TSP - 16. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Sebastian

Než jsem schopný vstoupit do hradu, uběhnou další tři hodiny. Dav se pomalu rozptýlil, byl zklamaný, ale připustil, že královnu nepřiměje se změnit.

Když vejdu do hradu, jsem sám.

Henry s Genoveve chtěli zůstat se mnou. Jsem si docela jistý, že si myslel, že mě matka skutečně zabije, jestli sem vejdu, ale ujistil jsem ho, že to neudělá.

Vejdu dovnitř a vím, že je to naposledy, co se procházím chodbami Frostmontu. Toto místo nikdy nebylo cítit jako domov. Tak dlouho bylo vězením a já se teď cítím jen vyčerpaný.

Nadskočím, když uvidím matku, která na mě už čeká hned v první velké místnosti, kde sedí na pohovce. Lustr nad ní na ni vrhá zvláštní světlo. Poprvé mám pocit, jako bych matku vnímal jako osobu namísto symbolu moci.

Moci nade mnou a nad všemi okolo.

Vypadá téměř křehce.

„Zkoušela jsem to tak dlouho, víš, Sebastiane,“ řekne a zvedne pohled, aby se střetla s mým.

Stojím zamrzlý na místě.

Brečela. Podle jejích očí zřejmě hodně. Jsou lesklé a podél víček nateklé. Matka téměř nikdy nebrečela, natož aby projevovala emoce.

Něco bylo jinak.

„Pojď. Posaď se.“ Kývne na pohovku naproti ní. Pomalu k ní dojdu a sednu si.

„Nezměním svůj názor,“ řeknu a nesnáším, že se mi hlas trochu třese.

„No, možná si to nerozmyslíš, ale všechno ostatní se změnilo.“

„O čem to mluvíš? Vím, že ohledně dekretu nezměníš názor.“

Jednou kývne. „Ne, nikdy ho nezměním.“

„Pak nemáme o čem mluvit. Vzdávám se svého práva na trůn.“

„Možná by pro tebe bylo těžší se ho vzdát, kdybys věděl, jak dobré je na něm sedět.“ V jejích očích je tolik smutku.

„Co?“

„Toto místo už nadále není moje. Dnes to bylo naprosto jasné. Frostmonte musí být tvůj a nikoho jiného.“

Polknu přes sevřené hrdlo.

„Nerozumím.“

„Již velmi brzy pochopíš.“

„Řekni mi, co máš v plánu,“ řeknu přísně.

Poraženecky se zasměje. „Všemu, co jsem plánovala, je teď konec, takže z tebe udělám krále.“

Jsem oněmělý. Ztuhlý na místě. Podezřívavě ji pozoruju a nevěřím jejím slovům.

„Proč?“ Zašeptám.

Polkne a na okamžik zkoumá moji tvář, jako by mě konečně poprvé viděla.

„Když tvůj otec zemřel, byla jsem tak ztracená.“ Lehce zavrtí hlavou. „Už je to tak dlouho, ale mě to připadá, jako by to bylo včera. Nevěděla jsem, jak mám vládnout. Co dělat. Cítila jsem se jako nikdo, odnikud a najednou jsem byla úplně sama a očekávalo se, že budu zastupovat celé království.“

„Myslel jsem, že miluješ moc.“

„Udělala bych cokoli, abych ochránila Frostmonte, ale nelíbilo se mi být královnou.“

„Vždycky ses tak chovala,“ podotknu hořce.

„Uzavřela jsem dohodu,“ řekne rozhodně.

„Cože?“

Podívá se z okna někam do dáli. „Tu noc, kdy jsem tě nachytala s Henrym v parku, jsem byla ve vesnici z určitého důvodu, Sebastiane. Byla jsem sama v kostele, který tvůj otec tolik miloval a který navštěvoval každou neděli s tvojí tetou a strýcem.“

Zamračím se. „Nevěděl jsem, že jsi tam pořád chodila.“

„Nikdy, když tam byli jiní lidé. Bylo tam příliš smutku, ale někdy v noci jsem tam chodila. Zapálila jsem svíčku za tvého otce a brečela.“

„Takže tu noc v Berrydale… jsi tam byla?“

Jednoduše přikývne. „Brečela jsem, stejně ztracená jako vždy. Přistoupila ke mně žena a řekla mi, že by mi mohla pomoct.“

„Jaká žena?“

„Stále neznám její jméno. Ale něco… na ní bylo. Měla zvláštní náhrdelník, takové malé zrcátko, které zachycovalo světlo a pokaždé když se pohnula tak mi odráželo světlo do očí, ale zase, od smrti tvého otce jsem se cítila mimo. Bylo to, jako bych byla pod vodou. Nestarala jsem se o nějakou podivnou ženštinu.

„Protože ti řekla, že ti může pomoct?“

„Ano, řekla mi, že se mnou uzavře dohodu. Tvrdila, že mi dokáže splnit jedno přání. Cokoli chci.“

Zvednu obočí.

„Samozřejmě jsem té ženě řekla, že je to absolutní nesmysl. Nikdy jsem na kouzla nevěřila. Chtěla jsem jen, aby odešla, abych mohla být sama a zase brečet. Tak jsem jí řekla, aby už kouzlila, abychom to měli za sebou.“

„Ježíši matko.“

Její oči teď nabydou na intenzitě. „Její kouzlo tě mělo udržet blízko Frostmontského hradu. Přimět tě, aby ses konečně zajímal o svoje dědictví. Jako dítě tě nikdy nezajímalo. Vždycky jsi chtěl odejít a já tě nemohla ztratit, Sebastiane. Ne potom, co jsem už ztratila tvého otce.“

Stydne mi krev. „Požádala jsi ji, aby na mě seslala kouzlo… které mě přiměje se zajímat o mé postavení prince?“

Polkne. „Ano,“ zašeptá.

Díly skládačky se mi pomalu dávají v hlavě dohromady.

Po celou dobu jsem se nevysvětlitelně cítil přitahován k Frostmontu, i když jsem ho předtím nenáviděl. Důvod, proč jsem tu vždycky zůstal, přestože jsem věděl, že bych mohl utéct, kdybych se pokusil. Bylo to, jako by byl hrad magnet, který mě přitahoval proti své vůli.

„Nikdy jsem si nemyslela, že by to mohlo uškodit. Myslela jsem, že je ta ženská blázen, ale ty jsi zůstal. Začalo ti záležet na tvém odkazu. Tvých povinnostech. A to byl skvělý dar, Sebastiane.“

„Nebo prokletí,“ řeknu tiše.

V očích má stále intenzitu. „Ta žena mi řekla, že se kouzlo zlomí, až konečně najdeš osobu, se kterou chceš strávit zbytek života. Tvoji pravou lásku, kterou si budeš chtít vzít.“

Nedokážu udržet hořkost v hlase. „Není divu, že jsi na mě tak tlačila, abych si vzal bohatou princeznu.“

„Chtěla jsem to, co bylo nejlepší,“ řekne prostě. „Ale na tom už teď nezáleží, že?“

„Co tím myslíš?“

„Cítil jsi, jak se to kouzlo zlomilo, že? Když jsi tam venku políbil Henryho.“

Jsem ticho.

Opravdu jsem něco cítil. Myslel jsem si, že je to jen vítr a že možná dorazila teplá fronta.

Myslel jsem si, že to bylo prostě proto, že Henryho miluju víc, než je možné.

„Kouzlo je pryč.“ Najednou si uvědomím, že jí po tvářích stékají slzy.

„Jak to víš?“

„Protože můžu znovu cítit,“ zašeptá.

„Pod vlivem kouzla jsi nemohla?“

„Kouzlo samozřejmě vyžadovalo něco na oplátku. Jak to platí u  všech kouzel, ale teď vím, že to bylo skutečné.“

Zhluboka se nadechnu. „Proboha matko. A jaká byla cena?“

„Cena – háček – byl, že už nikdy znovu nenajdu lásku.“

„To nemůžeš myslet vážně.“

„Jednalo se o něco, co jsem byla schopna obětovat, aby ses mohl stát princem. Ačkoli předpokládám, že teď o tuto roli nebudeš mít zájem.“

Jsem tak naštvaný.

Ale zvláštní je, že jsem nebyl překvapený.

Dokonce, i kdybych se o kouzlu nikdy nedozvěděl, konečně, po tolika letech dával můj život smysl. Je to, jako bych se konečně dozvěděl diagnózu: nebyl jsem blázen. Nebyl jsem sobecký kretén bažící po moci.

Jediné překvapivé bylo, že jsem stále chtěl být králem.

Vím, že teď nejde o žádné kouzlo. Matka měla pravdu. Cítil jsem, jako by se ze mě zvedlo něco obrovského, když jsem venku políbil Henryho, i když jsem nevěděl, že se to děje.

Ale chci být králem ještě víc, než předtím.

Dokonce i bez kouzla.

„Pořád to chci,“ řeknu šeptem.

Zvedne oči a zahledí se jimi do mých. Je stejně překvapená, jako já. „Pak bude tedy Frostmonte tvůj.“

„Ale ty jsi královna.“

„Ne, odcházím.“ Stoupne si a přejde k oknu. Šedé světlo osvětluje její profil a na zlomek vteřiny vypadá jako na černobílé fotografii.

„Odcházíš?“

„Ano, asi za čtyřicet minut abdikuji.“ Vzhlédne ke kovaným hodinám visícím na zdi nad námi. Zhluboka se nadechne. „A pak předpokládám, že se králem staneš ty.“

Cítím, jako by se mi najednou sevřely všechny vnitřnosti. Zadržím dech a bez hnutí zírám na matku.

„Ještě bude potřeba vyřešit pár formalit, ale vzhledem k tomu, jak nás ráno obléhal dav lidí, očekávám, že dnes večer budou slavit. Buď opatrný a ujisti se, že budeš mí u sebe ochranku.“

„Ty…“ ztichnu. V krku mám sucho a obtížně polknu. „Odcházíš.“

„Už jsem ti řekla, že ano. Ve Skandinávii se budu cítit lépe. Mé letadlo už je připravené na cestu do Dánska.“

Zavrtím hlavou. „Jaký je v tom háček? Právě jsi seslala další kouzlo, abys mě ovládala jako krále?“

„Není v tom žádný háček.“

„Všechno u tebe má háček. Vždycky mělo. Proč bys mě nechala si vzít muže, ale ne muže, kterého miluju?“

„Kvůli tvému odkazu. Nebo jsem si to alespoň myslela, ale už s nikým žádnou dohodu neuzavřu, vedlo to jen ke zkáze.“

Tvrdě polknu. „Nemyslím, že všechno vedlo ke zkáze. Myslím, že Frostmonte je silnější, než kdy dřív a jsem hluboce zamilovaný, tak jak jsem si myslel, že nikdy nebudu mít šanci být.“

Zhluboka se nadechne. „Konečně jsi získal, co jsi vždycky chtěl.“

Sevřu čelist tak, až to bolí. Nemůžu zabránit slzám, aby mi nestékaly po tvářích, zatímco ji sleduju, osvobozený od tolika bolesti, kterou mi během let způsobila.

A ačkoliv chci něco rozbít, křičet a utéct od ní co nejdále… neudělám to.

Postavím se. Přejdu k mé matce a obejmu ji.

V okamžiku, kdy ji držím v náručí, křehkou, poraženou a tak nepodobnou sama sobě, začnu vzlykat.

„Ach prosím, Sebastiane, dost,“ řekne okamžitě. Matka vždycky nesnášela, když jsem projevoval emoce.

„Děkuju ti,“ zašeptám.

Věděl jsem, že si to nezaslouží, že mi v mnoha ohledech zhoršila život. Pořád mě dusila. Proklela mě, opravdově a definitivně, i když přitom proklela i sebe.

Ale pořád byla má matka. A nakonec její moc nade mnou zmizela.

„Nemyslím si, že jsem někdy milovala tak, jako to dokážeš ty,“ řekne prostě, když jí pustím a ona se zhluboka roztřeseně nadechne.

„Ani s tátou?“

„Milovala jsem tvého otce víc, než jsem si myslela, že jsem schopná, ale nevzdala bych se pro něj všeho. Nevzdala bych se Frostmontu, kdyby mě o to požádal.“

„Ale teď se ho vzdáváš.“

Jednoduše přikývne. „Protože tě miluji, Sebastiane, bez ohledu na všechny hlouposti, které jsem udělala.“

Vydá se z pokoje, podpatky jí klapou o kámen a vydávají ozvěnu, jako bychom byli v jeskyni.

Než opustí pokoj, otočí se a věnuje mi pohled, který je směsicí zmatku a porážky.

„Mýlila jsem se,“ zavrtí hlavou. „Když jsem byla dítě, bylo být jiný vždy… cestou k pádu, ale zdá se, že v tvém případě jsi neztratil ničí respekt.“

„Protože nejde ani tak o to být jiný. Láska je láska, ne?“

Zhluboka se nadechne. „Ano, to je.“

V dalším okamžiku je pryč. Nějakou dobu stojím v místnosti, neschopný zpracovat věci, o kterých jsem si nemyslel, že je někdy uslyším.

Cítím se jako zombie, když pár z máminých asistentů a vévodů vejdou dovnitř a má matka po jejich boku.

Strčí přede mě papíry. Prohlédnu si je a vidím, že v nich je všechno, co máma slibovala. Žádná faleš, žádné triky. Podepisoval jsem přesně to, co řekla.

Právě jsem se stal králem.

Právě teď se ze mě stal král Sebastian Nigel Fairleigh Ambrose z Frostmontu.

A připadalo mi to tak jiné, než jsem očekával. Ten akt byl tak prostý. Žádné fanfáry. Normálně, když byl korunován král, věděl o tom celý svět. Ale tohle bylo tak tiché, jen pár z nás tady na hradě.

A když bylo hotovo, necítil jsem… nic.

 Každopádně nic moc. V jednu chvíli jsem byl princem a v další králem. Svět se stále točil. A jediné, co jsem chtěl, bylo vidět Henryho.

***

Mým prvním počinem, jako krále Sebastiana, bylo sjet z hory a zaklepat u Henryho dveří.

V okamžiku, kdy se otevřely a já viděl jeho zatraceně krásnou tvář, jsem ho popadl za ruku.

„Pojď,“ zatahám za ni.

„Cože?“ Usměje se. Uvědomím si, že má flašku piva v ruce a má na sobě jen tepláky a pruhované zelenomodré ponožky.

„Musíme jít, nastup do auta. Musím ti něco ukázat.“ Mé nadšení sílí. Předtím jsem byl jako zombie, ale ve chvíli, kdy jsem uviděl Henryho, se spustilo něco hluboko uvnitř mě.

„Ani nemám boty, dej mi chvíli.“

Za okamžik se znovu objeví s flanelovou košilí a botami. Vypadá tak neuvěřitelně neupravený, skoro jako když jsem v patnácti přišel a požádal ho, aby se mnou svedl sněhovou bitvu.

Být králem Frostmontu nic nezměnilo. Nic z toho důležitého. Ovinu kolem něj ruce a políbím ho. Chutná trochu po pivu, které pil a voní jako…

Domov. Nikdo na mě nikdy neměl takový vliv.

Lehce zamručí proti mým rtům, pak si povzdychne, odtáhne se ode mě a zahledí se do mých očí.

„Myslel jsem, že spěcháš,“ řekne. Vklouznu mu rukou pod bundu a lehce mu stisknu bok.

„Rád s tebou dělám věci, a když je ty děláš mě, ale jsem trochu zvědavý, k čemu se mě tu snažíš přimět,“ zeptá se.

„Správně. Jasně. Dobře. Do auta.“

V dalším okamžiku do něj lezeme a jedeme zpět k hoře. Henry většinou mlčí.

„Ani se mě nezeptáš, kam jedeme a proč?“

Lehce se na mě usměje. „Podle směru jsem si docela jistý, že míříme na hrad.“

„Ale nejsi zvědavý proč?“

„Ne, jsem kurevsky zvědavý, ale taky vím, že mi to neřekneš, i kdybych se ptal.“

Zasměju se. „Znáš mě.“

„To ano a také ti věřím.“

Natáhnu se a stisknu mu stehno.

Netrvá nám dlouho se tam dostat. Zastavím před hradem.

Není důvod se schovávat, plížit, nebo se pokoušet dostat dovnitř zadním vchodem, aniž by se o tom dozvěděla matka.

Pro jednou cítím, jako bych byl na tomto místě vítaný. Místě, které se pomalu stává mým. I s Henrym po mém boku.

„Dobře, něco ti ukážu, ale nechci, abys byl vystrašený.“

„Ach, drahý.“

Vedu ho dovnitř, zahnu za roh a pak jdeme po velkém schodišti.

„Och, nikdy jsem nebyl v této části hradu,“ řekne. Zakloní hlavu a prohlíží si vitráže a lustry, které pokrývají stěny a stropy.

„Kdysi jsem se tomuto křídlu hradu zcela vyhýbal. Vydrž.“

Než pokračujeme chodbou, zastavím se u skladovací místnosti, vezmu odtud robustní kladivo, velký klíč a něco, co vypadá jako páčidlo. Vyjdu zpět do chodby a páčidlo podám Henrymu.

„Um…“ podívá se na něj. „Měl bych se… teď znepokojovat?“

„Ne, měl bys být nadšený. Pojďme.“

Jdeme dál, dokud nevstoupíme do části hradu, kde jsem velmi dlouho nebyl. Vlastně tu dlouho nikdo nebyl.

Je tu místnost plná zrcadel. Vnější stěny jsou lemovány okny od podlahy po strop, je zde nejkrásnější výhled na zvlněné kopce z celého hradu a jedinou další věcí v této místnosti jsou zrcadla lemující vnitřní kamenné stěny a odrážející pohled zvenčí.

„Tohle je… velmi děsivé.“ Rozhlíží se po pokoji.

„Souhlasím.“ Točím kladivem v ruce, když jdu k zrcadlu umístěnému ve středu. Podívám se na svůj vlastní odraz. „Naposledy, když jsem tu byl, jsem byl ještě teenager. Když mě matka vzala zpět na hrad, přiměla mě sem přijít za trest.“

„Pane Bože, je ještě divnější, než jsem si myslel. Nevěděl jsem, že tě přiměla dělat celou tu zrcadlovou věc víckrát.“

Zhluboka se nadechnu. „Och, ano. Nutila mě opakovat věci znovu a znovu. Jako by se mi to snažila vštípit do hlavy, nebo na mě uvrhnout kouzlo. Nutila mě opakovat, že jednoho dne budu králem, jak jsem ti říkal. Že si vezmu princeznu a takové věci.“

„Wow.“

„Cítil jsem se tu prázdněji, než kdekoli jinde na světě.“ Zvednu těžké kladivo a v ruce cítím jeho váhu a moc.

A pak jím švihnu.

Zrcadlo se okamžitě nerozbilo, ale od místa úderu popraskalo.

„Už se v něm nikdy nechci znovu vidět.“

„Tvoje matka nás neuslyší, že?“

Otočím se k němu. „Vzhledem k tomu, že je touto dobou v letadle do Dánska… ne.“

Znovu švihnu kladivem a tentokrát se část zrcadla roztříští a zřítí se na podlahu.

„Sebastiane, dávej si pozor na oči.“ Henry přistoupí za mě a chytí mě za paži. „Královna je pryč?“

Naposledy mrštím kladivem proti zrcadlu, rozbiju rám a zrcadlo se vysype na podlahu v hromadě krystalických úlomků.

„Řekl jsi jí, že nenastoupíš na trůn a teď ničíš hradní majetek?“ zeptá se mě.

Zhluboka se nadechnu a znovu se na něj podívám.

„Ne. Abdikovala.“

V Henryho tváři se pomalu objeví uvědomění.

„Znamená… znamená to, že…“

Přikývnu.

„Dívám se na krále Frostmontu,“ projede jím šok. „Och, můj Bože.“

„Můj Bože je správně. Teď rozbij zrcadlo napravo. Nařízení krále.“

Dám se do práce, rozbiju levé zrcadlo, zatímco Henry stojí nehybně a sleduje mě. Jakmile se zbavím druhého zrcadla, znovu se k němu otočím. Popadám dech, zatímco se Henry pomalu usmívá.

„Jsi král. Jsi… můj král.“

„Ne, jsem tvůj přítel. Aspoň doufám.“

„Jsi mnohem víc, než můj přítel, Sebastiane.“ Upustí páčidlo, vyřítí se ke mně a obejme mě.

„No, ještě nejsme manželé, i když moji první královskou povinností bude, aby si kdokoli ve Frostmontu mohl vzít, koho bude chtít. Včetně všech, kdo přijdou po mně.“

„Sebastiane, nemůžu tomu uvěřit!“ Chytí mě za ramena a pohledem bloudí po mé tváři.

„Věř tomu.“

„Ale… proč? Proč teď?“

„Myslím si, že jsme ji zlomili, Henry.“

„Zlomili, jo?“

„Když jsme se políbili. Já… něco jsem viděl. Poté, co jsme to udělali, v jejích očích něco chybělo. Jako by zmizel všechen boj.“

„Takže naše láska zlomila kouzlo v královnině ledovém srdci?“ Zeptá se s praštěným křivým úsměvem na tváři.

„Vím, že kecáš voloviny, ale ano. Přísahám, že přesně tak to bylo.“

„Miluju to.“

Rozesměju se. „Nebo jí z toho všeho bylo jen špatně a chtěla zdrhnout do Dánska. Po pravdě, je mi to jedno.“

„I mě. Vše, na čem mi záleží, je v tomto pokoji.“

„Těžké nářadí a spousta rozbitých zrcadel?“

Usměje se, až se mu objeví ďolíčky. „A takové vtipy jsou důvodem, proč jsi člověk, na kterém mi záleží nejvíc na světě.“

Henry na mě odhodlaně zírá, než se otočí na patě, přikrčí se a ještě jednou zvedne páčidlo. Přejde k třetímu a poslednímu zrcadlu, udělá několik cvičných švihů.

A pak to udělá. Na rozdíl ode mě dokáže rozbít zrcadlo na jeden zátah. S řinkotem se vysype na podlahu, okamžitě se rozpadne na prach a střepy, které odráží světlo procházející oknem.

„Chci, aby tento pokoj byl něčím jiným. Něčím lepším. Živým.“

„Zahradou?“

„Myslím, že tato místnost byla původně zamýšlena jako zimní zahrada. Ano, pamatuji si, jak mi máma říkala, že když jsem se narodil, nechala odtud odnést všechny rostliny,. Vždycky si myslela, že mít uvnitř zahradu je hloupost.“

„Samozřejmě, že si to myslela. A právě proto z ní uděláme nejkrásnější zimní zahradu v království. Něco živoucího.“

Polknu a přistoupím o krok k Henrymu. Vezmu ho za ruku a trochu se bojím zeptat, na co se musím zeptat.

„Henry, já… vím, že jsi nikdy neměl tenhle hrad rád, ale myslím, že jako král bych tu měl žít. Plánuji tu udělat změny – dobrý Bože, je tu toho tolik, co musíme změnit. Nebude to tu takové, jako nyní.“

Stisknu mu ruku. „Ale vím, že tu stejně možná nebudeš chtít žít. Respektuju to.“

V tichosti na mě na okamžik hledí. Jako bych viděl, jak se mu v očích odehrává celý život.

„Kdybych tu žil s tebou? Mohli bychom z toho opravdu udělat náš domov?“

Rychle se nadechnu. „Chtěl bys to? Aby byl náš? Mohli bychom udělat cokoli, třeba pro tebe postavit dokonalý srub někde na pozemku, nebo – kdybys nechtěl vůbec žít v království, jsem si jistý, že bychom ti mohli přidělit jedno ze soukromých letadel, abys mohl kdykoli přijet –“

„Zbláznil ses?“ Zeptá se a projede mi prsty skrze vlasy. „Jasně, že chci bydlet s tebou, pitomče.“

Vydechnu.

„Omlouvám se,“ zakryje si ústa rukou. „Žádný pitomče. Králi.“

„Pojď sem.“ Uzavřu mezi námi vzdálenost a tvrdě ho políbím.

Drží mě pevně a směje se, zatímco se na okamžik odtáhne. „Soukromý tryskáč? Blázníš?“

Zavrtím, hlavou. „Ne, jen bych pro tebe udělal cokoli.“

Přísahám, že se mu lesknou oči. Předkloní se a znovu mě pomalu a hluboce políbí. Přejedu rukama po jeho košili a tisknu ho všude, kde můžu.

„Kdybychom nebyli uprostřed nebezpečné hromady střepů, stáhnul bych tě teď na podlahu,“ zamumlá a přesune se mi ke krku.

„Je pro nás nebezpečné být v této místnosti,“ zamumlám, když mě přitlačí zády k oknům na vzdálenější straně. „Protože nechci nic jiného, než aby sis mě na té podlaze vzal.“

„A co když si tě prostě vezmu takhle?“ Zašeptá.

Najednou mám jeho ruce na bocích a prudce mě otáčí, tak abych stál čelem k oknu přede mnou. Dívám se na velkou plochu zvlněných kopců, které jsou pokryté sněhem. Prudce se nadechnu a přitisknu dlaně na chladné sklo.

Přejede mi rty po zátylku a mě naskočí husí kůže.

„Jsi blázen.“ Zašeptám.

„A tobě se to líbí.“

Nemýlí se, protože jen z jeho slov se zachvěju, navzdory tomu, že mi je dost teplo. Péro mě už bolí a tvrdě se tlačí k přední části kalhot. Vklouzne mi rukama pod košili a přitom mi vytáhne košili nahoru.

„Sundej si ji.“

Okamžitě uposlechnu, natočím hlavu a sleduju, jak dělá to samé. Natáhne se kolem mě, rozepne mi pásek, než ho sundá a odhodí.

„Henry.“ Nedokážu potlačit úsměv, když cítím, jak se zatoulá prsty pod pas kalhot.

„Sebastiane,“ zamumlá a přitiskne mi rty na odhalené rameno.

„Nevím, co plánuješ, ale…“

Znovu najde cestu k vršku mých kalhot, rozepne mi knoflík, stáhne zip a pomalu je sundává. Můj pták z nich vyskočí.

„Ale co?“

Tiše zasténám, když mi začne stahovat spodní prádlo. A ve chvíli, kdy jsem nahý, se přitiskne tělem k mému, obejme mě a ovine ruku kolem mého ptáka. Chvilku mě hladí, ale pak mě začne dráždit klouzáním prstů po celé délce, dokud se neobjeví větší množství semene.

„Jsi ďábelský,“ zamumlám.

„Jo?“

Pootočím hlavu, abych mohl vidět jeho tvář. Políbí mě na čelist a upevní sevření na ptákovi.

„Dráždíš mě.“

„Och ne, jen tě škádlím,“ řekne a v tu samou chvíli odtáhne obě ruce. Ztráta jeho doteku mě bolí a já sklouznu dopředu k oknu.

„Dobře, tak teď mě dráždíš. Dotkneš se mě znovu?“

„Chystám se.“

Znovu se otočím a dívám se, jak si sundává zbytek oblečení.

„Tak teď jsme oba oficiálně nazí před celým královstvím,“ kývnu k nádhernému výhledu před námi.

„Už žádná tajemství, co?“

„Nikdo nás tu nemůže vidět, tím jsem si jistý, ale i kdyby ano, bylo by mi to jedno.“

„Vážně?“

Prohlížím si ho od hlavy k patě a pak se zaměřím na jeho ptáka.

Zatlačí mě znovu proti sklu a já zalapám po dechu, když ucítím, jak jeho konečky prstů najdou cestu k mé dírce. Hluboce zasténám a přitisknu se k němu.

„Nespravedlivé.“

„Jak nespravedlivé?“

„Hmm,“ zamručím. „Protože tím mě přiměješ chtít víc.“

„Dám ti víc,“ jemně mi strčí špičku jednoho prstu dovnitř.

„Kristepane,“ zamumlám a penis přede mnou zapulzuje. „Ale my nemáme – nic tu nemáme.“

Zavrčí a pak je jeho dotek pryč. Znovu mě zanechá ve stavu čiré touhy. Tápe kolem nás a sáhne do svých kalhot.

O chvíli později vytáhne z kapsy malou lahvičku lubrikantu a kondom.

Spadne mi brada. „Henry!“

„Ano?“

„Ty… ty sebou nosíš malou lahvičku lubrikantu kamkoli jdeš?“

Objeví se jeho dolíčky, jak se vrací zpátky ke mně a pomalu mě políbí. „Řekl bys to do mě?“

„Jsi blázen a já to miluju.“

Navlhčí si prsty. „Vlastně ho sebou pořád netahám. Obvykle nemám ani kondom.“

„Ale dnes je máš?“

„Když ses dnes objevil u mých dveří a řekl jsi, že mi musíš něco ukázat, nevěděl jsem, kam mě vezmeš.“

Rozesměju se. „Takže jsi před odchodem popadl lubrikant a kondomy?“

Pokrčí rameny. „Nikdy nevíš. Možná to bylo zbožné přání, ale jo, vzal jsem je, když jsem se šel obout.“

„Vždy připraven. Bože, tak moc tě miluju. “

Pomalu vydechne a přitiskne prsty znovu k mé dírce. „A já miluju, jak snadné pro tebe je říct mi to.“

„Že jsi vždycky připraven?“

„Že mě miluješ,“ řekne za mnou.

Opřu se o něj a zatlačím zadek proti jeho prstům. „Je tak snadné tě milovat, Henry.“

Pomalu se noří dovnitř a ven, dokud nejsem připravený žadonit o víc.

„Chci, abys mě ošukal,“ zašeptám. Slyším ho tiše zasténat a přitisknout se k mým zádům. Políbí mě na rameno.

„Zopakuješ to?“

„Opravdu chci, abys mě ošukal.“

„Tohle jsem chtěl slyšet tak dlouho.“ Hlas má tichý a nakřáplý a já cítím jeho erekci přitisklou k mému boku.

„Chtěl jsem to tak dlouho,“ zamumlám.

Vyklouzne ze mě prsty, nasadí si kondom a navlhčí ho lubrikantem.

Tvrdě polknu. Je to pro mě nové, i když sex pro mě není novinkou. Sex s Henrym rozhodně je a chci, aby pro něj všechno bylo perfektní. Kousnu se do spodního rtu, sleduju ho a současně se ohýbám. Snažím se vypadat sexy, když k němu vystrkuju zadek.

„Tak trochu vyšiluješ, viď?“

„Proč se ptáš?“

Polkne a prohlíží si mé tělo. „Protože já tak trochu taky.“

„Ty?“ Zeptám se nevěřícně.

„Jo.“

„Proč? Nemáš důvod být nervózní.“

Upřeně mě pozoruje. „Chci, abys byl šťastný, Sebastiane. Já… Kriste, nechci tě zranit – nikdy předtím jsi to nedělal a –“

„Henry,“ řeknu rozhodně, „uvědomuju si, že jsem ti zapomněl ukázat svou skříň se sexuálníma hračkama, když jsi byl v mém pokoji, ale věř mi, že už jsem měl v zadku spoustu věcí, i když jsem nikdy předtím nebyl ošukaný mužem.“

Na tváři se mu objeví úžas. „Ty máš celou skříň plnou sexuálních hraček?“

„Malou, ale ano a v jistém okamžiku ji spolu prozkoumáme, ale právě teď potřebuju, aby ses přestal bát, že ublížíš mé panenské dírce, nebo tak něco.“

Zasměje se. „Ne až tak panenské.“

„Opravdu ne, ale nikdy jsem neměl tebe a Bože, tolik tě chci.“

Skloní se a zajme mé rty v dalším hlubokém polibku. Hladí mě otevřenou dlaní v dolní části zad, z čehož mi běhá mráz po zádech.

Cítím, jak se mi přitiskne k dírce a pak se začne pomalu tlačit dovnitř. Je tak váhavý – více, než je třeba – ale oceňuji to. Tolik mu na mně záleží. Očividně mu velmi záleží na tom, aby to pro mě bylo dobré.

Jako by to snad mohlo být něco jiného než skvělé.

„Ano,“ zašeptám povzbuzení a cítím, jak se zatlačí trochu dál. Uvolním se proti jeho velikosti tak, jak jen dokážu a přitisknu dlaně proti chladnému oknu.

Henry si dlouze a uspokojeně povzdechne, než se do mě celý nakonec dostane. Na okamžik se nehýbe a hladí mě po bocích.

„Jsi v pořádku?“

„Víc, než v pořádku. Jsi ve mně.“

„Jsem hluboko v tobě.“ Zaboří mi prsty do boků. „A já to kurevsky miluju.“

Trochu ho poškádlím. „Tak mě šukej tvrději.“

„Mmm.“ Vyklouzne ze mě a pak se méně váhavě vrátí zpět.

„Můžeš na to jít rychleji, víš?“

„Ne, nemůžu.“

„Můžeš!“ Řeknu namáhavě.

„Ne, protože se do dvou sekund udělám, bejby.“

Zacuká mi v ptákovi jak z představy, že by se udělal, tak z prostého faktu, že mě během milování nazval 'bejby'.

„Vždycky jsem nenáviděl, když mi někdo řekl 'bejby'.“

„Můžu přestat.“

„Ne. Miluju, když mi tak říkáš ty.“

„Do prdele,“ zasyčí a znovu hluboko přirazí. „Kriste, Sebastiane, cítím se v tobě tak dobře.“

„Neboj se, že se uděláš moc brzy. Mám pocit, že bych se mohl udělat… a to jsem se ani sám sebe nedotknul.“

„Tvé tělo se ke mně tak dokonale hodí.“

„Měli jsme šukat už léta.“ Snažím se vtipkovat, ale jakmile to vyslovím, si uvědomím, že je mi z toho trochu smutno.

Vážně už jsme tohle mohli mít už dlouho. O kolik orgasmů jsme přišli?

Kolikrát jsme zmeškali spaní ve stejné posteli, nebo mazlení, líbání, než jsme usnuli?

„Vynahradíme si ztracený čas,“ řekne. Vím, že ví, na co myslím a on na to myslí také. „Miluju tě.“

„Bože, taky tě miluju,“ řeknu a on do mě začne vrážet rychleji. Teď mi hlavičkou masíruje prostatu a díky tomu mě bolí péro.

Bez ohledu na to, kolikrát jsem to dělal s jedním z mých dild, milování s Henrym je úplně něco jiného. Naráží do míst, do kterých jsem si ani nemyslel, že je možné. Tohle není kousek drahého skla nebo silikonu. Tohle je můj nejlepší přítel. Pravděpodobně by mě mohl udělat, aniž by se snažil.

„Ježíši Kriste,“ zašeptám, když mě za boky přitáhne víc k sobě, aby pronikal hlouběji. Jednou rukou mě obejme a pohladí po hlavičce ptáka, zatímco mě ojíždí.

„Potřebuju, aby ses pro mě udělal,“ řekne napjatým hlasem. „Protože už brzy se –“

„Och můj Bože.“ Lapám po dechu. „Já už to dýl nevydržím –“

„Kurva,“ zasténá Henry a prudce do mě vrazí. Cítím jeho ptáka pulzovat. Udělá se hluboko ve mně a to stačí, aby odstartoval i můj orgasmus.

Zatímco vrcholím, pevně svírá můj penis. Střílím semeno na celé okno před námi. A přestože jsem na místě, které jsem tak dlouho nenáviděl, vím, že jsem přesně tam, kde mám být.

S Henrym už není Frostmontský hrad vězením. Je trochu víc domovem.

Domov se semenem na okně, samozřejmě.

„Tak moc jsem to potřeboval,“ zašeptá a těžce dýchá. „Potřeboval jsem tě.“

„Já také.“

Cítím, jak se sklonil a klade mi tisíce polibků na záda. Pomalu ze mě vyklouzne a já mám nohy jako ze želé. Otočím se a uvidím muže, kterého miluju, lesknoucího se potem a jako obvykle s perfektně rozcuchanými vlasy.

Obejmu ho kolem ramen, přitáhnu k sobě a hluboce ho políbím. Poté mu položím hlavu na rameno a on mě lehce kolébá v náručí, jako by se mnou pomalu tančil na hudbu, kterou můžeme slyšet jen my.

„Ach člověče, budeme tu muset uklidit,“ rozhlédnu se kolem po celém tom nepořádku.

„Jo, i když miluju tvé semeno na okně, asi by nebylo vhodné ho tam nechávat.“

Zasměju se. „Nemyslel jsem semeno, ačkoli jo, to musíme uklidit také.“

„Nechceš tu nechávat hromadu rozbitého skla, že?“

„Věř mi nebo ne, nerad riskuju. Musíme to brzy uklidit.“

„Proč brzy?“

Podívám se mu do očí. „Protože Frostmontský hrad bude zítra večer pořádat večírek.“