TMP - 14. kapitola

 Překlad: Marťa

Držela jsem tác se sušenkami a dělala, co mohla, abych si ten okamžik zapamatovala. Byla to moje oblíbená nikskronijská chvíle.

Sněhová vločka seděla před vánočním stromkem v západním salonku. Byl menší, než východní, blíže k princovým komnatám a mnohem intimnější. Výzdoba měla různé odstíny světle modré a strom byl ojíněný a pokrytý falešnými rampouchy. Místnost vypadala ledově, ale bylo v něm teplo.

Isak dokončil zapálení ohně a díky záři byl prostor ještě útulnější. Sedla jsem si ke stromu a Vločka mi položila hlavu do klína. Isak si spokojeně sedl vedle mě. Svlékl si kabát a jeho světle modrý kabát zvýraznil barvu jeho arkticky modrých očí. Jeho popelavě blond vlasy se leskly a výraz jeho tváře mi připomněl den, kdy jsme se poprvé potkali.

„Vidíš, jsem schopný i sám rozdělat oheň.“

„Do záznamu, nikdy jsem o vás nepochybovala,“ odpověděla jsem. Zvedla jsem tác se sušenkami. „Jste připravený?“

Přikývl. „Jsem připravený.“

„Dnes večer jsme se tu sešli, abychom pokračovali v důležité tradici,“ oznámila jsem do prázdné místnosti. „Santa je zvyklý na určité výhody a v paláci už je prostě nedostává.“

„Viním z toho ekonomiku,“ žertoval Isak.

„Ta zatracená ekonomika.“ Stiskla jsem rty k sobě a snažila se udržet klid. „No, dnes večer jsme tady, abychom tomu všemu udělali přítrž. Nechť schovávání vánočního cukroví započne.“

Isak popadl první. „Pro Alvina.“

Princ schoval sušenku na vánoční stromeček. Jednu jsem vzala a hledala dobré místo. Zachichotala jsem se, když jsem sušenku schovala za ozdobu a couvla, abych mohla obdivovat svoji práci. Popadla jsem další a hledala další místo.

„Dobré, ne?“

„Kdyby nás teď viděl,“ řekl tiše. „Byl by hrdý.“

„Proč myslíte, že není? Chodíte do kostela? Jste věřící, že?“

„Královská rodina na Vánoce do kostela chodí. Je to tradice.“

„Takže vy nevěříte, že je pořád nablízku, pomáhá vám a vede vás?“

„Ty ano?“

Zhluboka jsem se nadechla. Náboženství a všechny věci související s posmrtným životem byly pro některé lidi citlivé téma. Ale přesvědčení, že byla moje máma stále nablízku, mě v těžkých časech udrželo v chodu. Podala jsem Isakovi další kousek cukroví. „Ano. Myslím, že chce, abyste uspěl. Myslím, že to ucítíte, když si to dovolíte.“

„Část mě doufá, že máš pravdu.“ Jeho oči byly jemné, jako jeho slova. Přisunul se ke mně blíž.

„Alespoň máte své rodiče. Jsem si jistá, že také chtějí, abyste uspěl.“

„Někdy je na mě toho tlaku moc,“ odpověděl. „Zejména dnešek byl jedním z těch dnů. Moje matka je rozhodnutá získat svého dědice.“

„To už mi došlo.“

Zhluboka se nadechl. „Zasnoubení byl její nápad.“

Oheň zapraskal a mě se rozbušilo srdce. Moje oči se setkaly s jeho. Byli jsme sami. Místnost byla nehybná. Necítila jsem se nepříjemně. Cítila jsem se, jako doma a Isakovy arktické oči mi naplnily žaludek motýly. Nechtěla jsem, aby ten okamžik skončil.

„A chcete se zasnoubit?“ Zeptala jsem se.

Isakovy oči padly na mé rty. „Ano, ale se správnou osobou.“ Vydechl a teplo jeho dechu se mi převalilo po tváři. „Grace, přemýšlela jsi někdy o…?“ Odmlčel se.

„Pořád,“ odpověděla jsem.

„Ani nevíš, na co jsem se chtěl zeptat.“

„Ano, vím,“ odpověděla jsem. „Chtěl jste se mě zeptat na tu noc v Kringle´s.“

„Takže o tom přemýšlíš?“

Pokrčila jsem rameny. „Hořela jsem. To není něco, na co byste jen tak zapomněl.“

„Ach, ano.“ Usmál se a na krátkou vteřinu odvrátil pohled.

„Ale i kdybych se ten den nezapálila,“ pokračovala jsem a srdce mi bušilo tak silně, že jsem si byla jistá, že to slyšel. „Jistě bych o tom přemýšlela.“

„Opravdu?“

„Myslím, že ano,“ řekla jsem a vydechla trochu příliš nahlas. „Vy?“

Isakova ruka se opřela o mou. „Ano.“

Jeho odpověď byla pevná a vyslovil ji téměř šeptem, když se naklonil dopředu. Obklopila mě jeho dřevitá vůně a já se zahleděla na jeho rty a vzpomněla si, jak se poprvé dotkly mých. Chtěla jsem další polibek a myslím, že Isak chtěl taky. Jeho ruka zakryla moji a mě zabrněla paže. Chvění se usadilo v mé hrudi, když se Isak pomalu naklonil blíž. Jeho rty byly blízko a já si představovala, jaký bude náš druhý polibek. Bude, jako ten první? Ztratím se v jeho objetí a zapomenu na celý svůj život v Birminghamu?

Zavřela jsem oči.

„Ach!“ Vyjekla jsem, když Sněhová vločka vyskočila na nohy a kopla tác s cukrovím přes místnost. Princ Isak se okamžitě odtáhl a sbíral cukroví, které popadalo na podlahu. Sněhová vločka zakňučela u dveří.

„Omlouvám se, Grace. Nechtěl jsem… Teda, technicky vzato, jsem zasnoubený, takže bych neměl…“

„Chápu,“ odpověděla jsem a pomohla mu uklidit zbytek sladkého. „Nechci dělat potíže.“ Zhluboka jsem se nadechla. „V jiném životě bychom mohli být něčím víc.“

„Grace.“ Isak mě chytil za ruku. Jiskření se vrátilo.

Vločka nadskočila, když se dveře do salonu otevřely.

„Tady jsi,“ prakticky vykřikla lady Devonová. „Všude jsem tě hledala…“ Zastavila se, když jsi mě konečně všimla. „Ehm, Isaku, co tady dělá?“

Vločka zaštěkala a lady Devonová vydala jemné zaskřípění. Zatnula čelist a třela si čelo, jako by jí přítomnost Vločky způsobila migrénu. Nebo to možná bylo tím, že její nový snoubenec byl sám s jinou ženou? Ženou, která pracovala v kuchyni.

„Imogen, tohle je Sněhová vločka.“ Isak ukázal na psa.

„A co tady dělá?“ Zvedla obočí.

„To můžu vysvětlit.“ Udělala jsem krok vpřed. „Našla jsem ji potulovat se minulý týden. Nepodařilo se mi najít jejího majitele.“

„Tak tu věc odveďte do útulku. Nepatří do paláce.“ Lady Devonová si odkašlala a zastrčila si pramen vlasů za ucho.

„Útulek je zavřený, Imogen.“ Princ popadl Sněhovou vločku za obojek a přemluvil ji, aby se posadila.

„Fajn. To je jedno.“ Lady Devonová zvýšila hlas. „To stále nevysvětluje, co tady děláš s pomocnicí z kuchyně.“

„Cukrářkou,“ opravila jsem ji.

„Jaký je v tom rozdíl?“ Lady Devonová zvedla bradu.

„Uklidni se, Imogen.“ Isak jí položil ruku na rameno. „Grace mi jen s něčím pomáhala.“

„Musím ti připomínat, co by se mohlo stát, kdyby někdo zjistil, že jsi Štědrý večer strávil s sám s jinou ženou?“ Zamumlala a otočila se zády, jako bych ani nebyla v místnosti.

„U všech ďasů. Potřebuji čaj nebo něco.“

Sněhová vločka ke mně přiklusala a já ji popadla za obojek. Byl čas, abych odešla. Naposledy jsem se podívala na Isaka a pokrčila rameny, když jsem vycházela z místnosti s Vločkou po boku. Moje chvíle s princem pominula a nebylo to špatné.

Budu si to pamatovat navždy.

Po špičkách jsem sešla po setmělé chodbě a držela Vločku za obojek. Zastavila se a nasála vzduch. Vykulila jsem oči. Sněhová vločka už musela znát palác, jako své tlapy, ale já ne. A neměla jsem náladu ji znovu pronásledovat.

„Vločko, ne,“ pokárala jsem ji. „Ne…“ Jakmile slova opustila moje ústa, Sněhová vločka přerušila přestávku.

Veškerou svou vahou se vrhla vpřed. Její obojek se mi vytrhl z prstů a já vyděšeně zírala, jak sprintovala hlouběji do paláce - blíže k obytné části královské rodiny. Byla jsem si jistá, že bych se dostala do problémů, kdyby rozškrábala dveře královské ložnice.

Rozběhla jsem se za ní a dělala při tom co nejméně hluku. Vločka zahnula za roh a našla dveře, které byly otevřené. Protáhla se jimi dovnitř a já si zakryla ústa a modlila se, aby uvnitř nikdo nebyl.

Opatrně jsem vstoupila za Vločkou. Byla to ložnice s prostorným posezením a šatnou. Na posteli byly rozprostřené šaty. Poznala jsem je. Byly to jedny z šatů lady Devonové. Dupla jsem nohou a opatrně se přiblížila k Vločce. Zavrtěla ocasem, rychle se otočila a převrhla odkládací stolek. Porcelánová váza se rozbila na kusy.

Vločka pozorovala škody, jako by o nic velkého nešlo. Uklidila jsem nepořádek, jak rychle to jen šlo, a zarazila se, když jsem se dotkla něčeho, co jsem nečekala, že uvidím. Byl to dopis s poštovním razítkem starým asi patnáct let. Přimhouřila jsem oči a přemýšlela, proč to bylo schované do vázy v pokoji lady Devonové.

Moje zvědavost mě přemohla. Rychle jsem dopis otevřela. Byl napsaný na béžových papírech. Kurzíva trochu vybledla. Prolétla jsem prvních pár řádků. Dopis byl napsaný v angličtině. Trvalo mi několik minut, než jsem si uvědomila význam dopisu. Napsala ho žena. Zmínila dítě a pocit naléhavosti, aby se ujistila, že bude o dítě postaráno. Zírala jsem na podpis dole. Thora Kristiansenová. Znovu jsem si přečetla začátek. Dopis byl adresovaný někomu, jménem Viktor.

„Viktor,“ zamumlala jsem. „Viktor. Viktor. Viktor. Proč mi to jméno zní tak povědomě?“

„Protože je to královo jméno,“ ozval se hlas ode dveří.

Sněhová vločka zavrčela a postavila se mezi mě a lady Devonovou.

„Lady Devonová,“ vyhrkla jsem.

„Co děláš v mém pokoji?“ Rozsvítila světlo.

Polkla jsem. „Omlouvám se. Sněhová vločka zavrčela a…“

„Jsem z toho psa unavená.“ Zírala na Vločku. „Hned ráno zavolám někoho, aby ji odvezl někam jinam. Její majitelce zjevně nechybí. Myslím, že už víme proč.“

Vločka znovu zavrčela.

„Už ji neuvidíte,“ odpověděla jsem. „Máte mé slovo.“ Nebyl to slib, o kterém jsem si byla jistá, že ho dokážu splnit, ale musela jsem to zkusit. Věděla jsem, že někde venku je Vloččin majitel. Cítila jsem to v kostech. Udělala jsem krok ke dveřím. Lady Devonová mi zablokovala cestu ven a natáhla ruku. „Ten dopis, prosím.“

Zhluboka jsem se nadechla a podala jí ho. „Tady.“

„Je jen otázkou času, než ti to všechno dojde,“ řekla tiše. „Pokud si nehraješ na hloupou.“

„Promiňte?“

„Pokud o tom dopise řekneš živé duši, královská rodina protáhne tvé jméno bahnem. Tak na to pamatuj.“

Pečlivě jsem o tom dopise přemýšlela. Thora ho napsala otci svého dítěte. Byl ten otec král? To by znamenalo, že měl král poměr. Srdce se mi sevřelo. Ten dopis by nebyl, pokud by nebyl pravdivý.

„Jak jste ho našla?“

„Za to musím poděkovat tobě,“ odpověděla. „Byl v králově pracovně pod zámkem, ale nezáleží na tom, jak jsem ho našla. Důležité je, že si to všechno necháš pro sebe.“

„Princ…“

„Ne,“ přerušila mě. „Ne, on to neví.“

„No, někdo by mu to měl říct.“ Narovnala jsem ramena.

„A ty si myslíš, že bys to měla být ty?“ Zasmála se a prohlédla si mě od hlavy k patám. „Podívej, vím, že k němu něco cítíš. Je to zřejmé. Viděla jsem, jak zíráš a je to ubohé. Jestli ti na něm vůbec záleží, pustíš to z hlavy.“

Kousla jsem se do rtu. Potřebovala jsem práci a potřebovala jsem výplatu z Nikskronie.

Ale zase tak moc jsem ji nepotřebovala.

Přinutila jsem se k úsměvu. „Promiňte, to mi vyhrožujete? Protože já tady nejsem ta, kdo má potíže.“

„Co tím myslíš?“ Zdálo se, že lady Devonová byla mými slovy otřesena.

„Přemýšlím o tom, co by si princ pomyslel, až zjistí, že jste to před ním tajila. Někde tam venku má nevlastního sourozence. To je docela velké tajemství.“

Na chvíli se odmlčela. „Máš pravdu. Ale neměla bych to být já, kdo by mu to řekl. Ty taky ne. Mělo by to přijít od jeho rodičů, nemyslíš?“

„Nesouhlasím,“ odpověděla jsem. „Ví král, že to víte?“

„Promluvím s ním hned ráno.“ Přikývla. „Jen, prosím. Nic neříkej. Isakovi by to zlomilo srdce, kdyby se to dozvěděl prostřednictvím tisku.“

„Neřeknu to tisku,“ řekla jsem. „Ani za milion let.“

„Dobře.“ Ustoupila stranou a Vločka mě šťastně následovala z jejího pokoje.

Princ bude v šoku a já si nedokázala představit, jaké by to bylo, vědět, že byl jeho otec nevěrný. Zírala jsem do dlouhé tmavé chodby a přemýšlela o královně. Určitě by jí to zlomilo srdce.

Něco mě napadlo, když jsem naposledy viděla krále a královnu pohromadě. Málokdy se usmívali a nebylo tajemstvím, že se neustále hádali.

Promnula jsem si rameno a rázovala pryč.

Možná už to královna věděla?