FSD - 24. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

„Říkal jsem vám,“ pronesl Rytíř-Velitel skrz zaťaté tesáky, „abyste byl diskrétní. Jestli tohle považujete za diskrétnost, pak nám všem pomoz, jestli si někdy vezmete do hlavy, že budete konat zjevně.“

John si skoro přál, aby se vrátil tváří v tvář Mistru Žralokovi. Zuby megalodona byly mnohem méně špičaté než sarkasmus jeho nadřízeného. Upřel oči na bod někde nad rytířovým šupinatým ramenem a vydržel v nehybném postoji.

„Chtěl jsem, abyste sem svou družku přivedl v tichosti, aniž by si toho někdo všiml.“ Rytíř-Velitel se otáčel kolem podvodní audienční síně a jeho smaragdové oči zářily sotva zadržovaným hněvem. „A teď je celá Atlantida ve varu! Draci už skládají básně o vaší odvaze! Všichni se nemohou dočkat, až se setkají se ženou, která vás inspirovala k takovému projevu moci! Co vás to v moři posedlo?“

Slovní důraz dával jasně najevo, že jde jen o řečnickou otázku, a tak John držel jazyk za zuby. Kdyby se ho jeho nadřízený zeptal přímo, mohl mu vysvětlit, že nejde o to, co ho posedlo, ale kdo.

Byla to její moc, ne moje. Pouze jsem poskytl slova, která měla vykonat císařovninu vůli.

Hlava se mu mírně zvedla, přestože se snažil zachovat patřičně zkroušený a slavnostní výraz. Stále se cítil napůl opilý z neuvěřitelného přílivu síly její duše skrze jejich pouto.

Ach, má družko, mé srdce, má císařovno. Ve své aroganci jsem si myslel, že chápu tvou slávu. Teď vím, že jsem sotva začal vnímat její hlubiny.

Okamžik spojení trval jen krátce, ale byl dost dlouhý na to, aby zahnali zpět Mistra Žraloka. Nyní se jejich duše opět rozdělily, stejně jako jejich těla.

Rytíř-Velitel trval na tom, aby se mu John okamžitě hlásil v opevněném zikkuratu, kde sídlilo velitelství Řádu první vody. Neridia byla mezitím odvedena do zlatých věží císařského paláce, jak se slušelo. S rostoucí vzdáleností mezi nimi se pouto druhů vrátilo k obvyklému slabému spojení.

John si nebyl jistý, zda ho to mrzí, nebo je za to vděčný. Zažít její skutečnou sílu bylo jako plavat v samotném slunci.

„Usmíváš se, rytíři-Poete?“ rozčiloval se Rytíř-Velitel.

John spěšně znovu srovnal svůj výraz. „Ne, nikoliv můj pane.“

„To je dobře, protože není čemu se usmívat.“ Rytíř-Velitel se odmlčel a jeho vlastní výraz se změnil v zamyšlenější. „Až na to, že vás Mistr Žralok skutečně napadl.“

John zamrkal. „Můj pane?“

„I když nemohu prozradit příčinu jeho útoku, mohu to proti němu použít jako páku na Mořskou radu.“ Rytíř-Velitel naklonil hlavu nad nezaměnitelnými ranami po kousnutí na Johnově boku. „Je dobře, že jste zřetelně poznamenán jeho zuby. Mistr Žralok nevysvětlitelně spadl do vražedného krvavého šílenství a zaútočil na urozeného Chodce nad vlnou, když se vracel z rutinní pochůzky… ano, to je historka, která bude ostatním lordům připadat přesvědčivá. Konečně se mi podaří sesadit Mistra žraloka z jeho křesla v Radě.“

„Nebylo by jednodušší říct Mořské radě celou pravdu?“ Odvážil se navrhnout John. „Stejně se ji dozvědí, až se císařovna přihlásí o své právoplatné místo.“

Rytíř-Velitel se na něj dlouze a pronikavě podíval. „Já jsem Hlas císařovny v nepřítomnosti, rytíři-Poete. Ve svých spárech držím bezpečí Atlantidy. To znamená, že musím naplánovat všechny možné přípravy. Včetně možnosti, že se vaše družka nebude moci ujmout Perlového trůnu.“

Navzdory sobě samému se Johnovi znovu zavlnila šíje. „Ujišťuji vás, můj pane, že to nehrozí.“

Rytíř-Velitel vydechl a z čelistí mu stoupala stopa bublinek. „To se teprve uvidí. Ještě se neproměnila.“

„Jsem si jistý, že se změní, pane. Až nastoupí na Perlový trůn, nepochybně se odemkne její pravá podoba.“

Rytíř-Velitel hluboko v hrudi zabručel a stále se tvářil nepřesvědčeně. „Uvidíme. Ale ne hned. Musím uklidnit město i Mořskou radu, než na ně vrhnu další tlakovou vlnu.“

John pokrčil nohy s blánami a odrazil se od mozaikové podlahy. „Jak poroučíte, pane. Postarám se, aby císařovna zůstala mimo dohled.“

„Ne,“ řekl Rytíř-Velitel pevně a zatarasil mu cestu k východu ve stropě. „Budete se držet z dohledu, rytíři-Poete. Pokud teď vyjdete do města, budete obklíčen davem.“

„Dav mi nedokáže vyrvat slova z hrdla,“ řekl John možná až příliš jízlivě. „Jsem schopen mlčet, můj pane.“

Rytíř-Velitel zúžil oči nad jeho drzostí. „Neviděl jsem o tom žádný důkaz, rytíři-Poete. Musím vám připomínat váš slib poslušnosti?“

John sevřel pařáty a bojoval s instinkty, které ho nabádaly, aby druhého mořského draka srazil stranou a plaval přímo ke své družce. „Ne, Rytíři-Veliteli. Ale…“

„Pak zůstanete tady, v sídle Řádu, dokud nebudete moci znovu ukázat své šupiny, aniž byste vyvolal vzpouru.“

Rytíř-Velitel se s jeho přísnými a důraznými poznámkami nepáral. Ačkoli mu v žilách tuhla krev z odloučení od Neridie, jeho čest mu nedovolila dál se hádat. Přinutil se uctivě sklonit hlavu.

Rytířova melodie se při projevu úcty trochu zklidnila. „Chápu vaší netrpělivost, rytíři-Poete. Ale takhle je to nejlepší. Vaše družka musí zůstat ve vzdušných částech města a vaše vlastní zranění se rychleji zahojí ve slané vodě. Zůstaňte, odpočiňte si a budete připraven vrátit se ke svým povinnostem jejího tělesného strážce o to dříve.“

„Mohu se zeptat, kdo bude hlídat císařovnu v mé nepřítomnosti, pane?“

„Nemusíte se bát.“ Rytíř-Velitel se vydal ke dveřím. „Postarám se o ni osobně.“