Typhoon - 10. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Tajfun

Co bylo horší: skončit ve stavu, kdy by mohl Mie ublížit, zatímco ona se mu snaží pomoci, nebo se spoléhat na otcovu ochranu? Moc si toho z pití od ní nepamatoval, jen horkou krev na jazyku a zoufalou snahu přestat, ale neschopnost to udělat. Tajfun nikdy předtím nebyl ve stavu, kdy by byl příliš zraněný na to, aby neovládl upíří nutkání.

„Je to tak vždycky?“ vyhrkl.

Jeho otec stál opodál, zíral do prázdné zdi a ve tváři se mu zračily emoce. „Ne, to byla extrémní reakce.“

Tajfun odvrátil tvář, styděl se za celou svou existenci. Jakým právem měl žít, když jednoho dne skončí jako jeho otec, který zabíjí své nejbližší?

„Není to tvoje vina, Robby. Nikdy předtím jsi nepropadl touze po krvi. Vždycky existují opatření, která tomu mohou v budoucnu zabránit. Jsem si jistý, že to tvoje družka pochopí.“

Ale Mia přece nebyla jeho družka, nebo ano? Svedla je dohromady řada náhodných okolností a nic víc. A přesto se mu při vzpomínce na to, jak se od něj odvrátila, sevřel žaludek. Možná to bylo proto, že ze všech, které znal, byla jediná, s kým se dokázal uvolnit. Byla jedinou osobou, o níž věděl s jistotou, že se neotočí a nevrazí mu kudlu do zad. Věděl, že pokud ho Mia odmítne, nezbude nikdo, kdo by ho přijal.

No, možná ne nikdo. Kradmo se podíval na otce, jehož tvář byla stále prázdná. „Jak jsi věděl, kde mě najdeš?“

„Nevěděl. Slyšel jsem nějaký rozruch a rozhodl jsem se to zkontrolovat. Když jsem viděl, jak tě ti muži bijí…“ Otci se ve tváři mihl vztek. „Upíři nejsou jediní, kdo trpí touhou po krvi.“

„To není totéž.“ Tajfun odvrátil pohled. Měniči měli své berserky, lidi, kteří skončili tak hluboko v bojovém módu, že se dokázali obrátit proti vlastním druhům. Tornádova sestra Stín se s takovým stavem setkala, ale nikdo nikdy neřekl, že by ji kvůli tomu měli utratit.

Otec se k němu otočil, tvář měl odhodlanou, ale zároveň plnou smutku. „Vím, že pro tebe je to jiné, ale musíš vědět, Robby: mám tě rád. Vždycky tu pro tebe budu, ať se děje cokoli. I kdybys mi nikdy nedokázal odpustit, já to chápu a budu tady, kdykoli mě budeš potřebovat.“

Tajfun zavrtěl hlavou. Tentokrát otce neopravil, když ho oslovil špatným jménem. Srdce se mu sevřelo, když pomyslel na to, jaké to pro něj muselo být, když se probudil z hladu po krvi a našel ženu, kterou miloval, usmrcenou vlastní rukou.

„Miloval jsi ji?“ zeptal se chraplavě Tajfun.

Jeho otec s odpovědí neváhal. „Celým svým srdcem. Kdyby nebylo tebe, kdybych věděl, že se o tebe musím postarat, jak nejlépe umím, skončil bych po její smrti sám. Každý den myslím na to…“

„Milovala tě.“ Tajfun zamrkal slzy.

„Já vím. Přál bych si, aby to tak nebylo. Možná by pak…“

Na parkoviště kliniky vjelo auto. Byla to Mia. Tajfun se zhluboka nadechl a snažil se uklidnit sevřený žaludek. Vystoupila z auta a vypadala zachmuřeně a odhodlaně a Tajfun se postavil na nohy. Nikdy předtím nestrávil čekáním moc času, ale tahle uplynulá hodina byla skoro víc, než dokázal snést. Krátce ho napadlo, jestli si s sebou nevzala Jaspera, ale zavrhl to. Přece by své dítě nepřivedla do situace, kdy by mohlo skončit zraněné.

Mia napochodovala na kliniku, postavila se ke dveřím a pohledem přejížděla z něj na jeho otce. Čelist se jí stáhla a on si všiml, že se jí na kůži objevily slabé proužky; držela svého tygra blízko povrchu. Na okamžik byl Tajfun zklamaný, že na schůzku přišla s očekáváním nejhoršího, ale opravdu jí to nemohl mít za zlé. Jak jim měla věřit, když šlo o upíry?

Tajfun se obrátil k otci. „Asi bys měl odejít. Dej nám dvěma šanci, abychom si promluvili sami. Hlavně se drž z dohledu a nechoď moc daleko. Kdyby tě tu někdo našel…“

„Já vím. Jsem si dobře vědom politiky Bratrstva vůči upírům.“ V jeho hlase nezaznělo žádné odsouzení, ale Tajfun se stejně zarazil.

Přál si, aby měl Twister pravdu, a nebylo to poprvé. Kdyby to šlo jinak, možná by to pro všechny bylo lepší, ale jinak to nešlo, že ne? Bylo tu příliš mnoho upírů, kteří nechtěli změnu. Ti, kteří chtěli, byli stejně pravděpodobně zavražděni Bratrstvem jako horlivci v jejich klanech a královstvích.

Status quo byl status quo z nějakého důvodu.

Mia ustoupila dozadu, když Tajfunův otec zamířil ke dveřím. Zastavil se, aby se na ni podíval, a pak se ohlédl na Tajfuna a povzdechl si.

„Měla bys vědět, že sem nechtěl přijít. Raději by zemřel, než aby tebe a tvého syna vystavil nebezpečí.“

Mia sebou trhla, ale nepromluvila, dokud upír neodešel. Když to udělala, obrátila na Tajfuna obviňující pohled. „Tak kdo to vlastně byl a proč mu na tobě záleží?“

Teď byla řada na Tajfunovi, aby sebou trhl. Prohrábl si rukou vlasy a zavrtěl hlavou. Nedalo se to říct jednoduše. Nic z toho. „Je to můj otec.“

Tvář jí zbarvila nedůvěra.

„Vím, jak to zní,“ pospíšil si, „ale je to pravda: je to můj otec. Jsem měnič, ale mám v sobě i… upíra. Jsem kříženec. Proto jsem… takový, jaký jsem. Větší. Silnější. Vím, že to zní nemožně, ale…“

„V minulosti už byly pokusy vytvořit hybridy upírů a měničů. No a co? Jsi výsledkem nějakého… experimentu?“ Mia si založila ruce na prsou a upřela na něj pohled.

„Ne, tak to není.“ Ramena mu poklesla a on se sesunul na židli. Cítil se tak strašně unavený – kdo by nebyl po tom, co ho zmlátili do krve, jeho upíří stránka propukla naplno v krvežíznivost a všechen ten čas, který potřeboval na uzdravení. Břicho ho stále bolelo, i když se uzdravil rychleji, než by to dokázal kterýkoli běžný měnič. „Moji rodiče mě nechtěli mít. Nevěděli, že se to může stát.“

„Tak co se stalo? Jak ses narodil?“

Tajfun si třel krk. „Moje matka se s mým otcem seznámila, když byla ještě docela mladá. Něco šíleného, asi osmnáct let. Říkávala, že věděla, že je pro ni ten pravý, hned jak ho spatřila. Pronásledovala ho prý celé roky, zatímco on se snažil její pozornost odradit. Nakonec skončila jako svědek útoku Bratrstva na jeho klan. Podařilo se mu utéct a ona ho ukryla. Krmila ho svou krví, i když si dávali pozor, aby ji nikdy skutečně nekousl. Zamilovala se do něj hlouběji a on nakonec její city opětoval.“

Mia se přiblížila, ve tváři se jí zračilo váhavé přesvědčení bojující s nedůvěrou. „A protože ho krmila svou krví, byl víc člověkem, než by jinak byl, což mu umožnilo, aby jí oplodnil.“

„Jo.“

„A co pak?“

„Máma o těch časech nikdy nemluvila. Říkala, že se její těhotenství urychlilo rychleji, než bylo normální – byla v plném stavu někdy za měsíc. Pak jsem se narodil já. Upír ve mně byl jasný.

Můj otec odjel. Nemohl být s námi, ne když bylo nablízku Bratrstvo. Těch pár návštěv, které podnikl, když jsem vyrůstal, nás ohrožovalo. Alespoň to tvrdil. Vím, že by nás Bratrstvo všechny zabilo, kdyby nás našlo, ale proč by zůstával ve městě, které Bratrstvo řídí, kdyby tomu tak bylo?“

Oba na chvíli zmlkli. Tajfun se díval před sebe a sledoval, jak slunce tančí obrazce ve stínech, které pronikaly skrz listy stromů venku. O historii mezi jejími rodiči jí toho už moc říct nemohl. No, byla tu ta velká část. Zhluboka se nadechl a chystal se jí vyprávět o tom, jak jeho matka zemřela.

„Těhotenství tvé matky trvalo jen měsíc, že?“

„Jo.“

„Tak… jak dlouho ti trvalo, než jsi dospěl?“

Tajfun se najednou zastyděl. „Uh… no, byl to jen rok.“

Mia na něj obrátila nevěřícné oči. „Takže je ti kolik – deset let?“

Její znechucený tón mu zvedl koutky. „Můj chronologický věk je irelevantní. Jsem plně dospělý, duševně i fyzicky. Jsem jím od jednoho roku,“ dodal v naději, že trochu odlehčí náladu. Nepovedlo se mu to, a tak pokračoval dál. „Kdybych nebyl, nemohl bych odejít z Bratrstva divokých.“

Tvářila se nejistě, ale pomalu přikývla. Mia by to přijala – alespoň prozatím.

„Moje matka…“

„Když jsi vypil mou krev, neotrávil jsi mě.“ Sepnula ruce přes kolena. Její pohled byl ocelový.

Tajfun chvíli váhal, než na ni kývl, aby pokračovala. Pokud chtěla kontrolovat, jak konverzace probíhá, nehodlal jí v tom bránit. Alespoň ne v tomto případě. Potřeboval, aby zůstala a poslouchala ho, dokud ji nepřesvědčí, aby jeho tajemství zachovala. Kdyby na ni tlačil, určitě by odešla a on by přišel o šanci. Musel by se dát na útěk, jen aby přežil. Najít místo, kde Bratrstvo divokých ještě nemělo svou pobočku, také pravděpodobně nestačilo.

Byl by pronásledován.

„Takže i když se v tobě… naplno projevuje upíří stránka, nemáš žádný jed?“

Tajfun zavrtěl hlavou. „Ne. Myslím, že je to proto, že jsem kříženec. Dalo by se říct, že jsem sterilní – alespoň ta moje upíří část.“

„Je to normální?“ Hlas se jí ztišil, oči se jí rozzářily a ruce se jí sevřely pevněji.

Ach. Takže se dostávali k tomu, co ji trápilo nejvíc. „Já nevím. Jsem jediný hybrid, o kterém vím.“

„Takže nemáš žádné sourozence?“

„Ne. Moje matka… zemřela, když jsem byl v obdobě dospívání.“

Mia na něj chvíli zírala, než přikývla. Ramena se jí vzedmula, jak se zhluboka nadechla. Hlouběji, než bylo nutné. „Takže, co to znamená pro Jaspera?“

Tajfun ji chtěl uklidnit. Chtěl jí říct, že všechno bude v pořádku a že se nemusí ničeho obávat. Chtěl, aby se ten strach v jejích očích rozptýlil. Chtěl, aby se na něj znovu usmála. Chtěl, aby byla tou sebevědomou, silnou a tvrdohlavou ženou, jakou znal. Chtěl ji přitáhnout do náruče a pošeptat jí, že jejímu dítěti se nikdy nic nestane – ne, dokud bude nablízku on.

Ani si nebyl jistý, kde se v něm ty touhy vzaly. Jistě mu na tom tolik nezáleželo, jestli mu věřila, nebo ne.

„Já nevím. Jak jsem řekl, jsem jediný, o kom vím. Bylo tvé těhotenství normální?“

Mia se na něj zamračila a pak pokrčila rameny. „Většinou ano. Byl předčasný. A je velmi malý, dokonce i na svůj věk. V jiných ohledech je ale vyvinutější. Zdá se… chytřejší. Ne že by ještě lezl nebo tak něco, ale zdá se, že se mentálně vyvíjí mnohem rychleji než průměrné dítě-měnič.“

Tajfun přikývl. „Ale nevyvíjí se rychleji?“

„Toho jsem si nevšimla.“

„Dobře.“ Opřel se a zhluboka si povzdechl. „Možná, když ty jsi měnič a upíří část mého já je tak potlačená… můžeme udělat nějaké testy? Abychom zjistili, kolik z té části zdědil? Možná zjistit, jestli ji vůbec zdědil?“

Mia pokrčila rameny. „Možná. Neměla jsem ještě moc času, abych si to srovnala v hlavě, takže to nemůžu říct s jistotou. Co se stalo s tím, že nechceš být otcem?“ zeptala se.

„Na to už je trochu pozdě, ne?“ Tajfun na chvíli skryl tvář do dlaní a snažil se srovnat si myšlenky. „Vždycky jsem byl opatrný. Nikdy jsem nechtěl, aby se tohle… to, co jsem, přeneslo na dítě. Nikdy jsem si nemyslel, že by to vůči nim bylo fér, a upřímně řečeno, nevím, jestli jsem měl někdy možnost se sám rozhodnout, jestli vůbec chci být otcem, ale je to tak: Jasper je můj… pokud seš si jistá?“

S nadějí k ní vzhlédl. Možná by to vzala zpět.

Mia na něj zírala a třásla se. Přikývla. „Jsi jediný, kdo by mohl být jeho otcem, ale to neznamená, že je tvůj.“

Tajfunovi chvíli trvalo, než to přijal, a pak pokračoval. „Já jsem jeho otec, a to znamená, že možná zdědil části mého já. Nemůžu to jen tak ignorovat, ale také ti nebudu vnucovat svou přítomnost, pokud mě u sebe nechceš. Jen… jen tě žádám, abys to nikomu neříkala, protože kdyby se to dozvěděli…“

„Kdyby to věděli, Jasperův život by byl v ohrožení.“ Miiny oči se zableskly, když se postavila. „Nedovolím, aby se mému synovi něco stalo, Tajfune… nebo ti mám začít říkat Robby?“

Překvapeně zamrkal. Slova a tón se k sobě prostě nehodily. Otevřel ústa, zavřel je a pak zavrtěl hlavou. „Jmenuju se Tajfun. Máma mi říkávala Robby, ale už dlouho jím nejsem.“ Chvíli si ji prohlížel. Začala se uvolňovat, což považoval za nadějné znamení. „Takže zbýváme my,“ řekl. To byla samozřejmě nejtěžší část rozhovoru.

„My,“ zopakovala Mia.

„Jo, my.“

„Existuje nějaké my?“

Tajfun pokrčil rameny. „No, jsme manželé. Máme spolu dítě. I když je to všechno šílené, musíme to nějak vyřešit, ne?“

„Opravdu?“ Miin pohled se uzavřel. „Nebo je to jedna z těch věcí, které by bylo lepší ignorovat? Měli jsme sex. Otěhotněla jsem. Vzali jsme se, protože ses bál, že mě do té dražby někdo přinutil. Teď máme obrovské tajemství, které by nám oběma mohlo potenciálně zničit život. Jestli si myslíš, že musíme být spolu…“

„Samozřejmě, že si nemyslím, že musíme být spolu.“

„Tak co tedy…“

Dveře se otevřely, až oba nadskočili. Tajfun se otočil a otevřel ústa, aby zakřičel na toho, kdo to byl, ale hlas mu zanikl na jazyku. Stál tam Blake, zbraň zabořenou do boku Tajfunova otce. Blake měl na krku přilepený obvaz. Ušklíbl se a zabodl zbraň hlouběji do otcova boku.

„Řekni mi, Tajfune: proč by upír pomáhal alfovi Bratrstva divokých?“

Tajfun zavrčel a svaly se mu napjaly.

Blake na něj zíral s tvrdým vztekem v očích. „Co jsi zač a co od nás chceš?“