TSP - 13. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Henry

Přišlo mi hloupé si jen na okamžik myslet, že život se Sebastianem bude jednoduchý. Spustil jsem svoji ochranu dřív, než kdy jindy.

Byla to jako rána do obličeje, dozvědět se, že to byl on, kdo mě poslal pryč.

Chtěl jsem utéct, být od něj tak daleko, jak je jen možné a přesto jsem si v tu samou chvíli nedokázal představit být s někým jiným. On byl osoba, která mě zranila nejvíc v životě a také člověk, který je pro mě nejdůležitější. Během mého pobytu v horách jsem byl nezávislejší víc, než si většina lidí dokáže představit, a přesto má jeden muž nade mnou úplnou moc.

Takže jsem neutekl. Zůstal jsem přesně tam, kde jsem byl.

A čekal, až Sebastian řekne, co musí.

Vypne televizi, nalije si další whisky a zírá z okna, jak se zvedá vítr.

„Byl jsem tak otupělý, když mě matka vzala zpátky na hrad.“ Jeho pohled je daleko. „Dokonce jsem se cítil, jako bych byl v narkóze. Bude to znít hloupě, ale jako by sám hrad měl nade mnou moc, prokletí, které jsem nemohl setřást. I když vím, že to není skutečné.“

Hořce vydechnu. „Strávil jsem tam mnohem méně času, než ty, ale cítil jsem, jako by to tam bylo prokleté. To místo může být nesnesitelné.“

„Nebo to prostě bylo mou matkou. Nemyslím si, že je to tolik o Frostmontu, jako spíš… o ní. Je neúprosná. Je všudypřítomná.“

„Všechno vidí.“

„Přesně. Vzala mě do obývacího pokoje a posadila se tam, kde sedává vždycky. Přímo před jejím oblíbeným velkým zrcadlem. Má asi pět metrů.“

„Je to vůbec možné?“

„Je, když jsi královna. Přiměla mě posadit se blízko ní a dívat se do toho zrcadla.“

„Děsivé.“

„Kurevsky děsivé. Přiměla mě dívat se do toho zrcadla a opakovat stále dokola: 'budu král, budu král, budu král'. Jako nějakou mantru, která mě měla přinutit zajímat se o můj odkaz nebo tak. A pak mi začala vyprávět příběh z jejího dětství. Jak, když byla malá, byla chudá a neměla nic. Jak se její rodiče odmítli vzít, protože ve sňatek nevěřili a ostudně ji porodili mimo manželský svazek.“

„Nevěděl jsem, že tvá matka vyrůstala jako chudá.“

„Ano, vždycky říkala, že jedinou dobrou věcí v jejím životě bylo seznámení s mým otcem. Svatba s princem, který se stal králem. A pak zahájila dlouhý proslov, jak mě nikdo z měšťanů nepřijme. Nikdo by nepřijal gay prince, protože mě viděla tě líbat.“

„Kecy. Nikoho v Berrydale nezajímalo, že jsem homosexuál. Přiznal jsem se, když mi bylo patnáct, pro Boha živého.“

„Snažil jsem se jí to říct, ale ona řekla, že ty nikoho nezajímáš, že jsi nikdo, ale řekla mi, že před sto lety král v Hevanii projevil zájem o muže, a byl navždy zavržen.“

„Před sto lety byla jiná doba.“

„Jo. Mluvila o penězích. Odkazu. Milionu dalších věcí, které mě v tu dobu nezajímaly, ale… pak začala mluvit o tobě.“

„Samozřejmě.“

„Řekla mi, že nic nemáš. Že za pár let budeš stále tam, kde jsi, v Berrydale, zatímco já budu mít všechno. Řekla mi, že ti ubližuju a musím s tím přestat. Že jsem spáchal hrozný hřích tím, že jsem tě políbil a přiměl tě věřit, že bych s tebou mohl někdy být.“

Sebastian hledí z okna a po tvářích mu steče pár slz.

„Řekla mi, že tě bude tady dole v Berrydale sledovat. Ať už to znamená cokoli. Tak jsem jí řekl ne. Řekl jsem jí, že tě pošlu pryč. Že si to můžeme dovolit a nijak to nepocítíme. A ona samozřejmě po tom nápadu skočila.“

Pak mi to dojde.

„Poslal jsi mě pryč, protože ses bál, že mé setrvání v Berrydale by bylo jen horší,“ řeknu něžně.

„Věděl jsem, že tvůj pobyt v Berrydale bude horší. Musel jsi sakra odtud zmizet. Z Frostmontu, od královny, od všeho. Nechtěl jsem nic jiného, než navždy utéct, ale když jsem nemohl, chtěl jsem, abys toho byl schopný alespoň ty.“

Vypustím zadržovaný dech. „Tak proč jsi mi to neřekl? Proč jsi mi aspoň nedal vědět, že jsi mě pořád miloval –“

„Protože jsem věděl, že jsem navždy ztracený,“ zašeptá. „Chtěl jsem, abys měl šanci na lepší život. Život bez těchto hloupých, pitomých komplikací. Život s obtěžujícími médii. Sužovaný mou matkou. Nic z toho jsi nemusel mít, Henry.“

„Ale já tě chtěl.“

Zavrtí pomalu hlavou s očima smutnějšíma, než jsem u něj kdy viděl. „Nestojím za tohle všechno,“ zašeptá.

Vstanu dřív, než si vůbec uvědomím, co dělám. Přejdu přes pokoj a obejmu ho tak silně, jak jen můžu.

„Stojíš za všechno, co ti můžu dát.“ Řeknu chraplavým, zlomeným hlasem.

 „Tak strašně moc jsem tě chtěl ochránit, ale nebylo to na mě. Posral jsem to. Lituji – lituji tolika věcí, Henry.“

„Neposral jsi to. A ne,“ řeknu rozhodně, „neměl bys ničeho litovat.“

„Lituju toho,“ řekne poraženecky.

„No, už nemusíš,“ odtáhnu se a podívám se mu do očí. Znovu si ho přitáhnu k sobě. „Nemusíš, když jsi se mnou.“

„Ublížil jsem ti,“ zašeptá.

„A já tobě, ale přestal jsi mě někdy milovat? Jen na sekundu?“

Zavrtí hlavou. „Nemohl jsem.“

„Neexistuje svět, kde bych tě nemiloval.“

Pak někdo zaklepe na dveře a vnitřnosti mi řeknou, že se nemůže jednat o nic dobrého. Sebastian se třese, když se podívá ke dveřím. Zvednu si jeho ruku k ústům a políbím ho na hřbet ruky.

„Společně to zvládneme.“

„Společně,“ zopakuje, přikývne, i když strach z jeho očí nezmizí.

***

Věděl jsem, že na druhé straně dveří může být buď královna, nebo dvacet zpravodajských kamer, nebo stovky reportérů.

Ale když se zhluboka nadechnu a otevřu dveře, uvidím Genoveve s vlasy rozcuchanými větrem.

„Henry. Je princ – je –“

Rozpláče se. Rychle ji vtáhnu dovnitř, přinesu její kufr a zamknu za ní dveře.

„Ano, je tady.“

„Dostala jsem výpověď. Je po všem.“

Zavrtím hlavou. „Není po všem. Přišla jsi na správné místo. Chceš něco na pití? Whisky, kávu, horké kakao?“

Popotáhne, sundá si rukavice a přikývne. „Whisky zní skvěle. Moc děkuji, pane, můžu se obsloužit sama –“

Zachechtám se. „Ne v tomto domě, zde nepracuješ. Pojď do obýváku, Sebastian je u krbu.“

Vypadá, že se jí ulevilo, když slyšela, že tam je. Je jasné, že Genoveve Sebastianovi opravdu důvěřuje a nedokážu si představit, jak moc musela být zdrcená, že je její vysněná práce pryč.

Poté, co jsem nám nalil další whisky, dojdu do obývacího pokoje, kde ji najdu na gauči vedle Sebastiana, jak si stírá slzy. Když jsme byli mladší, Sebastian neustále mluvit o tom, jak by si přál mít dalšího sourozence, někoho, kdo by od něj odvedl část pozornosti a zátěže.

Když teď vidím Sebastiana a Genoveve, mám pocit, jako by byli sourozenci.

Je jasné, že se v přítomnosti toho druhého cítí pohodlně a že i uprostřed dramatického zvratu Genoveve ví, že se o ni Sebastian postará.

„Jsem rád, že tu jsi, Genoveve,“ přejdu k nim a rozdám nám drinky.

„I za těchto hrozných okolností je pěkné tě tu mít.“

„Je hezké tu být.“ Sevře skleničku a dá si hlt. „Hrad teď není místo, kde bych chtěla být.“

„Je to tak zlé, huh?“ Zeptá se Sebastian.

„Po tom rozhovoru to vypadá určitě dobře,“ řeknu.

Oba zároveň zavrtí hlavami a vypadají ještě víc, jako bratr se sestrou.

„Je tam chaos. Takový jsem tam ještě neviděla.“

„Věděl jsem to. V televizi vypadala tak klidně, ale někdy čím klidnější je její veřejná tvář, tím větší zuří bouře uvnitř.“

„Hádám, že to dává smysl,“ řeknu.

„Správně, než přijeli lidé od televize, královna ječela a ztrácela rozum. Samozřejmě mě vyhodila. Zjistila, že jsem ráno poslala část vašich finančních prostředků někam jinam.“

„Krucinál, Gen, to je mi líto,“ řekne Sebastian.

Zavrtí hlavou. „Věděla jsem, co riskuju. A věděla jsem, že pomoct vám za to stojí.“

„Jsi úžasná.“

Genoveve se zhluboka nadechne. „Moc vám děkuju, Henry, že jste mě přijal ve vašem domě. Má rodina bydlí tisíce kilometrů odtud. Neměla bych kam jít.“

„To je samozřejmé, mám volný pokoj. Vlastně býval můj. „Okna jsou trochu zchátralá a koberec zelený, ale mám spoustu příjemných přikrývek. A zítra mix palačinek.“

Usměje se. „Strašně moc děkuju.“

„Sakra. Vy dva jste neměli palačinky z krabice už roky, co?“

„Och, to bylo vše, co jsem jedla, když jsem vyrůstala. Vlastně mi chybí. Princ na druhou stranu… nedokážu si představit, že by jedl palačinky z kupované směsi.“

„Ale jedl,“ věnuju mu hravý pohled.

Sebastian přikývne a usměje se na Genoveve. „O sobotních ránech mi někdy bylo povoleno jít sem a někdy nám jeho máma dělala palačinky.“

„Přímo z krabice?“

„Samozřejmě.“

„A miloval jsem je.“ Sebastian se opře o opěrku pohovky. „Více, než ty nóbl z hradu.“

Protočím oči. „Jak můžou být palačinky nóbl?“

„Věř mi, matka se snažila přimět kuchaře, aby je udělal přesně takové, jako je měla na malém zámku ve Francii. Nikdy je nedokázali udělat stejně.“

Genoveve se zasměje, dá si další doušek alkoholu a pak si dlouze povzdechne. „Já…“ řekne a pak ztichne.

„Copak?“ Zajímá se Sebastian.

Zavrtí hlavou. „Neměla bych.“

„Řekni nám, co máš na mysli, Genoveve. Tady není, čeho se bát.“

Váhavě vzhlédne a velkýma očima těká mezi mnou a Sebastianem, než jimi nakonec zakotví na něm. „Vím, že bych se na to neměla ptát, ale… je to… je to pravda, Sebastiane?“

Nakloní hlavu na stranu. „Co myslíš?“

„Tvé tajemství.“

„Že jsem gay?“ Zeptá se narovinu. „Samozřejmě, že je to pravda. Věděla jsi to.“

Zavrtí hlavou. „Nevěděla, ale jsem šťastná, že si můžeš vzít prince, pokud se tak rozhodneš. Nikdy bych nevěřila, že to královna dovolí.“

„No, rozhodně si nevezmu prince.“

„Proč ne?“

„Protože tu je jen jedna osoba, kterou jsem kdy miloval, alespoň tímto způsobem. A je v tomto pokoji s námi.“

Genoveve vykulí oči. „Och můj Bože,“ pohlíží na mě, jako by mě viděla poprvé. „Vy… vy dva… jste zamilovaní?“

„To je v pořádku, Genoveve, nemusíš hrát překvapenou,“ uchechtnu se. „Bylo to zřejmé.“

„Ne, nebylo. No, když tě Sebastian políbil, napadlo mě to, ale pak jsem si pomyslela, že by to mohla být věc… kterou dobří přátelé dělají.“

Zvednu obočí. „Pomáhala jsi mi plížit se hradem a jít k němu do pokoje.“ Řeknu.

„Myslela jsem si, že jste jen velmi dobří kamarádi. Jsem hloupá.“

„No my jsme velmi dobří kamarádi,“ řeknu a Sebastian se rozesměje.

„Jste zamilovaní,“ dojde jí. „Samozřejmě, teď to dává mnohem větší smysl.“

„On je ten jediný chlap, se kterým jsem se plížil hradem, to je jisté,“ řekne Sebastian.

Její oči rychle posmutní. „Ale vy dva se nikdy nemůžete vzít.“ Řekne tiše. „S tím, jak královna zformulovala změny v zákoně…“

„Já vím a zvláštní je, že se ani nechci vzdát pozice prince. Teď více, než kdy jindy. Kdysi jsem to tolik nesnášel, ale teď je to můj život. Můj odkaz, ať už se mi to líbí nebo ne. Ať už jsem si to vybral či ne.“

„Chápu,“ řekne Genoveve.

„Já také.“ řeknu a udržuji s ním očí kontakt. „Myslím, že to poprvé chápu. Pocit, byť jen zlomek toho, čím si procházíš, když tvůj život probírají v médiích… nikdy jsem si kurva nedokázal představit, jaké to ve skutečnosti je. A teď mám aspoň malý obraz.“

„Je to neúprosné, ale vím, že bych jako princ mohl vykonat spoustu dobrého a nakonec i jako král.“

„Samozřejmě, že bys mohl a uděláš,“ řekne Genoveve.

„A chci to víc, než cokoli na světě, kdybych mohl zastupovat jen jediné dítě z okolních vesnic – být pro ně symbolem naděje, že můžou být silní a odlišní zároveň… stálo by to za to.“

„Já vím, znamená to pro tebe hodně,“ řeknu.

„A ona pravidla nastavila tak, že si musím vybrat mezi tebou a královstvím.“

„Víte co? Vyserte se na královnu,“ řekne Genoveve.

Se Sebastianem na ni hledíme s vykulenýma očima. Je ta nejnevinnější osoba, kterou jsem poznal, i když byla nervově zhroucená z královny.

„Souhlasím.“

„Já taky,“ přidá se nakonec Sebastian. „Nemůžeme ji nechat vyhrát. Nevím, co udělám, ale rozhodně to nebude zahrnovat sňatek s princem.“

***

Na dalších pár hodin se pomalu uvolním na gauči, zatímco všichni tři pijeme. Oheň praská, Sebastian s Genoveve probírají obchodní a peněžní formality a já sleduju, jak ti dva rozmotávají šílené množství logistických můr.

Sebastian ji okamžitě najal jako svojí osobní asistentku. A bude ji platit ze svých vlastních prostředků. Diskutují o tom, že Sebastian má své vlastní, relativně malé bohatství na bankovním účtu, které se jeho matka nemůže dotknout. I kdyby byl úplně odstřihnut od hradu, pořád má dost, aby mohl pohodlně žít alespoň rok. Z krátkodobého hlediska bude všechno v pořádku.

Ale jak ho sleduju s ní mluvit, pomalu se do mě vkrádá smutek.

Bylo tak dobré tu Sebastiana mít. Připadalo mi to jako kousek života, který jsem mohl mít, kdybychom byli normální pár, měli normální večer s kamarádem, co přišel na drink.

Tato jednoduchost byla všechno, co jsem kdy chtěl, potřeboval, ale všichni tři jsme věděli, že bez ohledu na to, co se stalo, je to jen dočasné.

„Myslím, že Henry by se radši díval, jak schne barva, než aby si s námi nadále povídal,“ řekne nakonec Sebastian a stiskne mi stehno.

„Co?“ Zamrkám. „Ne, upřímně, je to fascinující.“

„Nevypadáš, že to shledáváš fascinujícím, má lásko.“

„Jen jsem unavený. K smrti vyčerpaný.“

„Já taky. Čas jít do postele.“

„Souhlasím,“ přidá se Genoveve.

Vedu ji do mého bývalého pokoje, kde jí dám tolik pohodlných polštářů a dek, kolik potřebuje. Když se vrátím zpět do chodby, Sebastian už na mě čeká. Chytne mě za ruku a vede do ložnice.

„Nemusíme už takový den jako dnes mít, že ne? Alespoň ty špatné části.“

„Rozhodně, ale kuřba a to, že jsem gay, nezmizí.“

„To je hudba pro mé uši.“

To je poprvé, kdy jsme vešli do této ložnice společně. Rozhlédne se po prázdných zdech a tlumených světlech po obou stranách postele.

„Je to čisté. Když jsem se sem nastěhoval, podařilo se mi sehnat nové povlečení. Není z hedvábí, ale je dobré.“

„Jsem si jistý, že bude skvělé. Um, chceš… jakou chceš stranu postele?“

„To je jedno. Vyber si ty, kterou preferuješ.“

Polkne a podívá se zpět na postel. Pořád mě drží za ruku a stiskne mi prsty.

„V tom případě si vezmu pravou stranu. Je to v pořádku?“

Srdce se mi sevře v hrudi. Neviděl jsem ho chovat se tak nejistě a uctivě už od dětství. Dneska ve mně hledal vedení ohledně každé maličkosti.

„Skvělé, vezmi si ji.“

„Jsi si jistý, že je to v pořádku?“

„Na sto procent.“

Sebastian si lehne a schová se pod deku. Já si sundám kalhoty, zůstanu jen v trenkách a obléknu vybledlé tričko, v čemž obvykle spím. Jakmile vlezu do postele, vidím, jak Sebastian otvírá zásuvku nočního stolku.

„Věděl jsem to. Máš lubrikant na této straně. Tohle je tvá strana!“

„Jo, ale teď už je tvoje.“

Věnuje mi zbytečně omluvný pohled, kvůli kterému chci zlíbat každý jeho centimetr.

„Nechtěl jsem ti vzít tvoji stranu postele. Nemůžu uvěřit, že jsi mi ji prostě dal.“

„Sebastiane, můžeš spát přímo na mě. Je mi jedno, kde jsme, dokud budeme spát spolu.“

„Spát spolu, jo?“

„V každém smyslu toho spojení.“

Zhasneme světla a vklouzneme pod deku. Postel by klidně mohla být jako obláček na nebi, i když zdaleka ne tak přepychová, jako Sebastianova matrace na hradě.

Sebastian se stočí vedle mě a já se zhluboka nadechnu.

Obejmu ho a přitáhnu tak blízko k sobě, jak jen to jde.

„Líbilo se mi, jak jsi mě nazval 'má lásko',“ zamumlám a políbím ho zezadu na krk.

„Tak to cítím.“

„Beru zpět, co jsem předtím řekl. Celá ta dnešní šílenost stála za ten okamžik. Já… mohl bych tě takto držet navždy, Sebastiane.“

„Prosím?“

„Nikdy nechci přestat.“

Slyším, jak se roztřeseně nadechne. „Nemám žádný plán, Henry,“ řekne slabým hlasem. „Poprvé ve svém životě nemám žádný plán. Žádnou rutinu. Nic.“

Stisknu ho. „A poprvé ve svém životě nemáš ani tajemství.“

„Máš pravdu.“

„Zvládneme to. Nevím jak, ale zvládneme.“