FSD - 28. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

„Ach, má družko, mé srdce.“ John ve dveřích poklekl, ale nedokázal od ní odtrhnout oči na tak dlouho, aby sklonil hlavu, jak vyžadovala etiketa. „Mám obrovskou radost, že jsi konečně náležitě poctěna.“

Konečně byla obklopena luxusem, který si zasloužila. Císařské apartmány byly zjevně narychlo znovu otevřeny a připraveny pro ni; jen několik kusů nábytku bylo zatím vyzdviženo ze skladů a vráceno na svá místa. Podlaha z lazuritu a tyrkysu však byla zrcadlově lesklá od horečného leštění a nad vyřezávanou korálovou postelí visely vyšívané závěsy z nejjemnějšího azurového hedvábí. Do nástěnných svícnů byly zabudovány čerstvé perly, které vrhaly jemnou stříbrnou záři měsíce v úplňku.

Uprostřed vší té nádhery zářila jako černá perla v nádherné šperkovnici. Převlékla se z běžného lidského oděvu do měkkého, prostého roucha, bílé hedvábí jí splývalo po křivkách jako voda. Pásy drobných perliček tvořily kolem výstřihu a lemu složité vzory vlnek.

Seděla u pozlaceného toaletního stolku, s rovnými zády a rukama složenýma v klíně, a vypadala každým coulem jako císařovna, kterou byla. Krásná. Vznešená. Královská.

Vzdálená, mumlal si jeho vnitřní člověk znepokojeně.

Jeho člověk měl pravdu. Byla úchvatná, ale byla to vzdálená krása, jako měsíc za mraky. Ať se k ní po partnerském poutu natáhl jakkoli, proklouzla mu mezi prsty, nedotknutelná jako mlha.

„Něco tě trápí,“ řekl znepokojeně. „Co se děje? Co se stalo?“

Neridia se na něj nepodívala. Vzhledem k tomu, že přemýšlela nad výběrem korunovačních klenotů, které měla pro své potěšení položené na toaletním stolku, mohl jí John její zaujetí jen těžko vyčítat. Přesto jeho znepokojení rostlo.

V duchu se otřásl a pokáral se za vlastní aroganci. Samozřejmě si už nemůže dovolit být s ní tak v blízkém vztahu. Ne teď, když se konečně přihlásila o své právoplatné místo.

Rytíř-Velitel mu tu dobrou zprávu sdělil osobně. Mohla vstoupit do trůnního sálu a samotný Perlový trůn reagoval na její dotek. Pravda, stále se ještě neproměnila, ale teď už ani Rytíř-Velitel nemohl popřít, že je skutečně právoplatnou císařovnou.

Dokonce i nyní byl Rytíř-Velitel v konkláve s Mořskou radou. John nepochyboval, že jeho nadřízený dokáže přesvědčit ostatní mořské lordy, aby ji přijali za následnici trůnu. Brzy se celou Atlantidou budou ozývat jásavé písně.

Je to Perlová císařovna. A teď… teď už opravdu chápe, co to znamená.

John se přinutil upřít pohled na podlahu, jak si její postavení žádalo. „Má císařovno…“

„Neříkej mi tak.“

John překvapeně trhl hlavou nad hořkým tónem v jejím hlase. Zvedla korunu císařovny. Otáčela těžký zlatý kruh v rukou, jako by si prohlížela perly a safíry, které ho zdobily. Přesto měl John podivnou jistotu, že ty podivuhodné drahokamy ani nevidí.

John upustil od formalit a vstal. Trochu ztuhlý z napůl zahojených ran přešel místnost k jejímu boku. Stále k němu nevzhlédla.

„Má družko.“ John se znovu přikrčil – ne v nějaké formální úkloně, jen aby si srovnali obličeje. „Prosím, řekni mi, co se děje.“

Vydechla a opatrně položila korunu zpět na toaletní stolek. „Johne, kdybych ti řekla, že mě někdo… kdybych ti řekla, že mě někdo naštval, co bys udělal?“

„Někdo tě naštval?“ John instinktivně sáhl po rukojeti meče. „Kdo? Kdo se tě opovážil urazit?“

Zakryla mu ruku a zabránila mu vytáhnout čepel. „To je jen hypotetická otázka. Kdyby mě někdo urazil, vyzval bys ho na souboj, že?“

„Samozřejmě,“ řekl John poněkud zmateně. „Jak bys o tom mohla pochybovat? Urazil snad někdo mou čest tím, že by naznačil opak?“

Trochu zkřivila ústa. „Ne, naopak. Někdo mi řekl, že budeš mým šampionem, i když víš, že nemůžeš vyhrát. I kdyby bylo naprosto jisté, že tvůj protivník je lepší šermíř než ty.“

„Ano,“ řekl a vzal ji za ruce. „Přísahám na svou čest, že za tebe budu vždycky bojovat.“

Konečně se setkala s jeho očima. „Co kdybych tě požádala, abys to nedělal?“

„Můžeš mi přikázat cokoli.“ Pevně držel její pohled. „Kromě toho, že mě požádáš, abych tě nechal trpět. Kdyby ti někdo způsobil utrpení, vyzval bych ho. Bez ohledu na to, kdo to byl a jaká byla šance. V této jediné věci mi, má císařovno, poroučet nemůžeš.“

Ramena jí poklesla v dlouhém povzdechu. „To jsem si bohužel myslela.“

„Ujišťuji tě, že udělám vše, co je v mých silách, aby k té nešťastné situaci nedošlo.“ Její ruce byly chladné. Omotal své prsty kolem jejích a snažil se je zahřát. „Jsem tvá zbraň, má družko. Beru tuto povinnost vážně. Je mou povinností zajistit, abych byl schopen čelit jakékoli hrozbě. Řekneš mi teď, proč tě najednou tak trápí myšlenka na souboj?“

Zavrtěla hlavou. „Na tom nezáleží. Jen mě dnes něco napadlo, když jsem s někým mluvila. Chtěla jsem se ujistit, že jsem správně pochopila vaše zvyky.“

Lehce jí přejel rukama po holých předloktích. „Vím, jak ohromující je ponořit se do cizího nového místa. Ale pamatuj, že nejsi sama. Jsem tady, vždycky po tvém boku.“

Zdálo se mu, že vidí, jak se jí v očích začínají objevovat slzy – ale než si mohl být jistý, naklonila se dopředu a přitiskla svá ústa na jeho. V jejím polibku bylo cosi zoufalého, jako by si nebyla jistá, že je opravdu tady.

Vrátil jí její zběsilé pohlazení jemněji, jeho ústa se pod jejími ustálila. Vyžádal si její rty, její jazyk a přinutil ji zpomalit. Objal její tvář a změnil polibek v trvalejší, jeho rty se pohybovaly proti jejím v tichém příslibu.

Jsem tady, má družko. Vždycky tu budu.

Přitiskl ji k sobě, aby cítila jeho pevnou sílu, která ji obklopovala. Dlouhými, jemnými pohlazeními uklidňoval napětí v její páteři a ramenou. Beze slova jí ukázal, že se o něj může opřít. Že se na něj může spolehnout.

S povzdechem se konečně uvolnila na jeho hrudi. Její vlastní ruka zkoumala okraje jeho ramenní zbroje, kde kožené řemínky držely lesklou zbroj pevně u těla.

„Ještě nikdy jsem tě neviděla nahého,“ zašeptala mu do úst. „Ne pořádně.“

Lehce ji kousl do spodního rtu. „Mám to považovat za císařský rozkaz?“

Usmála se, ale jeho pokus o hravost v jejích očích nevyvolal žádnou odpověď v podobě veselí. Stále se tvářila tak vážně, jako by prováděli nějaký významný rituál.

Nejspíš to tak i je, když na to přijde. Její první noc na Atlantidě.

John horlivě sliboval, že ji udělá nezapomenutelnou.

S posledním polibkem se od ní odtáhl. Pomaleji, než bylo nezbytně nutné, uvolňoval přezky zajišťující jeho zbroj. K jeho spokojenosti se její oči rozšířily a potemněly, když těžké pláty odhrnul.

Stejně neuspěchaně si rozepnul náramky a sundal si je z předloktí. Sundal si obvazy pod nimi a pomalými, dráždivými pohyby odvíjel měkké kožené proužky.

Pak zaváhal.

„Nezastavuj se.“ Její hlas se chvěl touhou.

„Nebudu, slibuji. Jen jsem se snažil přijít na důstojný způsob, jak si sundat boty.“

To mu konečně vyneslo její opravdový úsměv, i když byl krátký a prchavý. „V tuhle chvíli dám přednost rychlosti před okázalostí. Sundej si je, Johne.“

Poslechl, i když to, jak se obával, nebyl úplně elegantní proces. Přesto se zdálo, že jí to nevadí. Cítil její teplo, které stoupalo skrze pouto druhů.

Byl už tak bolestivě vzpřímený, že pro něj bylo úlevou konečně si rozepnout kalhoty. Její tiché zaúpění, když se odhalil, bylo tak lahodné, že měl co dělat, aby udržel své pohyby neuspěchané. Sevřel čelist a přinutil se nespěchat.

„Teď,“ řekl chraptivě, když před ní konečně stál nahý. „Teď je řada na tobě.“

Její krásné plné rty byly vlhké a roztažené a on věděl, že skryté záhyby jsou stejně zarudlé. Přesto zavrtěla hlavou.

„Ještě ne.“ Zvedla se ze židle a přistoupila blíž. „Nejdřív se na tebe podívám. Jen jednou se na tebe chci podívat.“

Vzdáleně ho napadlo, že je to od ní poněkud zvláštní, ale pak mu přejela rukou po hrudi a všechny myšlenky pohltil oheň jejího doteku. Stálo ho veškerou disciplínu, aby ji v tu chvíli nepřitlačil k lesklé stěně.

Ovládej se, ovládej se! Zaťal pěsti a přinutil se nehýbat, když kolem něj kroužila. Konečky prstů mu přejížděla po boku, přes boky, po široké křivce zad. Zkoumala ho s nádherně mučivou pomalostí, jako by si chtěla zapamatovat každý centimetr jeho těla.

Chytil ji za zápěstí, když se odvážila sjet níž. „Ani rytířská disciplína není tak dobrá, má družko. Jestli si nepřeješ, aby se to trochu urychlilo…“

V odpověď ho políbila a její ruka se sevřela kolem jeho tvrdé délky. Zasténal jí do úst, když ho hladila. Už neexistovala žádná možnost zdrženlivosti.

Nepřerušil polibek, rozvázal jí pásek županu a netrpělivě škubl látkou dolů z jejího těla. Konečně, konečně se mu plně odhalily její nádherné křivky. Zabořil se do nich, přitiskl se k ní celým tělem a chtěl ovládnout a zmocnit se každého nádherného centimetru jejího těla.

Její ruka se zastavila. Odtáhla se od jeho úst natolik, aby se mu mohla podívat do očí. Její vlastní byly temné touhou, přesto v nich stále zůstávala ta zvláštní vážnost.

„Chci, aby to pro tebe bylo výjimečné,“ řekla, jako by to vůbec mohlo být něco jiného. „Chci, aby to byla noc, kterou si budeš navždy pamatovat. Můžu pro tebe něco udělat? Něco, co by se ti obzvlášť líbilo?“

Ty, napadlo ho okamžitě… ale vážnost jejího chování ho přiměla se zarazit. Sám se trochu stáhl a přinutil se o tom vážněji uvažovat.

Ne že by musel přemýšlet déle než vteřinu.

„Něco tu je. A protože prostředky jsou po ruce…“ Gestem ukázal na toaletní skříňku a na třpytivé poklady, které tam byly rozmístěny. „Velmi rád bych tě ozdobil. Rád bych tě viděl řádně korunovanou.“

Něco se jí mihlo v očích, příliš rychle, než aby to dokázal interpretovat. Jeho mysl zaregistrovala, že pouto druha najednou zesláblo, jako by se stáhla do ulity.

„To ne,“ řekla. Pohlédla na čekající korunu a zachvěla se. „To je mi líto. Cokoli jiného, ale tohle ne.“

Když se nad tím zamyslel, předpokládal, že by nebylo úplně vhodné použít korunovační klenoty takovým způsobem. Škoda. Možná by mohli jiný večer soukromě navštívit císařskou pokladnici…

„Pak tedy přednesu jinou žádost.“ Jemně ji přitáhl k rozlehlé posteli a položil ji na hedvábné prostěradlo. „Chci si dát na čas.“

A také to udělal.

Ústy, rukama i tělem si ji vychutnával. Mohl by strávit celý život zkoumáním jejích hlubin a nikdy by se neunavil jejími zázraky.

Když se rozkoší rozvinula a v extázi křičela jeho jméno, už se nedokázal déle držet zpátky. Přivítala ho jako samo moře, uzavřela se kolem něj tak silně a sladce jako příliv a odliv.

Konečně byl opravdu doma… a ona, pomyslel si, také.

Ale ráno byla pryč.