BTB - 10. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

NEZVEŘEJNĚNÝ PŘÍBĚH PŘED 1

Affonso Donati

Zatímco Affonso Donati sledoval mladý pár, jak se u nedalekého stolu k sobě naklonil blíž, dotýkal se rukama a ani na okamžik ze sebe nespustil oči, přemýšlel, zda by vůbec mohl pochopit ten druh emocionální oddanosti vůči jinému člověku. Ten naprostý, čistý druh loajality a lásky, která by ho nutila být neustále u ženy, nemoci se k ní dostat dostatečně blízko. Ten pocit, že by se jí neustále potřeboval dotýkat a když by ji pustil, znovu za ní běžet.

Nepřemýšlel dlouho.

Affonso naprosto nechápal ty nejrůznější nuance mezi milenci. Navzdory svému přes dvě dekády trvajícímu manželství, nemluvě o jeho mnoha dalších zápletkách se ženami a milenkami, které za ty roky zažil, to nikdy nechápal. Plně očekával a věřil, že tyhle podivné věci nikdy opravdu nepochopí.

Možná toho prostě nebyl schopný.

Kdo ví?

To nejbližší setkání s takto hlubokou emocí představovala jeho posedlost Camillou Calisto Donati, kterou trpěl ve svých mladších letech, ale ani to nebyla řádná láska.

A pro oba z nich skončila příšerně.

Affonso předpokládal, že s jeho perspektivou, respektive jejím nedostatkem, mělo pravděpodobně co do činění to, jak byl vychovávaný. Záletnický otec, který se netajil svými neustálými aférkami s mnoha ženami, a matka, která proti rozhodnutím svého manžela nikdy neřekla jediné slovo. Jeho otec si po svém boku neustále držel plnou houf cour, jen aby uspokojil své rozmary, a své dva syny bral často s sebou.

Affonsova matka, na druhou stranu, byla vždy dokonalým ztělesněním ženy v domácnosti, reprezentativní a slušné. Její děti byly vždy čisté a dobře se chovaly. Každé jídlo bylo na stole vždycky přesně včas. Její děti byly vidět, ale nikdy ne slyšet. A Affonso nikdy neslyšel, že by si jeho matka na cokoli stěžovala, dokonce i když byla nemocná.

Affonso se za ty roky sledování dynamiky mezi svými rodiči naučil, že tohle byl ten typ vztahu, který chtěl – který očekával - mezi sebou a svou manželkou. Přišlo mu naprosto normální, že jeho otec před svou ženou nikdy neskrýval své úmysly nebo zálety, i to, jak se jeho matka rozmarům svého manžela jednoduše podvolila.

Pokud by byla nešťastná, rozhodně by promluvila, ne?

Pokud by ji to bolelo, rozhodně by to její synové viděli, ne?

Affonso si u své matky na nic takové nevzpomínal. Takže plně věřil, že se všechny ženy mohly chovat stejným způsobem. Ale pokud bojovaly, usoudil, že by se mohly naučit, co od nich v průběhu času očekává. Koneckonců, zapadnout do lajny bylo mnohem snazší, než být neustále nešťastný.

Stejně jako cokoli jiného v životě, i tohle se dalo naučit.

Jeho první manželka byla dokonalá, nebo alespoň tak nejblíže dokonalosti, jak žena mohla být. Její vlastní výchova, podobná té Affonsově, ji v tomhle ohledu pravděpodobně hodně pomohla. Porodila mu děti, udržovala jeho dům v čistotě a kráse, zahřívala mu postel, když ji chtěl, a všechny ty roky odvracela tvář před jeho aférkami a obchodními jednáními. Byla poměrně šťastná s tím, že prostě jen byla a on ji nechal být.

Byla na svém místě šťastná a místo emocionálních nesmyslů a prázdných slibů věrnosti, které Affonso stejně nemohl dodržet, ji uspokojily hmotné věci.

Jediná věc, kterou jeho žena nikdy neudělala, a kterou si přál, bylo porodit mu syna. Jistě, dala mu dvě zdravé dívky, ale žádného chlapce, který by nesl jeho jméno a odkaz. Ach, byl tam mrtvý syn, který zemřel v sedmém měsíci těhotenství...

Affonso ze sebe tu myšlenku setřásl.

Nemyslel na to.

Nedělal to.

K této události došlo hned v prvním roce jejich manželství. Už si ani nedokázal vzpomenout na tu emocionálně zničující událost ve svém životě. V té době se od otců očekávalo, že až do doby, než dojde k samotnému porodu, zůstanou doma nebo v nemocniční čekárně. Affonso však  požadoval, aby byl u porodu přítomný. Koneckonců, bylo to jeho první dítě s manželkou.

Věděli, že dítě přichází na svět o něco dříve.

Nevěděli, že bude mrtvé.

„Chlapec,“ zašeptal doktor do ticha porodnice.

Až příliš velkého ticha.

Když Affonso uslyšel to slovo, zcela jasně si vzpomínal na obrovskou radost ve svém srdci. Chlapec. Jeho chlapec. A pak, stejně rychle, jako do jeho srdce vstoupila taková radost, byla násilně vyrvána pryč. Kluzké, mokré a zakrvácené dítě přišlo na svět tiché. S modrými rty, jednou ručičkou sevřenou v pěst a druhou rozevřenou dokořán. Deset prstíčků na rukou a deset prstíčků na nohou. Dokonalé rysy, které vypadaly ach, tak klidně.

Byl jako panenka.

Chlapeček se nikdy nenadechl.

Nikdy se nepohnul ani neotevřel oči.

Nikdy nežil.

Nikdy nebyl.

Devastující nebylo dost dobré slovo, ale bylo to nejlepší, co Affonso měl.

To byla jediná vzpomínka v Affonsově životě, kdy se dobrovolně rozhodl potlačit každý ždibec úsilí, které mohl vytáhnout. Tehdy to bylo poprvé a naposledy, co viděl svou ženu brečet.

Nikdy znovu.

Člověka by to mohlo zničit. Nebyl stvořený pro takový druh bolesti.

Nikdo není, pomyslel si smutně, když sledoval mladý pár jen o pár stolů dál. Jistě, pro ně byl teď život jednoduchý a snadný, nebo tak alespoň vypadal, ale život nakonec i je naučí své příšerné pravdy.

Vždycky to tak bylo.

Bylo to nevyhnutelné.

„Vypadáš roztržitě.“

Prohlášení jeho společníka vytrhlo Affonsa z jeho myšlenek zpátky k setkání, které se odehrávalo. Byl za to vytržení vděčný.

„Pokud chceš, můžeme to udělat jindy,“ řekl Maximo.

Affonso zavrtěl hlavou. „Ne, starý příteli. Dnešek je naprosto v pořádku. Jen jsem přemýšlel o své zesnulé manželce, to je celé.“

Výraz Maxima změkl. „Ach, no, pokud nejsi připravený probrat domluvené manželství, pak rozhodně chápu proč.“

Affonso chvíli sledoval svůj protějšek a přemýšlel, jak podobní, ale i odlišní ve velkém schématu věcí byli. Oba muži byli respektovanými bossy své Cosa Nostra rodiny. Affonso v New Yorku a Maximo Sorrento v Las Vegas.

Ale tím podobnosti končily.

„Víš,“ začal Affonso, „ve svém věku už nemusím procházet podobnou šarádou. Byl jsem ženatý přes dvacet let, blížím se k šedesátce. Od muže – bosse - mého věku a postavení se už neočekává, že se znovu ožení, jen aby potěšil Komisi.“

Maximo přikývl. „Toho jsem si vědom. A přesto jsi tady, hledáš další manželku. Mladou manželku, mohl bych dodat. Tentokrát máš dokonce možnost si vybrat, bez obvyklých omezení a pravidel mafiánů, která by svazovala tvou volbu. Až na to, že ses i tak stále rozhodl pro řádnou katoličku, Italku, pocházející z úctyhodného rodu a jména.“

„To ano,“ souhlasil Affonso.

„Proč?“

„Myslím, že jde asi o nedokončené věci.“

„Ano?“

„Chlapec,“ zamumlal Affonso. „Syn. Chtěl bych mít syna, který by nesl rodinné jméno a můj odkaz v naší věci. Nechce to tak každý muž v našem postavení?“

„To chápu,“ řekl Maximo.

„Moje žena je už dost dlouho mrtvá, takže je na čase pohnout se dál.“

„Pak je na čase pustit se do našich věcí, že?“

Affonso se usmál. „Na naše věci je vždycky ten správný čas.“

Maximo přes rameno kývl rukou a jeden z čekajících mužů rychle přistoupil dopředu. V ruce držel desky. Beze slova je předal svému bossovi a Maximo pak vklouzl ke stolu proti Affonsovi.

Affonso desky otevřel a uvnitř našel fotografii nádherné blondýny se zelenýma očima. Mladá žena, ale ne příliš mladá. Rozhodně neměla dětský vzhled. Mnohem spíš vypadala jako žena, která právě vstoupila do své dospělosti a do toho, co jí přinese život. Vypadala dokonale. Bezvadně oblečená v nádherných šatech. Zdravě vypadající. Roztomilá. Zářivě se usmívající na fotografa.

Emma Sorrento. Affonso si četl podrobnosti o Maximově neteři, které v deskách byly. Její věk, vzdělání, zájmy a co uměla. Klavír a balet, stejně tak, jako jeho vlastní dcery. V jistém smyslu byla dokonalá, byla vším, čím by na povrchu mafiánská žena měla být.

„Měl bys o Emmě,“ začal Maximo, když Affonso pokračoval v listování ve složce s informacemi a pár fotkami, „něco vědět.“

„A co?“

„V jejím životě jsme jí dovolili jistý stupeň svobody. Pomáhá ji to udržovat šťastnou, pokud chápeš -“

„Myslíš s muži?“

Maximo si odkašlal. „Ano, přesně tak.“

Affonsovi byla tato informace ukradená. „To mi nevadí.“

„Ne?“

Při překvapení v hlase druhého muže se skoro zasmál. I když rozhodně dokázal pochopit přitažlivost a touhu, kterou by muž mohl mít po panně, tohle v současnosti nestálo příliš vysoko mezi Affonsovými osobními potřebami nebo přáními.

„Jednou jsem se s pannou oženil,“ přiznal Affonso s pokrčením rameny. „A prvních šest měsíců našeho manželství jsem strávil tím, že jsem ji učil, co má dělat. Nemám zájem učit ženu, jak mě potěšit, nebo jak potěšit sebe, když na to přijde. Chci syna, to je vše. Nic víc. Hledám ženu, která ví, jak tohle chodí, a pro mě to bude fungovat lépe než s tou, která neví naprosto nic.“

„V tom můžeš mít pravdu,“ řekl Maximo.

Affonso desky zavřel a poslal je přes stůl na druhou stranu. „Já se nikdy nemýlím, Maximo. Budu souhlasit s manželstvím s tou dívkou. Již brzy.“