TAN - 6. kapitola

Překlad: Lucianna

Tatum, Jo a Chase se v pořádku (v rámci možnosti) vrátili ke svým přátelům. Ale je to opravdu konec téhle noční můry, nebo tam něco nehraje...“

Kapitola 6 – Callie

„Moc nemluví,“ řeknu, rukou držím Jo prsty, nepustím ji, protože se příliš bojím, že pokud ji pustím, zmizí tentokrát navždy. Nevypadá, že by jí to vadilo. Vlastně, to vypadá, že se jí dostává útěchy z mé přehnané náklonnosti k ní. „Je… rozptýlený.“

Pohlédnu na Tannera, který sedí venku na balkóně a prostě jen kouká. Tatum usnul před hodinou, když se všichni bezpečně vrátili. Ethan šel mlčky do sprchy a Tanner tak nějak… prostě šel ven. Cokoliv se stalo, mu vadí. Nevím, jestli bych měla tlačit, nebo ho prostě nechat být, až mi to řekne.

Nikdy jsem nebyla tak vystrašená, jako když jsem čekala na jejich návrat, uvažujíc, co se stalo. Policie párkrát volala a my jim dali tolik informací, kolik jsme mohli. Také nám toho moc neřekli, je to jako bychom seděli uprostřed a přesto byli ve tmě.  V černočerné tmě bez odpovědí.

„Běž a promluv s ním,“ pobízí mě Jo. „Jsem stejně vyčerpaná a potřebuji spát.“

„Volala jsi Patovi?“ zeptám se jí.

Zavrtí hlavou. „Ne, nevolala a nevím ani, jestli zavolám. Myslím… myslím, že jsem skončila, Callie.“

Sevřu jí ruku. „Bylo sakra na čase.“

Usměje se a postaví se. „Děkuji ti, že jste nás hledali.“

„Děkuji, že jsi se ke mně vrátila.“

Přikývne, pohled trochu vzdálený, a pak zašeptá, „Omlouvám se za tu hádku, co jsme měly než tě střelili. Cítila jsem se strašně a bylo to…“

„Je po všem,“ řeknu jí a utnu jí tak. „Prožily jsme toho hodně, Jo, někdy se to stává. Nedělej si s tím prosím starosti. Běž a odpočiň si, promluvíme si víc ráno.“

Přikývne a zmizí v ložnici. Pohlédnu zpátky na Tannera a uvažuji, o čem přemýšlí. Postavím se a tiše vyjdu ven, najdu židli, přisunu ji blíž a posadím se vedle něj. Podívám se na něj a opatrně řeknu, „Chceš mluvit o tom, co se stalo?“

„Bylo to přichystané,“ zamumlá tichým hlasem.

„Já vím.“

„Policajti ho chytli, zavřou ho, ale pokud něco nenajdou, což je velká  šance, že ne, nebude to na dlouho. Je chytrý, opravdu zkurveně chytrý, nejspíš věděl, že pro něj jdou a všechno si dal dohromady.

„Jsem si jistá, že něco najdou a on zůstane zavřený…“

„Neměli volat policii, rozpoutali tím válku.“

„Jak to?“ zašeptám. „Jsou zavření, Tannere. Nemůžou nic udělat.“

Hořce se zasměje. „Jsi naivní, Callie. Na někoho, kdo byl za mřížemi.“

Je to jako facka do tváře a ostrým hlasem zavrčím, „Co se tam stalo? Místo abys mě napadal, možná bys mi to mohl říct.“

Podívá se na mě a zamkne svůj pohled do mého. „Vůbec tě neurážím. Jen poukazuji na zjevné. Vy si všichni myslíte, že je po všem, ale je to jen začátek.“

„Jak to?“ frustrovaně vydechnu.

Vůbec nic nevysvětluje; mluví v hádankách.

„Když ho zatýkali, řekl mi, že si pro nás přijde až ho pustí, a ujistí se, že si budeme přát, abychom se nikdy nenarodili. Takovou výhrůžku beru vážně, muži jako on se jen tak neotočí, když někdo udělá to, co jsme udělali my, vrátí se tvrdší, silnější a nepochybuji o tom, že nás přiměje si přát, abychom se nikdy nenarodili. Kdybyste mě všichni nechali se o něj postarat, tohle by se nestalo.“

Zmateně zamrkám.

O tom jsem nepřemýšlela.

Nevím proč.

Asi ta moje naivní část věřila, že je po všem, když jsou zavření, ale Tanner má pravdu, takoví lidé nenechají něco takového, co jsme udělali, jen tak, budou chtít dostat odplatu a ta pomsta je obvykle krvavá a názorná.

„Nejsme v bezpečí,“ řeknu a není to otázka, je to realita.

„Ne, nejsme kurva v bezpečí. Pro teď ano, podle toho, kolik dostane, ale až se dostane ven, půjde po nás. Po nás všech, ne jen po mě, a my si budeme přát, abychom zvolili jinou cestu.“

Zavřu oči a vydechnu. „Mluvil jsi o tomhle s Tatumem?“

„Ne, neřekl jsem to nikomu. Co s tím kurva budeme dělat?“

„Nevím, nechat ho zabít ve vězení?“

Tanner se znovu ušklíbne. „Znovu, kdyby to bylo tak jednoduché. On se ujistí, aby byl pokrytý pro případ, že by se to stalo, je chytrý.“

Samozřejmě.

„Co kdybychom si změnili jména a začali někde znovu. Všichni…“

„Požádáš všechny, aby změnili své životy, přestěhovali se od těch, které milují? Pochybuji. A i kdyby, myslíš, že by nešli po našich rodinách, dokud by nás nenašli? On ví, kdo jsme. Ví všechno, co potřebuje vědět. Tomuhle neutečeme, Callie, musíme čekat a pak se tomu postavit.“

Vydechnu a dám si hlavu do dlaní.

Právě když jsem si myslela, že je po všem.

Právě když jsem si myslela, že mohu být konečně volná.

Právě když jsem si myslela, že mohu konečně dýchat.

Právě když jsme si myslela, že to všechno může být v pořádku.

Zjistím, že nebude.

Zdaleka ne.

Všechno to začíná znovu, jen tentokrát to vypadá mnohem, mnohem hůř.

K čertu s tebou, Osude.

Ty sadistická mrcho.

*****

Zírám z okna dodávky, zatímco s pohybuje po dálnici, a všichni sedíme v mrtvolném tichu. Myslela jsem si, že by tenhle výlet mohl být naplněný pocitem svobody, ale je plný pouze strachu, viny a lítosti. Je plný neznámého. Měla jsem přivést Chase, aby čelil svým skutkům, a to dělám, jenže zpátky přináším také mnohem víc.

Chase se vrací s námi potom, co strávil týden v nemocnici. Vede si lépe a k jeho zděšení, se vrací, aby řekl pravdu. Vypadá to… já nevím, nyní prázdně. Jako by na tom už nezáleželo tolik, jako předtím. Mysleli jsme si, že by to mohlo přinést Celii klidný odpočinek, ale místo toho nás budou pronásledovat démoni, dokud se s nimi znovu nesetkáme.

Nevíme, kdy to bude.

Všechno co víme je, že se to stane, a změní to naše životy.

Moc jsem s Chasem nemluvila. Většinou jsme se setkali pohledem a proběhlo mezi námi tolik nevyřčených slov. Všechno ostatní bylo tak hektické, že bylo těžké najít správný čas, sednout si s ním a zeptat se ho na milion otázek, na které se chci zeptat. Vyhýbá se mi, když jsme spolu sami, a já to chápu.

Vážně.

Taky bych byla vystrašená.

Jede s Tatumem hlavně proto, že Tanner na něj kouká, jako by mu chtěl utrhnout hlavu. Viní Chase za tohle všechno a nemýlí se. Pokud by Chase neudělal to, co udělal, nikdo z nás by nyní nebyl v tomhle zmatku. Nepřemýšleli bychom, kdy nějaký zasraný gang přijde zpátky a bude hledat pomstu.

Byli bychom volní.

Jen Bůh ví, kde bychom byli, nespíš šťastní, s Celií stále na živu a všichni bychom se nikdy nemuseli setkat a nikdy bychom tímhle neprošli.

Pohlédnu na Tannera.

Kouká oknem ven, nic neříká, chci říct, co taky tady vlastně říct? Všichni jsme mluvili, dokud už nebylo co říct. Všichni známe osud, který na nás čeká. Mohou to být roky, měsíce – každopádně tu budeme mít brzo válku, kterou nejspíš nezvládneme vybojovat. To je děsivé. V tolika různých úrovních.

„Jsi v pořádku?“ zeptám se ho.

Pokrčí rameny, jeho velká ramena se zvednou a poklesnou. Ohlédnu se dozadu na Ethana, který spí na zadním sedadle, ruce strčené pod tváří. Ubohý Ethan si nezasloužil, být vtažený do tohohle všeho. Má dobrou kariéru, dobrou práci, tohle není věc, se kterou by se měl potýkat.

„Přemýšlíš o tom, co se stane, až se dostane z vězení?“ zeptám se, ačkoliv je naprosto jasné, že Tanner nechce mluvit.

„Jo,“ řekne nízkým hlasem. „Přemýšlím o tom, jak se z toho kurva dostaneme, aniž bychom přišli o život. Skončí to krveprolitím, a já nemám rád krev. Zatraceně radši mám čisté ruce. Mohli jsme to udělat chytřeji, ale neudělali a teď jsme všichni v prdeli.“

Polknu a přikývnu, dívajíc se z okna. „Možná že bude existovat způsob, jak se skrýt, jsem si jistá, že něco vymyslíme.“

Můj nápad je při nejlepším směšný. Vím, že není kam se schovat a i kdyby se nám to podařilo, vystopují naše rodiny a dostanou nás z úkrytu opravdu velmi rychle. Zvlášť s ohledem na to, že mají v hlavě jen pomstu. Oni vědí, že my víme a na to v dohledné době nezapomenou.

„Už jsem ti řekl, že neexistuje způsob jak se krýt. Musíme se tomu postavit. Jen se snažím vymyslet nejbezpečnější způsob, jak to udělat.“

„Omlouvám se,“ řeknu a můj úsměv je malý a patetický. „Kdyby nebylo mě, nic z toho by se nestalo.“

„Chyba,“ řekne tvrdým hlasem. „Kdyby nebylo Chase, nic z tohohle by se nestalo. Rád bych jimi ho naservíroval, uzavřel dohodu a dokončil to jednou pro vždy, ale to Tatum nikdy nedopustí.“

„Nemůžeš čekat, že by se chtěl vzdát svého bratra, ty bys ne…“

Tanner napne čelist. „Nikdy jsem neřekl, že bych od něj tohle čekal, ale Chase by měl být ten, kdo to převezme, vzhledem k tomu, že on je ten, kdo způsobil, že se Celia zabila.“

Celia.

Její jméno mi stále přináší brnění kůže.

„Všechno, co jsem pro Celii chtěla bylo, aby mohla odpočívat v pokoji, tak jak by měla. Nikdy jsem nechtěla nic z tohohle.“

„Nemůžeš vždycky dostat to, co chceš, Callie. Věci jdou vždycky do háje, to bys už měla vědět. Nakonec získáme Celii to, co si zaslouží, jen jsme si prostě vybrali tu delší cestu, abychom to dostali.“

Zatraceně dlouhou cestu.

„Co si myslíš, že se stane, až se dostaneme domů?“ zeptám se.

Hořce se zasměje.

„Jestli si myslíš, že máme válku s tím gangem, pak jsi ještě nečelila rodině, která byla zraněná tolik podělaných let, a která se chystá zjistit, že přichází nejen holka, která ji srazila, ale v první řadě muž, který ji přiměl, aby chtěla zemřít.“

Žaludek se mi sevře silným, zlostným pocitem hluboko uvnitř.

Budou mě nenávidět.

Chase budou nenávidět ještě víc.

A proč by neměli?

Proč by k čertu neměli?