TP - 14. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Camila

VANESSA A ADAM se hned ráno objevili u mých dveří, oba připraveni jít do práce. Přesně hodinu a půl nám trvalo, než jsme všechno přestěhovali do mého nového bytu. Když jsme se vrátili do mého starého bytu a viděli, jak je prázdný, všichni tři jsme se tomu společně zasmáli.

„Nejjednodušší stěhování v dějinách stěhování,“ řekl Adam.

„Že jo?“ Zasmála jsem se.

„Zlato, musíme koupit Camile nějaké dárky na kolaudaci,“ řekla Vanessa a naklonila hlavu, aby se na něj podívala s malým úsměvem na tváři.

„Samozřejmě,“ řekl a kývl na ni. Podíval se na mě. „Prostě řekni ano. Víš, že se bude objevovat každý den a nakonec tě bude šikanovat, abys jí to dovolila.“

Zavrtěla jsem hlavou a dlouze si povzdechla. „Nic moc drahého.“

Vanessa vypískla a s malým tlesknutím vyskočila. Nemohla jsem si pomoct, ale zasmála jsem se. Adam zavrtěl hlavou.

„Děkuju. Jsem tak nadšená,“ řekla, než se na něj podívala. „Tak se dáme do práce.“

„Aha, tak já jdu?“ zeptal se s vytřeštěnýma očima. „Myslím, že tohle je sesterská chvilka.“

„Ne, chci ji překvapit. Kromě toho má Broskvička dnes večer rande.“ Při těch slovech povytáhla obočí. Zrudla jsem.

„Pořád nemůžu uvěřit, že chodíš s Warrenem, War Zone, Silvou,“ řekl Adam a pomalu zavrtěl hlavou.

„My spolu nechodíme,“ namítla jsem zamračeně. „A co je, sakra, War Zone?“ zeptala jsem se.

Adam zaúpěl. „To si děláš srandu.“

Podívala jsem se na Vanessu, která měla stejně zmatený výraz jako já, a zpátky na Adama.

Adam vylovil telefon a něco vyťukal, pak přistoupil ke mně. Vanessa ho následovala. Všichni tři jsme stáli vedle sebe a dívali se na displej jeho telefonu, zatímco jsme čekali, až se spustí video na YouTube. Když reklama dohrála, objevilo se fotbalové hřiště. Parta kluků v červených dresech hrála s kluky v červenomodře pruhovaných dresech.

„Ty se mi líbí,“ řekla jsem a ukázala na červenomodře pruhované dresy.

„Špatný tým. To je Barcelona,“ řekl Adam se smíchem a ukázal na červené dresy. „Radši by se ti měly začít líbit tyhle.“

„Červená mi sluší,“ řekla jsem.

Sestra a Adam se při sledování obrazovky smáli. Úsměv mi sklouzl z tváře, když jsem viděla, jak Warren kope míč po hřišti a vyhýbá se jednomu soupeři za druhým. Chytila jsem Adama za ruku a zalapala po dechu, jako by zápas běžel v přímém přenosu, když se dostal ke skupince kluků z druhého týmu, a připravila se, že přijde o míč. Najednou se zastavil a položil pravou nohu na míč.

„Co to dělá?“ Zeptala jsem se.

„Dívej se,“ odpověděl Adam a škubl mi rukou zpod ramene. „Kámo, ty se škrábeš.“

„Nevidím!“ Mávla jsem rukou a vyrazila k němu, abych mu sebrala telefon.

Sestra se zasmála, vytrhla mu ho z ruky a postavila se mezi nás. „Je to pozastavené. Pořád tam jen tak stojí.“

Kousla jsem se do rtu, když stiskla tlačítko play. Nemohla jsem se na to dívat. Nemohla jsem. Ale stejně jsem nespouštěla oči z obrazovky a sledovala, jak najednou vyběhl jako raketa mezi dva chlapy. Na druhé straně na něj čekali spoluhráči, kterým míč odkopl, ale ti mu ho hned nakopli zpátky a připravili mu ho na gól, který vstřelil. Davy zařvaly. Komentátoři křičeli chválu. Spadla mi čelist.

„A proto, dámy a pánové, se prostoru, který ho obklopuje, říká War Zone,“ prohlásil jeden z komentátorů.

Když klip skončil, Adam se na mě podíval a pokrčil rameny. „Je to tak trochu velká věc.“

„To jsem slyšela,“ řekla jsem a přemýšlela o slovech Warrenova synovce.

„A ty jsi ho vzala na tu zatracenou holubí výstavu,“ odpálil se smíchem, když si vzal od Vanessy telefon a strčil si ho do kapsy. Sklopila jsem oči.

„Musím ti říct, že War Zone holubí show miloval.“

Za chvíli odešli a já se vrátila do svého nového bytu a usmívala se, když jsem vešla do dveří a přivítala mě studená klimatizace. Odložila jsem si nějaké oblečení, osprchovala se a dala si na čas, abych se oholila a ujistila se, že vypadám naprosto reprezentativně. Jen pro jistotu. Srdce se mi při tom pomyšlení rozbušilo.

Když jsem dokončovala nanášení řasenky, zazvonil mi telefon. Rychle jsem se prohlédla a kývla na svůj odraz. To, co jsem měla na sobě, bylo jednoduché: krátké letní šaty a sandály. Vlny v mých vlasech spolupracovaly bez velkého ladění, což byla vzácnost, takže jsem si připadala hezká. Přehodila jsem si přes rameno šedou tašku a vydala se dolů, abych se venku setkala s Antoinem. Usmáli jsme se na sebe a rychle se pozdravili, než jsem vklouzla na zadní sedadlo.

„Vypadáš nervózně,“ poznamenal, když řídil.

Podívala jsem se na něj a setkala se s jeho očima ve zpětném zrcátku. „Opravdu?“

„Jsi tišší než obvykle. A to jsi tichá.“ Zasmál se.

„Asi jsem trochu nervózní.“

„Je to pěkná budova,“ poznamenal Antoine.

„Warrenova?“ Zeptala jsem se. Byla jsem si jistá, že pěkná je slabé slovo.

„Ne, myslím to, kde teď bydlíš.“

„Jo, je to moc hezké.“ Usmála jsem se. „Fungující klimatizace.“

Antoine se uchechtl. „To je vždycky plus.“

„Určitě.“

„Vždycky jsem obezřetný, když se tihle týpci objeví a mění věci, ale War je dobrej chlap,“ řekl.

„Jo. Škoda, že se nijak zvlášť nepodílí na rozhodování,“ odpověděla jsem a nepřítomně se dívala z okna ve snaze udržet nervy na uzdě.

„Ale je do toho zapojený dost na to, aby vyměnil část svých akcií za tu budovu.“

Moje hlava se otočila k Antoinovi. „Jak to myslíš?“

„Tu budovu, ve které jsi teď.“

„A co s ní?“ Zeptal jsem se.

„Neříkej mu, že jsem něco řekl. Myslel jsem, že to víš, a já opravdu nechci, aby mě kvůli tomu vyhodili.“

„Neřeknu mu to.“

Antoine pokrčil rameny. „Neznám všechny podrobnosti a můžu vycházet jen z telefonických rozhovorů, které jsem slyšel, ale pokud vím, prodal Belmondovi spoustu svých akcií, aby mu tu budovu dali. Měli jste štěstí. Moje máma v té čtvrti pořád bydlí a její nájemné se na podzim prudce zvýšilo.“

Zbytek cesty jsme jeli mlčky, ale já jsem nemohla přestat myslet na to, že Warren vlastní můj dům. Měla bych kvůli tomu být naštvaná? Vždyť jsem to nebyla jen já, kdo se přestěhoval z jiné budovy do téhle. Byli jsme to my všichni. Není to tak, že by to udělal kvůli mně, a není to ani tak, že by to udělal zadarmo. Pokrčila jsem rameny, že je to z jeho strany jen další podnikatelský záměr. Přesto ve mně pocit vděčnosti přetrvával a utkvěl hluboko uvnitř. Antoine mě doprovodil do budovy a nechal mě projít přes ochranku v recepci, pak se mnou jel výtahem, kde kliknul na tlačítko penthouse. Když se výtah otevřel, pokynul mi, abych vystoupila, a udělal krok zpět.

„Uvidíme se později.“

„Díky za svezení,“ řekla jsem a zaklepala na mahagonové dveře před sebou.

Warren je po chvíli otevřel a stál na druhé straně v džínách, černém tričku s výstřihem do V – které mu sedělo tak dobře, že jsem z něj nechtěla nic jiného než ho strhnout – a černých sandálů Adidas bez ponožek. Alespoň k nim nenosil ponožky. Jeho oči sjely po mém těle a rychle se vrátily zpátky nahoru, než mě vtáhl do bytu. Objal mě kolem ramen a přitáhl si mě ke své tvrdé hrudi. Zavřela jsem oči právě ve chvíli, kdy se jeho rty srazily s mými.

Polibek přešel od zoufalého k jemnému a sladkému, ale než jsme se od sebe odtrhli, byla jsem plná touhy po dalším. Jeho velké ruce se přesunuly z mých zad nahoru po mém pasu a nakonec až k mému obličeji, kde je držel, zatímco se jeho oči vpíjely do mých.

„Tyhle rty mě zabijí,“ zašeptal, jeho hlas byl tichý a skřípavý.

„Jsou ale i horší způsoby smrti,“ zašeptala jsem.

Usmál se, když mi dal ještě jeden cudný polibek na rty a spustil ruce. Počkala jsem, až si mé srdce najde cestu zpátky do normální rychlosti, a pak jsem si pročistila hrdlo a pěkně uklidňujícím dechem se rozhlédla kolem sebe.

„To je hezké.“

Vypadal velmi podobně, jak jsem si ho představovala: šedé mramorové podlahy, lustry, krásné vysoké vázy s čerstvými květinami, kuchyňské skříňky z tmavého dřeva s tlumenými akcenty. Stěny byly teplé, některé bílé, jiné tmavší, a pohovky byly ve světlých tónech, které mě znejistily, kam si mám sednout. Vlevo u schodiště, o němž jsem předpokládala, že vede na střechu, stál klavír.

„Díky. To je mého bratra,“ ozval se za mnou Warren.

Jeho ruka se natáhla a zatahala za jedno z ramínek mých šatů, které se mi křížily na zádech, a já cítila, jak mi při tom kontaktu zacukaly bradavky. Polkla jsem a snažila se ovládnout nervy.

„Máš hlad?“ zeptal se.

Přikývla jsem a přešla k oknům od podlahy až ke stropu s výhledem na Manhattan. „Hladová.“

Chvíli jsme mlčeli, očima jsem přejížděla po budovách a světlech. Nezáleželo na tom, kolikrát jsem tu scénu před sebou viděla, vždycky jsem nad svým městem žasla. Warren ke mně přistoupil zezadu a objal mě kolem ramen, jeho rty se jemně otřely o mé rameno. Zachvěla jsem se v jeho náručí.

„Mám pocit, že odsud vidíš úplně všechno,“ řekl a jeho hlas zněl tiše.

„To ano.“

„Pojďme se najíst. Chci, aby ses mě zeptala na všechno, po čem tvé srdce touží.“

„Opravdu?“ Zeptala jsem se s úsměvem, když jsem se otočila v jeho náručí.

„Hlavně aby ty šaty do večera ležely na podlaze,“ řekl a zasmál se, když jsem ho hravě plácla přes ruku.

Následovala jsem ho po úzkých kruhových schodech, které vedly na střechu, a zalapala jsem po dechu, když se mi všechno ukázalo. Byl tam prostřený dlouhý stůl a podél střechy svítily lucerny. Když jsem se přiblížila ke stolu, všimla jsem si táců s jídlem. Bylo jich tolik, že by stačily na nasycení tří čtyřčlenných rodin, a dost lahví vína na to, aby se z nich opil i námořník. Vedle toho stolu ležely na zemi polštáře a menší stůl se dvěma prostíráními a osvětlený čajovými svíčkami. Mé oči, doširoka otevřené a ohromené, se setkaly s jeho.

„Tohle jsi udělal ty?“

Usmál se. „Udělalo to na tebe dojem?“

Pomalu jsem přikývla a nedokázala od něj odtrhnout oči. Přistoupil ke mně a velkou dlaní mi sevřel pravou stranu obličeje.

„Jsi spokojená?“

Ta otázka mě šokovala. Zeptal se mě na to někdy někdo? Zamyslela jsem se a napadlo mě obrovské ne. Ani rodiče, ani sourozenci, a už vůbec ne žádný kluk, se kterým jsem chodila. Ani jsem nevěděla, že to jsou slova, po kterých toužím, dokud je nevyslovil. Jsi šťastná? Když jsem se na něj znovu podívala, přikývla jsem.

„Velmi.“

Jeho rty se znovu setkaly s mými, jemně, nejistě. Jeho ruka se přesunula z mé tváře a zajela mi do vlasů, když jsme polibek prohloubili. Držela jsem se jeho silného předloktí a druhou ruku jsem mu přitáhla za krk, přibližovala jsem se k němu a hledala jeho teplo. Pomalu jsme se od sebe odtrhli, zhluboka a ztěžka dýchali a ruce jsme drželi tam, kde byly, když jsme se na sebe dívali. Nechtěla jsem se úplně odtáhnout a v jeho ruce jsem cítila stejnou nechuť. Nakonec mi zakručelo v žaludku a nenechalo žádný prostor pro pochybnosti, že potřebuji jíst. Warren se uchechtl. Zrudla jsem.

„Promiň.“

„Pozval jsem tě na jídlo a ty se omlouváš, že máš hlad?“ zeptal se se smíchem, když pustil ruku a zamířil k jídlu.

Každý jsme si vzali talíř a obsloužili se.

„Tohle je moc,“ řekla jsem.

„Co nesníme, to nám zbyde na zítra.“ Odmlčel se. „Jsem si jistý, že Antoine si něco vezme domů.“

Usmála jsem se, vděčná, že myslel na potřeby někoho jiného. Posadili jsme se na polštáře, kolena se nám dotýkaly, jedli jsme a dívali se na světla města. Auta troubila, lidé se smáli, někteří křičeli a my s Warrenem jsme usrkávali víno a jedli vynikající jídlo, přičemž jsme si co chvíli kradli pohledy.

„Nikdy jsi mi neřekl, proč jsi sem přijel,“ řekla jsem a odmlčela se, abych se napila vína. „Říkal jsi, že jsi tu už dlouho nebyl, a na aukci jsi říkal něco o rodinných záležitostech.“

„Začala jsi těžkou otázkou.“ Zasmál se, opřel se o přední část pohovky a podíval se na mě. „Můj táta je nemocný a už mě nebavilo, jak mě máma s bráchou prosili, abych za ním přijel.“

„Umírá?“

Přikývl. „Rakovina kostní dřeně.“

„Je mi to líto,“ řekla jsem a položila svou ruku na tu jeho mezi námi. „Kdy jsi ho naposledy viděl před touhle cestou?“

„Když mi bylo šestnáct a jeli na rodinný výlet do Evropy.“

Zírala jsem na něj. Podle Googlu bylo Warrenovi jednatřicet. „Kdy jsi tu byl naposledy?“

Naklonil hlavu a na tváři se mu objevila drobná vráska. Odolala jsem nutkání vyžehlit mu vrásky, které mu dělaly na čele. „Když mi bylo… dvacet nebo jednadvacet, když jsem dostal první velkou zakázku na boty.“

„Vážně?“ Nepřestávala jsem zírat. Nedokázala jsem si představit, že bych z New Yorku odjela tak dávno a už se nikdy neohlédla zpátky. „A co tvůj bratr a synovec?“

„Dost často mě navštěvují. Abych byl upřímný, tohle je nejdelší dovolená za posledních deset let…“ zasmál se, „a to je co říct, protože to není zrovna dovolená.“

„Fotbal je opravdu tvůj život,“ řekla jsem tiše.

„Nemáš ani ponětí.“

Zvedla jsem sklenici, opřela se, usadila se v jeho náručí a naklonila obličej, abych se na něj podívala. „Řekni mi to.“

Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl, než se na mě podíval sklíčeným pohledem, který ho dělal starším, smutnějším. „Bylo mi čtrnáct, když jsem odešel. Táta zrovna založil rychle se rozvíjející firmu, která, jak se dalo předpokládat, rychle dosáhla obrovského úspěchu. Když jsem dokončil střední školu, očekával, že se vrátím. Asi si myslel, že to s tím fotbalem je jenom fáze. Když jsem se nevrátil domů a nezapojil se do rodinného podniku, odepsal mě. Odmítal mě vidět, nebral mi telefony…“ Pokrčil rameny.

„Zlobí tě to?“ Zeptal jsem se.

„Už ne.“

„Jsi z toho smutný?“

Warren se na mě usmál. „Máme čas?“

Zasmála jsem se. „Konzultace zdarma.“

Přitáhl si mě blíž, pustil mi polibek na temeno hlavy a usadil tam bradu. „Asi jo.“

Věděla jsem, že ano, ale nečekala jsem, že to přizná. S některými dětmi mi trvalo týdny, než si přiznaly nějaké emoce. Ironické na jeho přiznání bylo, že jsem celou dobu tvrdila, že nemáme nic společného, a to, co jsme měli, byla jediná věc, kterou bych nikomu nepřála. Ale byl to klíč k tomu, abych se více otevřela, což jsem dělala jen zřídka, a to byla chyba, na které jsem pracovala a snažila se ji napravit. Své příběhy jsme nosili tak pevně v sobě, že jsme se jimi dusili, a nejčastěji člověk hned vedle nás trpěl ve stejném tichu jako my. To se samozřejmě snáze řeklo, než udělalo. Bylo pro mě snadnější kázat to teenagerům ve Winsoru než to ze sebe vypustit, ale stejně jsem to udělala, protože jsem Warrenovi na určité úrovni věřil.

„Jestli tě to uklidní, tak mého tátu před deseti lety zatkli a mně, sestře a bratrovi vzali právo na návštěvy. Může za ním chodit jen máma,“ řekla jsem a podívala se na tmavou kancelářskou budovu vedle nás. Rozhostilo se podivně příjemné ticho.

„Možná se styděl, aby ses tam s ním viděla,“ řekl mi do vlasů.

„Možná.“

„Zlobíš se na něj?“

„Jo.“

„Myslíš, že mu odpustíš?“

„Ano.“

Warren couvl a podíval se na mě. Jeho oči pátraly v mých. „Jen tak? Určitě ano?“

„Přesně tak,“ řekla jsem a usmála se.

„Proč?“

„To přece rodina dělá, ne? Snášíme jeden od druhého věci, které bychom si od nikoho jiného nikdy nenechali líbit. Dokonce, i když nás párkrát protáhli bahnem a zadupali do země, nějak v sobě pořád najdeme sílu si navzájem odpustit.“

Věděla jsem, že moje horlivost odpustit mu musí znít šíleně, ale můj hněv už dávno vystřídal smutek. Ne že bych se čas od času nerozzlobila a byla jsem si jistá, že až ho znovu uvidím, přijde další vlna těchto emocí. Právě teď jsem cítila jen smutek ze ztraceného času; stesk po tom, jak mě kdysi tak pozorně poslouchal, jako by na ničem jiném nezáleželo, když jsem mluvila. Někdy, když jsem se cítila mimořádně smutná, jsem se objímala rukama a předstírala, že jsou to jeho ruce, které mě objímají. Táta vždycky objímal nejlíp. Při vzpomínce na ně jsem vydechla.

Warren zavrtěl hlavou. „Nejsem si jistý, jestli bych to dokázal.“

„Odpustil jsi své bývalé snoubence, že tě podvedla?“

„Ne.“ Sevřel rty. „Může si jít trhnout nohou.“

Zasmála jsem se. „Na tom bys měl zapracovat.“

„Ty jsi odpustila svému kreténskemu bývalému příteli?“

„Jo.“

„Proč?“

„Já to vidím tak, že pokud jde o odpuštění, máme jen dvě možnosti. Buď tu můžeme zůstat a truchlit a přemýšlet o tom, o kolik jsme lepší člověk, zatímco oni si dál žijí svůj život, nebo můžeme dokázat, že jsme lepší člověk, když to necháme být.“ Pokrčila jsem rameny. „Život je krátký. Jsme tu jen proto, abychom se honili za okamžiky. Raději ať ty chvíle stojí za to.“

„Takže ses rozhodla nechat to být?“

„Rozhodla jsem se žít dál.“

„Hmm.“

„Hmm.“ Narazil jsem ramenem do jeho. „Měl bys to zkusit.“

„Honit se za okamžiky?“

Usmála jsem se. „Honit se za okamžiky.“

Dlouho jsme mlčeli, s mou hlavou na jeho rameni, než znovu promluvil.

„Kdy se dostane ven? Tvůj táta.“

„Příští týden.“

Cítila jsem, jak vedle mě ztuhl. „To je brzy. Půjdeš za ním?“

„Máma k té příležitosti pořádá velkou oslavu. Můj bratr se stěhuje zpátky z DR a tak. Představ si to,“ řekla jsem a protočila oči do spoře osvětleného prostoru.

„Chápu to správně, že nejsi jeho fanynka?“

„Mého bratra? Mám ho ráda, ale je to kretén. Zpátky k rodinnému kruhu odpuštění a léčení,“ řekla jsem a střelila po něm úsměvem. Uchechtl se. „Jak to jde s tvým tátou?“

Ušklíbl se. „Ach… jde to. Už neodmítá moje návštěvy v nemocnici, ale po celou dobu, co tam jsem, mě ignoruje.“

„Tak co děláš, když tam sedíš?“

„Přemýšlím o tobě.“ Řekl to s jiskrou v očích, která mě přiměla znovu se o něj praštit ramenem.

„Myslím to vážně.“

„To já taky. Poslední dobou nic jiného nedělám,“ řekl a zvedl pravou ruku k levé straně mého obličeje. Srdce mi bušilo v hrudi, v žilách, v uších.

„Tohle se mi líbí,“ řekla jsem a můj hlas ztichl.

„Být takhle v mém náručí?“ zeptal se, jeho hlas ochraptěl, oči potemněly, když jsem přikývla. „Řekni mi to.“

Trochu se posunul, takže se špičky našich nosů téměř dotýkaly. Pátrala jsem očima po jeho a můj dech se stupňoval při představě, co všechno by se mezi námi mohlo stát.

„Líbí se mi… být s tebou.“

Jeho oči na okamžik změkly, tak rychle, že kdybych mrkla, přehlédla bych to, a pak se jeho tvář přiblížila. Zavřela jsem oči právě ve chvíli, kdy se jeho rty dotkly mých. Nejdřív to bylo jemné pohlazení, tak jemné a křehké, až mi to vyrazilo dech. Když jsem se znovu nadechla, byl to jeho jazyk, který jsem cítila na svém, zatímco jeho ruka mě hladila po boku paže. Jeho ústa byla jako všechno, co jsem si představovala, že musí být v nebi a v pekle: teplá a přívětivá, horká a svůdná. Způsob, jakým mi rukama sjížděl po těle, mě přivedl na cestu k extázi, a to jsem byla stále oblečená. Nedokázala jsem si to představit. Nevěděla jsem, jestli si chci představit, že dělám víc, ale věděla jsem, že tomu nechci bránit. Jednou rukou mi pomalu stáhl ramínko šatů a začal se mě dotýkat. Prohnula jsem se v zádech, zoufale jsem toužila po něčem víc než jen po jemných, nejistých dotycích, které mi poskytoval.

„Nemusíme…“

„Já chci.“

„Můžeme přestat, kdykoli…“

Odtáhla jsem se od něj, abych se mu mohla podívat do očí. „Nikdy nechci, abys přestal.“

Zdálo se, že mu to stačí. Přetáhl mi šaty přes hlavu a nechal svůj pohled pomalu putovat po mé délce.

„Zatraceně dokonalý,“ řekl, jeho hlas byl tichý a skřípavý, oči měl tmavé a přivřené a jediné, co jsem dokázala udělat, bylo představit si, jak ten muž strká ústa a ruce na jiná místa. Už jen ta představa mě přiměla sevřít stehna.

Přiblížila jsem svá ústa zpátky k jeho a setkala se s ním v zoufalém polibku, mnohem drsnějším než ten předchozí, mnohem potřebnějším, a zatahala jsem ho za lem košile a přetáhla mu ji přes hlavu. Oči se mi rozšířily, když jsem ho uviděla. Ani mě nenapadlo přestat, protože jsme byli vystaveni venku na střeše. Byla tma a salonek se nacházel pod malou zatahovací střechou, která nás zřejmě chránila před bloudícími zraky, pokud tedy takhle vysoko nějaké byly. Navíc to ani jednomu z nás nevadilo. Líbali jsme se, když jsme se svlékali, každý z nás svlékal jeden kus oblečení z toho druhého, až jsme měli nateklé rty a byli jsme jeden před druhým úplně nazí.

Nemohla jsem se na něj přestat dívat. Byl uměleckým dílem, od tetování až po vypoukliny na jeho dokonalé postavě. Byl dokonalý, měl silná stehna a vytvarované paže, ale mou pozornost nejvíc přitahovalo to, co měl mezi nohama. Byl tlustý a tvrdý. Nedokázala jsem si představit, že by nějaká rozumná žena něco takového odhodila. Levou rukou se začal hladit a já cítila, jak se mi zrychlil dech a srdce mi zběsile tluče, jako bych to byla já, kdo zažívá jeho doteky.

„Camilo,“ řekl chraplavým hlasem, ruka se stále pohybovala. Setkala jsem se s jeho očima. „Doufám, že věříš, že to neříkám jen proto, že přede mnou stojíš nahá. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy po někom toužil tak jako po tobě. Jestli vůbec někdy.“

A právě tak pustil ruku a já jsem odhodila všechny přetvářky a vrhla se k němu. Chytil mě, obtočil kolem sebe mé nohy a přitiskl se svými rty na mé. Naše jazyky se střetly v divokém požírání, naše ruce se drápaly jedna o druhou, jeho na mém zadku, moje na jeho svalnatých zádech. S lehkostí mě přenesl a posadil na pohovku, rukou mi přitom sáhl mezi nohy. Jeho prsty na mně jemně, metodicky zabrnkaly a já se prohnula v zádech, když se mnou začal šířit známý pocit orgasmu. Zalapala jsem po dechu a přemýšlela, jak se to sakra mohlo stát tak rychle, a zalapala po dechu znovu, hlasitěji, když mě to začalo úplně pohlcovat. Warren mě políbil na stranu úst a přitáhl své rty ke kořeni mého hrdla, zatímco jeho prsty pokračovaly v práci. Zaklonila jsem hlavu a natáhla se k němu, hladila ho tak, jak to dělal on, a on hlasitě zasténal.

„Kurva, Camilo.“

Přitáhla jsem si ho blíž, stále jsem ho hladila a náhle jsem přestala. Následoval mě a podíval se na mě.

„Moc?“

Zavrtěla jsem hlavou a olízla si rty, tvář mi hořela. Nikdy jsem se nechovala takhle vyzývavě, ale řekla jsem si, že jestli je na to čas, tak je to právě teď. „Máš kondom?“

Warren se zaculil, ponořil do mě prst, pak dva a pohyboval jimi tak, že jsem se pod ním svíjela. Znovu jsem ho začala hladit, rychleji a silněji, a on zasténal. Naše oči se v tu chvíli uzamkly, naše výrazy se odmaskovaly, naše potřeba se odhalila. Pomalu se vytáhl, složil přitom prsty k mé vnitřní stěně a znovu mě pohladil po klitorisu. Začala jsem vzdychat a stále se na něj dívala. Už jen jeho výraz mě mohl přivést k rozuzlení. Bylo to šílenství a úžas, když mě znovu přivedl na pokraj. Stále jsem lapala po dechu a kroutila se, když si nasadil kondom a trochu víc mi roztáhl nohy. Usadil se mezi mnou, položil své čelo na mé a s našimi pohledy stále zamčenými zatahal za mou ruku a položil si ji na srdce, kde jsem cítila, jak divoce a nezadržitelně bije.

„Takhle se cítím, když jsem blízko tebe.“

V jeho očích byla syrová upřímnost, která mě držela jako rukojmí, když se do mě tlačil. Nebylo místo pro pochybnosti.