TAN - 11. kapitola

Překlad: Lucianna

Jo bojuje s touhou odejít s Callie, ale ještě váhá. Co jí přinese rozhovor s Tatumem? A jak ji ovlivní hrozba pomsty gangu?

Kapitola 11 – Joanne

„Stále je zavřený,“ řekne Tatum Tannerovi a posune přede mě šálek s kávou. „Nejsem si jistý na jak dlouho, ale pro teď je za mřížemi.“

„Bude to pár let, pokud budeme mít štěstí a dá nám to čas vymyslet, co kurva dělat,“ zamumlá Tanner a projede si rukama vlasy. Vypadá unaveně a vyčerpaně, jako by toho už měl prostě dost.

Nemůžu říct, že bych ho vinila.

„Co když pošle někoho předtím, než se dostane ven? Chci říct, lidé s takovou mocí mohou někoho na nás poslat, ne?“ zeptám se a pohlédnu na ty dva muže.

Tanner to na okamžik zvažuje a pak řekne, „O tom pochybuji. Hádám, že se těší na to, že tuhle práci udělá sám. Chce výzvu, teda jasně že je možné, že se na tohle budeme muset podívat, ale kdybych si na to měl vsadit, řekl bych, že počká.“

„V tom s tebou musím souhlasit,“ přikývne Tatum.

„No, to je asi dobré,“ zamumlám.

Podívám se znovu na ty dva muže, opravdu se na ně podívám, a přemýšlím o tom, jaký to bude život, pokud od toho všeho odejdu. Od Tatuma, od dramatu. Je to vůbec fér z naší strany, prostě je nechat za sebou? Nechat je, aby se s tím vypořádali sami, abychom my mohly bezpečně odejít, nebo je to chytré? Pokud nebudeme spolu, bude to mnohem těžší.

Dovolím se zeptat na otázku, která mi dá nějaké odpovědi. „Myslíš si, že půjdou jen po tobě, Tannere, když jsi to ty, koho chtějí, nebo si myslíš, že půjdou po nás všech?“

Tatum na mě pohlédne, nakloní hlavu na stranu a pozoruje mě, pak mi věnuje malý úsměv a podívá se na Tannera, který prostě sleduje tuhle výměnu.

„Myslím, že půjde po nás všech. Mě chce nejvíc, to je bez pochyby, ale my všichni jsme ho dostali tam, kde je. Muži jako on neradi nechávají někoho za sebou. Nevezme prostě jen jednoho z nás, aby nechal zbytek odejít. Takhle to nefunguje.“

Přesně jak jsem si myslela.

Zvažuji znovu Calliin nápad. Můžu to udělat? Sebrat všechno, co znám a prostě odejít, prostě zmizet aniž bych se ohlédla zpátky? Mohu odejít od Patricka, od mé rodiny, od Tatuma a těchto lidí, které jsem tak dobře poznala?

Vypadá to téměř nemožně a přesto ten nápad začíná být děsivě vzrušující.

„Měla bych jít,“ řeknu unaveným hlasem. Jsem vyčerpaná potom co jsem se dneska vrátila do práce. To samé, znovu a znovu.

Možná je odchod dobrý nápad.

Tatum se postaví. „Vyprovodím tě.“

Rozloučím se s Tannerem a on mi řekne, abych dala Callie vědět, že se jí snaží dovolat. Vím, že jí zkouší volat. Vymyslela jsem pár výmluv o tom, že potřebuje prostě pár dní a on to chápe. Abych tak řekla, neví, že plánuje útěk. Vím, že ho to bude trápit, k čertu, dokonce bych řekla, že bude zraněný, ale také rozumím jí, proč to dělá.

Prošla si toho už zatraceně moc.

Zaslouží si přestávku.

Když vyjdeme ven, otočím se k Tatumovi a podívám se na něj. Zvedne ruce a sevře mi čelist a palcem mi přejede po spodním rtu. „Ty a já brzy odjedeme, jen my, jo?“

Vydechnu a věnuji mu slabý úsměv. „Kéž bych mohla, opravdu, ale dokud všechno s Patrickem nevyřeším, je náš společně strávený čas jen přiléváním oleje do ohně.“

„Do háje s Patrikem, je to zasraný kus hovna. Neměl by pronásledovat dívku jako ty kolem a vyhrožovat jí. Nemusíš mu dávat, co chce jen proto, že jsi to dělala celý svůj dospělý život.“

Jeho slova mě šokují a couvnu. „Co to má znamenat?“

„Nesnažím se zranit tvoje city, Jo, ale musíš sama vidět, že pořád tomu chlapovi ustupuješ. Říkáš mi, že celý tvůj svět byla tvoje volba? Všechno co teď máš, je to, co jsi chtěla? On ví, jak s tebou manipulovat a využívá to proti tobě jako svou výhodu.“

Jsem naštvaná, dá se říct.

Možná reaguji přehnaně, jistě, ale jeho slova mě bodají do hloubky. Nejspíš proto, že je to pravda, nebo nejspíš jednoduše proto, že pak vypadám jako slabá a patetická, jako bych se neuměla bránit sama. Což vůbec není ten případ. Ježíši, kdyby jen věděl, co všechno jsem během našeho společného času, udělala proti Patrickovým přáním.

„Mýlíš se,“ odseknu. „Patrick nade mnou nemá žádnou kontrolu. Nejsem konfrontanční typ ženy a on je stále můj manžel, takže k němu mám stále trochu respektu, ale nenechám ho vyhrát všechno.“

„Pokud je to ten případ,“ řekne Tatum nízkým hlasem, „pak mu řekni, že si vezmeš co ti kurva náleží a ne nějakou sračku na kusu papíru, což dělá jen proto, aby se ujistil, že nedostaneš to, co ví, že můžeš.“

„Nejsem zlatokopka,“ zavrčím a zkřížím ruce na hrudi. „Nechci moc.“

„Já to vím, Jo. Chápeš mě špatně. Jednoduše říkám, že bys neměla jen tak sedět a nechat toho muže tě tlačit tam, kam chce. Pošli ho do prdele.“

Zavrtím frustrovaně hlavou. „Jsem unavená, jedu domů.“

„Jo,“ řekne, když se otočím a jdu ke svému autu.

Zastavím se a zlostně na něj pohlédnu. „Myslíš si, že mě znáš, Tatume, ale neznáš. Opravdu ne. Dobrou noc.“

Odejdu bez dalšího slova.

Calliein nápad vypadá každou vteřinou slibněji a slibněji.

*****

„Vážně?“ zalapám po dechu, zírajíc dolů na noviny přede mnou. Fotka Tatuma a mě, jak stojíme před jeho domem, jeho ruce svírající mou čelist a jeho výraz plný lásky a zájmu.

Muselo to být vyfocené, když jsme byli Tatum a já spolu minule večer, což je skoro před dvěma dny. Někdo tam musel být a udělat tuhle fotku, a jediný způsob, jak mohli vědět, že jsem tam byla je, že jim Patrick dal informace, které potřebovali.

Velká písmena nadepsaná nad fotkou „Milionář zjistil, že jeho žena má aféru.“

„Musíš si ze mě dělat prdel!“ ječím frustrovaně a s hrůzou čtu zbytek článku.

Nemůže přece být tak zoufalý, ne? Tak zoufalý, že mě chce sejmout takhle tvrdě? Nechat si všechno? Odmítnout, abych dostala vůbec něco?

Frustrace hluboko v mé hrudi mě přiměje hodit noviny přes pokoj, právě když vejde Callie. Pohlédne na noviny na zemi a pak vydechne. „Takže jsi to viděla?“

Setkám se s jejím pohledem a zatnu ruce v pěsti. „Jo, viděla jsem to. To nemůže myslet vážně? Četla jsi ten článek?“

Callie přikývne. „Jop, udělali z tebe skutečného viníka. Podvádění, honba za jeho bohatstvím, je to chytrák. Chytřejší, než jsem si myslela. Není ochotný se podělit o své věci, co?“

„Tohle je přesně to podezření, co jsem měla, když jsem odmítala ho všechny ty roky opustit. Je to odpad. Ten nejhorší. Nemůžu uvěřit, že tohle dělá.“

Na lince mi začne zvonit mobil a já na něj pohlédnu, abych viděla na displeji matčino jméno. Zavřu oči a zakleju. „Nikdy nepřestanou. Jeho rodina. Moje rodina. Budou požadovat tolik zatracených odpovědí. Tohle nepotřebuju; nepotřebuju další stres po tom všem, co se stalo.“

„Poslouchej,“ řekne Callie, přijde a dá mi ruce na ramena. „Bude to v pořádku. Vyšumí to. Uklidní se.“

„Nebude, Callie,“ zašeptám a zavrtím hlavou. „Nebude, to ti mohu odpřísáhnout. Jeho rodina se zblázní, moje taky. Nebudou mi věřit, když jim řeknu, že jsem nic neudělala; už tak jsou na mě nasraní, že s ním nežiju. Budou na jeho straně, jako jsou vždycky. A on se tím bude zatraceně dobře bavit.“

Callie se na mě lítostivě usměje. „Je mi to líto, zlato. Nepotřebuješ tohle navrch k tomu všemu ostatnímu.“

„Ne,“ zamumlám, popadnu telefon a navolím Patrickovo jméno. „Ne, nepotřebuju.“

„Ahoj, Joanne,“ odpoví mi běžným tónem, jako by právě nenechal vybouchnout bombu mě a Tatumovi do tváře, přes celé město.

„Co je s tebou špatně?“ zasyčím. „Vážně, Patricku, co je s tebou kurva špatně.“

„To není milý způsob, jak mluvit se svým manželem.“

„Přestaň,“ zavrčím. „Přestaň s tím svým divadýlkem. Nemůžu uvěřit, že jsi mediím řekl tenhle příběh, příběh, který, jestli ti to nevadí, není zkurvená pravda.“

„Je to pravda, oba to víme. Jsem unavený z toho, hádat se s tebou, Jo. Nabídl jsem ti dobrou dohodu, a tys ji ani nezvážila. Udělám to tou tvrdší cestou, když musím.“

„K tomuhle to muselo dojít? Po všech těch letech manželství?“

„Ano,“ odpoví jednoduše.

„Budeš mě tlačit do zatraceného kouta, že?“

„Ano.“

Zatnu zuby a zasyčím, „Jaká je dohoda?“

„Ach, teď ji chceš slyšet?“

„Patricku, proboha, jaká je ta zkurvená dohoda? Chceš, aby tě pronásledovalo tohle drama, nebo chceš, abych podepsala ten zatracený papír, abychom oba mohli zatraceně vypadnout jeden druhému ze života?“

Na minutu se odmlčí a pak řekne, „Dám ti deset milionů v hotovosti, prodáme dům, ale můžeš si nechat nábytek, nepotřebuju ho. Můžeš si nechat auto a veškeré úspory, které máš v současné době na našich účtech. Já si nechám firmu a všechno, co k tomu patří.“

Párkrát zamrkám.

Je to dobrá dohoda, lepší než jsem si nejdřív myslela, a právě teď prostě chci, aby to všechno šlo do pekla. „Ujednáno,“ řeknu, aniž bych chtěla vyjednávat. Patrick je bohatý muž, mohla bych dostat dvojnásobek, možná trojnásobek, k čertu, dokonce víc, ale nechci to.

Prostě chci být volná.

Jsem tak zatraceně unavená.

Tak zatraceně vyšťavená.

Mám plné zuby tohohle místa.

„Pošlu ti papíry k podpisu.“

Zavěsím bez dalšího slova a otočím se ke Callie, potkám se s jejím pohledem a silným, odhodlaným hlasem řeknu, „Kdy odjíždíme?“

Je čas dát tomuhle místu sbohem.

Jednou pro vždy.