TP - 20. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Warren

NEŽ JSEM DOŠEL DO bratrovy kanceláře, cítil jsem jen vztek. Hodil jsem mu na stůl obálku a zkřížil ruce. Zamračeně naklonil hlavu.

„Měl bys odejít a vrátit se, až se uklidníš a najdeš v sobě slušné chování,“ řekl.

„Jistě. Hned potom, co najdeš svoje koule.“

Uchechtl se a naklonil se v sedadle dopředu, aby otevřel obálku. USB z ní vyklouzlo stejně jako papír. Přečetl si ho se zmateným výrazem ve tváři.

„Co s tím mám dělat?“ zeptal se, zvedl ho a zasunul do mechaniky počítače.

Přecházel jsem po délce jeho kanceláře, zatímco on klikal na myš.

„Co to sakra je, Ware?“ zeptal se. V jeho hlase jsem slyšel zřetelný zmatek, přestal jsem se procházet a setkal se s jeho pohledem.

Když jsme byli malí, hráli jsme hru na zírání víc než cokoli jiného. Vždycky se propadl jako první a upadl do záchvatu smíchu, ještě než jsme se dostali na půl minuty. Když o něčem lhal, byl jsem vždycky první, kdo mu řekl, že blafuje. Možná už jsme nebyli děti, ale pořád jsme byli bratři. V dobrém i zlém, jak říkala Camila. Nezáleželo na tom, jak dlouho jsme byli od sebe, byli jsme bratři. Rodina. Ještě před rokem bych mu neodpustil, kdyby mi tohle udělal, ale jak jsem tam tak stál, díval se do stejných zelených očí jako dřív, přemýšlel o našem dětství a Camiliných slovech, cítil jsem, že kdyby mi to vysvětlil a omluvil se jí, možná bych to udělal.

„To jsi udělal ty?“

„Udělal co?“

„Poslal jsi to Camile.“

Sklopil oči a ušklíbl se. „Samozřejmě, že jde o tu holku.“

„Udělal jsi to?“ Zeptal jsem se hlasitěji, přistoupil blíž k jeho stolu a opřel se o jeho opačnou stranu.

„Proč, do pr…“ Prudce vydechl, zavrtěl hlavou a stiskl si kořen nosu. „Warrene, opravdu…“ Znovu se odmlčel a potřásl hlavou, jako by se tam snažil udělat místo pro něco tak šíleného, že by se to tam nemuselo vejít.

„Odpověz na otázku!“

„Nevím, co mě znepokojuje víc, jestli to, že si myslíš, že mám čas hrát tyhle hloupé hry, nebo to, že jsi kvůli tomu takhle rozčilený. Tohle jsi ty, Ware. Tohle jsi ty. Možná bude lepší, když to uvidí teď, a ne až jí koupíš ten zatracený byt.“ Rty se mu zachvěly. „Možná bych měl použít jiný příklad.“

Posadil jsem se na jednu ze židlí před ním a povzdechl si. Neměl jsem teď náladu na salvy urážek, ať už byly jakkoli hloupé. Musel jsem zjistit, kdo to, kurva, mohl Camile poslat. Nikdo jiný o ní nevěděl.

„Kdo by to udělal?“

„Možná Sergio.“

Sergio, můj agent. Zavrtěl jsem hlavou. V žádném případě. Sergiovi jsem o ní ani neřekl. Řekl jsem to i bratrovi a on pokrčil rameny.

„Ať už to udělal kdokoli, má k tobě přístup. Je to někdo, s kým jsi často.“ Podíval se zpátky na obrazovku. „Kolikrát jsi měl sex ve třech?“ zeptal se.

„Dost.“

„Kriste. Měl jsem se vykašlat na své příjmení a odstěhovat se do Španělska.“

Navzdory sama sobě jsem se zasmál, i když mi to vyprchalo v okamžiku, kdy můj pohled znovu spočinul na obálce na desce jeho stolu. Bratr si toho všiml.

„Opravdu pro tebe ta holka tolik znamená, nebo se jen bojíš, že se ty fotky dostanou ven a pošpiní tvou pověst?“

Rty se mi zkroutily do napjatého úsměvu. „Myslíš potvrdit mou pověst.“

Zasmál se a v očích se mu zalesklo pobavení. „Takže jde o tu dívku?“

„Není jako Elena,“ řekl jsem a doufal, že konečnost v mém hlase k němu dolehla.

„Když to říkáš.“

„Není. Je… dobrá. Opravdová.“

„Protože nemá umělá prsa a injekce do rtů?“

Protočil jsem oči. Většina žen, se kterými jsem chodil, měla umělá prsa. To z nich nedělalo o nic méně chytré nebo krásné. „Melanie má umělá prsa.“

Jeho úsměv se rozšířil. „Zaplatil jsem za ně slušné peníze.“

„Ty jsi takový kokot.“

Těžce si povzdechl a protřel si obličej. „Podívej, Ware, víš, že tě mám rád a navzdory všem hloupostem, které jsi udělal, se snažím stát při tobě, ale po tom, co se stalo s Elenou…“

„Není to tak, že by mi vyprázdnila bankovní účet a nechala mě škudlit o peníze. Vydělávám si dobře, víš?“

Střelil po mně pohledem. „Choval ses jako ztracený zbohatlík, když tě přefikla, a to my jsme se museli potýkat s otázkami a zasranou CNN, která nám denně volala, aby získala exkluzivní rozhovory o Warrenovi Silvovi a jeho chmurné fotbalové budoucnosti.“

Sklonil jsem hlavu a podíval se na podlahu. Nebylo to nic, na co bych byl pyšný. Na to, že mi volala hysterická máma, a co hůř, na to, že mi prarodiče říkali, že ze mě nevychovali takového mladíka, který se chová k ženám s takovou neúctou poté, co jsem v místních novinách nazval Elenu po probdělé noci plné alkoholu děvkou. Největší ranou bylo, když můj otec nakonec přece jen poskytl exkluzivní rozhovor a nazval mě „ničemným parchantem“, o němž „vždycky věděl, že se z něj vyklube zklamání“. Ta slova se mi navždy vryla do mozku. Znovu jsem se podíval na bratra a naposledy se setkal s jeho pohledem, než jsem vstal a odešel.

„Camila je to nejlepší, co mě za hodně dlouhou dobu potkalo, a já nedovolím, aby mi to něco pokazilo.“

„Warrene,“ zavolal můj bratr. Když jsem se ohlédl přes rameno, díval se na mě s vážným výrazem. „Doufám, že si uvědomuješ, že nepotřebuješ žádnou pomoc, abys to posral, a i kdyby ne, žijete každý v jiné zemi.“

Nemýlil se, ale hodlal jsem udělat všechno pro to, abych si užil čas, který jsem s ní měl, a to znamenalo nedovolit, aby se mezi nás postavil někdo jiný.