TAN - 13. kapitola

Překlad: Lucianna

Vypadá to, že oddech od dramat netrval tak dlouho, jak by si asi holky přály. Jak dopadne setkání po letech? Přinese další komplikace a bolest, nebo se to konečně začne obracet k lepšímu?

Kapitola 13 – Joanne

„Cože?“ zašeptám s vykulenýma očima a zírám na Callie a cokoliv k čertu má v tom batohu, protože pokud je to to, co říkala, že tam má, nechci s tím mít nic společného.

Prst.

Zatracený prst.

„Jo,“ pokračuje. „Našli nás taky. Musela jsem zavolat Ethanovi a…“

„Počkej,“ zvednu ruku, stále v šoku z jejího příběhu o prstu a zprávě, kterou dneska dostala. Nyní mi říká, že mluvila s Ethanem. Ethanem! „Volala jsi jim?“

„Musela jsem někomu zavolat, Jo.“

„Ano,“ vykřiknu, „policii!“

„To by neskončilo dobře pro nikoho. Ty to víš. Podívej kam nás to dostalo posledně. On je zjevně venku z vězení a Ethan mi řekl, že dostali Chase. Všichni si dělají starosti. Už to není jen o nás.“

Zavrtím hlavou a mysl se mi točí. „Mají Chase?“

Přikývne.

„Co Ethan říkal?“

„Potom co mě seřval mi řekl, by měl promluvit s Tannerem a Tatumem a zavolá nám zpátky.“

Tatum.

Slyšet to jméno je jako nůž v hrudi. Vina, kterou stále cítím za to, že jsem ho tehdy opustila, mi dělá špatně od žaludku. Poslala jsem mu zprávu, o které Callie neví, ne že by mě soudila, a vysvětlila jsem mu, proč odcházím a jak vděčná jsem mu byla. Nikdy neodpověděl, ale viděla jsem, že ji četl. Pak jsem si změnila číslo. Vím, že jsem rozbila něco, co jsme začali stavět. Vím, že jsem zničila to, co nejspíš  mohla být láska mého života, ale potřebovala jsem začít znova, přesně jako Callie. Patrickova rodina mi neustále volala, moje vlastní rodina mi nadávala, a to bylo potom, co jsem už odešla. Kdybych zůstala, nikdy bych nenašla klid.

Ale odejít znamenalo vzdát se té nejlepší  věci, která se mi kdy stala.

Musela jsem něco obětovat.

On byl moje oběť.

Ale srdce mě stále bolí, když slyším jeho jméno a vím, že Callie se cítí stejně ohledně Tannera, ačkoliv tak trochu teď randí s někým jiným, už pár měsíců. Je to dobrý chlap, ale vím,  kde jsou její city.

S mužem, kterého opustila.

„Tatum je stále tam?“ zašeptám a zkřížím paže, aby neviděla mé třesoucí se ruce.

„Jo, stále je tam. Všichni jsou. Ethan řekl… Řekl, že se posunuli dál. Nevím, co to znamená, ale na tom nezáleží. Jen musíme prostě vymyslet co tady dělat a pak se můžeme všichni pohnout se svými životy dál.“

Naše životy.

Jak se máme  vrátit ke svým životům, když je musíme znovu vidět? Po takové době?

„V mém bytě nic nebylo,“ řeknu a změním tak téma od těch mužů. „Myslíš, že vědí, že jsem tady taky?“

Callie pokrčí rameny. „Upřímně si nejsem jistá. Snad ne. Máš bezpečnostní záznamy, na které bychom se mohly podívat?“

Přikývnu. „Mám všude kamery, ale všechno zítra vyměním, na dveře dám nějaké lepší zámky navíc, aby se nikdo nemohl znovu dostat dovnitř. Můžeš se mnou dneska zůstat, dokud nevymyslíme, co k čertu s tím vším máme dělat.“

Callie přikývne a vydechne. „Bylo to příšerné, víš? Slyšet jak naštvaný na mě Ethan byl. Bolelo to zatraceně víc, než bych čekala.“

„Jo,“ řeknu tichým hlasem. „Je mi to líto, zlato.“

„To je jedno, rozhodla jsem se a musím s tím žít.“

Má pravdu.

Obě jsme se rozhodly.

Nyní si za tím musíme stát.

I kdyby nás to mělo zabít.

*****

Zírám na Callie, která se dívá na svého tak trochu přítele, Jakea. Je to dobrý chlap, opravdu hodný a přátelský. Také je do ní mnohem víc blázen, než ona do něj. Ale já to chápu. Chodila jsem s pár chlapy taky, ale ani s jedním to nefungovalo. Nudila jsem se, nebo jsem necítila tu jiskru, ten plamen hořící mi hluboko v hrudi.

Zoufale toužím to cítit znovu, ale mám strach, že jediného člověka, s kým to mám, nikdy nezískám zpátky.

To bylo rozhodnutí, které jsem udělala a rozhodnutí, za kterým si musím stát, i když to nikdy nebude úplně správný pocit.

Tatum.

Tatum je vždycky někde vzadu v mé mysli, objevující se stále znovu a znovu. Cítím se hloupě, že jsem ho opustila pro tak patetický důvod. Nikdy jsem nám nedala šanci, a vím, že si tu šanci zasloužil. Byla jsem ve špatné pozici s Patrickem, medii a lidmi kteří po nás šli, a vším tím s Callie.

Zapomněla jsem jak dýchat.

Tatum přišel do mého života ve špatnou dobu, ale začínám věřit, že byl tím pravým mužem, i přes to načasování.

„Pojedeš přes půl země?“ řekne Jake s přimhouřenýma očima. „Proč?“

„Moje matka mě potřebuje, není jí dobře,“ řekne mu Callie.

Je to lež. Její matka je v pohodě, ačkoliv už s ní od posledního setkání nemluvila. Sem tam mluví s Maxem, ale ten se přestěhoval do New Yorku a má teď svá vlastní dobrodružství. Ti dva ztratili pouto, které mezi nimi vyrostlo, když šla Callie do vězení. Skutečně přišla o celou svou rodinu. Sporadicky ovšem mluví se svým tátou, abych mu dala nějaké body za to, že se snaží hodně volat. Chápu ale proč s ním nechce mít nic společného. Má novou rodinu a ta nová rodina nutí Callie cítit se naprosto příšerně. Ale ani on neudělal další krok. Takže pokud jde o Callie, nemá žádnou rodinu. Aspoň ne tu pokrevní.

Ačkoliv Jake tohle neví.

„Bude v pořádku?“ zeptá se Jake s obavami ve tváři.

Je to dobře vypadající muž. Nemá ty nebezpečné rysy jako měl Tanner, ale místo toho je reprezentativní a upravený. Vlasy má světle hnědé, vždy pěkně ostříhané, krátké vzadu a po stranách, oči má hluboce hnědé. Je vysoký a dobře stavěný. Atletický typ. Je pracovitý a je hodný.

Ale pro Callie je příliš milý, i když se se mnou hádá, že není.

Postrádá Tannera. Dychtí po něm. Touží po něm.

Vím, že ano.

Vidím ten pohled v jejích očích, protože já mám ten samý ve svých.

„Myslím, že ano, ale musím odjet dnes večer. Budu pryč pár týdnů, možná déle, jen jsem chtěla, abys to věděl.“

Jake chápavě přikývne, protože je takový typ muže. „Je to škoda, ale naprosto to chápu. Doufám, že tvoje máma bude v pořádku.“

Callie vypadá trochu provinile a nemůžu říct, že bych ji vinila. Obě se chystáme vydat zpátky na místo, odkud jsme před lety utekly, na místo o kterém jsme si myslely, že ho už nikdy znovu neuvidíme, postavit se dramatům, o který jsme si myslely, že se jim už znovu nebudeme muset postavit. Vstoupíme zpátky do světa, který bychom mnohem raději zapomněly. Nebude to snadné. Bude to tak odporně těžké, že nás to prověří obě.

Ale musíme se vrátit.

Ethan volal a řekl Callie, že nemám na výběr. Pokud chceme Chase zpátky, budou nás chtít všechny na jednom místě. To znamená se vrátit.

„No, zavolám ti,“ řekne Jake. „Můžeš mi dát vědět, až v pořádku dorazíš?“ zeptá se.

Callie přikývne a já je nechám dokončit jejich rozhovor. Křiknu na Callie, že se brzy vrátím a jdu zpátky do svého bytu. Bydlím o pár dveří dál, takže je to krátká procházka. Všechny apartmány jsou přístupné venkovními dveřmi, ale jsou součástí jedné velké budovy. Dojdu ke svým dveřím a prohrabávám kabelku, abych našla klíče. Jdu je odemknout, když hlas, o kterém jsem si myslela, že ho už znovu neuslyším, mě polechtá po páteři, zastaví mě s klíčem v ruce, tváří ke dveřím.

„Dlouho jsme se neviděli, Joanne.“

Polknu a zavřu oči. To není možné. To nemůže být. Jen si představuju věci. Není možné, aby ten hlas, který jsem právě slyšela, patřil člověku, který si myslím že to je. Ani náhodou. Měli jsme se s nimi setkat, ne naopak.

Pomalu se otočím a když vidím ne jednoho, ale čtyři lidi, srdce se mi vyšplhá do krku a oči mě začnou pálit. Dívám se na tu jednu tvář, kterou jsem těch pár let neviděla, ale myslela na ni každý den. Nebesky modré oči, tmavé rozcuchané vlasy, velký, svalnatý, pokrytý tetováním. Tvář a tělo, které jsem si pamatovala ve svých snech každičký den. Tatum.

Setkám se s jeho pohledem a prsty se mi roztřesou a klíče spadnou na podlahu.

Nemají tady být.

Jsou…

Rychle pohlédnu na ostatní lidi. Tanner, Ethan a dívka. Velmi krásná dívka s dlouhými prameny hnědých vlasů, nádhernýma stříbrnýma očima a tělem za které bych zabíjela. Stojí vedle Tannera a podle způsobu, jakým mu visí na paži vím, že je s ním. Ach Bože. Tohle Callie zabije.

Tohle je zlé.

Tak zlé.

„Cože?“ zašeptám, odmítajíc se znovu podívat na Tatuma, protože pokud to udělám, možná prostě budu křičet, nebo plakat, nebo… já nevím. „Co tady všichni děláte?“

„Co? Žádné ahoj, Tatume? Žádná omluva? Nic? Budeš se vyhýbat mému pohledu? Takhle to teď bude, Joanne?“

Ach Bože.

Vzhlédnu k němu a oči mě pálí neprolitými slzami. „Tatume,“ zašeptám, ale nic dalšího ze sebe nedostanu.

Zavrtí hlavou a obličej má plný hořkého zklamání. „Zkurveně si to ušetři. Stejně ti nemám už co říct. Jsme tady proto, že musíme.“

Jeho slova bolí. Pálí jako bodnutí do hrudi. Zavřu oči a snažím se dýchat skrz tu bolest, ale ukazuje se to jako těžké. Chvíli mi trvá, než otevřu oči a podívám se na Tannera a ptám se, „Co se děje?“

„Kde je?“

„Callie?“ zeptám se.

„Jo, zkurvená Callie. Kde je? Budu to vysvětlovat jen jednou.“

„Ona je,“ podívám se k jejímu bytu právě když se dveře otevřou a vyjde ven Jake. Nakloní se, vezme její tvář do dlaní a políbí ji, jen lehký polibek, ale stačí to, abych viděla, jak se Tannerova tvář zkroutí vzteky. „Tam,“ zamumlám, dokončujíc větu.

Jake zmizí aniž by si nás všiml a právě když se Callie chystá zavřít dveře, nakoukne tímhle směrem a zastaví se, vykulí oči a otevře pusu. Pár okamžiků zírá v naprostém šoku a pak vidím jak se její tvář změní, přesně jako to udělala bez pochyby moje, do bolesti a utrpení.

Vystoupí pomalu z bytu a velmi opatrně jde směrem k nám, pohled celou dobu na Tannerovi. Dovolím si na něj pohlédnout a ten tvrdý výraz na jeho tváři bolí dokonce i mě. Mohu si jen představovat, co to dělá s ní.

„Cože?“ začne, přesně jako já. „Co se děje?“

„Máme problém, přišli jsme ho sem vyřešit,“ začne Ethan, tvrdým hlasem. „Promluvíme si uvnitř.“

Callie kouká ohromeně, jak projdou kolem ní a prostě jdou do jejího bytu. Sleduje celou dobu Tannera, oči na něm, a pak na jeho přítelkyni a pak zpátky na něm. Když vstoupí dovnitř, Ethan se otočí a zamumlá, „Nemáme celý den.“

Callie se na mě podívá a já jí věnuji zlomený úsměv a pak společně vejdeme do jejího bytu.

Tohle je zlé.

Tak zatraceně zlé.

Na tohle jsem nebyla připravená.

Vůbec.