Typhoon - 8. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Tajfun

„Nechtěla jsem ti to říct.“

Z Miiných očí zářil strach, ale ona vzdorně zvedla bradu a upřela na něj pohled. Ruce měla kolem jeho krku, její váha ho hřála v náručí. Venku oba měniči popoháněli Hailstorma pryč, nejspíš doufali, že se nepromění a neobrátí se proti nim.

Idioti. Jako by něco takového udělal za bílého dne, když jsou tu svědci.

Tajfun jednou rukou zamkl dveře a pak Miu odnesl do jedné z vyšetřoven. Pustil ji na vyšetřovací stůl, nevšímal si jejího vrávorání a zadíval se na ni.

„Co to kurva je?“

Mia ho odstrčila a roztřeseně se postavila na nohy. „Jasper mě potřebuje.“

Natáhl se po její paži, aby ji zastavil, ale dítě plakalo. Tajfun ustoupil, aby ji nechal vstát, a následoval ji do zásobovací místnosti. Ruce se jí třásly, když odemykala dveře. Krev jí potřísnila šatstvo a podle jejího přerývaného dechu poznal, že má bolesti. Nedokázal se však přinutit, aby jí pomohl, ani když otevřela dveře a našla dítě napůl zastrčené pod policí.

„Jsi v pořádku?“ Mia rychle sebrala své dítě a přitáhla si ho do ochranitelského objetí. „Pst, to je v pořádku. Máma tě má.“

Nakoukla na něj přes rameno, v očích stále strach. Chtěl se zlobit, že se ho bojí, ale nedokázal se rozhodnout pro dominantní emoci. Jediné, co mohl dělat, bylo stát tam a zírat na ni.

Do mozku mu pronikl pach krve a Tajfun zavrtěl hlavou. Chytil Miu za loket, odvedl ji zpátky do vyšetřovny a z malé skříňky vytáhl nějaké čisticí prostředky a gázu.

„Sundej si triko,“ zavrčel na ni.

Mia se posadila na postel a zírala na něj. „Ty mi nic neřekneš?“

„O čem?“

„Vážně si teď chceš hrát?“

Tajfun upustil zásoby na postel vedle ní. „Co bych měl říct? Mluví z cesty. Brala jsi antikoncepci a my jsme použili kondom.“

Mie se rozšířily nozdry. „Jo, a stejně jsem skončila s dítětem. Šance byla jedna ku milionu. Antikoncepce, kterou jsem používala, byla účinná na devadesát devět procent a kondomy jsou účinné na devadesát osm procent. Dohromady by to nemělo mít žádnou šanci, a přesto…“

Do krku mu vklouzl chladný, slizký pocit. „Takže říkáš, že tam venku můžu mít další děti?“

„To není pravděpodobné.“

„Ale nebylo pravděpodobné, že bys otěhotněla ty!“ Tajfun zavrčel. Ruce se mu třásly, ale odmítal se podívat na dítě v jejím náručí. Bylo to nemožné. Mia a Blake museli tenhle plán z nějakého důvodu vymyslet společně. Snažili se ho svrhnout… něčím! „Nemám žádný zájem být otcem.“

„Já vím,“ opáčila, „a proto jsem ti to nechtěla říct.“

Tajfun se rozešel ke dveřím. Možná by se měl cítit špatně, že ji nechal zraněnou, ale ona se o sebe dokázala postarat sama. Zdálo se, že jeho plíce už nejsou schopné se roztahovat, a mozek nedokázal pořádně pracovat. Celá tahle představa byla tak absurdní, že se mu chtělo smát. Místo toho se mu žaludek zkroutil do uzlíku a sotva viděl, co je kolem něj.

Když vyšel ven, Blake a ostatní už byli pryč; dobře pro ně. Kdyby tu ještě byli, možná by nedokázal ovládnout svůj temperament, ale také to znamenalo, že do konce dne by se všichni dozvěděli o možnosti, že má dítě.

Ale to přece nebyla možnost, ne? Skoro se sám sobě vysmál, když doběhl k místu, kde měl zaparkovanou motorku. Kdyby to nebyla pravda, Mia by se tolik nebála, takže to bylo skutečné, protože se bála, jaká bude jeho reakce. A to by se ho měla bát! Byl to nebezpečný muž. Byl napůl upír. V jeho krvi bylo zlo a na tom se nic nezmění.

Při pomyšlení na malé dítě v jejím náručí se mu opět sevřel žaludek. Jak starý Jasper byl? Čtyři měsíce? Byly děti ve čtyřech měsících obvykle tak velké? Bylo normální, aby se čtyřměsíční dítě vrtělo na podlaze a zasekávalo se pod poličkami? Byl obvyklý ten inteligentní pohled v dětských očích? Vědělo to dítě, že Tajfun je jeho otec, jen když se na něj podívalo?

Tajfunovy vlastní vzpomínky z doby, kdy byl takhle malý, byly mlhavé, ale stále tam byly. Pamatoval si nepohodlí mokrých a špinavých plen a frustraci z toho, že matce nemůže říct, co mu je. Neprožíval věci ani tak v myšlenkách jako v čistých pocitech, ale myšlenky přicházely rychle. Během jediného roku také úplně vyrostl; musel téměř neustále jíst a pořád ho něco bolelo, jeho tělo jako by se vytahovalo. Byly dny, kdy dokázal jen ležet v posteli, sledovat dokumentární filmy a přát si, aby umřel.

Byla tohle budoucnost, která Jaspera čekala? Rostl snad už teď rychleji, než by měl? Děsila se Mia toho, co by se mohlo stát s jejím dítětem, když sledovala, jak se každým dnem zvětšuje?

Tajfun se proplétal dopravou a vzdušné proudy vozidel kolem něj mu čechraly vlasy. Uvědomil si, že mu na jedné straně řídítek stále visí helma, ale nezastavil se, aby si ji nasadil.

Nemyslel si, že právě teď bude muset řešit jen drama s otcem?

Hlavou se otřel o zrcátko na straně řidiče. Klaksony hlasitě zatroubily, když se protlačil mezi dvěma auty. Konečně se v něm ozval adrenalin, který mu z hlavy vytěsnil všechny myšlenky. Bylo to zrovna v pravou chvíli; jel, dokud motorka nejela na výpary, a konečně zastavil, aby natankoval. Jakmile se nemusel soustředit na řízení, bleskla mu hlavou myšlenka, které se vyhýbal.

Musel to říct Mie. Musela znát jeho dědictví – dědictví jejího syna. Musel jí říct všechno. Jak to měl sakra udělat?

Dokázal si představit, jak by na to reagovala – že by mu prorazila hrdlo skalpelem. Přesně to by udělal, kdyby si jejich místa vyměnili.

Nevěděl však, co to všechno znamená pro Jaspera. Hrdlo se mu sevřelo. Kdyby Mia dítě odmítla, musel by ho vzít a utéct? Vzdal by se všeho, aby se postaral o dítě, které nikdy nechtěl? Chtěl snad kdysi být otcem? Nevzdal se toho, když mu zemřela máma? Musel přece za Jaspera převzít zodpovědnost, ne? Bylo to to jediné správné, co měl udělat.

Po doplnění paliva naskočil Tajfun zpátky na motorku a vydal se k lesu. Potřeboval běžet, aby spálil přebytečnou energii a dal si myšlenky do pořádku, místo aby je blokoval. Na nic z toho by nepřišel, kdyby si to nepropracoval.

Brzy byl nahoře na horských stezkách a dýchal čistý vzduch, když se pohyboval po kamenitých cestách. Pobyt daleko od hluku města mu pomohl zklidnit zrychlený tep a pročistit hlavu. Nemusel Mie všechno říkat hned. Stačilo mu zjistit, jak rychle se Jasper vyvíjí. Kdyby rostl rychleji, než očekával, Mia by kvůli tomu přece vyjádřila nějaké obavy, ne? Takže musí být víceméně normál-

Ze stromů něco vystřelilo. Narazilo to do boku motorky a Tajfun ztratil kontrolu. Byl vymrštěn z motorky a vymrštěn hlavou napřed na silnici. Tajfunovi se podařilo ve vzduchu proměnit a stočit, aby s kotoulem dopadl na zem a zastavil se na kraji silnice.

Svaly ho pálily. Celá levá strana jeho těla se zmítala v agónii, když se roztřeseně vyhoupl na všechny čtyři tlapy.

„Co jsem říkal?“ Vzduchem se rozlehl Hailstormův vítězoslavný hlas. „Předvídatelné.“

Tajfun zavrčel. Otočil se a viděl, jak Hailstorm a půl tuctu dalších opouští stromy. Pohledem přelétl celou řadu. Nikdo z nich nebyl měnič, který byl předtím na klinice. Ne že by na tom záleželo. Znovu zavrčel, když se zaměřil na Hailstorma. Vztek, který cítil, když viděl, jak druhý měnič napadl Miu, když k němu byla otočená zády, se mu znovu vzedmul v hrudi.

Zaútočil. Všichni ostatní zaútočili současně a on se ocitl uprostřed vrčícího davu. Odrazil dva a vrhl se na Hailstorma.

Hailstorm vpravdě zbaběle vyklouzl a nechal dva ze svých mužů, aby útok přijali. Tajfun zaťal zuby do ramene jednoho z nich a mrštil měničem za sebe. Otočil se, aby se vrhl na dalšího, který se na něj řítil zezadu. Třetímu přetrhl drápy obličej a vydal ze sebe zuřivé zavrčení, po kterém tři z nich ucukli.

Tajfun popadl dalšího měniče za nohu a prudce se zakroutil. Měnič bolestivě zaječel, jak něco prasklo, a Tajfun ho pustil. Měnič se vyškrábal z boje a kulhal na tři nohy. Ostatní se přeskupili a Tajfun využil příležitosti a znovu se vrhl na Hailstorma.

Hailstorm se s vytím vrhl k autu, které Tajfun neviděl. Proměnil se zpět do lidské podoby a natáhl se po něčem uvnitř. Zrovna když na něm Tajfun přistál, zuby sevřené kolem nohy, Hailstorm se rozmáchl.

V ruce se mu leskla zbraň. Tajfun pustil nohu a sáhl po zbrani, ale už bylo pozdě. Zpráva o výstřelu se odrazila od stromů a ohnivá, palčivá bolest zasáhla Tajfuna v žaludku.

Zbabělec.

Tajfunovy zuby se sevřely na Hailstormově paži. Tvrdě sebou trhl. Kolem spáleniny v žaludku mu prosákl chlad a utnul bolest.

Hailstorm ze sebe vydal výkřik. Paže mu praskla a zbraň spadla na zem. Tajfun ho odtáhl od zbraně. Tělem se mu šířil pocit chladu a on se přistihl, že lapá po dechu. Z břicha mu kapala horká krev a hlava se mu točila.

Něco potřeboval. Potřeboval… krev.

Z Tajfunova hrdla se vydralo zakňučení, když na něj zezadu zaútočili dva další měniči. Zuby a drápy se mu zařezávaly do boků, bolest tlumil chlad pronikající jeho tělem. Tajfun znal znamení. Klopýtal, bojoval s chladem, s bolestí, se vším. Rostoucí potřeba krve mu vzplála v hrdle jako plameny. Prudce se otočil, aby po těch dvou vyštěkl, ale oni uskočili z dosahu jeho zubů.

Jeho vlk se začal stahovat. Tajfun se k němu zoufale přitiskl a snažil se ho přimět, aby se vrátil do popředí, ale vyklouzl mu jako voda a on dopadl na zem na ruce a kolena, prsty zaryté do štěrkové cesty.

Hailstorm se zasmál. Z Tajfunových čelistí vyrazily tesáky. Vyrazil ze sebe výkřik hněvu a zoufalství a vrhl se na Hailstorma. Potřeba krve zaslepila všechno ostatní a on srazil Hailstorma zpátky na zem. Slyšel, jak těsně pod povrchem pulzuje krev jeho nepřítele, a jeho pohled se zúžil na Hailstormův krk.

Jeho nepřítel vydal přidušený výkřik, v jehož hlase se mísil strach a šok. Tajfun sklonil hlavu a jeho tesáky pronikly Hailstormovým hrdlem. Do tlamy mu vytryskla horká krev a Tajfun se lačně napil. Jak pil, tělem mu proudilo teplo, bolest se vracela plnou silou, ale doprovázelo ji svědění, které mu říkalo, že se mu rány zavírají, a to rychleji, než by měnič měl.

Za ním se ozvaly výkřiky. Hailstorm se k němu drápal a usilovně se bránil. Tajfun ho sevřel pevněji, potřeboval víc krve.

Něco těžkého se mu zlomilo o záda a Tajfun se odtrhl a s vrčením se otočil k útočníkovi. Ostatní na něj zírali, oči vytřeštěné a vyděšené. V tu chvíli si uvědomil, co vidí: krvavě rudé oči, kůži příliš bledou na to, aby byla lidská, a pach shnilého ovoce smíšený s jeho divokým pachem. Zděšeně na něj hleděli a viděli, co je zač – upír v něm.

Tajfunovi se sevřel žaludek. Svaly se mu stáhly, bojovala v něm touha zaútočit a potřeba utéct. Hailstorm za ním zakňučel a naříkal a Tajfun si vzpomněl: nemohl ty muže nechat jít, jen tak. I kdyby neviděli jeho proměnu, stejně by na něj znovu zaútočili. Pokusili se ho zabít.

Vrhl se na nejbližšího z nich, ale nohy se mu zachytily o sebe, stále ještě zesláblé po zranění. Podařilo se mu chytit nepřítele rukama kolem krku, ale jeho vlk zůstával tvrdohlavě opodál. Ostatní měniči ze sebe vydali vytí a vrhli se na něj současně. Zuby a drápy se do něj zarývaly. I ta trocha tepla, kterou získal pitím z Hailstorma, rychle vyprchala, jak mu z těla stříkala krev. Projela jím bolest a on se poslepu rozmáchl, ale jeho pohyby byly příliš pomalé, příliš pomalé, a nedokázal zasáhnout ani jednoho z útočníků. Tma se mu ztrácela a ztrácela z dohledu.

Zuby se mu zabořily do ramene a Tajfun vydal další výkřik. Udeřil vlka do žeber a pak už se jen schoulil do klubíčka. Obtočil si ruce kolem krku a zároveň si nohama chránil hrdlo a břicho, ale útočníky, kteří se do něj pustili s novou zuřivostí, to nezastavilo. Vzduch byl plný vrčení a vrčení, jak mu z těla rvali kusy masa.

Pak se ozval výkřik, jak se jeden z útočníků odtrhl. Něco těžce zadunělo o zem. Vzduchem se rozezněl další výkřik, následovaný dalším a pak ještě jedním, a zbraň znovu vystřelila. Tajfun sebou cukl, ale žádná nová bolest se neozvala. Přemohl ho pach shnilého ovoce, když se v prostoru kolem něj rozplynulo dlouhé vytí a výkřiky.

Tajfun zůstal na místě, stočený do klubíčka. Lapal po dechu. Jeho tělo bylo naprosto ztuhlé. Nemohl se rozmotat, ani kdyby chtěl, protože nebyl schopen poručit svým končetinám, aby se pohnuly. Zdálo se, že všechno kolem něj bledne v kruzích, a on vydal sténání, jak se mu sevřel žaludek a hrozil vzpourou.

Ruce mu sevřely paže a odtáhly je od těla. Tentokrát se Tajfun pokusil vzdorovat, ale neměl sílu. Hlava se mu zaklonila. Do očí mu proudilo sluneční světlo, až se mu zalily, a pak uviděl známou tvář.

„Vydrž, Robby,“ vydechl jeho otec a zvedl ho. Trochu klopýtl, ale Tajfun neměl sílu mu pomoci. „Jen vydrž.“