Typhoon - 4. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Tajfun

To bylo to poslední, čím se chtěl v té chvíli zabývat.

Měl v úmyslu nechat Miu u ní doma a pokračovat v rozhovoru ráno, až bude méně rozrušený. Pak mu ale zavolali poprvé a on potřeboval rozptýlení, aby se uklidnil. A pak přišel druhý hovor. Věděl, že kdyby zůstal, Mia by se ho zeptala, o co jde. Nálada už byla narušená, takže nemělo smysl se zdržovat.

Tajfun naskočil na motorku a tvrdě vyrazil vstříc muži, který mu volal. Ten muž – kterého už nikdy nechtěl spatřit – byl muž, který ho už léta pronásledoval v nočních můrách.

Půl hodiny za městem vedla malá lesní cesta na otevřené prostranství, kam se mladé nadržené páry jezdily navzájem ošukat do bezvědomí. Tajfun tam sám přivedl několik dívek, když byl mladší. V těchto dnech, jakmile se ochladilo, tam bylo víceméně prázdno. Místo se nacházelo blízko území nikoho mezi měniči a upíry, což z něj činilo ideální místo pro setkání s jeho otcem.

Zastavil se a pohlédl na něj. Byl vysoký, hubený a vydával těžký pach shnilého ovoce, pach příznačný pro upíra.

„Co chceš?“ utrhl se Tajfun, když seskočil z motorky. „Říkal jsem ti, abys mi nikdy nevolal.“

„Robby, nevolal bych, kdybych měl jinou možnost.“

Při zvuku jména, které mu dala matka, mu v hrudi zavrčelo. Tenhle upír neměl právo s ním takhle mluvit, ne po tom všem, co udělal.

Tajfunovi se sevřely ruce, když se na upíra zadíval. „Říkal jsem ti, abys mi nikdy nevolal.“

Jeho otec se na něj dlouze zadíval a přikývl. „Já vím. A omlouvám se, že jsem tě dostal do tak těžké situace, ale já… nemám komu jinému zavolat. Byl jsem vyhnán z Cromwellova království. Přistihl jsem rodinu, jak táboří na jeho území, a já…“

„To nechci slyšet.“ Tajfun potlačil touhu znovu zavrčet. Možná nechtěl slyšet o otcově „hrdinství“, ale to neznamenalo, že by to mohl ignorovat. Pokud byl venku někdo, kdo o upírech věděl, musel ho najít a přivést do svých řad, ať už tak či onak.

„Dobře. Co jsi udělal?“

„Dostal jsem je ven.“ Jeho otec se zamračil a kopl do země. „Rodiče a tři děti mladší dvanáct let.“

„Lidé, nebo měniči?“

„Lidi.“

Tajfun zavrtěl hlavou a jeho grimasa se prohloubila. Když šlo o nováčky, kteří se dozvěděli o upírech, bylo vždycky těžší jednat s lidmi než s měniči. S celou takovou rodinou by to bylo ještě těžší. Rodiče by byli úplně vyděšení.

„Cromwell zjistil, co jsem udělal,“ řekl otec, jeho hlas byl tichý a váhavý, „a vyhostil mě. Jakmile se ostatní království dozví, co jsem udělal, budu mít na hlavě rozsudek smrti.“

„Už jsi mrtvý – jaký je v tom rozdíl?“

Otcova ramena poklesla.

Tajfun si ho chvíli prohlížel. Vypadal hubenější než obvykle na upíra. Jeho kůže byla ještě více propadlá a bledá, s papírovou strukturou. Kdyby ho neznal lépe, řekl by, že je to už několik týdnů, co se upír naposledy krmil. Odporný pach zkaženého ovoce se na něm zdál silnější.

Pohlédl na otcovu nohu. Na kalhotách měl o něco tmavší místo, díky němuž se mu lepily na nohu.

„Jak je to dlouho?“

Otec na něj chvíli zíral, než zavrtěl hlavou. „Tři týdny.“

„A ty jsi byl celou tu dobu zraněný?“

„Ano.“

Takže to bylo opravdu zoufalství, co ho přimělo zavolat synovi. Tajfun si pod nosem zavrčel a vyhrnul si rukáv. V hlavě mu stále hrála poslední slova jeho matky. Byla mnohem shovívavější, než si jeho otec zasloužil, ale on jí dal slib. Teď udělá cokoli, aby slib dodržel – do jisté míry.

Jeho otec vypadal vyčerpaně, když se k němu Tajfun přiblížil a pak mu strčil zápěstí do obličeje. „Pij.“

„Nemusíš…“

„Správně. Takže nakonec půjdeš do města a někoho zabiješ, protože jsi vyhladověl? Napij se, než si to rozmyslím a vezmu tě k sobě.“

Otec ho s povzdechem chytil za zápěstí. Tajfun odvrátil tvář a snažil se ignorovat bodavou bolest, když mu tesáky propíchly zápěstí. Mohl obětovat trochu krve, pokud to znamenalo, že nevinní ve městě – a jeho otec – přežijí, i když přežití jeho otce nebylo na seznamu jeho priorit vysoko.

Čekal patnáct minut, než se otec napije. Když se konečně odtáhl, cítil Tajfun křeče v nohou. Pach shnilého ovoce se zmírnil a otcův obličej vypadal o něco růžovější a mnohem plnější.

„Díky,“ řekl otec a otřel si ústa.

„Jo, no, nechci, aby nějaké nevinné dítě ve městě skončilo mrtvé.“

„Víš, že nechci…“

Tajfun si odfrkl. Všichni upíři zabíjeli. Patřilo to k jejich podstatě. Nezáleželo na tom, jestli nechtěli nebo jestli bylo jejich zásadou nezabíjet. Vždycky se vyskytly situace. Tři týdny hladovět? To byla zatraceně těžká situace.

Tajfun si ovinul ruku kolem zápěstí a zastavil zbytky krve. „Tady jsme skončili. Odjeď do jiného království. Guinevera s námi spolupracuje. Pochybuji, že tě nechá zabít za to, že jsi zasáhl ve prospěch dětí.“

„Robby…“

„Jestli jsi volal v domnění, že tě přijmu, tak jsi blázen. Nemám ve svém životě místo pro upíra, zvlášť ne pro toho bastarda, co mi zabil matku.“

Jeho otec se prudce nadechl. Ve tváři se mu mihl bolestný výraz. Robby ho rád viděl. Pokud jeho otec žil s nějakou bolestí, kterou Robby cítil každý den, když věděl, že jeho matka je pryč a nikdy se nevrátí, pak možná bylo lepším trestem nechat ho naživu.

Nemohl to být tak velký trest, když jeho otec tak zoufale toužil žít.

„Robby, nikdy jsem nechtěl…“

Tajfun vytrhl ruku z otcova sevření. Vlk mu bušil do hrudi a v něm se rozléhalo vrčení. Tajfun vycenil zuby. Začaly mu růst tesáky. Jeho oči se zúžily.

Otec ho okamžitě pustil, ustoupil a sklopil pohled. Byla to reakce, kterou Tajfun dobře znal. Očekával ji prakticky od každého, s kým přišel do styku. Tedy většinou od každého.

„Jmenuji se Tajfun,“ řekl vyrovnaným, odměřeným tónem. Robby byl mámin kluk a zemřel, když zemřela ona. Je mi jedno, co jste zamýšleli nebo co jste chtěli. Zabil jsi ji. A jen proto, že mě přiměla slíbit, že tě nenechám umřít, jsem tě nezabil.“

Jeho otec zvedl zmučený pohled, ale Tajfuna jeho bolest nezajímala. Byl to on, kdo mu vzal matku. To on byl důvodem, proč ležela se zlomeným tělem a krvácející v synově náručí a lapala po dechu svá poslední slova, prosila ho, aby otci odpustil, nutila ho slíbit, že nenechá otce zemřít, zatímco jí kvůli němu unikne život.

„Nikdy jsi tam nebyl,“ pokračoval Tajfun tichým hlasem. „Vždycky to byla ona a já. Nechtěl jsi s námi mít nic společného, dokud ona neodešla.“

„Nemohl jsem tu zůstat a ty to víš. Bylo to kvůli tvé ochraně. Kdyby Bratrstvo vědělo, že se tvá matka zapletla s upírem, obrátili by se proti ní. Kdyby věděli, že jsi poloviční upír…“

„Zabili by mě. Já vím. Já vím,“ zavrčel Tajfun, „ale Bratrstvo bylo tehdy mnohem menší. Bylo jich tolik…“ Přerušil se. Nepotřeboval si znovu připomínat dávnou historii. Tajfun si ji v hlavě prošel už milionkrát. Křičel a řval a bušil pěstmi do otcovy hrudi. Byl rozervaný na kusy; víc už nebylo co říct. „Už mi nikdy nevolej. Jestli to uděláš…“

Výhrůžku nechal viset ve vzduchu.

Jeho otec neodpověděl. Spíš tam stál a vypadal staře a unaveně. Tajfun se otočil na patě a odešel, než z toho mohlo něco dalšího vzejít. Jelikož se jeho otec napil krve měniče, znamenalo by to, že bude po určitou dobu více člověkem. Dokonce by mohl být schopen vydávat se za člověka, kdyby se dostal do města, kde by se mohl nějakou dobu držet své lidskosti tím, že by jedl přísnou veganskou stravu. Nakonec by se však vrátil k tomu, že je upír. Vždycky to tak dělal a vždycky bude dělat.

Tajfun neměl ve svém životě pro upíry jiné místo než mezi čelistmi. Jeho úkolem bylo chránit civilisty před upíry, ne chránit upíry před jinými upíry. Jeho otec se o sebe staral stovky let – on se o sebe dokáže postarat ještě několik set let. Tajfunův otec nebyl jeho zodpovědností.

Nenech ho zemřít.

Ta prosba se mu vrátila, když se Tajfun vyhoupl na motorku a odjel.

V ústech mu zavoněla chuť krve, pozůstatek vzpomínek na ten den. Když se po běhu v lese vrátil domů a našel krev rozesetou po celém domě. Když našel matku ležet na podlaze, její tělo bylo rozbité a z děr na krku jí vytékala krev, na bledé kůži se jí tvořila krusta upířího jedu. A vedle ní ležel jeho otec.

Do té doby byl jeho otec chlap, který se objevoval každých pár měsíců, zůstával přes noc, aby ráno zmizel. Tajfun si tyhle návštěvy vždycky užíval. Bylo to něco nového a líbilo se mu, jak se matce rozzářily oči, kdykoli tam táta byl. Obvykle s sebou přinášel drobné dárky a spoustu příběhů.

Pak se to všechno změnilo.

Tajfun se právě začal začleňovat do Bratrstva. Myslel si, že když se stane jeho součástí, budou jeho rodiče jednoho dne moci žít spolu beze strachu. Pak se vrátil domů a našel matku umírající a otce blízko smrti. Poté, co byl napaden jiným upírem a ocitl se na prahu smrti, se vrátil k jedinému člověku, který ho vždycky pustil dovnitř.

A ona to udělala.

A on se přestal ovládat.

Poté, co jeho matka zemřela, ho Tajfun chtěl zabít. Chtěl toho upíra roztrhat na kusy a jeho tělo nechat na ulici, aby shořelo na slunečním světle, ale v uších mu znovu a znovu zněla matčina poslední slova. Místo toho si rozřízl zápěstí a cákal krev otci do úst, dokud nebyl dost silný na to, aby otevřel oči a viděl, co udělal.

Tajfunův otec se rozplakal.

Plakal tak dlouho, dokud ho Tajfun nevyhodil z domu. Později se vrátil a snažil se ho přimět, aby se vrátil tam, kde byl, a žil s ním, a Tajfun ho napadl. Uplynuly tři roky, než se dostali do dalšího kontaktu. Potkali se v lese, stejně jako předtím v noci.

„Byl jsi to ty?“ zeptal se a zadíval se otci do očí. „Zabil jsi ji ty, nebo to byl někdo jiný? Udělal to jiný upír?“

Kdyby otec řekl ano, nevěřil by mu, i když by to předstíral. Tajfun byl tak mladý, tak osamělý. Chtěl cokoli, co by mu znovu poskytlo alespoň zdání klidu.

Ale jeho otec neřekl ano; také nelhal.

„Ne,“ řekl. „Nikdo jiný tu nebyl. Byl jsem to já, ale musíš věřit…“

„Nemusím věřit ničemu,“ zamumlal Tajfun, stejně jako tehdy.

Znovu zaútočil. Málem ho zabil. Tajfun se zastavil právě včas. Strávil týden tím, že svého otce vrátil z pokraje smrti. Potom mu řekl, aby odešel a už ho nikdy nekontaktoval. Jeho otec toto pravidlo několikrát porušil, a pokaždé, když to udělal, měl Tajfun mnohem blíž k porušení slibu, který dal své matce.

Přesto, kdyby Bratrstvo někdy zjistilo, že je poloviční upír, bylo by po všem. Nebylo možné, aby kdokoli z nich, dokonce ani ti nejvěrnější, přijali za svého alfu polovičního upířího měniče.

V mysli mu blesklo na Miu a opojný pohled plný chtíče v jejích očích, když ji přitiskl ke zdi. To bylo to nejmenší, co ho trápilo, ale kdyby znala jeho původ, už by nikdy nechtěla, aby se jí dotýkal. Byla to prostě samozřejmost. Měniči a upíři, byli zapřisáhlí nepřátelé. Nikdy by ho netolerovala, kdyby se pravda o jeho původu někdy dostala ven. Spíš by byl do konce týdne mrtvý.

Udal by ho jeho otec? Tajfun nevěděl. Pochyboval o tom, ale nedalo se to odhadnout. Nebylo to tak, že by upíra vůbec znal.

Rychle dorazil do města. Zhluboka se nadechl a jeho tělo se uvolnilo. Bylo po všem. Jeho otec byl posílen a on se vrátí na svou veselou cestu. Mezitím musel najít rodinu táborníků, které jeho otec zachránil, a postarat se o ně. Ti byli v tuto chvíli jeho nejvyšší prioritou.

Mia mu znovu prolétla hlavou. Nemohl jí samozřejmě říct všechno, co se té noci stalo, ale některé informace by mohly být nezbytné. Například vysvětlení, proč musel tak náhle odejít.

Zazvonil mu telefon a Tajfun zaklel. Jestli to byl zase on…

Když zajel ke krajnici, aby to zvedl, nebyl to jeho otec. Byl to Twister. „Měli jsme útok,“ křičel přes křik a bolestné výkřiky. „Dvakrát nás kousl upír. Právě míříme na Miinu kliniku.“

Tajfun znovu zaklel. „Sejdeme se tam.“

Zavěsil a vytočil číslo Mii, přičemž bubnoval prsty o řídítka své motorky a čekal, zvonění za zvoněním. Konečně to zvedla. „Došlo k útoku,“ vyštěkl na ni, všiml si jejího nespokojeného tónu, ale bylo mu to jedno. „Jeď na kliniku, co nejdřív.“

„Budu tam,“ slíbila Mia a zavěsila.

Tajfun se rozjel na motorce, na celou záležitost s otcem zapomněl – prozatím. Byly tu důležitější věci na práci. Když mířil na kliniku, roztočil motor.