TMP - 15. kapitola

 Překlad: Marťa

„Díky za upozornění, sestřenko.“

Jorie protočila očima, jakmile jsem vešla do pokoje. Sněhová vločka klusala za mnou a zaujala své obvyklé místo v nohách mé postele. Jorie nevěřícně zírala.

„Sněhová vločka je zpět,“ odpověděla jsem.

„To vidím. Ale pořád to nevysvětluje, proč jsi šla na procházku a už ses nevrátila. Chystala jsem se zavolat královskou stráž. To by probudilo celý palác, víš.“

„Omlouvám se.“ Podívala jsem se z okna.

„Co se děje? Máš ten pohled.“

„Pohled?“

Jo,“ řekla. „Ten, který dostaneš, když jsi myšlenkami někde jinde. Vrať se ke mně, Grace. Zítra máme hodně práce.“

V mé hlavě se odehrávaly miliony věcí. Nemohla jsem je všechny nechat být. Kromě toho, Jorie nebyla reportérka. Věřila jsem jí a věděla jsem, že pro mě bude mít dobrou radu. Poškrábala jsem se na hlavě.

Právě jsem se dozvěděla novinky, ale už jsem se cítila provinile, že jsem nenapochodovala přímo do Isakova pokoje.

„Jorie, musím ti něco říct.“

„Ach ne.“ Zalapala po dechu. „To jsi neudělala. Prosím, řekni mi, že ty a princ jste ne...“

„Jorie.“

„Co?“ pokrčila rameny. „Oba jste atraktivní jedinci. Nejsem úplně naivní.“

„Jorie, myslím, že Sněhová vločka není tím, za koho se vydává.“

Jorie se zasmála. „Cože? Myslíš, že je to člověk uvízlý v psovi nebo tak něco? Jako čarodějnická kletba?“ Její úsměv přešel ve smích. „Vánoční kletba?“

„Nikdo není prokletý.“ Žaludek se mi zauzloval. Nevěděla jsem, kde začít. „Sněhová vločka vběhla do pokoje lady Devonové.“

Jorie zalapala po dechu a zakryla si ústa. „Ach, pro lásku ke sladkému čaji, prosím řekni mi, že tě tam nechytila.“

„Něco jsem našla,“ řekla jsem. „Dopis schovaný ve váze, kterou vločka rozbila.“

„Dopis?“

„Napsaný nějakou ženou a adresovaný králi.“

„Jako pošta od fanatiků? Kam tím míříš?“ Jorie přimhouřila oči. „Myslím, že se potřebuješ vyspat.“

„Nebyl to dopis od fanouška,“ vysvětlila jsem. Zhluboka jsem se nadechla. „Král má další dítě.“

„On co?“

„Měl poměr už dávno a myslím, že z toho vzešlo dítě.“

Jorie zmlkla. Rozhlédla se po místnosti, než se usmála a zatleskala rukama. Její chování mě zmátlo ještě víc. „Vídím, o co se snažíš. Jsi dobrá.“

„To není vtip,“ namítla jsem. „Lady Devonová se toho držela, jako kusu špinavého prádla a mě je z toho špatně. Tvrdila, že to princ neví.“

„Pokud je to pravda,“ řekla Jorie. „Neříkám, že je. Ale pokud je to pravda, proč by něco takového tajila před svým snoubencem?“

„Kdo ví?“

Jorie vytřeštila oči. „Pokud. Ne. Nemyslíš si, že by...“

„Co, Jorie?“

Zavrtěla hlavou. „To by vysvětlovalo to zasnoubení. Haló.“

„Co se děje v Jorielandu?“

„Co když lady Devonová vydírá královskou rodinu?“ Jorie ztišila hlas. Z toho pomyšlení mi přeběhl mráz po zádech. „To by vysvětlovalo to náhlé zasnoubení, ne?“

„Byla dost neoblomná, abych o tom dopise neřekla živé duši.“

„Protože by neměla žádnou špínu, kdyby se to tajemství dostalo ven,“ odpověděla Jorie. „Páni. To je, jako speciální show v televizi.“

„Ne. Vůbec to není, jako z televize. Princ bude zdrcený.“

„Ach, člověče. Co když se to dítě objeví?“ Jorie zalapala po dechu. „Co když to všechno prosákne na Vánočním plese? Nebylo by to něco? Musíš si to všechno zapsat, Grace. Zní to, jako šťavnatý nápad na knihu. Možná ti ho ukradnu.“

„Tohle není hra.“ Promnula jsem si oči. Byla jsem unavená, ale mysl mi příliš pracovala, než abych usnula. „Je to skutečnost. Nepletu se a nic si nevymýšlím.“

Jorie hlasitě vydechla a položila si hlavu na polštář.

„Jsi si jistá?“

„Jsem si jistá.“ Věcně jsem přikývla.

„Nebesa, Betsy,“ zamumlala. „Zajímalo by mě, jestli to změní princovo následnictví.“

„No, pořád je nejstarší. Stále bude králem.“

„Jsi si tím jistá?“

„Ten dopis byl datován před patnácti lety,“ řekla jsem.

„Psalo se tam něco o tom dítěti? Jeho věku? Je to vůbec on?“

„Tak konkrétní to nebylo,“ pokrčila jsem rameny. Každou minutou se mi každičká věta v hlavě rozmazávala. „Mám tušení, že když ten dopis psali, to dítě bylo dítě, ale nepamatuji si, že by v něm bylo něco jiného. Myslíš, že ta žena žije v Kikskronii?“

„Je to možné.“ Jorie si povzdechla.

„Možná bychom ji mohly vyhledat?“

„Proč?“ Zeptala se Jorie. „Už tak máme dost problémů.“

„Ne. Lady Devonová má problémy.“

„Jsi v průšvihu, pokud ses dostala právě mezi lady Devonovou a její královskou svatbu.“ Jorie si zakryla tvář. „Ach, Bože. Do čeho ses to dostala? Vsadím se, že ta žena je nějaká zrůda.“

„Lady Devonová?“

„Ehm, ano.“ Jorie se znovu posadila. „Co když začne být násilnická, Grace? Víš, jako moc bude mít ta žena, až se provdá?“

„Ne?“

„Dostatečnou na to, aby mohla nechat někoho zabít,“ namítla Jorie.

„Četla jsi příliš mnoho detektivek,“ řekla jsem.

„Dobře.“ Jorie se zhluboka nadechla. Nezvládala novinky tak dobře, jak jsem si myslela. „Uděláme tohle. Zítra se budeme chovat normálně. Vystavíš perníčky, a jakmile ples skončí, odvezu tě na letiště. Lady Devonová se k tobě nebude moci dostat, až budeš zpátky v Americe.“

„Reaguješ přehnaně.“ Přecházela jsem sem a tam. Věděla jsem, že ty informace by mohly být nebezpečné, kdyby se dostaly do nesprávných rukou, ale neplánovala jsem, že z královy údajné aférky získám nějaké peníze navíc.

Chtěla jsem jen, aby byl Isak šťastný.

„Chceš se podívat na televizi?“

„Fajn.“ Přikývla jsem. „Popřemýšlím o tom, že bych odletěla domů dřív. A kdyby se mi něco stalo, najdi Thoru Kristiansenovou. Bude v ještě větších potížích, než já.“

„Kristiansenovou s K?“ Jorie na mě zírala, jako by mi hořely vlasy.

„Ano.“ Zaklonila jsem hlavu.

„Grace, musím ti něco říct.“