TMP - 6. kapitola

 Překlad: Marťa

„Jestli budu muset Wilhelmovi ještě jednou ukázat, jak se dělá pořádná béarnaise, zešílím.“ Jorie se zhroutila na postel. Sněhová vločka vyskočila hned vedle ní. „Pořád nic? Nevím, jak dlouho to vydržíme, Grace.“

„Do té doby, než najdeme jejího majitele.“ Přikývla jsem a doufala, že je to pravda. „Určitě ji někdo hledá. Do Vánoc se vrátí domů.“

„To doufám.“ Jorie se zhluboka nadechla. „Ach, ta vodní lázeň na nohy dnes volá mé jméno. Nesnáším, když král požaduje lososový závin.“

„Ale byl chutný.“

„Děkuju za kompliment,“ řekla Jorie. „V dnešní době moc díků neslyším.“

„No, myslím si to, co říkám.“ Sčesala jsem si vlasy do drdolu a nakoukla skrz závěsy. Venku byla tma, ale měsíční světlo osvětlovalo hory za mým oknem a hvězdy vypadaly, jako drobné diamanty nad zimní říší divů.

Rozhovor s Isakem mi ztěžoval schopnost soustředit se na práci. Myšlenky mi bloudily při každé příležitosti a zjistila jsem, že do svých receptů přidávám víc vajec a cukru. Díky Bohu za Cornelii a její bystrý zrak.

„Sakra. Měla jsem přivést vozík s čajem. Máš v kuchyni ještě nějaký zbytek perníku?“

„Zbyly mi nějaké ledové šindele, které jsem nakonec nepoužila,“ odpověděla jsem.

„Perfektní. Dávám přednost něčemu sladkému, když čtu své knihy se záhadami. Narazila jsem na sérii o partě sester, které jsou jasnovidky. Nevěřila bys, do jakých situací se dostávají.“ Promnula si oči. „Na druhou stranu, stejně asi dřív odpadnu.“

„Přinesu ti čaj. Mohla bych toho využít k procházce. Hlava mi nevypne.“ Zamířila jsem ke dveřím a Vločka zavrtěla ocasem a následovala mě.

„Ach, jistě. Princ.“

„Už po milionté ti říkám, že jsem nevěděla, že je to princ, když jsem ho políbila.“

„To vím,“ odpověděla. „Ale on věděl, kdo je a stejně tě políbil, ne?“

Moje vzpomínky na ten okamžik mi v noci nedávaly spát. Byla jsem to já, kdo udělal první krok na naléhání Franse, ale Isak mě políbil také. Byla jsem si tím jistá.

„Zelený, bylinkový nebo snídaňový čaj?“ Nenápadně jsem otevřela dveře naší ložnice.

Jediným rychlým pohybem zmizela Sněhová vločka v chodbě.

„Grace!“ Jorie vyskočila na nohy.

„Byla to nehoda,“ řekla jsem, když jsem vyběhla z našeho pokoje na chodbu.

Jorie mi byla v patách, když jsem zahnula za roh a zahlédla Vločku klusající ze schodů. Obě jsme se rozběhly, abychom ji dohnaly. Naše ložnice byla v křídle starého služebnictva, což znamenalo, že byla velká šance, že se nám podaří dohonit Sněhovou vločku dřív, než se dostane do hlavní části paláce.

„Sakra,“ zamumalala si Jorie.

Běžela jsem dolů po schodech, jak nejrychleji jsem mohla, ale Sněhová vločka byla příliš rychlá. Bylo to skoro, jako by byla na misi dostat nás dvě co nejrychleji dolů ze schodů. Srdce se mi rozbušilo, když jsem zahnula za roh v prvním patře a zahlédla Vločku vrhat se do hlavní haly. Byla příliš blízko královské rodiny, než bylo potěšující a Jorie a já bychom se dostaly do velkých problémů, kdybychom byly přistiženy při vstupu do nepovolené oblasti.

Polkla jsem, když jsem vstoupila do části paláce, která byla zakázána.

Hlavní sál byl temný. Rozhlédla jsem se, jestli neuvidím královskou stráž, ale nikoho jsem si nevšimla. Vločka dál pobíhala chodbami. Jorie a já jsme se přiblížily tak tiše, jak jsme mohly a zastavily se, když Vločka vběhla do tanečního sálu, který už byl vyzdobený na Vánoční ples.

Ústředním bodem místnosti byl kamenný krb a vedle něj stál obří vánoční strom, který musel být alespoň šest metrů vysoký. Se svými třpytivými a zlatými mašlemi byl úchvatný. I když to byl největší vánoční strom, jaký jsem kdy viděla, ani zdaleka se nedotýkal klenutého stropu.

„Připadám si, jako v luxusním obchodním domě v New Yorku,“ poznamenala jsem.

„Grace.“ Jorie ukázala přes místnost. Vločka se zastavila vedle krbu. Vrtěla ocasem, jako by byly uprostřed hry.

Po špičkách jsem se k ní přiblížila. „Hodná holka. Tady jsi. Zůstaň.“

Natáhla jsem ruku – oči upřené na její obojek. Usmála jsem se a pokračovala v pronášení slov chvály, když jsem sáhla po lesklém štítku s jejím jménem. Vločka zavětřila. Ten pohled jsem znala. Od toho, aby vyrazila na další úprk, ji dělilo pár vteřin.

Vrhla jsem se na ni.

Proklouzla mi mezi prsty.

Narazila jsem do krbové římsy a mávala rukama, abych se chytila.

Tento alespoň nehořel.

Sněhová vločka vyběhla z tanečního sálu a Jorie zaječela. Ale nedívala se na sněhobílého retrívra, který určitě způsobí poplach v rodině. Zírala na dřevěnou podlahu. Kolem stromu byly rozházené kousky dřevěné hrací skříňky.

„O-ou.“

„Jo,“ vydechla Jorie. „K čertu se psem. Pokud to neopravíme, jsme mrtvé. Obě nás hodí do sklepení a nechají nás tam shnít.“

„Tady kolem nejsou žádné kobky.“

„To je přesně to, co chtějí, aby sis myslela.“ Zamumlala Jorie, když si klekla a sbírala rozbité kousky. „Z lásky ke sladkému čaji nemůžu ztratit práci. U nebeské Betsy, nemůžu být vyhozená z práce. Žádný zaměstnavatel mě nikdy nepřijme.“

„Spravíme to, dobře? Jen nepanikař.“ Spěšně jsem posbírala co nejvíce rozbité hrací skříňky.

„Nepanikař?“ Jorie začala zrychleně dýchat. Byla na pokraji záchvatu úzkosti z trestu, který by mohla za zničení královského majetku dostat. Ale já nemohla vyšilovat. Ještě ne.

„Máš všechno?“ Prohlédla jsem místnost, jestli jsme něco nepřehlédly.

„Ano.“ Přikývla. „Ano, myslím, že máme všechno. Co teď budeme dělat?“

„Zkusíme to opravit,“ odpověděla jsem.

„Musíme se modlit, aby si nikdo nevšiml, že chybí?“

Pokrčila jsem rameny. „Mohly bychom se přiznat?“

„Pak bychom musely přiznat i to, že jsme v areálu přechovávaly toulavého psa. Ne, děkuju.“ Hlasitě vydechla a konečně se uklidnila.

„Dobře. Vezmeme ty kousky zpátky do pokoje. Možná to není tak zlé, jak to vypadá.“

„A co Sněhová vločka?“

Jorie vytřeštila oči. „Jeden ze strážců ji pravděpodobně najde a pošle ji do útulku.“

„Utratit,“ zamumlala jsem. Koutkem oka jsem zachytila záblesk něčeho malého. Klekla jsem si na ruce a kolena. Kousek nám chyběl. Byl vyrobený z kovu a sklouzl pod vánoční stromeček. Opatrně jsem ho zvedla. „Klíč?“

„Pravděpodobně k přehrávání hudby.“

„Je větší, než bych čekala,“ poznamenala jsem.

Světla se rozsvítilo a já ztuhla. Jorie mě popadla za ruku a táhla mě ze sálu, právě když se místností rozlehly hlasy - muže a ženy. Hádali se.

„Tyhle věci nemůžeš vynutit, Ester,“ pronesl místností mužský hlas.

„Nemáš právo komentovat milostný život našeho syna,“ odpověděla Ester. „Nebo číkoliv milostný život.“

Jorie vytřeštila oči. My dvě jsme stály těsně před místností zády opřené o zeď. Potemnělá chodba byla tak tichá, že bychom slyšely spadnout špendlík. Polkla jsem a Jorie si zakryla ústa.

Podle jejího šokovaného výrazu jsem uhodla, že na druhé straně zdi byli král a královna. A technicky vzato jsme k nim vnikly.

„Ester, musíš toho všeho konečně nechat,“ naléhal král. „Bylo to…“

Neříkej mi, abych to nechala být, Viktore,“ zakřičela královna. „Nenechám to být. A jsem si jistá, že Isak to uvidí po mém.“

„A když ne?“ Zeptal se král. „Co máš plánu udělat, drahá?“

„Řeknu ti, co neudělám. Neuchýlím se k tvému plánu.“

„Náš syn má právo…“

„Ach, ticho, Viktore,“ přerušila ho královna. „Bolí mě z tebe hlava.“

Jorie mě šťouchla do ramene. Držela jsem se jí v patách, zahnula za roh a zamířila zpět do křídla pro služebnictvo. Srdce mi bušilo, když jsme vyběhly po schodech nahoru a než jsme se vrátily do našeho pokoje, musela jsem se zastavit, abych popadla dech.

„To bylo šílené,“ vydechla jsem. Opatrně jsem vyložila kousky rozbité šperkovnice na postel a schovala klíč.

„To bylo znamení shůry,“ poznamenala Jorie. “Byly jsme ušetřeny.”

„Hádají se král a královna takhle vždycky?“

Jorie zvedla obočí. „Slyšela jsem o tom. To, co jsme slyšely, bylo mírné. Zajímalo by mě, co v tuto hodinu vůbec dělali v tanečním sále?“

„Královna vypadá, jako ten typ, který třikrát všechno zkontroluje.“

„Pravda,“ souhlasila Jorie. „Pravděpodobně se ujišťovala, že byly dekorace umístěné podle jejích standardů. Doufejme, že tato hrací skříňka nebude velký problém.“

„Do Vánoc ji opravíme. Víc se bojím o Sněhovou vločku.“

„Nebuď překvapená, když se sem dnes v noci nevrátí,“ dodala Jorie. „Te pes se dokáže postarat sám o sebe. Víš, že mám pravdu.“

„Nechám si jedno ucho v pozoru, kdybych slyšela škrábání,“ odpověděla jsem. „A kde seženeme nějaké lepidlo na dřevo?“