TP - 22. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Warren

„JE TAM UŽ TVŮJ TÁTA?“ Zeptal jsem se.

Zastavili jsme se v bytě, abych si vzal oblečení, a zatímco jsem tam byl, vyřídil jsem pár telefonátů a poslal pár e-mailů svému agentovi a publicistovi, abych jim dal vědět, že budu následující dva dny nedostupný. Nikdy jsem to neřekl, ale věděl jsem, že je to jediný způsob, jak budou respektovat mou nepřítomnost.

„Zítra ráno se vrátí domů,“ odpověděla.

Přikývl jsem a přemýšlel, jestli mám dál zkoušet téma. Na jednu noc už toho měla dost, ale byl jsem zvědavý a čekala nás dlouhá cesta. A já se s tím chlapem měl setkat.

„Říkala jsi, že tvoje máma je odsuzující, takže předpokládám, že tvůj táta je pravý opak?“ zeptal jsem se.

Mlčela tak dlouho, až jsem si myslel, že na mou otázku neodpoví. Rychle jsem se na ni podíval a přistihl ji, jak se upravuje na sedadle a skládá jednu nohu pod druhou. Podepřela si bradu o koleno a usmála se. Podíval jsem se zpátky na silnici a čekal, až promluví.

„Já nevím. Už toho o něm nevím dost.“ Odmlčela se. „Ale dřív nebyl. Byl chytrý, laskavý a geniální. A to neříkám jen tak. On jím opravdu byl. Přestěhoval se sem z DR, když jsme byli malí, vystudoval, přijal skvělou práci v bance a prostě uspěl ve všem, co kdy dělal. Alespoň tak to vypadalo.“

Zvedla hlavu a podívala se z okna. Pustil jsem řadicí páku, které jsem se ze zvyku držel, a natáhl se, abych jí stiskl koleno. Její tvář se ke mně šlehla.

„Jak se dostal do vězení?“ Zeptal jsem se.

„Javier Belmonte mu nabídl práci, kterou nemohl odmítnout. Prémie, zdravotní péči, vylepšení bytu, soukromé školy pro jeho děti. Tehdy jsme bydleli v malém dvoupokojáku v Queensu. Nevím, kdo měl z toho povýšení větší radost, jestli táta, nebo můj bratr, kterému bylo sedmnáct a už léta se dělil o pokoj se mnou a Vanessou.“

Usmál jsem se. „Určitě byli oba stejně šťastní.“

„Přestěhovali jsme se do obrovského bytu na Upper East Side a najednou jsme se ze sdílení pokoje v tom malém bytě dostali k tomu, že jsme měli skříň o velikosti ložnice mých rodičů jen pro sebe. Byla to zábava, dokud to trvalo.“ Odmlčela se a usmála se. „Každopádně jednoho dne to byl náš život. Další den čekám na mámu, až mě vyzvedne v tátově kanceláři, a další den mu policisté čtou práva kvůli Ponziho schématu.“

Oči se mi rozšířily. Nespouštěl jsem oči z cesty. Co si pamatuju, Javier si odseděl ve vězení jen dva měsíce. Před časem jsem od Toma dostal stručnou verzi příběhu a vzpomněl jsem si, že v tom byli zapleteni i další kolegové, ale nikdy mě nenapadlo zeptat se, co se stalo s jejich rodinami. Podíval jsem se na ni.

„Proč si myslíš, že tvůj táta seděl o tolik déle než Javier?“

„Můj bratr říká, že je to kvůli Javierovým mocným právníkům.“

„Co si tom myslíš?“

Naše oči se krátce setkaly. „Myslím, že to všechno svedl na mého tátu.“