TMP - 10. kapitola

Překlad: Marťa

„Krize odvrácena,“ zašeptala Jorie.

Byli jsme zpátky v paláci a připravovali večeři. Bylo to jídlo, které mělo všechny dostat do sváteční nálady, ale rychle jsem litovala, že jsem se zeptala, co bylo na jídelním lístku. Sob. Vytáhla jsem koláč z trouby. Lady Devonová byla až příliš šťastná, když mohla požádat Američanku, aby udělala tradiční dýňový koláč.

Vypadal přijatelně. Ještě jsem musela umíchat krém.

„To lepidlo fungovalo,“ zašeptala Jorie. „Zkontrolovala jsem to, jakmile jsme se vrátili z Ebbatonu a neuhodneš, co.“

„Co?“

„Dala jsem hrací skříňku tam, kde jsme ji našly,“ odpověděla tiše. „Jako by se nic nestalo.“

„Ach.“ Zarazila jsem se. Jorie zapomněla na jeden malý kousek. Klíč. Byl položený na mém šuplíku na ponožky. Ehm…“

„No tak, Grace.“ Zhluboka se nadechla. „Alespoň se usměj nebo něco. Jsi zticha od té doby, co jsi…“ Rozhlédla se po kuchyni, zda někdo neposlouchal. „No, co jsi…“

„Jo, já vím.“ Můj čas s princem skončil náhle poté, co jsme dolyžovali. Vrátila jsem se rovnou do kuchyně a on zamířil do salonu za lady Devonovou. Naštvala jsem ho.

Ne úmyslně, ale plácala jsem a z toho nikdy nevzešlo nic dobrého.

Ale nelitovala jsem ničeho, co jsem řekla. Možná jsem byla jediný člověk, který měl odvahu říct, co jsem řekla já. Možná potřeboval slyšet moje myšlenky a jen já jsem je mohla říct tak, aby naslouchal. Stejně, jako máma, jsem věřila v osud. Jen mi vadilo, že on se mnou nemluvil.

„Musíš mi říct, co ti nakonec řekl.“ Položila si ruce v bok. „Slíbila jsi, že nic nevynecháš.“

„Dnes večer při lázni nohou,“ odpověděla jsem. Řeknu ti všechno, co chceš vědět, což není moc.“

„Někdo mi něco dluží,“ řekla. „Máš vůbec tušení, kolikrát jsem musela dělat lady Devonové čaj? Uvařit čaj není nic těžkého, ale ona to dělá nemožným.“

„A přísaháš, že mě neviděla?“

„Neměla ani tušení.“ Jorie se usmála.

Odložila jsem dýňový koláč stranou a dokončila miniaturní sladký bramborový koláč, který jsem upekla pro prince Isaka. Byla to nabídka smíru a říkalo se, že nebyl fanouškem dýňového koření. Sladké brambory byly podobnou alternativou s jinou texturou. Dala jsem koláč do trouby a představila si jeho výraz, až si kousne. Moje koncentrace byla narušena, když začali zaměstnanci tleskat.

Cornelia právě vešla o berlích do kuchyně.

„Děkuju.“ Cornelia přikývla a zamířila do rohu kuchyně. „Děkuji všem. Jsem v pořádku.“ Odložila berle a opřela se o pult. „Myslím, že je vlastně ani nepotřebuji.“

„Vítej zpět, Cornelie,“ objala jsem ji. „Jsi si jistá, že si dnes večer nechceš odpočinout a ráno začít svěží?“

„Jsem si jistá. Musíme udělat spoustu jednohubek.“

„Já vím. Musíme také ušlehat spoustu královské polevy.“ Zhluboka jsem se nadechla. Všechny kousky pro můj perníkový hrad byly upečené, včetně přidání vitráží vyrobených z drcených a roztavených tvrdých bonbonů. Cornelia a já jsme sestavily základní konstrukci, ale ještě jsme potřebovaly přidat pár dalších kousků do čela. A pak přijde na řadu zdobení.

„Proto jsem tady.“ Cornelia se usmála a stáhla si blonďaté vlasy do pevného drdolu. „Kde mám začít?“

„S miniaturními dortíky,“ odpověděla jsem. „Drž se dál od řeznických bloků, prkének nebo čehokoliv jiného, co by na tebe mohlo spadnout.“

Cornelia se zasmála. „To byla hloupá nehoda, která se už nebude opakovat.“

„Dezerty!“ Elton vběhl do kuchyně následován několika číšníky s prázdnýma rukama. „Potřebuji dezerty, prosím. Král začíná být neklidný.“

„Právě jsme podávali hlavní chod,“ poznamenala Jorie.

„Král má jednu ze svých nálad.“ Elton zatnul čelist. „Doufám, že půjde brzy do důchodu. Kde jdou ty sladké věci?“

„Krém je téměř hotový, ale ještě musím nakrájet koláč.“ Popadla jsem hromadu dezertních talířků.

„Máš dvě minuty.“ Elton poklepal nohou. Jorie se na něj zamračila. „Chci říct, prosím, pospěš si.“

Cornelia mi pomohla nakrájet dýňový koláč na klínky a naaranžovat je na každý talíř. Navrch jsem je ozdobila kopečkem šlehačky přímo z mixéru a poslala koláče na cestu. Zamávala jsem na Eltona.

„Eltone, mám pro prince něco speciálního,“ řekla jsem a vytáhla z trouby miniaturní sladký bramborový koláč. „Potřebuje ještě vychladnout, ale je ze sladkých brambor, ne z dýně.“

„Chápu.“ Elton zvedl obočí. Tušila jsem, na co myslel. Znal moje tajemství, ale od chvíle, kdy jsme byli Kringle´s Pub, se o tom víc nezmínil.

„Ani slovo, Eltone. Jen mu dej ten koláč.“

„Jistě.“ Přikývl a popadl talíř. „Máš štěstí, že princ ještě nedojedl hlavní chod. Dám mu to, až bude připravený.“

„Děkuju.“

Elton okamžitě odešel z kuchyně.

„To bylo pozorné,“ poznamenala Cornelia. „Nechápu všechen ten humbuk kolem dýňového koření.“

„Další zrádce,“ zamumlala Jorie, když procházela kolem našeho pultu.

„Nevšímej si jí,“ pověděla jsem. „Máš dovoleno mít názory. I když může být dýňové koření chutné, když víš, jak ho upéct.“

„Asi máš pravdu.“ Cornelia pokračovala v práci na miniaturních dortících.

Možná, že nechuť k dýňovému koření byla nikskronská věc?

***

Kuchyně se vyprázdnila a to se mi líbilo. Každý pult byl čistý, kromě mého a já jsem našla seznam klasických amerických vánočních písní k poslechu. Přistihla jsem se, jak si broukám melodii nebo dvě. Během Stříbrných zvonků jsem se trochu schoulila do sebe.

Ruce se mi rozechvěly, když jsem na středu svého perníkového paláce nalila další řadu polevy. Pracovala jsem na tom od doby, kdy zbytek kuchyně odešel večer pryč. Dýňový koláč byl hitem lady Devonové, a pokud jsem věděla, princ Isak snědl svou alternativu ze sladkých brambor. Ale nedal Eltonovi žádnou zpětnou vazbu.

Snažila jsem se, aby se mě to nedotklo. Nemohla jsem očekávat, že budu chválena za každé jídlo, které jsem udělala, i když mi pomáhalo vědět, co si královští o mém vaření skutečně myslí. Položila jsem svůj sáček na stůl a rozhýbala si prsty. Až skončí Vánoční ples, moje ruce budou potřebovat pořádnou masáž.

Zkoumala jsem pokrok, kterého jsem dosáhla. Vitrážová okna nepraskla a perník vypadal dobře i k jídlu. Usmála jsem se, hrdá na sebe, že jsem toho za tak krátkou dobu dokázala tolik.

Alespoň jedna věc v mém životě byla v pořádku. Brzy budu doma a budu mít dost peněz, abych mohla začít hledat obchod s výlohou v Birminghamu.

Vyděsilo mě zaklepání na dveře. Srdce mi poskočilo, když do kuchyně vstoupila známá tvář.

„Ach, Vaše Veličenstvo.“ Vstala jsem a uklonila se.

„Ehm, to nemusíš…“ Princ Isak zavrtěl hlavou. Jeho ležérní oblečení vypadalo luxusně ve srovnání s mou zamoučenou zástěrou a rozcuchaným drdolem. Jeho popelavé vlasy byly vlhké, jako by právě vyšel ze sprchy a jeho arkticky modré oči se ve světle leskly.

„Omlouvám se. Zvyk.“ Posadila jsem se a ztěžka polkla.

„Slyšel jsem hudbu a myslel si, že možná ještě pracuješ.“

„Myslel jste dobře,“ řekla jsem.

„Díky za koláč.“ Udělal pár kroků blíž.

„Ach, chutnal vám?“

„Jo.“ Strčil si ruce do kapes. „Grace, myslím, že ti dlužím omluvu.“

„Ne, nedlužíte.“

„Dlužím,“ trval na svém. „Někdy umím být pěkně chladný. Alespoň to říká moje matka.“

„Abych byla upřímná, měla jsem zůstat u vaření,“ vyhrkla jsem. „Ne, že bych se na lyžích nebavila, ale kvůli tomu jsem sem nepřijela. Královna s vámi má zjevně konkrétní plány a já nechci překážet.“

„Nepřekážíš, Grace.“ Jeho oči změkly. „Ale chápu tvé obavy.“

„Když jsem přijela do Nikskronie, neměla jsem v plánu…“ Zarazila jsem se. Nechtěla jsem plácat nesmysly. Dnes večer ne. Měla jsem toho na srdci příliš mnoho a neměla jsem čas to vyřešit.

„Políbit prince?“ Uhodl.

Žaludek se mi zauzloval.

„Jo.“ Přikývla jsem.

 „Mohu ti něco ukázat?“ Naklonil hlavu k východu. „Bude to jen minutka.“

„Dobře.“ Podívala jsem se na perníkový zámek a následovala Isaka do chodby.

Instinktivně mě chytil za ruku – naše prsty se propletly, jako kousky složité skládačky.

Dovolila jsem mu to.

Princ mě zavedl do hlavní části paláce, po schodech nahoru a směrem k tanečnímu sálu, kde se za pár dní budou konat Vánoční slavnosti. Zastavil se před velkým sametovým polštářem, který byl položený na podlaze. Zvedl ho a podal mi ho.

„Viděl jsem jednu ze služebných, jak ho dává do našeho koše na dary a vzal jsem ho.“

„Díky.“ Studovala jsem polštář. „Víte, můj pokoj má spoustu polštářů. Nemůžu si stěžovat.“

„To není pro tebe,“ vysvětlil. „Myslel jsem, že to vypadá tak trochu, jako psí pelíšek. Říkal jsem si, že by mohla být šance, že tady Sněhová vločka ještě je. Slibuji, že královně neřeknu ani slovo.“

„Ach,“ sevřela jsem měkký materiál a snažila se nemračit. Stejně se mi sevřelo srdce. „Hm, pokud jde o to.“ Zhluboka jsem se nadechla a všimla si velkého okna na druhé straně chodby. Nakoukla jsem přes závěsy na čerstvě napadaný sníh na pozemku.

„Co se děje?“ Isakův hlas byl jemný. Stál u mě a díval se na měsíc.

Popotáhla jsem a přemýšlela, co se stalo s mojí chlupatou kamarádkou. „Promiňte. Neměla jsem moc času o tom přemýšlet, ale…“

„Aha, našla jsi jejího majitele?“ Prohlížel si můj výraz. „No, to je dobrá zpráva.“

„Ne tak docela. Utekla mi a já ni nemůžu najít.“

„Jsem si jistý, že je v bezpečí.“

„Nebo se toulá někde v mrazu jen kvůli mně,“ dodala jsem. „Nevím, co jsem si myslela. Měla jsem ji prostě vzít do útulku, jak mi řekla Jorie.“

„Snažila ses pomoct.“ Pokrčil rameny. „Kdy jsi ji ztratila?“

„Ehm…“ Moje mysl se vrátila do okamžiku, kdy Sněhová vločka vyrazila z tanečního sálu. Čekala jsem, že uslyším zvěsti o zlotřilém palácovém psovi, možná dokonce hon na čarodějnice, aby se zjistilo, kdo ho pustil dovnitř. Zatím jsem nic neslyšela.

Zvuk kroků upoutal naši pozornost. Isakovy ruce se opřely o mé, když hledal vchod do tanečního sálu. Kroky zesilovaly, až byly příliš hlasité na to, abychom je mohli ignorovat. Isak přimhouřil oči. Bylo pozdě a všichni zaměstnanci, kteří žili ve městě, už odešli domů. Popošel k tanečnímu sálu. Sevřela jsem velký polštář a zůstala hned za ním.

Princ Isak opatrně otevřel dveře a odhalil zdroj hluku. Když jsem uviděla krále, vykulila jsem oči. Nemluvila jsem s ním, ale z celé rodiny vypadal nejméně přátelsky.

Král horečně prohledával taneční sál, počínaje stromem u krbu. Dotkl se několika ozdob a poklekl, aby se podíval pod ně. Pak prsty přejel po hrací skříňce.

„Tati.“ Tanečním sálem zaburácel Isakův hlas.

Král ztuhl.

„Synu, co tady dělá?“

„Čaj,“ zamumlal. „Ty?“

Udělala jsem pár kroků zpět, až jsem stála ve dveřích.

„Nemohl jsem spát,“ odpověděl král.

„Ztratil jsi něco?“ Isak zůstal soustředěný na svého otce natolik, že si nevšiml, že jsem opustila taneční sál a svižně odešla chodbou. Nechtěla jsem, aby se ke královně dostaly zvěsti, že jsem mluvila pozdě v noci, v potemnělé chodbě, s jejím synem.

A nechtěla jsem si s králem povídat, protože jsem věděla, co hledal.

Hledal klíč, který teď ležel v mém šuplíku s ponožkami.

Byla jsem si tím jistá.