TMP - 11. kapitola

 Překlad: Marťa

„Tento kyš je nevýrazný.“ Lady Devonová položila svůj talíř na nejbližší stůl.

Sevřela jsem rty, když jsem na bufetový stůl položila talíř s buchtičkami plněnými ovocem. Než jsem vešla do jídelny, sundala jsem si zástěru a upravila si vlasy. Dorazili královnini zvláštní hosté a její brunch na poslední chvíli způsobil v kuchyni další šílenství.

Do Vánočního plesu zbýval jediný den.

Kousla jsem se do rtu, když lady Devonová kritizovala další plátek mého špenátového kyše. Elton na mě zíral z druhé strany místnosti, jako by mě chtěl varovat, abych držela jazyk za zuby. Zhluboka jsem se nadechla a klidným krokem vyšla do chodby. Prohlédla jsem si místnost a další nápadnice prince Isaka.

Podle pověstí byla princovou preferovanou partií Livia Švédská. Měla dlouhé blond vlasy a andělské vystupování. Viděla jsem, proč se lady Devonová snažila dorazit tak brzy, aby se s Isakem setkala osobně. Princezna Livia se usmála a poděkovala za pomoc pokaždé, když ji obsluhovali. Byla oblíbená u lidí, ale mě by zajímalo, jaká byla ve skutečnosti za zavřenými dveřmi.

Catrine Vestergaardová byla dcerou bohatého dánského obchodníka, který se připojil, aby se ujistil, že se dívka setkala s královskou rodinou. Catrine byla plachá a stydlivá, ale byla krásná, jako všichni ostatní hosté, které královna pozvala na své sváteční slavnosti.

A uprostřed toho všeho byl princ.

Princ Isak měl na sobě námořnicky modrý oblek a jeho arktické oči byly tématem rozhovoru mezi lady Devonovou a jejími známými – členy širší nikskronské rodiny. Zdálo se, že lady Devonová znala Olssonovy nejlépe.

„Takže, jaké to tam je?“ Zamumlala Jorie, jakmile jsem se vrátila do kuchyně. „Už jsou drápy venku?“

„Ne, ale lady Devonová řekla jednu nebo dvě věci o mém špenátovém kyši,“ odpověděla jsem.

„Ta má spoustu názorů,“ zasmála se Jorie. „Nevšímej si jich. Děláš ty nejlepší moučníky na světě.

„Zníš, jako moje máma.“ Položila jsem si ruku na hruď. Moje máma byla mým největším fanouškem, bez ohledu na to, čeho jsem se rozhodla dosáhnout. Ráda by mě viděla vystudovat cukrářskou školu. Představa, že stojí vedle mě v královské kuchyni, mi vehnala slzy do očí.

„Byla by pyšná.“ Jorie zvedla hlavu. „Tak, jak jsme na tom se zítřejšími jednohubkami?“

„Jedeme přesně podle plánu.“

„A perníkový hrad?“

„Podle plánu,“ řekla jsem.

„Dobře.“ Jorie si odkašlala. „Nemůžu uvěřit, že jsou skoro Vánoce. Kam se ten rok poděl? Přísahám, že se čas zrychluje. Tímhle tempem ze mě bude stará panna, až mi bude padesát.“

Vykulila jsem oči. „Všechny ty řeči o svatbě tě přivádějí k šílenství.“

„Královna je posedlá. Proto jsme posedlí všichni.“

„A myslíš, že princ požádá o ruku některou z tam těch?“ Žaludek se mi zauzloval. Bylo pro mě nereálné, představit si samu sebe s princem. Ale žádná z těch žen v jídelně pro něj nebyla ta pravá. Alespoň se nezdálo, že by některé z nich ležel na srdci jeho nejlepší zájem.

„Pokud jeho matka dosáhne svého,“ poznamenala Jorie.

„Tiše, vy dvě.“ Elton vběhl do kuchyně a hodil na pult několik prázdných táců. „Královna nesnáší drby.“

„Uklidni se, Eltone.“ Zasmála se Jorie. „Později tě do toho zasvětíme.“

„To byste měly.“ Elton zvedl obočí. „Ačkoli, nebudeš věřit tomu, co jsem tam venku slyšel.“

„Ty záludný malý odposlouchávači,“ utahovala si z něj Jorie.

„Víš, jak to v královských rodinách bývá. Někteří z nich mluví, jak chtějí, jako by najatá pomoc ani neexistovala,“ zazubil se. „Ti jsou moji oblíbení.“

„Hodně štěstí na kluzišti,“ řekla Jorie. „Slyšela jsem, že se letos objeví královna.“

Elton protočil očima. „Možná byste mě vy dvě mohly vystřídat?“

„Bez šance.“ Jorie popadla prázdné podnosy a ukázala na nové, naplněné dalším jídlem. Elton se zhluboka nadechl, vzal co unesl, a pak zamířil zpět do jídelny.

„Jaké kluziště?“ Zeptala jsem se.

„Ach, ledové kluziště,“ vysvětlila. „Jedno je na náměstí. Dnes je zavřené kvůli královské návštěvě. Pro prince a jeho harém, víš. Královna opravdu chce, aby si princ takříkajíc ušpinil ruce.“

Cornelia dokulhala k našemu pultu. „Jak moc se chceš vsadit, že ani jedna z nich na bruslích nikdy nestála?“

„Ach, víš co, měly bychom jít,“ odpověděla Jorie. „Bude to pořádné představení.“

„Nebude to zase tak bláznivé,“ dodala Cornelia. „Slyšela jsem, že pozvali tisk.“

„Perfektní.“ Jorie si položila ruce v bok. „Tak si o tom můžeme přečíst. Zpátky do práce, všichni.“

Jorie vyrazila na druhou stranu kuchyně, jakmile uviděla Wilhelma poblíž vánočních koláčků. Cornelia si z našeho seznamu odškrtla poslední z našich povinností ohledně jednohubek a přečetla, co nám zbývalo udělat. Musely jsme dokončit zdobení perníkového hradu a zajistit, aby byl vystavený v tanečním sále, než začnou přicházet místní hosté.

„O těch ženách se ve městě mluví,“ poznamenala Cornelia. „Nerada bych byla středem pozornosti všude, kam bych šla.“

„Jsem si jistá, že některé z těch dam to milují.“

„Avšak existují i pozitiva,“ pokračovala. „Jako elegantní plesové šaty. Každý rok se těším, až je uvidím. Loni měla královna šaty s vlečkou. Elton je nosil, kamkoliv šla.“

„Co?“ Zasmála jsem se. „Kéž bych tam mohla být.“

„Teď tady jsi.“ Usmála se. „Vezmu si přestávku, ano?“

„Samozřejmě.“ Přikývla jsem a sledovala Cornelii, jak kulhala k umyvadlu pro sklenici vody.

V hlavě se mi usadila myšlenka. Byla jsem příliš zaneprázdněná, abych na to pomyslela, ale teď to šlo. Pokud budou královští na kluzišti s většinou personálu paláce, znamenalo to, že dům bude prázdnější, než obvykle. Zhluboka jsem se nadechla a klíc v kapse mě tížil, jako pytel mouky.

Mohla by to být moje jediná šance vplížit se do tanečního sálu a vrátit klíč, který jsem našla poblíž rozbité hrací skříňky.

Klíč, který hledal král.