FSD - 26. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Probuď se, naléhavě ho pobízel Johnův vnitřní člověk. Něco je špatně.

John zvedl hlavu ze stočených závitů svého těla. Neměl v úmyslu podřimovat, ale proudy vody jemně cirkulující jeho spací komorou byly příliš uklidňující, než aby jim jeho unavené tělo odolalo. Rychlé léčení měničů vyžadovalo velké množství energie.

Přesto se otřásl a přinutil své ztuhlé tělo k pohotovosti. Jeho rány se už začínaly uzavírat. Zamrkal krví zalitýma očima a rozhlédl se po tom, co vyrušilo jeho vnitřního člověka.

Nic se okamžitě nezdálo být v nepořádku. Zatímco spal, nastal večer. Pruh moře viditelný malou okenní štěrbinou ve stropě ztmavl ze zářivě tyrkysové na sytě indigovou barvu. Ve spací komnatě bylo šero a klid, osvětlený jen měkkou září jediné nezakryté světelné perly.

Roztáhl žábry a ochutnal vodu, ale nezaznamenal žádné známky vetřelce. Stejně tak nemohl nic slyšet. Silné kamenné zdi sídla Řádu tlumily všechny zvuky z města venku.

Možná to bylo právě to ticho, které mě probudilo?, uvažoval John. Koneckonců si zvykl spát v lidských městech, obklopen jejich nekonečným hlukem. Měl podezření, že jeho instinkty byly deformovány dlouhým pobytem na souši.

Ne, trval na svém jeho vnitřní člověk. Je to naše družka. Volala na nás. Musíme jít za ní, hned!

John se soustředil na partnerské pouto. Bylo bledé a mlhavé, jako by Neridia byla rozptýlená nebo před ním zahalovala své myšlenky. Ale kdyby byla ve velkém stresu, jistě by to vycítil.

Samozřejmě že necítí úzkost. Konečně je doma, v bezpečí v srdci moře. Co by se jí v Atlantidě mohlo stát?

Jeho vnitřní člověk mu okamžitě zaplnil mysl přívalem ostrých, živých obrazů. Žraloci, kteří ji na příkaz svého pána loví po ulicích. Vrazi, kteří do jejího královského lože ukládají otrávené ostny mořských ježků. Pohrdaví aristokraté pronášející urážlivé poznámky. Divoké murény. Smrtící medúzy. Oheň.

„Oheň?“ John si to řekl nahlas. „Opravdu?“

Dobře, tak to poslední bylo možná trochu přitažené za vlasy, připustil neochotně jeho vnitřní člověk. Ale nemůžeme jen tak sedět na zadku a slepě věřit, že ji místo nás ochrání jiní. Je to naše družka! Musíme být po jejím boku!

John sebou neklidně trhl, jeho vlastní instinkty s ním plně souhlasily. Ale Rytíř-Velitel mu přikázal, aby tu zůstal. Byl povinen ho poslechnout.

„Bude v pořádku,“ řekl, aby uklidnil sebe i svého rozrušeného člověka. „Rytíř-Velitel slíbil, že ji bude osobně hlídat.“

Jeho vnitřní člověk vykulil oči. A všichni víme, jak milý, pozorný a citlivý člověk to je. A jak moc má rád lidi. Jo, nevidím způsob, jak by to mohlo dopadnout špatně.

Tohle bylo až příliš blízko k tomu, aby to byla zrada, natož aby to bylo nečestné. Rytíř-Velitel byl hlasem nepřítomného císaře. Kritizovat ho byl jen krůček od urážky samotného Perlového trůnu.

John potlačil svého vnitřního člověka zpět do hlubin své mysli a rozhodl se, že už nebude naslouchat jeho neopodstatněným obavám. Několikrát zakroužil kolem a pokusil se znovu se uvelebit.

Ale ani jemné houpání proudů ve spací komnatě nedokázalo uvolnit jeho napjaté svaly. V duši mu hlodal hluboký neklid.

Ať si namlouval, jak chtěl, že jeho vnitřní člověk je směšný… nemohl se zbavit pocitu, že Neridia je v nebezpečí.