Typhoon - 6. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Tajfun

Mia usnula krátce poté, co ji čerstvě umytou, osušenou a v náhradním oblečení odnesl do jednoho z volných pokojů a uložil ji do postele. Těsně předtím, než usnula, se ospale zeptala na Jaspera, ale Tajfun ji uklidnil tím, že se o dítě postarají Roxy a Hurikán. Měli s tím zkušenosti, sami měli malé dítě, a Mia se potřebovala vyspat poté, co byla vzhůru celou noc.

Lůžko na klinice bylo o něco větší než standardní nemocniční postele, protože měniči byli přirozeně o něco větší než lidé. Nebylo tam sice tolik místa navíc, ale Tajfunovi se podařilo vmáčknout se vedle ní, když spala. Musel uznat, že bylo něco příjemného na tom, když ji držel v náručí, vdechoval její vůni a viděl, jak se celé její tělo ve spánku uvolnilo.

Zabořil obličej do jejích vlasů a nadechl se. Vůně šamponu a mýdla nestačila přebít její přirozenou vůni; voněla divoce a nezkrotně, plná síly a vitality. Byla to právě její vůně, která ho k ní přitahovala. Po zádech mu přeběhl lehký mráz, poznání, že pro ni neměl jít předešlou noc tak, jak to udělal.

Tajfun měl svůj systém. Dokázal vycítit, kdy žena užívá antikoncepci, a nikdy nespal s takovou, která ji neužívala. Vždycky taky používal kondom. Náhodné těhotenství bylo něco, co nemohl riskovat, ne s jeho dědictvím. Jako poloviční upír znal svou vlastní minulost, a tak to bylo. Za rok vyrostl z kojence do plnoletosti a ani on si nemohl dovolit ten luxus, že by si zachoval dětskou mysl. Jistě, některé věci se mohl naučit jen díky zkušenostem, ale když se ohlédl za svým životem, nebyl duševně nevyzrálý, ani když byl fyzicky. Vlastně měl v mnoha ohledech pocit, že nikdy nebyl dítětem.

Jak by na dítě působilo, kdyby mělo jedno z rodičů napůl měniče, napůl upíra?

A přesto šel za Miou, i když cítil, že nebere antikoncepci, a on neměl kondom. Prostě toužil po zapomnění, které sex přináší, ještě víc než předtím během dne po telefonátu s otcem. Zhluboka se nadechl její vůně, která přebila ostatní pachy na klinice, krev, antiseptika a všechno ostatní.

Věděl, že to nebude moct odkládat donekonečna. Když ji držel, nespal – spíš ji jen využíval k uzemnění. Proč právě ona? Nebyl si jistý. Na tom, že byl s Miou, bylo něco uklidňujícího. Možná to bylo tím, že si odmítala nechat líbit jeho sračky a nebála se mu rozkazovat, když to bylo nutné.

Když uslyšel, že se ve vedlejších místnostech něco děje, věděl, že už to nemůže déle odkládat. Žaludek se mu sevřel. Twister byl dobrý člen Bratrstva. Byl v něm ze správných důvodů. Ale včera večer? To se nedalo ignorovat. A jestli Tajfun někdy odpustí tak závažný prohřešek…?

Odsunul se od Mii a zastavil se, když se pohnula. Naštěstí se rychle uklidnila. Nechtěl ji do toho zatahovat, ne po vší té práci, kterou vynaložila, aby udržela Twistera naživu.

Natáhl si triko – které si po společné sprše s Miou neobtěžoval obléct – a vyšel z pokoje. Přemýšlel, že by zkontroloval ostatní, ale to by mu poskytlo další záminku, aby oddálil nevyhnutelné, a tak zamířil rovnou do pokoje, kde se Twister zotavoval. Když vstoupil dovnitř, přivítal ho zvuk monitoru srdce a Twisterovy ostražité, vyčerpané oči.

Twister ležel na posteli a vypadal, jako by se právě probudil. Jeho výraz byl obzvlášť zachmuřený, strašidelný pohled se mísil s lítostí. Když se jeho pohled přesunul na Tajfuna, ucukl. „Zemřel někdo?“ zeptal se Twister. Krátce dýchal a bylo vidět, že ho to hodně bolí.

Tajfun zavrtěl hlavou. „Tentokrát ne. Museli jsme ale zavolat lidské doktory. Na Miu toho bylo příliš mnoho. Strávila na tobě dobrých pět hodin, sama.“

Twister mírně přikývl a na okamžik se mu ulevilo, než jeho tvář potemněla. „Chystáš se mě zabít?“

To byla ta otázka, že? Tajfun dostal od ostatních členů Twisterovy bandy zprávu o událostech z předchozí noci. Byli rozzuření – vzteklí, ustaraní a nejistí. Twister to pořádně podělal. Jít po upířím klanu ve městě bez předchozího povolení nebyl příliš velký prohřešek. Zranění jeho mužů to ještě zhoršovalo, ale jejich úkolem bylo upíry vymýtit.

Ne, to události, které se odehrávaly v klanu, byly tak špatné.

„Ještě jsem se nerozhodl.“ Tajfun zavrtěl hlavou, když si přinesl židli, aby se posadil vedle Twistera; to bylo to, co na tom, že je alfa, nenáviděl nejvíc. „Říkal jsem ti, že když jsi alfa, musíš dělat těžká rozhodnutí, ale dám ti šanci, abys řekl svou verzi toho, co se stalo.“

Twister pomalu přikývl. Obrátil pohled ke stropu a dlouho na něj zíral. Nakonec polkl. „Byly tam děti.“

„A?“

„Myslel jsem, že když se mi podaří zlikvidovat upíry, nezbude ti než uznat, že mám větší potenciál, než sis uvědomoval. Shromáždil jsem své muže a vyrazili jsme, ale když jsme tam dorazili… byly tam děti a jeden upír se vrhl na kolena a prosil nás, abychom jim neubližovali.“ Twisterův výraz potemněl. „Jako idiot jsem vyzval své muže, aby se stáhli, a pokusil se vyjednávat, ale byla to past. Upíři se vynořili odnikud a my byli obklíčeni. Ani nevím, co se stalo s těmi dětmi.“

Tajfun mu položil ruku na rameno a rozpačitě se ho snažil utěšit. „Dostaly se ven. Drželi je jako vězně.“

Twister zavrtěl hlavou a rysy jeho tváře maskovalo znechucení sebou samým. „Byl jsem idiot a málem jsem nechal zabít své lidi kvůli… prostě jsem si myslel, že ti upíři možná nejsou tak špatní. Možná jsou spíš jako královna Guinevera, ale mýlil jsem se.“

„Naštěstí pro tebe jsi byl ten, kdo byl nejblíže tomu, aby ho zabili.“

Twister se k němu znovu otočil a zamračil se. „Vím, že Luka i Hanse kousli.“

„Včas jsme do nich dostali upíří krev. Brzy by se měli probrat.“ Tajfun zakroutil hlavou a studoval druhého měniče. V Twisterově tváři viděl lítost, ale také odvahu – nehodlal ucuknout, ať už Tajfun vyhlásí jakýkoli trest.

„Zklamal jsi důvěru, Twistere. Kvůli upírovi jsi ohrozil životy svých mužů. Bez ohledu na to, jak rozhodnu, opravdu si myslíš, že tě po tomhle budou dál následovat?“

Na Twisterově tváři se objevil záblesk hněvu. Chtěl se posadit, ale jeho zranění se ještě nezahojila natolik, aby mohl udělat víc než zakňučet a padnout zpátky na polštáře. Tvář se mu zbarvila do nechutně zeleného odstínu a pevně přivřel oči.

„Nic jsem neudělal kvůli upírovi,“ odplivl si. „Myslel jsem na děti. Napadlo mě, že to mohly být upírovy děti; nezasloužily si vidět svého otce umírat, pokud tomu tak bylo! A ten upír… nevěděl jsem, že je drží v zajetí. Kdyby se o ně skutečně staral, chránil je…“

„O upírech nerozhoduješ ty.“

Twister znovu otevřel oči a stále se tvářil rozzuřeně. Kvůli čemu přesně zuřil, si Tajfun nebyl jistý. „Ale je na nás, abychom se stali katy, abychom rozhodli, že si nezaslouží slitování, ať už čelíme komukoli.“

„Máš krizi.“

„Chceš říct, že bych neměl? Že bych se neměl ptát, jestli je všechno to zabíjení opravdu pokaždé zatraceně nutné? Chceš mi říct, že jsi se za dlouhá léta, co jsi alfou Bratrstva, ani jednou nepodíval do očí upíra a nezapřemýšlel, jestli je opravdu zlý?“

Tajfunovi blesklo hlavou, že je to jeho otec. Jeho smutné, tmavé oči, tolik podobné těm Tajfunovým. Byli si podobní, to bylo jasné. Otcovy rysy se zdály být na Tajfunovi tvrdé. Postava jeho otce byla štíhlejší a menší než synova, ale to nic neměnilo na tom, že by lidem netrvalo dlouho, aby si uvědomili, že jsou příbuzní.

„Samozřejmě, že ano,“ odpověděl Tajfun tiše a projel jím záblesk lítosti. „A taky jsem se musel naučit bolestnou lekci o upírech. Nejsou zlí. O nic víc než lidé nebo měniči.“

Twisterovi se rozšířily oči.

„Ale na tom nezáleží.“

„Jak to, že ne…“

„Jsou příliš nebezpeční. Nelze jim věřit. Dokonce ani těm, kteří chtějí konat dobro, jako Guinevera. Nemůžeme s jistotou vědět, co skutečně chtějí, a i kdybychom to věděli, jak dobře se dokážou ovládat? Myslíš, že každá smrt způsobená upírem byla úmyslná?“

Twister klesl zpátky do postele a vypadal vyčerpaně. „Musí existovat nějaký jiný způsob, něco, co nebude neustále zabíjet lidi, něco, co nevystaví naše vlastní lidi nebezpečí.“

Právě takové poznámky pomohly Tajfunovi rozhodnout, že se Twister nehodí na roli alfy, ačkoli ho nikdy nenapadlo, že by se mohl vydat na cestu a málem se nechat zabít, čímž by mu dokázal, že má pravdu.

„Nečekal jsem, že budeš na upíry měkký. Zvlášť ne po tom, co se stalo tvým rodičům.“

Twister sebou trhl. „Moji rodiče by nechtěli, aby se jejich smrt stala základem bezohledné nenávisti. A navíc to není tak, že bych upírům rozdával balonky lásky. V tomhle konkrétním případě jsem si jen myslel, že vidím jinou cestu, a nechci, aby umírali další dobří lidé, když může existovat jiná cesta! Co je na tom tak špatného?“

„Na tom není nic špatného, pokud tedy nevystavuješ další dobré muže nebezpečí, že kvůli tomu zemřou, což jsi udělal.“

Tajfun si ho dlouze prohlížel. Byla pravda, že v posledních letech byl v některých činech mírnější, než by měl být. Začala to celá ta šlamastyka s Hromem a jeho kočičí družkou. Ale ona byla těhotná a jeho družka. Bylo to něco, co se dalo pochopit u většiny členů Bratrstva.

Ale tohle? Tohle nemohl pochopit nikdo. Existovala možnost, že členové Bratrstva půjdou po Twisterovi za to, co udělal. Jeho muži byli z jeho činů zmatení a zrazení a váhali mezi tím, zda ho hodit pod autobus, nebo se ho zastat. Nebyla to pozice, do které by se oni – ani zbytek gangu, když už jsme u toho – měli dostat.

„Je škoda, že jsi byl takový idiot. Bratrstvo by potřebovalo víc lidí, kteří se k němu přidali z důvodů, z jakých jsi to udělal ty.“ Tajfun zavrtěl hlavou a vstal. „Byla by škoda promarnit tolik Miiny práce tím, že tě zabiju, takže ne, nezabiju tě. Alespoň ne dnes. Ale na tohle jsi příliš měkký.“

Twister na něj zíral a do očí mu prosakoval poplach.

„Nemůžu tam mít vůdce, kterému nemůžu věřit. Nemluvě o tom, že tvoji muži už ti nemohou věřit. Takže budeš zbaven svého postavení.“

„Můžu se znovu osvědčit.“

Tajfun si ho prohlížel s lítostí. Věděl, co přijde; jasně mu to zářilo z očí. Prosba v jeho pohledu byla víc než dostatečným důkazem toho, že Twister ví, že ztráta pozice je pro něj tím nejmenším trestem.

„Budeš také vyloučen z Bratrstva. Nemáme místo pro někoho, kdo ohrožuje své bratry, a to na žádné úrovni. Rozhlásím, že jsi mimo dosah, takže se nemusíš bát, že by po tobě někdo šel, ale už nejsi vítán v žádném bezpečném domě, na schůzích ani nikde jinde, kde se Bratrstvo schází. Pokud tato pravidla porušíš, jen ty můžeš nést odpovědnost za to, co se ti stane potom.“

Twister zalapal po dechu. „To nemůžeš.“ Bojoval s dráty přilepenými k tělu a s vlastní slabostí. „Nemůžeš mě vyhodit. Můžu se znovu osvědčit. Dostal jsem lekci. Já –“

„Ne, nepoučil.“ Tajfun zavrtěl hlavou. I když si přál, aby to šlo jinak, pro Bratrstvo, které bylo jeho hlavní starostí, to bylo to nejlepší. Měl Twistera rád a bylo mu líto, že odchází, ale nakonec si za to mohl sám. „Kdyby ses poučil, nehádal by ses o tom, že jsou i jiné cesty. Pochopil bys, že tohle je ono.“

Twister zavrtěl hlavou. „Prosím tě. Bez Bratrstva nemám nic. Celý svůj život jsem obětoval…“

„Na to jsi měl myslet dřív, než jsi nás zradil.“

Twister ztuhl a pak se zhroutil. Odvrátil tvář a zavřel oči. Zhluboka se nadechl a svaly se mu pomalu uvolnily. Twister už nepromluvil. Už se na něj nepodíval, ale úsečně přikývl.

Tajfun otevřel ústa a chtěl mu říct, že pokud bude dostatečně tvrdě pracovat, může jednoho dne dokázat, že je hoden návratu do Bratrstva, ale to by bylo hodně tvrdé práce a s největší pravděpodobností by to skončilo jeho smrtí.

Nebylo mnoho lidí, kteří by po vyloučení z Bratrstva našli cestu zpět. Bylo jich pár, jako Hurikán a Blizzard, kterým se podařilo zůstat na okraji a čas od času vypomáhat. Byli téměř jeho součástí, ale skutečnými členy se už nikdy stát nemohli. Nejlepší by bylo nevkládat Twisterovi do hlavy myšlenky, které by mohly skončit jeho smrtí.

„Půjdu vzbudit tvou sestru, aby tě mohla odvést domů.“

Twisterovi se rozšířily oči. „Roxy je tady?“

„Dala ti krev.“ Tajfun se na chvíli odmlčel a pak zavrtěl hlavou. „Byl jsi idiot, Twistere, opravdový idiot.“

Vypotácel se z pokoje a šel vzbudit Roxy a Hurikána. Dítě tvrdě spalo v autosedačce a byl z něj cítit slabý zápach špinavé pleny. Tajfun se nejdřív bál, že je ještě přiložená k dítěti, ale pak plenu zahlédl v koši. Když Roxy s Hurikánem vyzvedli Twistera – slíbili mu, že mu během zotavování seženou jeho vlastní osobní ošetřovatelku –, odnesl Tajfun autosedačku do Miina pokoje.

Dítě se trochu zavrtělo, než se zase uklidnilo. Mia klidně oddechovala, na tváři drobný úsměv. Ať už se jí zdálo cokoli, bylo to lepší než realita, která ji čekala po probuzení.

Tajfun se mezi nimi dlouho rozhlížel, ale když se Jasperovi začaly klížit oči, rychle se vydal na cestu. Touha promluvit si s vlastním otcem ho zasáhla tvrdě a nečekaně. V hlavě se mu přehrával jejich krátký rozhovor z předchozího večera.

Upíři byli zlí; ne snad osoby, ale bytosti. Nedokázali ovládat svou touhu po krvi.

Twisterova slova mu stále zněla v hlavě a Tajfun si nemohl pomoct, ale když vytáhl telefon…

Existoval jiný způsob?