TMP - 9. kapitola

 Překlad: Marťa

Nebyla jsem správně oblečená. Věděla jsem to. Špičky uší mi mrzly. Nos jsem měla, jako ledový pahýl a necítila jsem prsty u nohou. Bylo mi to jedno. Podívala jsem se z hory, nejistě stojící na lyžích a srdce mi bušilo, jako bychom se chystali vyskočit z letadla.

„Budu hned vedle tebe,“ ujistil mě Isak. „Pokud začneš panikařit, posaď se.“

„Dobře.“ Vydechla jsem hlasitě. „Určitě je to snadné, ne? Chci říct, to dělám pořád.“

„Připravená?“ Zeptal se princ. „Chceš, abych napočítal do tří?“

Potřásla jsem hlavou a mírně se naklonila dopředu. „Ne. Některé věci jsou nejlepší, když do toho prostě jdete.“

Pomalu jsem sjížděla z hory. Zpočátku jsem si byla jistá, že to zvládnu. Pak se moje rychlost zvýšila. Moje hybnost stále narůstala, až jsem ucítila chladný vánek ve vlasech a sněhové vločky ve tváři. Zůstala jsem, jako přimrazená ve stejné pozici, ale projel mnou nával adrenalinu. Dívala jsem se do dálky – do zasněžené horské krajiny. Poprvé na lyžích mi vyhovovala jen jedna věc.

Otevřela jsem pusu a zasmála se. Smích se změnil v záchvat woohoo.

A ty se rychle změnily ve výkřiky. Nepomatovala jsem si, kdy jsem v životě křičela a usmívala se.

Snažila jsem se pohybovat ze strany na stranu. Moje lyže se snadno prokousávaly čerstvým prašanem. Zakřičela jsem ještě a všimla si, že Isak stále jel po mém boku a šklebil se. Otřásla jsem se při pomyšlení na to, jak směšně vypadám, ale nemohla jsem se nad tím pozastavovat. Pokud jsem byla na rychlé cestě k vyhazovu, chtěla jsem se ujistit, že to bude stát za to.

Naklonila jsem se na stranu, ohromená svou schopností zatočit. Začala jsem kličkovat, jako jsem to viděla dělat lidi ve filmech. Pár minut to fungovalo, a pak jsem ztratila rovnováhu. Vykřikla jsem a snažila se posadit, jak mě to naučil Isak, ale jela jsem příliš rychle.

Tvrdě jsem narazila do sněhu a sklouzla se o kousek níž, než jsem zastavila. Zírala jsem na oblohu. Všude kolem bylo ticho a to ticho mě udržovalo v klidu. Když jsem si vzpomněla na svůj pád, nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě udělala. Doma z toho bude skvělá historka.

„Jsi zraněná?“ Objevil se z ničeho nic Isak.

„Myslím, že ne.“ Co nejrychleji jsem se posadila, abych dokázala, že jsem v pořádku. Popadla jsem Isaka za lyže a on ztratil rovnováhu. Spadl do sněhu těsně vedle mě. Vykulila jsem oči. Přisunula jsem se k němu blíž a prohlížela si jeho tvář. Jeho popelavé blond vlasy byly pokryté sněhovými vločkami.

„Isaku? Jste v pořádku?“

„Uf…“

„Kde to bolí?“ Zeptala jsem se.

„Nikde.“ Zíral na oblohu.

„Vaše nohy? Ruce? Jiná místa, kvůli kterým bych byla zbičována královnou, jen kdybych je vyslovila?“

„Ne.“ Zasmál se.

Stiskla jsem mu předloktí. „Bolí to, když to dělám?“

„Ne.“ Znovu se zasmál a konečně se posadil.

„Moje máma říkávala, že nemám problém prasknout její osobní bublinu.“

„To zní, že měla pravdu.“ Isak se dotkl mého předloktí a na tváři měl úsměv. „Co jsi jí řekla o Nikskronii?“

„Chcete říct, jestli jsem jí řekla o vás?“ Zvedla jsem obočí.

Přikývl. „Dobře. Dostala jsi mě.“

„Jsem si jistá, že to všechno ví.“ Položila jsem si ruku na přívěsek pod mým kabátem. „Zemřela, když mi bylo patnáct.“

„Och, omlouvám se. To jsem nevěděl.“ Jeho úsměv zmizel a stiskl rty k sobě, jako by litoval, že tu otázku položil.

„To je v pořádku. Ráda o ní mluvím.“ Sundala jsem si rukavici, rozepnula si bundu a vytáhla si jemný řetízek z pod svetru. „Ten byl její. Nosím ho pořád.“

Isak se naklonil blíž – ucítila jsem vůni jeho lesní kolínské. Dotkl se rubínu, jako by to byl vzácný artefakt. Jeho noha se lehce dotkla mé, když se přisunul blíž, takže jsme seděli vedle sebe.

„Je to krásný rubín,“ poznamenal.

„Byl to její kámen,“ vysvětlila jsem. „Je i můj. Ráda přemýšlím o kousku jejího života v mém. Milovala vaření pro rodinu a přátele. Pořádání večírků, zejména kolem svátků, to bylo její. Doufám, že to jednoho dne převezmu. Přála bych si, aby byla poblíž, když jsem byla na cukrářské škole. Líbily by se jí ty historky a jídlo zdarma.“ Podívala jsem se na Isaka a uvědomila si, že mi zíral na ústa. „Teď plácám. Mám tendenci to dělat.“

„Mě se to líbí,“ odpověděl. „Je to příjemná změna. Moje matka a otec obvykle mluví o ničem. Tím spíše, když…“ Zarazil se.

Srdce se mi zachvělo. Věděla jsem, na co myslel. Seděla jsem tady a mluvila o své matce, která zemřela. Musel myslet na svého bratra – prince Alvina. V okolí hradu nebyly žádné jeho fotky. Žádné zmínky o jeho jméně.

„Muselo to být těžké pro vás všechny,“ řekla jsem. Princ a já jsme se podívali jeden druhému do očí. „Jaký byl?“

„Já… uch…“ Isak si odkašlal a přinutil se odvrátit zrak.

„Promiň. Obdivuji, jak otevřeně mluvíš o své matce. Opravdu. Ale zdá se, že mluvit o mém bratrovi to všechno jen zhoršuje.“

„Chápu to. Bývaly doby, kdy mě pouhá zmínka o mámě dohnala k slzám.“

„Jak ses z toho dostala?“ Zeptal se.

„Uvědomila jsem si, že je lepší oslavovat její život, než se zabývat její smrtí,“ odpověděla jsem. A byla to pravda. Jako teenager jsem měla dny, kdy jsem měla pocit, že ta bolest nikdy nezmizí. Že smrt mé matky není něco, co bych časem překonala. Čas mě nevyléčí. Čas neudělá tu bolest o nic méně hroznou. Ale vyhýbat se všemu, co mi moji matku připomínalo, všechno ještě zhoršovalo.

„Nemyslím si, že to dokážu,“ řekl tiše. Díval se na hory.

„Nejsem odborník na ztráty nebo tak něco,“ pokračovala jsem. „Ale řeknu vám, že jsem se jednoho dne probudila a uvědomila si, že to, co mě uvnitř opravdu děsilo, bylo to, že bych na ni navždy zapomněla.“

„Můj bratr byl vychován, aby se jednoho dne stal králem.“ Isak se zhluboka nadechl a stále zíral do dálky. „Byl pro tu práci perfektní. Moji rodiče na něj byli nesmírně hrdí. Také chtěl být králem.“

„Vy ne?“

„Budu ctít rodinnou tradici, ale nejsem Alvin.“ Zíral na sníh kolem jeho lyží. „Celou školu jsem absolvoval v Londýně. O královské záležitosti jsem se nikdy moc nezajímal. Po pravdě řečeno jsem svého bratra až tak dobře neznal. Jako děti jsme si byli blízcí, ale když jsme dospívali, tak jsme my dva nějak vyrůstali odděleně.“

„Co se mu nejvíc líbilo na svátcích?“ Zeptala jsem se.

Isak zavrtěl hlavou. „Nevím.“ Nakreslil čáru do sněhu. „A každý den se cítím provinile, protože to nevím. Měl bych ty věci znát. Byl jsem jeho bratr.“

„To se snadněji řekne, než udělá, ale musíte se přestat obviňovat,“ řekla jsem tak pevně, jak jsem mohla. Nevěděla jsem, jestli tu radu přijme, ale musela jsem to zkusit. „Není to vaše chyba, že je pryč, a vy dva jste si vybrali různé cesty. Neznala jsem ho, ale vím, že by nechtěl, abyste se trápil kvůli věcem, které se staly v minulosti.“

Isak si povzdechl. „Cením si tvých milých slov, Grace. Opravdu ano. Ale tohle všechno se nedá napravit. Je to můj život.“

„Jsem si jistá, že vaši rodiče…“

„Moji rodiče se nepřestali hádat od té doby, co zemřel,“ přerušil mě Isak. „Překvapuje mě, že jsou stále spolu.“ Vstal a otřepal si sníh z bundy. „Omlouvám se. Neměl jsem tě zatěžovat svými problémy.“

„Vaše tajemství jsou u mě v bezpečí.“

„Co kdybychom dokončili lyžování?“ Vzal mě za ruku a pomohl mi vstát.

„Dobrý nápad. Nechceme nechat lady Devonovou čekat o mnoho déle.“