TMP - 8. kapitola

 Překlad: Marťa

„Proč nepláčeš?“ Jorie nasekala ještě trochu česneku.

Byla jsem nucena nahradit Cornelii poté, co jsem se dozvěděla, že utrpěla drobnou zlomeninu prstu na noze. Měla jsem spoustu práce, ale lady Devonová samozřejmě požádala o člena personálu, který mluví plynně anglicky. Elton měl povinnosti, kterým se musel věnovat jménem krále a zbytek kuchyně neobstál, když lady Devonová uslyšela, že jsme s Jorií Američanky.

„Voodoo magie.“ Pokračovala jsem v sekání cibule na Joriinu francouzskou cibulovou polévku. „Mám dobré kontakty.“

„To je to tajemství?“ Jorie se zasmála. „Když jsem naposledy krájela cibuli, musela jsem párkrát ustoupit.“

Byly jsme v kuchyni jen my dvě. Malé lyžařské středisko kousek od Ebbatonu bylo kvůli královské rodině uzavřeno veřejnosti. Lyžařský areál měl salonek a malou kavárnu. Jorie a já jsme převzaly kuchyni, abychom se připravily na princův soukromý oběd. „Takže, myslíš, že se princ venku baví dobře?“

„Pokud se lady Devonová chová, jako obvykle, pochybuji o tom.“ Jorie se soustředila na svůj vývar. Časovač zapípal a řekl mi, že je čas přesunout bochníky chleba do pece. Udělaly jsme dokonalé krutony do Joriiny polévky.

„Jak se s princem setkali?“

„V Londýně,“ odpověděla Jorie. „Byla to jeho přítelkyně z vysoké, pokud tomu věříš. Myslím, že ze všech žen, které královna pozvala, ji mají zaměstnanci nejméně rádi.“

„Ale stejně,“ pokračovala jsem. „Muselo na ní být něco, co ho přitahovalo.“

Jorie zapřemýšlela. „Ach, ne, to nedělej. Chápu, kam tím míříš.“

Zkoumala jsem bochníky, a pak je vložila do trouby, aby se upekly.

„Co myslíš?“

„Jsi závislá.“ Jorie se usmála. „Nemůžu tomu uvěřit. Pro prince Isaka jsi zapomenutelná.“

„Sotva ho znám, Jorie. Jsem jen zvědavá.“

„Propadáš mu,“ namítla Jorie. „Radši si najdi způsob, jak to zastavit, než se to vymkne z rukou. Nemůžeme tě nechat, abys mu na Vánočním plese vyznala svou lásku.“

„Viděla jsi příliš romantických komedií.“ Odhrnula jsem si loknu.

Ano. Možná jsem o princi přemýšlela trochu moc a možná jsem si před cestou do Ebbadonu skutečně osvěžila make-up. Ale bylo mi jasné, že princ a já jsme žili ve dvou oddělených světech.

I když ta noc, kdy se naše světy srazily, mě přiměla přemýšlet o spoustě věcí. Hlavně, proč jsem čekala až do svých třiceti let s cestou na tak kouzelné místo, jako bylo Nikskronia?

„Tohle neskončí, jako žádná romantická komedie, pokud vybočíme z řady,“ zamumlala Jorie. „Pojďme se soustředit na dnešek. To lepidlo, které jsem koupila ve městě, dělá zázraky. Do večera budeme mít práci na hrací skříňce hotovou.“ Přinutila se k úsměvu. „Vidíš. Problém vyřešen.“

„A pak hurá na další,“ poznamenala jsem.

V hale se ozvaly kroky. Jorie se podívala na čas a obrátila oči v sloup. Rychle posbírala malé šálky a talířky.

„Vrátili se brzy,“ zamumlala. „Nejsem si jistá, jestli je to dobře nebo špatně. Budeme je muset rozptýlit čajem a kávou.“

„Ve skříni jsem viděla nějaké sušenky.“

„Dobře.“ Jorie postavila konvici na oheň. „Lady Devonová bude trvat na čaji a sušenkách.“ Připravila tác. „Obsloužím je, pokud ti to nebude vadit. Asi bude nejlepší, když zůstaneš v kuchyni.“

„Ty mi nevěříš?“ Ušklíbla jsem se.

„Ne.“ Než vešla do salonu s nádobím a příbory, usmála se.

Zhluboka jsem se nadechla, dokrájela cibuli a pokračovala v úklidu. Odpadkový koš byl plný. Zavázala jsem pytel a rozhlédla se po odpadcích. Vždy bylo nejlepší odpad z kuchyně co nejdříve vynést, aby se předešlo prolínání pachů.

Vynesla jsem pytel na odpadky bočními dveřmi. Za budovou byla popelnice. Nadechla jsem se studeného horského vzduchu a vyhodila pytel. Můj pohled zabloudil ke svahům. Představovala jsem si, jak lyžuju dolů a celou cestu dolů si užívám výhled na město.

„Slyšel jsem o Cornelii.“ Ten hlas mě překvapil. Otočila jsem se a uviděla prince. Založila jsem si ruce a předstírala, že jsem ho tam celou dobu viděla stát.

„Bude v pořádku.“

„Tohle je poprvé, co slyším o takové nehodě.“

„No, v kuchyni to bylo dnes ráno docela šílené,“ přiznala jsem. „Mohlo to být horší.“ Kousla jsem se do rtu. „Ne, že bych někomu přála něco špatného nebo si myslela, že směrnice královské kuchyně neodpovídají standardu.“

„Fungujeme v bezpečnostních odborech?“ Zasmál se a udělal krok blíž.

„Ne,“ vyhrkla jsem. „Ne. Samozřejmě, že ne. Vaše kuchyně je ta nejbezpečnější, ve které jsem kdy pracovala.“

Povzdechl si. „No, to je úleva.“

Ze všech sil jsem se vyhýbala očnímu kontaktu. Věděla jsem, že budu zírat, když se pořádně podívám do jeho ledovcových očí. Měli způsob, jak mě k sobě přitáhnout, připomenout mi náš polibek, posmívat se mi možnými budoucnostmi s ním, které jsem nemohla mít.

Místo toho jsem se podívala nahoru na hory.

„Nádherné,“ zašeptala jsem. „To je pohled, který mi bude chybět.“

„Mohl bych tě vzít na vrchol?“

„Promiňte?“ Srdce se mi rozbušilo jako o závod a najednou jsem zapomněla na tu strašlivou zimu.

„Vrchol hory,“ vysvětlil. „Říkala jsi, že jsi nikdy nelyžovala. Teď to může být tvoje jediná šance.“ Upravil si límec bundy a vytáhl z kapsy lovecky zeleného kulicha. „Co říkáš?“

„Ehm, nemáte společnost?“ Kývla jsem hlavou k budově. „Lady Devonová tam na vás čeká.“

„Imogen by si mnohem raději dala svůj odpolední čaj doma, než aby znovu sjela z hory.“ Natáhl ruku. „Kromě toho jsem jí řekl, že si jdu ještě jednou sjet z hory. Nečeká mě zpátky minimálně třicet minut.“

Ohlédla jsem se na boční dveře. Moje hlava a srdce chtěly dvě různé věci a moje hlava se bála zranění. Nebo vyhození. Ale cesta do Nikskronie byla příležitostí, která se zažije jednou za život, a věděla jsem, že si ji budu pamatovat navždy. Stejně tak lyžování s pohledným princem.

„Dejte mi dvě vteřiny,“ odpověděla jsem. „Musím zajistit, aby se mi nepřipálil kvásek.“

„Máš to mít.“ Usmál se Isak

Otevřela jsem dveře do kuchyně a našla Jorii, jak se stará o polévku.

„Tady jsi,“ řekla Jorie. Odmlčela se a studovala můj výraz.

„Viděla jsi jelena? Ti tady jsou mnohem větší, než ti doma.“

Nastavila jsem časovač na chleba.

„Grace.“ Zvedla obočí.

„Nebudu pryč dlouho,“ řekla jsem.

Jorie nechala polévku a položila mi ruku na rameno.

„Kdyby se situace obrátila, víš, co bych ti řekl?“

„Lady Devonová říkala, že princ stále lyžuje,“ zašeptala. „Nevěděla jsem, že to je kód pro dovádění s jinou ženou. Začínáš se dostávat do hluboké vody.“

„Je to jen jedna mizerná sjezdovka,“ argumentovala jsem. „Ani si nevšimneš, že jsem pryč.“

„Můžu to dostat písemně?“ Položila si ruce v bok.

„Kdyby se situace obrátila, víš, co bych ti řekla?“

„Že jsem se zbláznila?“ Odpověděla.

„Ne.“ Ztišil hlas ještě víc. „Řekla bych ti, abys trochu žila, protože za pár dní odjíždíš ze země. A jsi svobodná.“

Jorie se zhluboka nadechla. „Pokud se někdo zeptá, nic o tom nevím.“

„Nikdo se tě ptát nebude.“ Odmlčela jsem se. Joriino svolení jsem nepotřebovala. Ale její souhlas pro mně znamenal celý svět.

„Všechno ti řeknu.“

„Zlato, to je samozřejmost.“