FSD - 32. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Rytíř-Velitel na něj zíral, jeho šok a rozhořčení byly zřetelné, i když měl tvář skrytou za přilbou. „Dočista ses zbláznil?“

„Bratře, ne,“ zavolala slabě Johnova sestra, tak vyčerpaná, že se ani nedokázala zvednout z ledu. „Nezahazuj svůj život.“

„Stůj, Johne!“ Neridia ho zatahala za paži. „Jako tvoje císařovna ti přikazuji, abys ustoupil!“

Johnův meč se nezachvěl. „Má družko, řekl jsem ti, že jediná věc, kterou mi nemůžeš přikázat, je nechat tě trpět.“

„To je v pořádku, opravdu,“ trvala Neridia na svém, ačkoli svazek s druhem jí usvědčoval za lži. „Rozhodla jsem se vrátit dobrovolně. Nemusíš to dělat.“ Neridia se na něj podívala.

John jemně zavrtěl hlavou a nespouštěl oči ze zuřícího protivníka. „Nevím proč, ale myšlenka na návrat na Atlantidu způsobuje, že tvá duše křičí úzkostí. Proto nedovolím, abys tam byla zavlečena zpět.“

Rytíř-Velitel se pokusil přitlačit, ale John mírně naklonil ruku, takže se ostrá čepel varovně zaleskla. Jeho nadřízený se musel zastavit, oči mu blýskaly stejně zlostně jako ocel.

„Za tohle tě nechám popravit,“ zasyčel Rytíř-Velitel. „Tohle je zrada!“

„Ne, pane.“ John přešel do obouručního sevření a nastavil nohy. „Tohle je výzva.“

No konečně! Jeho vnitřní člověk zajásal. Rozsekat toho hajzla na maděru!

„Rytíři-Veliteli, ve jménu cti a povinnosti bys nutil císařovnu v očekávání vrátit se na trůn.“ John pečlivě vybral co nejuctivější souzvuk, jaký v lidské podobě dokázal. „Zpochybňuji to, neboť Trůn patří císařovně v očekávání, aby si s ním dělala, co se jí zlíbí. To zahrnuje i právo vzdát se ho. Při vší úctě jí nemůžeme stát v cestě.“

„Musí se vrátit! Už jsem přinutil Mořskou radu, aby ji přijala!“ Rytíř-Velitel sevřel pěst v rukavici. „Chceš, abych byl terčem posměchu? Už teď jsou ostatní lordi arogantní a snaží se zpochybnit vládu mořských draků. Politika…“

„To je nepodstatné,“ přerušil ho John a jeho tón ztvrdl. „Tohle je věc cti. Obviňuji tě z nečestného jednání, pane. Odpovíš na výzvu… nebo se rovnou vzdáš?“

Rytíř-Velitel odpověděl beze slov a vztekle zavrčel. Jediným plynulým pohybem tasil vlastní meče.

„Ne!“ Neridia popadla řemen Johnovy zbroje a snažila se ho odtáhnout zpět. „Nedělej to, Johne! Rozseká tě na kusy!“

John zachytil rytířův velitelský pohled a sklonil hrot meče. „Moment, pane. Pak můžeme začít.“

„Rozhodně,“ ušklíbl se Rytíř-Velitel. „Nezapomeň políbit svou družku na rozloučenou.“

John si sundal přilbu a odhodil ji stranou. Podle tradice se formální souboj odehrával s holou hlavou, tváří v tvář svému protivníkovi bez maskování. Rytíř-Velitel se ani nepohnul, aby následoval jeho příkladu. Místo toho mrskal čepelemi ve složité sekvenci závratných, blikajících obrazců a uvolňoval si zápěstí a ramena.

Vypadá to snadno, zamumlal si jeho vnitřní člověk. Určitě ho nemůžeme probodnout hned, když je otočený zády?

Podle Neridiina výrazu, ona měla podobnou myšlenku. „Prosím, Johne, nedělej to. Raději budu žít s tebou na Atlantidě, než abych tě viděla umírat tady.“

John jí sevřel tvář v ruce s rukavicí. Beze slova se sklonil a jemně přitiskl svá ústa na její. Její rty byly studené, ale přesto v něm zažehly oheň. Zavřel oči a cítil, jak ho to teplo naplňuje silou.

Byla jeho družkou. Bude ji chránit.

Získá pro ni její svobodu… i kdyby ji měl sám ztratit.

„Neboj se o mě.“ S posledním polibkem se odtáhl a pevněji sevřel meč. „Mám na své straně čest.“

Neridia se zhluboka nadechla a zavřela oči. Když je znovu otevřela, jejich nebesky modrá hloubka byla odhodlaná. Její ústa se pevně semkla do odhodlané linie.

„Ano,“ řekla a její tón byl tak jasný a rozkazovačný, že se zdálo, že i samotné vlny se zastavily, aby ji slyšely. „Ty ano. Pokud chceš vyzvat velitele rytířů, udělej to ze správného důvodu.“

„Ano!“ Johnova sestra se ozvala a její vlastní tón zněl divoce. „Řekni mu to, Neridie!“

Rytíř-Velitel se otočil na podpatku a postavil se Neridii, svaly se mu napjaly vzteky. „Neopovažuj se…!“

Neridia se mu postavila beze stopy strachu, páteř měla rovnou a hlavu vztyčenou. „Poslal jsi vrahy, aby zabili mého otce, Perlového císaře. Pokusil ses zabít i mě, a když se ti to nepodařilo, snažil ses mě místo toho donutit, abych splnila tvou vůli, a vyhrožoval jsi mému druhovi. Jsi bezectný zrádce a konečně za své zločiny zaplatíš.“

Teď, teď pochopil, proč utekla, co mu nebyla schopna říct. Pouto družky se otevřelo dokořán a ukázalo mu celou její duši.

Myslel si, že ji bude chránit… ale ona chránila jeho.

„Ach, má družko, mé srdce,“ zašeptal. „Má císařovno.“

Slova mu selhala. Mohl jí jen na oplátku otevřít své srdce a ukázat jí vše, co cítil. Svůj smutek nad břemenem, které musela nést sama. Svou divokou, ohromenou hrdost nad její odvahou. Jeho láska k ní byla širší a hlubší než samotný oceán.

Mořský vítr jí odvál vlasy z tváře, když se k němu otočila. Stála hrdě jako královna, jako císařovna, jako samotná bohyně.

„Můj rytíři.“ Pevnýma rukama si sundala perlový přívěsek. „Přijmi to jako znamení mé přízně. Potrestej zrádce. Pomsti císaře. Ochraň mou čest.“

„Podlé lži,“ zavrčel Rytíř-Velitel, když John poklekl, aby mu Neridia mohla řetízek navléknout na krk. „Všechny je popírám. Obviňuj, mě z čeho chceš, člověče. Na tom nic nezmění. Svou čest si umyji krví tvého rytíře.“

John povstal. Císařova perla spočívala v prohlubni jeho hrdla, teplá od tepla Neridiiny kůže. Postavil se na nohy a zpříma pohlédl na Rytíře-Velitele.

„Můžeš to zkusit.“ Zvedl čepel do vyčkávací polohy a záměrně se vzdal obvyklého pozdravu čestnému protivníkovi. „Zrádče Perlového trůnu.“

Rytíř-Velitel se vrhl vpřed a zasadil mu prudkou sérii úderů. John se ani nepokoušel sledovat oslnivé mihotání dvou čepelí. Místo toho se soustředil na rytířovy oči, napůl skryté pod přilbou. Nechal se unášet snadno jako voda, bez přemýšlení.

Síla rytířových úderů vibrovala po Johnově čepeli a procházela jeho kostmi… ale on každý z nich zablokoval. Rytíř-Velitel na okamžik zaváhal, jako by byl překvapen, že jeho první útok selhal. Jeho levá čepel nepatrně poklesla.

John pojal podezření, že jde o trik, jak ho vylákat, a zpevnil svůj vlastní postoj. Ačkoli viděl Rytíře-Velitele v souboji mnohokrát – a dokonce s ním během vlastního výcviku i cvičně zápasil –, bylo to všechno několik let zpátky.

Zatímco jsem byl pryč na souši, on si osvojil nové, mně neznámé techniky. Nemohu se spoléhat na svou paměť. Musím čekat, až se naučím jeho styl.

Dokud nenajdu slabinu.

„Budeš čekat dlouho, rytíři-Poete,“ posmíval se mu rytíř-velitel. „Zbav se ostražitosti a já ti alespoň dopřeji rychlou smrt.“

Jako mocný věštec dokázal rytíř-velitel číst myšlenky přímo z přílivu lidské krve. To byla další z věcí, které z něj dělaly tak nebezpečného protivníka. John sevřel své mentální hradby a čekal.

Rytíř-Velitel si povzdechl. „A když si pomyslím, že jsem si kdysi myslel, že by ses časem mohl stát důstojným protivníkem. Jaké zklamání.“

Znovu zaútočil, tentokrát ještě rychleji. Jeho meče se otáčely v propletených obrazcích. John zachytil a odrazil pravou čepel, ale levá už se skláněla k úderu na jeho odkrytý bok.

Čistě instinktivně se John otočil. Rytířův meč ho minul jen o vlásek, prošel tak blízko, že ucítil jeho šepot na kůži. Vzdáleně se mu zdálo, že slyší, jak jeho sestra potlačuje výkřik strachu, ale nemohl jí věnovat ani pohled. Veškerou pozornost musel upřít na svého protivníka.

Na Neridii nemusel věnovat pohled. Její přítomnost cítil v zádech jako sluneční žár. Její odvaha ho naplňovala, silnější než příliv a odliv.

Rytíř-Velitel zaútočil a snažil se ho vyvést z rovnováhy. John tančil na nohách a jeho vlastní meč se rozmazával rychlostí, jak úporně se bránil. Ještě se neodvážil zaútočit sám… ale v jeho mysli se utvářela hluboká, klidná jistota.

Souboje s mořskými draky se vždy odehrávaly v lidské podobě, s čepelemi. Drtivá většina soubojů – na rozdíl od tohoto – se odehrávala jen na první krev a dračí přirozená podoba byla příliš mocná, příliš smrtící, než aby umožnila bezpečný boj. Proto všichni rytíři mořských draků svědomitě cvičili s mečem. Vážní soubojující mohli trávit až dvě hodiny denně v lidské podobě a trénovat.

Ale John žil celé dva roky jako člověk.

Znal dosah svých lidských končetin stejně instinktivně jako rozpětí svých drápů. Po dvou nohách se pohyboval stejně snadno jako po moři. Nosil tuto podobu tak dlouho, že se jeho instinkty staly jeho vlastními.

Rytíř-Velitel byl mistrem čepele, vítězem nesčetných výzev. Byl oslavován jako nejzkušenější duelant v celém Řádu první vody.

Ale John… byl lepší než on.

Rytíř-Velitel si to uvědomil ve stejnou chvíli jako John sám. Jeho agresivní smršť úderů ochabla.

Nyní udeřil John a využil delšího dosahu svého vlastního meče. Rytíř-Velitel byl poprvé nucen pozvednout čepele spíše v obraně než v útoku. Zkřížil své meče a jen stěží se mu podařilo zachytit mezi nimi ten Johnův.

Jejich jílce se zaklesly a souboj se stal spíše soubojem síly než obratnosti. John zaryl nohy do štěrkovitého ledu, aby se mu lépe držely, a bicepsy se mu napjaly, jak se snažil udržet obě rytířovy čepele v pasti. Byl tak blízko, že John slyšel pod přilbou rytířovo chroptění… a viděl strach v jeho očích.

Rytíř-Velitel měl silné paže a ramena šermíře. Ale dlouhé směny při tahání těžkých hadic a hasičského vybavení zocelily každý sval v Johnově těle do pevnosti ocele. Jeho vlastní síla pramenila z něčeho víc než jen z nekonečných cvičení a zdvořilého formálního boje.

Touto silou se nyní hnal vpřed a zapojil do toho veškerou sílu svých nohou a zad. Jeho těžší čepel prorazila soupeřův chránič.

Jen rytířovo brnění poseté diamanty ho zachránilo před tím, aby ho od ramene až po bok rozsekl vejpůl. Johnův meč zasvištěl k okraji jednoho ramenního chrániče a odrazil jiskry. To dalo Rytíři-Veliteli dost času, aby uskočil dozadu – ale ne dřív, než mu hrot Johnovy čepele udělal tenkou rudou čáru na hrudi.

„První krev!“ Jásavě zvolala Johnova sestra. S Neridií se stáhly do bezpečné vzdálenosti a držely se za ruce. „První krev pro tebe, bratře!“

„První krev?“ Rytíř-Velitel zněl pozitivně rozhořčeně, jako by sotva mohl uvěřit té nehorázné urážce. „Pro něj?“

„Ano.“ John znovu sevřel rukojeť meče. „A já si nárokuji i tu poslední.“

Znovu vyrazil vpřed, jeho skočná čepel byla rychlá a dychtivá jako delfín. Rytíř-Velitel se zuřivě bránil, jedním mečem se bránil, i když druhým útočil. John se před některými útoky vykroutil stranou, jiné zachytil na obrněných předloktích a ramenech.

Jeho meč ochutnal rytířovu krev ještě dvakrát, a přesto byl sám nezraněn.

Rytíř-Velitel se od něj odrazil a ustoupil o několik kroků dozadu. Kroužil kolem a držel čepele bojovně vztyčené. Jeho přerývaný dech se srážel v mrazivém vzduchu. Rychle se rozhlédl, jako by hledal únikovou cestu.

„Před hanbou se neutíká, zrádče.“ Johnovy svaly hořely námahou, ale jeho vlastní hruď se stále zvedala a klesala rovnoměrně. „Nemůžeš utéct. A nemůžeš vyhrát.“

Rytířova velitelská ramena se zklidnila. Zpoza hledí na Johna hleděly jeho planoucí zelené oči plné nenávisti.

„Možná nevyhraju,“ odplivl si. „Ale ty také ne.“

Rytíř-Velitel obrátil úchop svého levého meče a zvedl zbraň do výšky ramen, přičemž čepel trčela přímo před ním. Byl to tak bizarní postoj, že John instinktivně naklonil svůj vlastní meč podél těla, připraven bránit se případnému útoku.

Což znamenalo, že ho zastihl zcela nepřipraveného.

Rytíř-Velitel rychlým, zákeřným pohybem vrhl svůj meč přímo na Neridii.