TMP - 7. kapitola

 Překlad: Marťa

První z překvapivých hostů královny Ester dorazil brzy. Nedělní brunch proměnil kuchyni v blázinec.

„Ten špenát potřebuju v bufetu, pronto,“ křičela Jorie. „A kde je ten blbec Wilhelm? Slíbili jsme lady Devonové za studena lisované džusy. Přijde o rozum, pokud si nedá panáka mrkve, zázvoru a kayenského pepře.“ Protočila očima.

„To jí protáhne dutiny,“ zažertovala jsem.

Cornelia se zachichotala. „Škoda, že to nevyjasní i její přístup,“ zamumlala Cornelia.

„Grace, kde jsou ty koláčky?“ Jorie rozhodila rukama do vzduchu. „Sakra, zapomněla jsem na talíř s uzeným lososem a klobásou.“

Elton strčil hlavu do kuchyně. „Král chce své klobásky a chce je hned.“

„Ano, vezmi si je. Jsou připravené.“ Jorie ukázala na talíře na pultu, které ještě nebyly odnesené do jídelny.

Elton spěšně popadl tác s klobásami. Ve své oficiální uniformě vypadal jinak - v obleku a kravatě, které ho odlišovaly, jako králova osobního komorníka. Vyběhl ze dveří, zrovna když do kuchyně vběhl Wilhelm s napůl zapnutým kuchařským rondonem.

„Promiň, já…“

„Ááá!“ Elton zavrávoral a upustil tác. „Wilhelme!“ Tvář mu zrudla. Stejně, jako temeno hlavy.

„Omlouvám se.“ Wilhelm dokončil zapínání uniformy.

„Pokud bude muset král ještě vteřinu čekat…“ Elton zavrčel, když jeden po druhém zvedal párky a házel je zpátky na tác.

„Pokud…“

„Už ani slovo.“ Elton napřáhl ruku.

„Ale…“

„Taky žádné texty Eltona Johna,“ přerušil ho. „Dneska ne.“

„Ano, pane.“ Wilhelmovo rameno kleslo.

„Dobrá. Potřebuju další klobásy, lidi,“ křikla Jorie.

„To by se dalo vyložit několika různými způsoby,“ zamumlala jsem.

Cornelia se znovu zahihňala a ruce měla pokryté těstem.

Jorie se podívala mým směrem. „Prosím, řekni mi, že máš dobré zprávy.“

„Citronové koláčky budu za dvě minuty vytahovat z trouby,“ řekla jsem. „Miniatury podle přání královny a ty džusy můžu udělat. Lady Devon nebude vědět, co ji trefilo.“

Jorie se usmála. „Věděla jsem, že jsem tě doporučila ze správného důvodu.“

Přikývla jsem a dala Cornelii pokyn, aby vyndala koláčky z trouby, zatímco jsem procházela kuchyňský sortiment ovoce a zeleniny. Zacukalo mi v oku. Byla jsem nervózní. Nejprve jsme ztratily Vločku. Pak se rozbila hudební skříňka. A teď ten zmatek v kuchyni. Dostala jsem se do série smůly a bála jsem se, že negativní energie zasáhne i do mého perníku.

Byla jsem trochu pověrčivá.

Dobře. Byla jsem hodně pověrčivá - jedna z mnoha vlastností, které jsem zdědila po své matce. Popadla jsem tolik zeleniny, kolik jsem našla - zelená jablka, špenát, okurky, fenykl, zázvor, citron. Začala jsem dělat džus pro lady Devonovou. Nevěděla jsem o ní nic kromě toho, že byla Angličanka.

Věděla jsem však, že zelený džus, který jsem právě dělala, byl ve vysoké společnosti v módě. Naplnila jsem několik malých skleniček a umístila je na podnos.

Cornelia vytáhla koláčky z trouby spolu s výběrem dalších druhů pečiva. Úhledně je naaranžovala na servírovací podnos. Do kuchyně přišel číšník a vzal můj tác s džusy.

„Ach, díky Bohu.“ Elton strčil hlavu zpátky do kuchyně a popadl tác s pečivem. „Cukr. To Jeho Veličenstvo na několik minut rozptýlí.“ Tentokrát se zastavil ve dveřích, rozhlédl se na obě strany, než pokračoval do jídelny.

„Eltone, ta šlehačka,“ vykřikla jsem. Neslyšel mě.

Popadla jsem misku se šlehačkou a rychle šla chodbou.

Elton už vešel do jídelny a já na sobě měla flekatou zástěru, síťku na vlasy a tenisky. Čekala jsem u vchodu, až mě Elton zahlédne. Mezitím jsem vrhla pohled na nechvalně proslulou lady Devonovou. Seděla vedle prince a hnědé vlasy měla vyčesané do pevného drdolu. Měla štíhlé lícní kosti a dlouhé, elegantní paže. Připomínala mi baletku.

Lady Devonová se usmála a jemně se dotkla princova ramene a hravě se zasmála. Číšník jí podal sklenici mého zeleného džusu. Napila se a nakrčila nos. Otočila jsem hlavu a snažila se vyslechnout její zpětnou vazbu.

„Doufala jsem v mrkev,“ odpověděla. Její britský přízvuk ji odlišoval od zbytku skupiny. „Nemáte v Nikskronii mrkev?“

„Eltone,“ řekl a zvedl obočí.

„Ano, pane.“ Elton sebral sklenici zelené šťávy a zamířil ke mně.

„Šlehačka,“ zašeptala jsem. Podala jsem mu misku a on se rychle otočil, aby ji postavil na stůl vedle koláčů.

„Eltone, kde je ten uzený losos?“ Zeptala se královna a zvedla bradu.

„Hned ho přinesu, Vaše Veličenstvo.“ Elton se zdvořile usmál.

„Nepamatuji si, že by vaši zaměstnanci byli tak neschopní.“ Zasmála se lady Devonová. Její přízvuk byl krásný, ale její slova byla ošklivá. „Možná bych měla domů poslat pro své. Ti vědí, jak vést domácnost.“

„Je to velký palác,“ poznamenal princ Isak a usrkl kávy. „Ne, jako skromný městský dům v centru Londýna.“

„Zapomínáš na letní dům v Cornwallu,“ řekla. „A skotské panství, Isaku. Jak je to dlouho?“

„Pár let,“ odpověděl, ohlédl se přes rameno a uviděl mě stát ve dveřích. O krok jsem ucouvla.

Elton šel přímo ke mně a chytil mě za ruku. Vytáhl mě na chodbu, oči měl širší, než dírky v koblihách pokryté moučkovým cukrem. Odkašlal si.

„Grace, neměla bys být v kuchyni?“

„Ta šlehačka,“ připomněla jsem mu.

„Jo. Šlehačku mám.“

„Ta lady Devonová je ale nepříjemná.“

„Je to zplozenec ďábla,“ zamumlal Elton a táhl mě zpět do rušné kuchyně. „Ale chce svou mrkvovou šťávu a také ji dostane.“

„Jedna mrkvová šťáva už se blíží,“ řekla jsem šťastně.

„A ne, že začneš něco vymýšlet.“ Elton si urovnal sako.

„Vymýšlet?“

„Princ je už rozptýlený dost,“ vysvětlil. „Nepotřebuje, aby ses zdržovala za každým rohem. Jestli to královna zjistí, bude…“

„Uklidni se,“ ujistila jsem ho. „Až příště zapomeneš základní přílohu, pošlu Cornelii.“

„Správně, pošleš.“ Elton přikývl a okamžitě odešel z kuchyně.

Našla jsem mrkev a připravovala se udělat další za studena lisovanou šťávu, která by vyhovovala lady Davenportové. Jorie si povzdechla a položila mi ruku na rameno. Zavřela oči.

„Hledáš své šťastné místo?“ Zeptala jsem se.

„Měkoučké pantofle,“ zašeptala. „Vyhřívaná přikrývka. Různé druhy čokolády. Bylinkový čaj. Dobrá kniha se záhadou.“

„Snídaně je skoro u konce.“ Podívala jsem se na sporák, kde Wilhelm plnil další talíř královými klobásami.

„Právě jsem se dozvěděla, že princ a lady Devonová stráví odpoledne na svahu.“ Zhluboka se nadechla.

„A?“

„A právě jsem dostala za úkol udělat jim speciální oběd,“ řekla.

„A? Bez urážky, Jorie, ale kolik obědů jsi za svůj život uvařila?“

„Lyžařské středisko je v Ebbadonu,“ pokračovala. „To znamená pěkný malý jednodenní výlet s lady Sedativum a všemi jejími konstruktivními kritikami.“

„To přežiješ. Jsem si jistá, že dojde k prostojům. Vezmi si sebou jednu ze svých knih.“

„Potřebuji si půjčit tvoji asistentku,“ řekla Jorie. „Je jediná, která dnes není přidělená na večeři. Potřebuji její pomoc. Můžeš ji odpoledne postrádat?“

„Myslím, že pár hodin ničemu neublíží,“ odpověděla jsem. „Na perníkovém hradu jsme už udělaly dobrý pokrok.“

„Ano, viděla jsem to dnes ráno. Vypadá to, že to zvládneš.“

„Říkáš to, jako bys pochybovala.“ Přimhouřila jsem oči.

Jorie si zastrčila pramen tmavých vlasů zpět do síťky. „Možná jsem pochybovala? Možná ne?“

„Jen se ujisti, že ji nakrmíš.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nikdy jsem tu holku neviděla jíst a je hubenější, než fazolka.“

„Platí.“

Prásk.

Při zvuku pronikavého výkřiku mi prudce stoupl tep. Cornelia se krčila na podlaze a držela si pravou nohu. Těžký kus řeznického bloku ležel těsně vedle ní. Pustila jsem mrkev a běžela jí na pomoc. Ušklíbala se bolestí a odmítala pustit si nohu.

Další smůla.

„Do prkénko se od té doby, co jsem tady, nepohnulo ani o píď,“ řekla jsem. „Jak spadlo?“

Cornelia pokrčila rameny. „Nevím. Hnětla jsem těsto, a pak to prostě spadlo.“

„Promiňte.“ Elton se protlačil mezi ostatními, kteří se choulili kolem nás. „Promiňte. Děkuji. Nechte mě projít, prosím.“ Zalapal po dechu, když uviděl Cornelii na podlaze.

Cornelia popotáhla. „Myslím, že mám něco zlomeného.“

„Ach, všemohoucí Thore,“ zamumlal Elton. „Přesně to teď potřebujeme.“ Zatleskal rukama. „Dobře, všichni se vraťte do práce. Zavolám doktorovi, aby se na ni přišel podívat. Můžeš vstát, srdíčko?“

Cornelia sebou trhla, chytila mě za ruku a vytáhla se nahoru. Utřela si slzu, než s Eltonovou pomocí kulhala ke dveřím. Opatrně jsem zvedla prkénko a vrátila ho na místo. Bylo to dost těžké, že by jeho přímý úder mohl zlomit palec u nohy.

„No, moje šance na oběd bez dramatu je fuč.“ Jorie se znovu zhluboka nadechla.

„Je to moje chyba,“ zamumlala jsem a pokrčila rameny. „Spustila jsem řetězovou reakci, když jsem omylem políbila… No, ty víš. Myslela jsem, že jmelí mělo být štěstí.“

„To není jmelím.“ Jorie zvedla obočí. „Musíme opravit ty-víš-co a dát zpátky, ty-víš-kam. Dnes večer.“

„Nemluvě o tom, najít toho chlupáče potulujícího se po paláci,“ zašeptala jsem.

„Díky za přidání další věci na můj seznam úkolů.“