TMP - 2. kapitola

 Překlad: Marťa

Jorie prohledávala má zavazadla. My dvě jsme sdílely pokoj v paláci, což znamenalo, že budeme celou noc vzhůru a budeme si povídat. Neviděla jsem svoji sestřenici dva roky. Přijala místo v královské kuchyni a vypracovala se na šéfkuchařku. Sdílela mou lásku k jídlu. Nebylo to žádné překvapení. Většina našich vzpomínek z dětství zahrnovala langustu a červené fazole s rýží.

„Nikdy jsem takový první polibek nezažila,“ řekla jsem a zírala z okna na zamrzlý dvůr. „Všechny první polibky pro mě byly katastrofa. Myslím, že by se celá věc s krbem dala nazvat katastrofou, ale skončilo to šťastně.“

„Už jsem do tvého záhadného muže zamilovaná.“ Jorie zvedla moje staré univerzitní tričko. Pořád jsem v něm spala. „Jak se jmenuje?“

„Jmenuje?“ V mysli jsem si přehrávala náš polibek, ale nezachytila jsem jeho jméno, než se objevil můj odvoz. Všechno po polibku bylo v mlze.

„Řekla jsi mu své?“ Zeptala se. „Možná se objeví v paláci a odpálí Stříbrné zvonky ze sterea na nádvoří.“

„Myslím, že je čas nechat tu fantazii zemřít, Jorie. Ještě jsem nepotkala chlapa, který vlastní stereo.“

„Hej, existují.“ Dotkla se ofiny a usmála se. Její vlasy měly podobný odstín kaštanově hnědé. Vrásky na jejím čele a kolem očí byly výraznější. Jorie byla starší, než já – něco málo přes třicet – ale někdy, kvůli stresu z práce, vypadala mnohem starší.

„Možná je tam jeden z nich právě pro tebe.“ Rozepnula jsem přední kapsu kufru a vytáhla Moon Pie. „Hledáš tohle?“

„Kontraband.“ Držela tu sladkost, jako by to bylo novorozeně.

„Nikomu neříkej, že je jím.“ Dodala jsem. „Jsem zatraceně dobrý cukrář, ale pro tyhle věci mám slabost.“

„Tvé tajemství je u mě v bezpečí.“ Jorie neztrácela čas, strhla obal a zabořila zuby do krémového středu. Jsi připravená na řád?“

„Myslela jsem, že půjdeme nejdřív po večeři?“

„Nečetla jsi můj itinerář, který jsem ti poslala.“ Jorie protočila očima. „Máme týden do Vánoc, Grace. Vezmeme to tady zkrátka, ale bez řádného tréninku v paláci pracovat nesmíš. Mají všechna možná pravidla.“

„Jako jaká?“

„Za prvé, po pracovní době nemáme přístup do kuchyně.“ Jorie si ukousla další obří sousto. „Přísahám, že jsem shodila deset kilo. A pak jsou tu královští. Musíš je oslovovat určitým způsobem, jinak tě vyhodí bez platu.“

„Umím se uklánět.“ Ukázala jsem jí. „Vidíš. O nic nejde.“

„Půjde, až to budeš dělat po sté.“ Usmála se pro sebe. „Všechno to ale stojí za to, podívat se na Vánoční ples. Způsob, jak zdobí halu, je vražedný a nenech mě začít o vánočních stromcích. Letos jsem jich viděla minimálně deset na všechna možná témata.“

„Vždycky jsem chtěla o Vánocích vidět sníh,“ odpověděla jsem. Promnula jsem si ruce. „Měla bych si dávat pozor na to, co si přeji.“

„Na chlad si zvykneš stejně, jako sis doma zvykla na vlhkost,“ řekla Jorie. „Teď se převlékni. „Všichni se těší, až tě poznají a očekávají znalce cukroví z druhé strany rybníka.“

Podívala jsem se dolů na své džíny. Můj námořnicky modrý kabát ležel na mé posteli a spálenina teď vypadala hůř, než v hospodě. Jorie měla oblečené khaki kalhoty a slonovinový rolák. Jediná věc, která v mém kufru byla hezčí, než džíny, byly šedé svetrové šaty, které jsem nikdy neměla na sobě.

„Budu se muset zušlechtit.“

„A objednala jsem ti koupel nohou,“ pokračovala. „Budeš ji potřebovat a já nemůžu dopustit, abys mi ukradla tu moji.“

„Ach, život cukráře.“

„Nebo jakéhokoliv kuchaře,“ dodala. „Strávíme tam několik dlouhých hodin, ale společnost si užijeme.“

„Co máme v nabídce pro velký den?“

„To stejné, co oni,“ odpověděla. „Pečeného krocana se vším všudy a tradiční ovocný koláč Nikskronie. Je to vlastně spíš chléb, nemluvě o sladkých buchtách, které jedí na Štědrý den ráno.“

„Chléb a koláče zvládnu.“

„Proto jsem tě doporučila.“ Jorie dojedla svůj Monn Piea a položila si ruce v bok. „Vím, že se nenecháš rozptylovat.“

***

Královská jídelna byla, jako z pohádkové knížky. Stěny měly zlaté lemování a karmínový koberec ladil s karmínovým ubrusem pokrývající dlouhý jídelní stůl, ke kterému se vešla celá královská rodina.

„Jeho Veličenstvo letos očekává asi sto hostů.“ Holohlavý muž v tmavě modrém obleku ukázal na stůl. „Jsme rádi, že jste byla schopná dorazit na poslední chvíli. Chci říct, kdo jiný by mohl vytvořit královnin perníkový hrad, než zkušená americká cukrářka.“

„Ehm, ještě jsem jí o tom neřekla, Eltone.“ Jorie vytřeštila oči. „Nechtěla jsem ji vyděsit.“

„Elton si otřel kapku potu z temene hlavy. „Ach, Bože.“

„Lidi, perník není žádný velký problém,“ řekla jsem. „Už jsem dělala perníkové chaloupky. No, jednu nebo dvě, ale jak těžké může být tohle?“

„Perníkový hrad,“ odpověděl Elton. „Královna pozvala do paláce sirotky, aby si ho mohly prohlédnout. Ve městě se o tom mluví a budou tam snad všechny noviny.“

„Dobře.“ Přikývla jsem. „Můžu něco splácat.“

Jako obří repliku hradu vyrobenou výhradně z cukrovinek? Och, všemohoucí Thore.“ Elton vytáhl z kapsy tvrdý mátový bonbón a okamžitě si ho strčil do pusy.

„Promiň, Grace.“ Jorie se kousla do rtu. „Na druhou stranu, máš týden a dostaneš zaplaceno mnohem víc, než bys dostala doma. Prostě musíš…“

„Vytasit vánoční zázrak?“ Zvedla jsem obočí. Perníkový hrad byl proveditelný, ale nebyl prostor na chyby. A pokud se ode mě stále očekávalo, že udělám chléb, pečivo a koláče, můj rozvrh bude extrémně napjatý. Nemohla jsem to podělat. Ani trochu.

„Tak co, zvládneš to?“ Jorie naklonila hlavu.

„Ano.“ Přikývla jsem a podívala se na Eltona. „Můžu to zvládnout, pokud dostanu povolení pracovat v kuchyni po pracovní době. Budou dny, kdy budu péct celou noc.“

Elton si úlevně oddechl. „Nevím, proč by to Jeho Veličenstvo neschválilo.“

„Skvělé. Tak je to vyřešené.“ Jorie vešla do vedlejší místnosti, kde na mě čekal personál kuchyně.

Se speciálním týmem zodpovědným za každodenní jídlo krále a královny nás bylo deset. Potřásla jsem si se všema rukama, zatímco Elton cucal další mátový bonbón. Vpřed vykročila mladá dívka. Světlé blond vlasy měla tak husté a dlouhé, že vypadala na osmnáct let.

„Tohle je Cornelia,“ řekla Jodie. „Celý týden bude tvojí asistentkou. Sežene ti, co budeš potřebovat. Zná každého ve městě.“

„Ráda tě poznávám, Grace.“ Cornelia mi potřásla rukou a usmála se.

Dva přední zuby měla výraznější, než ostatní. Zdálo se, jako by jí oči jiskřily, když se usmála.

„Co víš o perníku?“ Zeptala jsem se jí.

„Je dobrý,“ odpověděla s chichotáním.

„Jsem ráda, že si to myslíš, protože ho vyrobíme tuny.“

„E-ehm.“ Elton si odkašlal. „Věnujete mi pozornost, prosím?“

„Poslouchejte všichni,“ zavolal muž ze skupiny, který měl na sobě kuchařský rondon. „Sir Elton chce něco říct.“

„Ne, Elton John vtipkuje, Wilhelme. Myslím to vážně.“

„Bůů,“ zamumlal Wilhelm. „Myslím, že proto tomu říkají blues.“

„Eltonovy tváře zrudly, když zatnul čelist. „A dost!“

Jorie mu položila ruku na rameno. Elton byl drobný muž, ale zdálo se, že má nesmírný temperament. Sáhl do kapsy po dalším bonbonu a já se tiše modlila, aby mu před spaním nedošly.

„Půjde někdo na skleničku do hospody?“ Řekl Wilhelm. Většina skupiny přikývla.

„Potřebuji někoho, kdo by se tu zdržel pro případ, že by Jeho Veličenstvo požadovalo noční svačinu,“ prohlásil Elton.

Cornelia zvedla ruku. „Udělám to, pane.“

„Skvělé.“ Elton se zhluboka nadechl. „Vy ostatní můžete jít.“

Rozloučila jsem se se svou týdenní rodinou a stále ještě jsem žasla nad obložením a malbami na stěnách. Jorie a Elton diskutovali o našich možnostech večeře, zatímco Cornelia trpělivě čekala na další pokyny.

„Grace, chceš jít s ostatními do hospody? Můžeme se rychle najíst a pak s nimi strávit večer.“

„Ano, instruktáž vám začíná brzy.“ Elton se zastavil, přimhouřil oči a sáhl do kapsy. Vytáhl telefon a našpulil rty. „Ach, můj. Zdá se, že by se s vámi ráda setkala královna.“

„Také bych se s ní ráda setkala,“ odpověděla jsem.

„Hned.“ Elton si promnul čelo. „Dává si večerní čaj ve východním salonu.“

„Pravděpodobně chce diskutovat o festivalu perníků,“ dodala Jorie. „Hodně toho naslibovala, než si byla jistá, že to dokáže splnit. Pravděpodobně jen potřebuje ujištění, že to zvládneš.“

Elton si mě prohlédl od hlavy k patě. „No, není to nejlepší oblečení, ale předpokládám, že to bude muset stačit.“

„Co je špatného na mém oblečení?“ Založila jsem si ruce a prsty přejela po rukávech šatů.

„Nechápejte mě špatně, máte skvělou postavu,“ řekl. „Jen toho předvádíte trochu moc.“

„Nebuď takový škarohlíd, Eltone,“ škádlila ho Jorie.

„Co? Královna je velmi zvláštní, pokud jde o padnoucí oblečení.“

„Všechno zboží je zakryté,“ odpověděla Jorie.

Cornelia si zakryla ústa a zachichotala se.

Nevěnovala jsem moc pozornosti tomu, jak mi seděly šaty. Byly pohodlné, ale zakrývaly mi krk a sahaly až ke kolenům. Dokonce jsem outfit spárovala s punčochami. Upravila jsem si šaty a snažila se je prodloužit.

„Fajn,“ povzdechl si Elton. „Jen nechci, aby mě královna peskovala, jako tehdy, když se poblíž její pracovny procházela pařížská chůva v bikinách a sarongu.“

„Slibuji, že to neudělám. Ani jsem si nevzala plavky.“

„Pojďte se mnou.“ Mávl Elton rukou. „Dám vám rychlokurz chování, počínaje očním kontaktem.“

„Sejdeme se v hlavní hale,“ řekla Jorie. „Hospoda není daleko.“

Následovala jsem Eltona s motýlky v břiše. Od cukrářské školy mi nebylo předloženo tolik pravidel. Elton asi stokrát zdůraznil, že se nikdy nemám královny ani žádného člena královské rodiny dotknout. Potřesení rukou bylo přijatelné, ale pouze tehdy, když král natáhl ruku, jako první. Také mi nebylo dovoleno vést konverzaci, natož ji začít. To vše bylo ponecháno na královně.

„A nedělej ty úklony, jaké dělají ve filmech,“ pokračoval Elton. „Velké přehnané úklony mohou být považovány za neuctivé. Jste-li na pochybách, skloňte hlavu.“

„Sklonit hlavu,“ zopakovala jsem. „Chápu.“

Elton mě doprovodil ještě několika chodbami a nahoru po schodišti. Před dveřmi v dálce stáli dva královští strážci. Dorazili jsme do východního salonu. Nevěděla jsem, co čekat. Na Googlu jsem si vyhledala královnu Ester z Nikskronie, ale kromě standardního životopisu jsem o ní nic moc nenašla. Nikskronia byla malá země.

„Pokračujte. Ukažte mi úklon.“ Elton si mě prohlížel, když jsem se trochu předklonila a sklonila hlavu. „Jaké to bylo?“

„Potřebujete na tom zapracovat,“ odpověděl a postrčil mě ke dveřím. „Ale zatím je to v pořádku. Počkejte tady, než vás ohlásím.“

Elton zmizel v místnosti a nechal mě samotnou se dvěma královskými strážemi. Neřekli ani slovo. Ani se na mě nepodívali. To ticho mě přivádělo k šílenství. Eltonův hlas byl ze salonu slabý a o minutu později mě uvedl dovnitř. Když jsem vešla, narovnala jsem ramena a rozhlédla se po místnosti.

Jako první jsem si všimla stropu. Byla na ní namalovaná nástěnná malba hor a barevné schéma ladilo s práškově modrými stěnami a krémově zbarveným nábytkem. Celková atmosféra byla uklidňující a také úžasná. Královna seděla u stolu, popíjela čaj a prohlížela si složku papírů. Přistoupila jsem k ní a čekala, až se mnou promluví přesně tak, jak mě to učil Elton.

Královna Ester Olssonová měla světle hnědé vlasy a ostrý nos. Bylo jí něco přes padesát a zdálo se, že byla v dobré kondici. Znovu se napila čaje, než se na mě konečně podívala. Její pohled setrval na mém trupu.

Možná ty šaty byly opravdu příliš těsné?

„Grace Cabotová z Birminghamu v Alabamě,“ řekla a usmála se. „Jsem ráda, že jste se ks nám mohla v tak krátké době připojit.“

„Děkuji vám za příležitost, Vaše Veličenstvo.“ Sklonila jsem hlavu.

„Byla jsem docela zklamaná, když nás tak náhle opustil Liam, aby se mohl postarat o svou umírající matku,“ vysvětlila. „Víte, už se letos zavázal k naší velké vánoční výstavě. Chystal se vytvořit hrad z perníku, který by vypadal, jako palác. Všichni jsme to moc chtěli vidět. Dokonce jsem pozvala nějaké speciální hosty, aby se k nám připojili na večer.“

„Ujišťuji vás, že to zvládnu.“ Přikývla jsem. „Moje silná stránka je věnování pozornosti detailům.“

„Velice v to doufám. Spousta lidí počítá s tím, že perník letos dodáme.“

„Rozumím,“ řekla jsem.

„Skvělé.“ Naklonila hlavu a pousmála se. To bylo lepší, než nic. „Věřím, že shledáváte své ubytování, jako uspokojivé.“

„Ano, palác je krásný a můj pokoj je nádherný.“ Sepjala jsem ruce před sebou. Užívala jsem si svůj první rozhovor. Nebo jsem si to alespoň myslela. „Jsem připravená se hned ráno pustit do práce.“

„To ráda slyším. Po Vánočním plese bude na oslavy spousta času.“ Zhluboka se nadechla a odsunula svůj šálek. „Ještě jednu věc bych ráda probrala. Udělala jsem menší změny v menu. Pozvala jsem několik dalších hostů, kteří se k nám na Štědrý den připojí.“

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem. „Co nejdříve ty změny zkontroluji.“

„Děkuji. To je prozatím vše.“ Královna mávla rukou.

Otočila jsem se a uviděla stát Eltona u dveří. Nenuceně ukázal palec nahoru. Opatrně jsem šla k němu, právě když se dveře do salonu rozlétly. Do místnosti bez ohlášení vstoupil muž. Z jeho popelavých blond vlasů a ledovcových očí se mi rozbušilo srdce. Byl to muž z Kringle´s – ten, kterého jsem políbila pod jmelím.

Co dělal v paláci?

Najednou se zastavil a prohlížel si mě, se zmateným výrazem, od hlavy k patě. Moje ústa zůstala otevřená. Nevěděl jsem, co říct nebo jestli mám vůbec něco říct. On také ne. Elton nakrčil nos, když si nás dva prohlížel. Srdce mi bušilo tak silně, až jsem si byla jistá, že to slyšel.

„Isaku,“ řekla královna. „Měl jsi být v Londýně. Kdy ses vrátil?“

„Před pár hodinami,“ odpověděl a zíral přímo na mě.

„Pojď, posaď se,“ odpověděla královna. „Musíme probrat ples.“

„Proto jsem tady, matko.“

„Ach, seznam se s Grace, naší cukrářkou,“ dodala.

Isak a já jsme se podívali jeden druhému do očí. Myslela jsem jen na náš polibek a na to, jak mě objal. Jeho stisk byl pevný, ale jeho polibky byly jemné. Hrudník se mi sevřel, když jsem si to pomalu dávala dohromady. Matka? Políbila jsem prince z Nikskronie? To byl můj záhadný muž?

„Matko, vím, co chystáš,“ pokračoval a zaměřil svou pozornost zpět na královnu.

„Ano. V čem je problém?“

„Řekl jsem ti, že nemám zájem o manželství, kvůli manželství,“ řekl.

„Zlato, uklidni se. Chováš se, jako bych tě do manželství nutila.“

„Těžko.“ Zatnul čelist.

„Tak jsem pozvala několik vhodných dívek, aby se k nám na Štědrý den přidaly,“ přiznala. „Na tom není nic špatného.“

„Já tě znám, mami. Je v tom háček. Vždycky je.“

Odkašlala si. „Děkuji, Grace. Eltone. Můžete odejít.“

Elton mě vyprovodil z přijímacího pokoje a oba jsme spěchali chodbou. Když jsme zahnuli za roh, zpomalila jsem, abych popadla dech.

„Co se to tam stalo?“ Zeptala jsem se.

Elton se zastavil kvůli bonbónu. Jeden si strčil do úst a otřel si pot z temene hlavy.

„Zní to, jako by princ Isak konečně přišel na to, co už vědí všichni ostatní,“ vysvětlil Elton. „Královna chce dědice a princ Isak je její jediné přeživší dítě. Pozvala tři šťastné dámy v naději, že ho přiměje, aby jednu z nich na Vánočním plese požádal o ruku.“

„Vážně? Očekává, že požádá o ruku ženu, kterou sotva zná?“

„Ach, on zná všechny tři ženy,“ odpověděl Elton. „Všechny byly osobně vybrány královnou.“

„Páni,“ zamumlala jsem. „On je opravdu princ.“

Elton přimhouřil oči. „Je všechno v pořádku?“

„Ano.“

Všechno ale nebylo v pořádku. Zažila jsem ten nejlepší polibek svého života s mužem, se kterým jsem neměla budoucnost. Navíc jsem se musela dívat, jak flirtuje s jinými ženami, zatímco jim budu podávat kávu a koláčky. Bylo jen jedno slovo, které by popsalo, jaký bude můj následující týden.

Trapné.