svobodná. Nikdy.“

„Je svobodná teď?“ zeptá se Tanner.

Zavrtím hlavou. „Ne, není. Konečně se někam dostávala, ale teď přišlo tohle. Stále neví jak dýchat, ale zasloužila by si to.“

„Má přítele?“

„Jakea? Ne. Není to přítel. Vídá ho, ale…“

Odmlčím se, nejsem si jistá, jestli bych měla pokračovat. Callie mi věří a nechci zradit její důvěru, ale zároveň nechci, aby si zničila zbytek života tím, že by nebyla upřímná sama k sobě, nebo k těm okolo ní. Je do Tannera zamilovaná, pokaždé když se na něj podívá, její pohled se změní, její tvář se změní, a já vím, že její srdce patří jemu, i když je to komplikované.

„Ale co?“ pobídne mě Tanner, když nepokračuji.

„Ale její srdce mu nepatří. Chodila s pár muži, ale nikdy to nevydrželo. A je to proto, že má místo jen pro jednoho člověka, a ten člověk si právě přivedl jinou ženu do jejího domu a mává jí tím před obličejem jen proto, aby jí to vrátil. To si nezaslouží.“

Zmlkne, na dlouhou dobu a já přemýšlím, jestli jsem do toho vážně šlápla.

„Nepřivedl jsem Madeline, abych jí ublížil. Já ne…“

„Neuvědomil sis, že tě stále miluje? Jistě, nejsi tak jednoduchý, Tannere.“

„Opustila mě, Jo. Řekla bys, že tě někdo miluje, když se sebere a odejde?“

Má pravdu. Neřekla. Chápu na co naráží.

„Ne, máš pravdu, neřekla. Ale Callie… Ona je jiná. Byla tak vystrašená ze své lásky k tobě, myslím tím vážně, sedni si a podívej se na to. Zabila tvou sestru, i když to nebylo úmyslně, a je vyděšená žít každý den s tím, že jí to visí nad hlavou.“

„Už ji za to neviním.“

„Ale tvoje rodina s tím má problém a jak jsi jí řekl, hluboko v sobě ji vždycky uvidíš jako holku, která zabila Celii. Nikdy tomu neunikne. To si nezaslouží.“

„Nevidím ji tak, už ne,“ řekne mi. „Hodně jsem o tom přemýšlel, víc než si dovedeš představit, a nehody se stávají. Prostě stávají. Každý zkurvený den. Co se stalo Callii, bylo špatné načasování, ale kdyby to nebyla ona, byl by to někdo jiný. Nebyla to její chyba.“

„Měl jsi jí to říct,“ řeknu mu, otřu inkoust z jeho kůže a pokračuji.

„Řekl.“

„No, možná jsi ji měl přimět, aby tomu věřila.“

Nic dalšího neřekne, prostě otočí hlavu na stranu a znovu kouká na obrazy, myslí jinde.

Vím, že rozhovor skončil, takže se ponořím do práce na jeho tetování. O hodinu a půl později, přijde do salónu Callie. Je nervozní z celé té věci, ačkoliv to byl její nápad. Je vyděšená a nejistá, jak se dostat k Tannerovi, nebo co udělat, aby se dneska cítil líp, ale skutečnost, že tomu věnuje své úsilí, říká všechno.

„Jak to jde?“ zeptá se, zastaví se u stolu a pohlédne dolů na Tannera, který otočí hlavu, aby na ni viděl.

„Jde to dobře,“ řeknu jí. „Vypadá to skvěle.“

Nakoukne dolů na tetování a oči jí zrudnou a naplní se neprolitými slzami. „Je to krásné,“ řekne napjatým hlasem. „Páni, Jo, je to naprosto perfektní.“

„Jo, jsem na to hrdá,“ usměji se na ni.

„Kdyby tady byla, milovala by to,“ řekne Callie víc pro sebe, než cokoliv jiného.

„Měli jsme tradici,“ promluví z ničeho nic Tanner. Callie se na něj podívá a on dál mluví. „Každé narozeniny trvala na tom, že půjdeme do útulků pro bezdomovce s cupcaky. Chtěla sdílet svou radost s těmi méně šťastnými. Byla takový dárce. Takže jsme strávili celý den pečením všech těch cupcaků a pak jsme šli a rozdávali je. Milovali ji za to a to jí dělalo tak zatraceně speciální.“

Callie se usměje, trochu, ale upřímně. „To zní, že byla opravdu úžasný člověk.“

Tanner přikývne. „Byla. Zatraceně neuvěřitelná.“

„Měla štěstí, že měla tak skvělou rodinu.“

Než může Tanner odpovědět, vejde do salónu Madeline, věnuje  Callie a mě úsměv, než přijde, vezme Tannera za ruku a pak se skloní, aby ho políbila. Callie odvrátí pohled s bolestí ve tváři. Je mi jí líto, tak moc, že chci prostě křičet, protože vím, jak moc jí to právě teď zraňuje.

„Vypadá to úžasně, zlato,“ řekne Madeline a nakloní se, aby se podívala.

Tanner pohlédne na Callie a ona zamkne svůj pohled v jeho, a sakra, tolik toho mezi nimi proběhne, že mě bolí srdce. Kéž by měli šanci si promluvit, jen být spolu a všechno otevřít. Je jasné, že to oba potřebují.

„Měla bych jít,“ řekne Callie tichým hlasem. Dívá se dolů na tetování a zamumlá, „Všechno nejlepší, Celie.“

Pak se otočí a odejde.

Zatraceně.

Proč to prostě nemůže být jednodušší?
Kurva proč?