TP - 19. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Warren

NEPLÁNOVAL JSEM, ŽE sem vtrhnu tak, jak jsem to udělal, ale jakmile jsem ji uviděl, nemohl jsem se zastavit. A byl jsem za to rád. Seděl jsem u jejího nového jídelního stolu se sklenkou toho, co mi naservírovala. Naposledy jsem měl opravdovou limonádu, když jsem žil u prarodičů v Barceloně. Usrkl jsem a zachvěl se trpkou chutí. Zamračeně jsem se podívala do poháru.

„Co to piju?“

Z ložnice se ozval její smích. Zůstala tam skládat oblečení, zatímco já jsem přišel do jídelny a převzala její počítač, abych si prohlédla fotky na USB, o kterých mi vyprávěla.

„Jmenuje se to Morir Soñando. Chutná ti to?“

Cítila jsem, jak se moje zamračení prohlubuje. „Umřít ve snu?“

„Ano. Chutná ti to, nebo ne?“ zeptala se, když stála ve dveřích svého pokoje.

Položila si ruku na bok a zvedla obočí, čekajíc na mou odpověď. Snažil jsem se zachovat neutrální výraz, když jsem se znovu napil. Popravdě řečeno, bylo to výborné, ať už to bylo cokoli.

„Můžu říct, že ti to chutná, víš?“ řekla a její obočí stále drželo výzvu.

„Jo? Jak to?“

„Máš výrazný pohled v očích. Jako by se trochu rozšířily údivem a tvůj spodní ret se mírně prohne.“

Odsunul jsem židli, abych se postavil, a nespouštěl z ní oči. Když jsem k ní přistoupil, spustila ruku z boků a viditelně polkla, když její pohled zamířil na mé tělo. Na každém centimetru, kterým putoval, zanechával spalující stopu a já cítil, jak mi srdce buší hlasitěji. Když jsem k ní došel, naklonila hlavu, aby se mi podívala do očí, právě když jsem zvedl ruku a pohladil ji po tváři. Zdálo se, že naše těla jsou v souladu a podvolují se každému dotyku. Její dech se zrychlil, když jsme se na sebe dívali, a můj palec hladil jemnou kůži její nyní zbarvené tváře.

„Takhle se teď tvářím?“ Zeptal jsem se. Její oči se mírně rozšířily. Kdybych ji neznal lépe, myslel bych si, že panikaří. „Řekni mi to,“ zašeptal jsem.

„Já… Já nevím,“ vykoktala a odtrhla svůj pohled od mého.

„Ale víš.“

Pomalu přikývla a její oči pomalu sklouzly zpátky k mým. Sklonil jsem tvář, abych ji políbil. Nemohl jsem být takhle blízko a nepolíbit ji, neobejmout ji, nedotknout se jí. A i když to byl hořkosladký pocit, i když jsem věděl, že jí nejsem hoden, líbal jsem ji znovu a znovu a znovu, dokud jsme se od sebe nemuseli odtrhnout.

„Nezasloužím si tě,“ řekl jsem a zašeptal na její rty. „Ale nemůžu tě nechat jít.“

Pustil jsem ruku a vrátil se ke stolu, znovu se posadil a vrátil se k práci. Konečně jsem otevřel první soubor se snímky, zavrávoral a znovu se na ni podíval. Stále byla zakořeněná na stejném místě, kde jsem ji nechal.

„Prohlížela sis je?“

Pokrčila rameny. Podíval jsem se zpátky na obrazovku a pokračoval v listování, než jsem přeskočil druhou a třetí a otevřel čtvrtou složku. Byl to zrnitý obrázek z nočního klubu, fotka by se nejspíš nezpracovala, nebýt fialových světel, která v tu chvíli svítila přímo na mě. Moje vlasy byly jiné – kratší. Moje postava byla štíhlejší. Mohlo mi být tak maximálně dvacet, ale nebylo pochyb, že jsem to já. Nebylo také možné se splést s tím, co dělala ta blondýna v černých šatech, když přede mnou klečela. Ve výhledu jí bránil stůl, ale moje ruka svírající temeno hlavy a hlava zakloněná dozadu… to se nedalo splést. Srdce mi kleslo do žaludku. Na co jsem to sakra myslel? Zavrtěl jsem hlavou. I když se ve mně začínal dmout vztek a čekal na záminku, aby se mohl vyřádit na tom, kdo tohle Camile poslal.

„Prohlédla sis je všechny?“ Zeptal jsem se a polkl, když jsem čekal na její odpověď. Nemohl jsem se na ni ani podívat.

„Tak čtyři nebo pět. Zastavila jsem se, když jsem se dostala k něčemu, co vypadalo, že se z toho stane trojka.“

Její tichý hlas přilákal mou pozornost. Když jsem se na ni konečně podíval, s nezúčastněným výrazem ve tváři si odlupovala lak na nehty, a to mi zlomilo srdce víc, než by mi zlomil naštvaný nebo rozrušený výraz. Na okamžik jsem zavřel oči, abych si srovnal myšlenky.

„Jsi v pořádku s tím, co jsi viděla?“ Zeptal jsem se.

„Proč bych neměla?“ zeptala se a znovu se na mě podívala. Zíral jsem na ni a nedokázal si vzpomenout na nic dobrého. „Nejsem tu od toho, abych tě soudila, Warrene. Jestli takhle žiješ svůj život, tak…“ Znovu pokrčila rameny.

Zasténal jsem a znovu se postavil, tentokrát dlouhými, rychlými kroky, až jsem k ní došel a objal ji kolem ramen, abych si ji přitáhl blíž. „To už nejsem já. To je hloupý, mladý, špatně odhadnutelný, horkokrevný, dvacetiletý Warren.“

Odtáhla se a podívala se na mě. „Jaký je jednatřicetiletý Warren?“

„Klidný, chladný, vyrovnaný, na úrovni a velmi dobrý v posteli.“

„A skromný. Zapomněl jsi na skromnost,“ řekla Camila a se smíchem zavrtěla hlavou.

Ušklíbl jsem se. „Extrémně skromný.“

Zatímco Camila uklízela oblečení, sbalil jsem USB a dopis s plným úmyslem jít k bratrovi domů a konfrontovat ho s tím. Jen jsem doufal, že se do té doby uklidním a nepřemůže mě nutkání rozbít mu hubu. To poslední, co máma potřebovala, bylo další trápení, zvlášť kvůli mně. Kolem půlnoci jsem se vyplížil z Camiliny postele, lehce ji políbil na čelo a usmál se, když se ozvalo jemné chrápání, které přísahala, že nevydává. Bylo by snadné zůstat. Bylo by snadné namluvit si, že dělám správnou věc, když ji celou noc objímám a držím u sebe. To jsem chtěl udělat, a právě proto jsem potřeboval odejít.