TMSM - 3. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

To je přirozené, že od něj utekla.

Žraloci měli málokdy opravdové partnery. Byli příliš nezávislí, příliš individualističtí na to, aby se k sobě vázali v páru. Krátké, divoké známosti, prchavé okamžiky kontaktu v životě plném tichého, osamělého putování – to byl způsob života žraloků.

A on byl žralok. On byl dokonce Mistr Žralok. Srdce a duše svého lidu.

Není divu, že se na něho jeho družka jen podívala a vzala dráhu.

„Hej.“       

Nemohl odtrhnout oči od vzdalujících se zad své družky. Tak malá, tak jemná, a přitom tak rychlá a divoká. Hnědá a vyzrálá životem stráveným pod otevřeným nebem bez mráčku. Voněla věcmi, které nikdy nepoznal: sluncem prohřátou srstí a dlouhými letními dny, suchým pouštním větrem a smíchem stoupajícím k měsíci.

„Hej,“ ozval se za ním znovu barman. „Je tu nějaký problém… pane?“

Jeho družka zmizela za neprůhlednou stěnou zeleně. Mistr Žralok se konečně otočil a pohlédl na barmana. K jeho cti je třeba říct, že medvědí měnič neustoupil, ačkoli se jeho nohy rychle posunuly do obranného postoje.

„Ne,“ řekl barmanovi na rovinu.

„Promiňte, ale nepřipadá mi to tak.“ Medvědí měnič držel v každé ruce velký ledový nápoj a vypadal plně připraven použít je v případě potřeby jako zbraně. „Co jste jí udělal, že utekla, jako by jí hořela koudel za zády?“

Mistr Žralok na něj jen mlčky a upřeně zíral.

„Myslím, že to je také odpověď na tuhle otázku,“ zamumlal barman. Znovu zvýšil hlas a bez mrknutí oka se setkal s pohledem Mistra Žraloka. „Hele, já vím, kdo jste, a upřímně řečeno, je mi to jedno. Nemůžete tady chodit a terorizovat ostatní hosty.“

Byl dobře zvyklý na to, že se k němu ostatní měniči chovají podezřívavě. Bylo to nevyhnutelné, vzhledem k tomu, co byl zač. Přesto mu ztuhla záda při nespravedlivém obvinění, že by ho někdy mohlo napadnout ohrožovat svou družku.

„To jsem neměl v úmyslu,“ řekl chladně. „Jen jsem chtěl…“

Zarazil se, slova mu vyschla v hrdle. Co měl v úmyslu?

Sám nevěděl. Věděl jen to, že od chvíle, kdy vkročil na ostrov, ho přitahoval pach krve, který byl podmanivější než jakýkoli jiný, který kdy poznal. Nemohl to volání sirény nenásledovat o nic víc, než třeba přestat plavat.

A našel ji. A ona před ním utekla.

Barman se ušklíbl a jeho napjatá řeč těla se trochu uvolnila. „No, ať už jste zamýšlel cokoli, zjevně se vám podařilo jen vyděsit tu milou dámu. Myslím, že by bylo lepší, kdybyste ji odteď nechal na pokoji, ano?“

„Je to moje družka.“

Medvědí měnič na vteřinu svěsil údivem ústa. „Není možná.“

„Je,“ mistr Žralok se ohlédl směrem, kterým zmizela jeho družka, „a jak říkáte, je to na hovno.“

Barman to chvíli trávil. Pak mu podal jeden z drinků. „Tady máte. Myslím, že tohle budete potřebovat.“

Mistr Žralok opatrně přičichl k znepokojivě zbarvenému nápoji. „Alkohol?“

„Určitě ano. Ehm, vy pod hladinou nemáte žádný chlast?“

Žralok zavrtěl hlavou a odložil sklenici nedotčenou. „Hlubiny nejsou místem pro otupělý rozum. Jen sebevrah by se úmyslně oslabil.“

„Hádám, že Atlantidu tedy můžu ze svého seznamu pracovních příležitostí vyřadit.“ Barman natáhl ruku. „Jsem Tex. Žraloka jsem ještě nikdy nepotkal. Nebo královskou rodinu, když už jsme u toho.“

Mistr žralok si podanou ruku prohlédl a pak jí opatrně potřásl. „Nejsem královská rodina. Už mnoho desetiletí ne. Teď jsem pouze Hlas císařovny.“

„Nejsem si úplně jist, zda slovo ‚pouze‘ do té věty patří.“ Tex naklonil hlavu trochu na stranu a zkoumal ho. „Takže ty a ona. Opravdu?“

Netrpělivě trhl jedním ramenem. „Zdá se, že ano.“

Tex tiše vypískl. „A já si myslel, že to já mám v lásce smůlu. No, za předpokladu, že to chcete zkusit znovu, mám pro vás přátelskou radu. Tady na souši máme takovou věc, které se říká ‚úsměv‘. Případně byste to mohl někdy vyzkoušet.“

Mistr Žralok tak učinil.

„Sladké sedmikrásky,“ zamumlal Tex a o půl kroku ustoupil dozadu. „Když o tom tak přemýšlím, rozhodně to raději nedělejte. Možná byste mohl prostě… být méně výhružný. Nějak.“

Podíval se na sebe. Podíval se zpátky na Texe, který byl na suchozemského měniče velký, ale pořád nejméně o šest centimetrů menší než on sám. Slova se zdála být zbytečná.

„Jo, dobře.“ Tex se poškrábal na zátylku a poněkud pochybovačně si ho prohlížel. „Víte, za ty roky za barem už jsem viděl pár podivných párů, ale tenhle je určitě lepší než všechny ostatní. Kojot a žralok? To není zrovna přirozený pár, doufám, že vám nevadí, že to říkám.“

Mistr Žralok sevřel čelist, ale v soukromí musel uznat, že medvědí měnič má pravdu. Jeho družka – jeho družka! – byla zjevně tvor z pouště, zatímco on by spočítal na prstech jedné ruky, kolikrát se za svůj dlouhý život odvážil vstoupit na souš. Osud měl zjevně neskutečně velký smysl pro humor.

Přesto tu zůstával jeden neodvratný fakt. Byla to jeho družka.

Být žralokem znamenalo být poháněn nezaplnitelnou prázdnotou. Slyšel, jak jiní měniči občas mluví o svých vnitřních zvířatech, jako by to byla druhá polovina jejich duše, šepot v jejich mysli. Nikdy nechápal, co tím myslí. Jeho duše byla tichý dravec, věčně hledající, nikdy neuspokojený.

Teď věděl, že ještě nikdy neměl opravdový hlad. Ne ve srovnání s touto všepohlcující potřebou.

Měl desítky let praxe ve skrývání emocí, ale šok z tohoto setkání narušil i jeho kontrolu. Něco z jeho myšlenek se muselo projevit v jeho chování, protože Texovy oči soucitně změkly.

„Hej, to vyřešíte.“ Barman sebral nechtěný nápoj. „Tak co teď plánujete?“

„To, co můj druh dělá nejlíp.“ Mistr Žralok si dovolil znovu zkřivit rty a odhalil krátký dravčí záblesk zubů. „Budu lovit.“